Slečna Lichnická (vyd. Alois Hynek 1889)/2.

Slečna Lichnická Josef Kajetán Tyl
1.	2.	3.

Údaje o textu
Titulek:	2.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť prvá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 181–193. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Nesedej na koníka — nespadneš.

Dobrá rada.

Na hradní baště ozývala se pronikavým zvukem trubka hlásníkova, a po městysi touž měrou se rozléhaly rány zvonové. Poděšeně vzchopili se obyvatelé Lichničtí a Ronovští z pokojného spaní; lekavé „hoří, hoří!“ vyhnalo je z tichého lůžka.

Sotva jim ale povědíno, že „černá kovárna“ v plamenu stojí, a již ani kroku k hašení dále neučinivše, mrzutě se opět ukládali do Vychladlých peřin.

„Ďábelské to jen šprýmy!“ pravili někteří. „Horina hnízdo své vyklízí!“ dokládali druzí — a: „Ďas aby již jednou kováře odnesl, aby poctiví lidé byli bez pokušení!“ hubovali jiní.

Na nejvýš ale nevítaný byl náhle povstalý povyk dvěma osobám na bohaté Lichnici. Jedna z nich, silná, vysoká postava mužská, ubíhala, v plášti zahalená, z komnat ženských na pavlán, s něhož tu viděti bylo do pěkné zahrady. Za ním letěla tichým krokem štíhlá postava ženská v lehounkém nočním oděvu, a na pavláně pojavši muže ještě jedenkráte v horoucí objetí a k rozehřátým ňadrům jej přivinuvši, široký plášť mu s beder sejmula. Lehčeji bylo takto nočnímu hostu s pavlánu po malém, provazovém žebříku sklouznouti v šírou zahradu. Postava ženská pak shodivši plášť za ním, ježto tu ve tmách nočních stál nevelmi slušně ustrojen, pozorně zašeptala: „Měj se na pozoru!“ a přičinlivě upínala za ním zraky, až zmizel mezi stromovím. Na to kvapně žebřík provazový opět vytáhnuvši, složila jej a obrátila se na odchod. Tu před ní mezi dveřmi, hořící lampu v ruce, stála dívka služebná.

„Co tu hledáš?“ vyjela na ni žena s pavlánu přicházející hlasem i výrazem tak pronikavým, že se lampa v rukou polekané dívky třásti začala.

„Kdo ti dovolil vcházeti do mé ložnice?“ dotírala na ni dále. „Vycházíš na zvědy? Viděla jsi koho?“

„Strašlivý sen vás polekal, milostivá slečno!“ jala se dívka odpovídati, zpamatovavši se přirozenou ducha přítomností po tak nenadálém rozkřiknutí se velitelky. „Celý hrad je pobouřen — a nemýlím-li se, volají, že hoří!“

„Aí si volají! Já se tebe táži, jak jsi přišla do mé ložnice?“

„Dvéře nebyly zavřeny, když mě péče o vás k nim přivedla! Nevěděla jsem, že jest proti vůli vaší, vcházeti do komnaty.“

„O, jen se vyvinuj, podvodnice, jižto jsem z útrpnosti pod střechu přijala. Mluv a vyznej, koho jsi zde hledala — koho jsi zde viděla?“

„Jako že tamto za černými oblaky jasné boží oko na kroky naše hledí — nehledala jsem, neviděla jsem nikoho!“

„Nuže, tedy mi přísahej při jasnosti téhož oka — přísahej mi tuto při ranách ukřižovaného, že jsou pravdivá slova tvá!“

Tak zvolala dívčí velitelka, a divoce uchvátivši služku za ruku, ložnicí ji takořka vlekla k malému klekadlu, na němžto uměle z lípového dřeva vyřezán ukřižovaný spasitel pněl. Stříbrná lampička, avšak jižjiž na shasnutí, stála před křížem; jiná skvostná světloška, temnou záři rozlévajíc, houpala se na trojím pěkném řetízku, v prostřed stropu zavěšeném. Zde před klekadlem trhla pobouřená velitelkyně služkou tak násilně, že dívka sklesnuvši na kolena, okamžikem s jakousi hrůzou na postavu před ní povýšenou pohlížela.

„Přísahej!“ zvolala slečna ještě jednou, a ruka její spěchala po dýce, na stolku ležící. A dívka bez dalšího zdráhání se a strachu pravici pozvednuvši, hotovila se rozkazu učiniti zadost. Hněvivě upírala na ni oko slečna. V prsou jejích stíhaly se nedůvěra s pověrou, a viklaly věrou, jakovou měla pro přísahu zakládati v dívku. Tato pak, obezřelostí nad stav svůj dařena, pochybnost velitelky dobře pozorovala. Na kvap se vzchopivši, odhodlaně před slečnu se postavila.

„A kdo vám za to ručí,“ jala se mluviti, „že nebude přísaha moje křivá, a já že, jestli jsem něco proti vaší i své vůli spatřila, nebudu před světem na vás dokazovati? Mějte si příčinu, líčiti se před ním pýchou a nenávistí k pokolení mužův — aneb opravdu ošklivost před objetím jinocha milence chovejte: ve mně nenaleznete, nežli schvalující suditelku a věrnou služebnici.“

Podivením stála slečna bez pohnutí; tak směle, tak nezahaleně nebyla s ní žádná žena mluvila, co byla matka na věky zamhouřila oči.

„Já mám skutečnou příčinu,“ mluvila služka dále, „míti muže věčně v nenávisti; neboť to mi věřte, slečno, nižádný z nich není hoden srdce ženského.“

Líbezná to byla píseň uchu slečninu, jakkoliv srdce její nezůstalo prosto mrazivého strnutí. Zhrozilať se, že nalezla v dívce, hluboko pod ní stojící, skutečně onu sílu, po jakéž sama před světem nadarmo dychtila. Nemohla účet sobě dáti z pohnutí, v jakovém se k dívce vábena cítila, po týden teprv na hradě pobývající: nemohla mu ale také odolati, a takořka bezděky dívku za ruku chopivši, křečovitě ji stisknula.

Zmáhající se přede dveřmi pokřikování čeledi zabránilo ale všemu dalšímu promluvení.

Avšak byli hlasové tito jen jakoby už poslední ozvěnou povyku, který se byl po hradě strhl mezi muži.

Ticho panovalo opět mezi hradbami, jen kročejové anebo temné písně semotam přecházejících strážníků a jednotlivé zaštěknutí ostražitých psů rušily ten jednotvárný poklid.

„Viděl-lis pak ho?“ tázal se dvacítiletý Vávra, potkav se na hlídce s mrzutým Bozděchem.

„Koho?“ zabručel po spaní toužící zbrojnoš.

„Ohnivého draka — mrzutino! — Kohož jiného než pana Vilíma. Já jsem si ho dobře všimnul; přišel nám rovnou cestou mezi pochodně — a co se mu pod širokým pláštěm bělalo, o krk bych se založil, že to jeho červený aksamitový kabát nebyl.“

„Je tobě něco do toho?“ obořil se na něho Bozděch, ve službě pánů Lichnických už sestárlý. „Hleď si raději svých záplatovaných rukávů, a ne šatů, jakých páni na noc obléci sobě libují.“

„Nu, nu! aby tě mými slovy kus neubylo!“ odpověděl srdečný Vávra, a silným svým oštěpem do země bodaje dále se ubíral. — „To rád věřím panu Vilímovi!“ rozprávěl sám s sebou. „Takového navštěvování bych já byl také milovník — a jaký milovník! Proč bych neupil, kde žbánek přetéká?“

A zatáčeje se za baštu, s jakýmsi potutelným úsměvem začal zpívat známou tenkráte píseň:

„Červené třešně z cizích sadů,
Ach, což vy jste sladké —“

Zpívaltě hlasem temným, až nebylo dálkou zvuku slyšeti.

Tmy prchaly, a s prvním úsvitem, kterýžto se vyvinoval z dalekých hor, prchala také tichost s hradeb Lichnických. Po náhradí, po chodbách i v komnatách potkávalo se čeledi v počtu přehojném. Všickni spěchali k určené práci. Patrno bylo, že se dějí na hradě přípravy ke dni znamenitému.

Slunce se usmálo růžovými lícemi — ve skvělou záři vystoupily nyní Lichnice, a po pravém a levém boku zazelenaly se jí na dalekotáhlých vršinách husté bory. Sloulať Lichnice za časů tehdejších hradem velkým a bohatým. Bašty její pyšně hleděly do rovin, které se pod nimi rozprostíraly až za starobylou Čáslav. Hleděly po okolí hrdě, jako s nich pohlížela panovnice, slečna Eližběta — Eližběta srdce kamenného, jakž ji nazývala národní pověst. Jednak spanilostí svou, jednak i bohatstvím byla známa slečna Lichnická krajům přemnohým; nejhlučněji ale mluvívalo se o ní pro nadobyčejnou její pýchu a nesklonitelné zanevření na pohlaví mužské. Nadarmo byli na ni prosbou i vyhrůžkami doléhali přátelé a svateb chtiví ženichové: Eližběta až dosaváde pohrdala všemi.

„Ty sobě ženicha voliti musíš!“ rozhorlil se posléze šedivý strýc, Kolda ze Kbele, „ty ocelovou mysli oblomiti musíš. Neobdařila tě nebesa správně zrostlým tělem, aniž naplnila krabici hojným bohatstvím, abys doby svoje trávila jako jezevci v lesích našich, kteřížto o samotě zažívají z tuku svého. Žena osladiti má život muži, proto ji sladkou nebe stvořilo.“

A v dívce bouřila se duše při těchto slovech velikým hněvem, a chtěla v hněvu tom odporně odpověděti přepečlivému strýci. A na znamení starcovo vstoupilo na síň šestero paniců, kmenů to rodů nejšlechetnějších, kteří se vespolek ucházeli o milost Eližbětinu.

„Zvol, nemilostivá tetinko!“ zvolal Kolda dále, „tuť na vybranou máš lásky hodných ženichů. Tu jest pan Hynek Postupický —“

„O prosím vás, milý strýče,“ jala se roznícená dívka odmlouvati, „ušetřte sobě slov a mně poslouchání. Známť já již pány vespolek. Oni praví, že o milost mou dbají, a předce každý spokojiti se hodlá, byť i soudruh ruku mou obdržel? To věru vroucí láska jest! Avšak ať se jim jí dostane, celé šestero ať třeba oblaží. Zvolím sobě ženicha; leč jako já se vaší domluvě poddávám, poddati se musí také výmince, kdožkoli zasloužiti hodlá Eližbětu Lichnickou.“

„Mluvte, slečno!“ zvolali jedním hlasem ženichové. „Ve jmenu veškerého bohatýrstva poddáváme se vaší výmince!“

„Slibujete mi to?“

„Slibujeme!“

Na východě, proti hlavní bráně vysokého hradu, skalina se vypínala z hluboké sluje, kteráž jakoby přírodou schvalně vykopaný příkop se zatáčela kolem paty vrchu, na němž byli předkové, pečliví o pevné bydlo, vystavěli Lichnici.

Skalina tato spojena byla sice s návrším, ježto se v pravo v levo podle vrchu hradního rozprostíralo jako dvě veliké peruti; vstoupiti však na její temeno nebylo možno, leda pracně lezoucím přes hrbole, ostrá skaliska a bodavé trnčí. A předce na druhý den, k rozkazu Eližbětinu, hned za prvního ranního zábřesku hemžilo se mužských postav na vrcholku skaliny, a jako v nejhlučnějším lomu ozývaly se klíny a dláta pracujících dělníků, jimžto bylo urovnávati temeno skaliny, pnoucí se z hluboké sluje. A lid z okolí přicházel podívat se na tak podivné dílo, a rozličné i podivné o něm začínal rozprávky. Obyvatelé hradu jedni druhých se tázali na příčinu tak marného, jak se podobalo, počínání; leč jedni druhých se tázali nadarmo, a chtěl-li kdo buď z vlastní moudrosti příčiny té dovtípiti se, aneb činiti, jakoby věděl o důležitém tajemství: pouhou báchorku jiným za pravdu prodával.

„K čemu to nenadálé rozrývání skály, kterou snad ani deset století nehnulo?“ tázal se pán ze Kbele velitelky na bohaté Lichnici. „Hledáš-li tam ještě větších pokladů? Čili srdce tvoje v ledvinách kamenných uschováno, a nyní ho vydobyti dáváš?“

„Vyčkej času, milý strýče!“ odvece Eližběta s hrdým úsměvem. „Hodlámť já vás přelíbezně překvapiti, a za polovici lesů svých nedala bych veselí, jakéž mi bude z radostného úžasu vašeho vycházeti, až vám zámysl svůj dám na jevo!“

A když se byli pracovití dělníci po celý týden na skalině namáhali, a když bylo hrbolaté týmě ulámáno, a kamení s něho svaleno v hlubokou sluji a trní kolem vypleněno: objevila se rovina na vršku skaliny, velká, co by se pět mužův vedle sebe postavilo, a uhlazená jako nový mlat.

Stojícímu na vršku strach bylo, aby ho závrať nezchvátila ve hlubokou mezeru pod příkrou skalinou. A pozvána byla jest svatby žádostivá šlechta na bohatou Lichnici, a shromážděna hojným počtem s dobrými přátely na veliké síni, z nížto se vycházelo na velký pavlan, právě v tu stranu, kdež bylo přes hradby a hlavní bránu viděti na srovnanou skalinu.

„Pan Hynek Postupický,“ dala se tu slečna do řeči, „přislíbil i s přátely svými ve jmenu celého rytířstva, podrobiti se výmince mojí, ježto se uvoluji, zvoliti ze sboru vašeho manžela, kterýž by vykonal, co vůle moje uloží.“

„Uložte! uložte!“ volali jinochové s planoucím po drahé kořisti okem, a mečové jich zazvučeli udeřením statné pravice.

Jakoby lehounký mráček přeletěl úsměv přes dívčinu tvář, zostra upřelo se na okamžik oko její na celé shromáždění, a odhodlána, krokem rychlým vkročila panna ze síně na pavlan.

„Nuže tedy, ženichové!“ zvolala hlasem vysokým, a slova se kvapně proudila, a tvář temné zahořela. Ruka její napřažená ukazovala na protější skalinu. „Kdo se z vás pánů, na koni sedě, třikráte kolem otočí na vršku této skaliny, odměnou dostane ruku i bohatství Eližběty Lichnické.“

Z jasného nebe byl klikatý blesk udeřil v zástup ženichů a jich dobrých přátel. Neočekávaněji nemohla nižádná slova zazvučeti z úst dívčiných.

„Bláhová!“ rozhorlil se starý strýc. „Pomysli, co počínáš!“

„Pánové ať pomyslí, co nyní počíti,“ zakřikla jej Eližběta. „Já již pomyslila i rozmyslila, co hodného uložiti statečnosti jejich. Nevhodno-li jim,“ doložila, úšklebně se kloníc, „pokoušeti se o bohatou nevěstu, brána hradu mého jest po celý den otevřena — pomodlímť se za jich šťastný návrat k domovu.“

Šumný hovor zahýbal sborem ženichů. Zprudka prolévala se jim krev žilami.

„Staň se!“ zaznělo pevným výrazem odhodlanosti ze rtů popudlivých jinochů, ačkoliv krve chladnější, zanevřevše na ženskou pošetilost, hrad opouštěli s politováním přátel nemoudrých.

A takž tedy neušel útrpnosti také Jetřich z Kralovic, nejhorlivější nápadník slečny kamenného srdce. Rodem a jměním ovšemť že jinoch právo měl dobré, se vší upřímností ucházeti se o milost Eližbětinu, a nadán spanilostí ducha i těla, doufati směl dobrého prospěchu u srdce ženského. Mysl jeho byla ticha, ba na stáří jinošské takřka až nad míru vážná; duše jeho však podobala se útlinkému proutí, lehko sebou pohybujícímu i při nejmenším větru, anebo spíše tiché jezerní hladině, hluboko v útrobu svou pojímající, cokoliv na hladinu padne.

Zvláštního ale nástinu byla povaha jeho nabyla vychováním v útlém pacholectví.

Svěřen jsa i dětinskou náklonností oddán starému oděnci, kterýž byl za let mužných prošel zemí zaslíbenou v boji pro svatá místa a co otrok se navzdychal v palčivém Egyptě, s tlukoucím srdcem poslouchával podivné příhody, kteréž byl oděnec buď sám vytrpěl, aneb o nichž byl rozmanitých pověstí nasbíral. Tuť byla řeč o divech, o kouzlech, o tajnostech matky přírody, o poslušnosti duchů a o všem, cokoliv tehdejší věk s mlékem vkořeňoval v srdce lidská.

A takž povstala ve vzrůstajícím Jetřichovi nesklonitelná jakási touha po něčem, co nebylo světa tohoto, a touha tato rostla s jinochem, nechávajíc duši jeho prázdnou rozkoší vezdejších a mysl jeho upínajíc po věcech neznámých a neobyčejných.

Dědičný pán na Červených Janovičkách strojil dceři své hlučnou veselku. Mezi svatebními hostmi nacházeli se také Jetřich z Kralovic a slečna Lichnická. Jediného jen zhlédnutí bylo potřebí, a smyslové počínali v jinochu bouřiti, a srdce utíkalo před radou rozumu. V Eližbětě, zdálo se jinochovi, byla se mu zjevila bytost, kteráž mu jediná vysvětliti mohla dosavadní života pohádku. Ale s lhostejným úsměvem poslouchala prosby jeho. I rozmnožil se od té doby počet marných Eližbětiných ctitelů.

Úloha k dosažení ruky dívčí byla určena, a Jetřich byl nejprvnější, z jehož úst se ozvalo: „Staň se!“ — Den k jízdě určený přicházel. Nevýslovná úzkost zmocnila se jinocha. Byltě se v zápalu nejhorlivěji prohlásil, že nevěsty dobude; avšak délkou několika dní teprva živěji se mu na oči stavěla nebezpečnost úlohy. Byloť odvážení se na živobytí a na smrt, otočiti se na koni sedě třikrát na nevelkém kamenu, k němuž již i přístup byl obtížný, a pod nímž hloubka jícen otvírala. I tanulyť jinochovi na mysli povídačky starého oděnce, a čím déle se duše jeho s nimi obírala, tím živěji, tím pravdivěji stavěly se mu na oči, aniž více pochybovati mohl, že by se nenacházely na zemi jakési věci nadpřirozené, jichžto zasvěcený v tajnostech užiti může k svému aneb jiných prospěchu.

Večer přede dnem, kterýž byla Eližběta k vykonání úkolu ustanovila, zastavil Jetřich před Horinovou kovárnou. Skočiv s koně a za ruku pojav kováře, jenžto si již byl k otázce pospíšil: Co by se statečnému pánovi líbilo? — bral se s ním v kovárnu.

„Praví se, žes moudrý muž,“ jal se tuto k němu mluviti, „dobře mi rozuměj, Horino! Vímť, že můžeš pomoci!“

Pozorně poslouchal kovář, ani oka se švarného jinocha nespouštěje.

„Nevíš-li nic o podkovách,“ mluvil tento dále, „ježto koně udrží na vrcholku nejvyšších skalin?“

Horina se škrábal za ušima.

„Zeptejme se na to staré matky, pane rytíři,“ proslovil konečně a vstoupil s hostem do světnice.

Mezi černými, lesknoucími se stěnami u malého kahance seděla stoletá Miluše. Podle ní stála — anebo spíše vznášela se nad podlahou jako beztělná postava dívčí. Nebylo možno podívati se na tu hebkost a něžnost lepotvarných údů — na tu jemnost, z jaké se celé to zjevení ducha nadvětrného v těle pozemském na odiv stavělo: nebylo možno podívati se na ni, a nepřipadnouti myšlénkou na podobu andělův. Zkřiknuvši, pověstné stařeně na prsa vrhla se dívka, an s Horinou Jetřich do světnice vkročil.

„Mám s tebou co promluviti, matko!“ dí kovář k staré Miluši, kteráž s dívkou se mazlíc, na klíně ji hejčkala, jakoby malé děcko byla.

I vstalať baba stoletá a tváře dívce pohladivši uklonila se před mladým rytířem. A obrátila se opět k dívce řkouc: „Neboj se, beruško, nepobudeš tady s vlkem“ — a s Horinou vešla do vedlejší komory.

Mlčky stáltě až dosaváde Jetřich Kralovický. Zrakové jeho opírali se nyní o postavu dívčí a upírali se na ni s oblibou. Jako na nejútlejší jarní poupě růžové bylo dívati se na kovářovu dcerušku. Studem panenským hořely tváře její, a proudové plamene toho rozlévali se i po pěkně sklenuté šíji a po těch jemně se vlnících ňadrech. S okem sklopeným, s dechem zatajeným, sladké jakési trnutí cítíc po celém těle, stála před švarným jinochem, jakoby v pokoře čekala děvečka, až k ní promluví milostivý pán.

„Jestli mě nemýlí světlo kahance,“ jal se nyní rytíř s přirozenou sobě příjemností mluviti, „viděl jsem již buď tebe aneb dívku, jejížto matkou rovněž jako tvou byla spanilost.“

„Byloť nebe milostivé, že vás v Janovičkách k mé spáse poslalo,“ zašeptala dívka tak jemně, že se slova její podobala vánku večerního větérku, houpajícího se po růžovém keři.

„Při tanci na lukách?“ ptal se rychle Jetřich, o krok se přiblíživ.

„Bylať jsem právě u kmotry, an se tam slečnina veselka slavila. Doma mne neradi pustí do kola — myslilať kmotra, že mi rozkoš připraví, když mne s sebou mezi tanečnice vezme.“

„Moudře aspoň učinila, nenechavši doma celého sboru ozdobu.“

Jakoby ohnivý šíp projela žertem laskavým pronešená slova srdce dívčino. Oči se jí zalily — a dvě veliké perle upadly jí s krásné řasy.

„Blaze bylo by pro mne,“ zašeptala v sladkém pláči, „kdybych nebyla směla co dcera „z černé kovárny“ ani v Janovičkách k veřejnému veselí, anebo aby byl splašený kůň dříve rozšlápnul srdce moje, nežli jste vy, pane rytíři, odvážlivou rukou uchvátil uzdu a mne již ve mdlobách ležící pod kopytem uchránil před smrtí.“

„Aj, což pak na jaro tvé připadla taková nehoda,“ ptal se útrpně Jetřich, „že bys odlevy nacházela spíše v hrobových tmách, nežli na jasných cestách života?“

A jakž takto jinoch mluvil pohnutý neobyčejnou citlivostí prosté dívky, položil rámě okolo tílka jejího, a druhou rukou ji lehounce za bradu pojav, skloněnou hlavu jí pozvednouti chtěl. Avšak dívka s hlasitým štkáním ruku jeho uchopivši, horoucíma rtoma ji líbala, a rychle se na to z objetí rytířova vymknuvši, před divícím se jinochem za matkou spěchala.

I počínaly se o příhodě této v horké jinochově mysli tvořiti podivné obrazy; leč brzo je opět překazil návrat Milušin a Horinův.

Shodli se na to vespolek, jakby se bylo na zejtří o šťastnou jízdu nejlépe starati.

Zasmušilé vstávalo jitro z mlhovité kolébky po shoření černé kovárny. Slunce nemohlo ani plamennými střelami proniknouti hustošedým jeho závojem, a kde se jednotlivý úsvit prodral, byla jen jakoby krvavá prouha, jakoby prorocké návěští krvavého dne.

Zvědavě vystrkovali okolní obyvatelé hlavy z oken, jaké asi dnes pohody nebe dopřeje slavnosti Lichnické, jednak se mrzíce, an se jitro nesmálo, jednak i hněv boží v tom pozorujíce, an ukrývala zlomyslné na Lichnici počínání neprohledná mlha.

Konečně ale, strhavši se na východě, spadala hustá zákryva po údolích a rovinách, a pobleskové sluneční v úplné záři linuli se po horách a osvěcovali bohatou Lichnici. Osvěcovali na předhradí houfem shromážděné zbrojnoše, a kolem hradu, kolem zlé skaliny shluklé diváky.

Byloť pak na předhradí připraveno lešení a pokryto drahými koberci pro hosty, kteří by sešli se na podívanou odvážlivé jízdy. Nestálo však na něm živé duše, než Eližběty srdce kamenného a dvou věrně oddaných služek. Na prvním stupni stál muž hrdé vysoké postavy, ve skvostném oděvu, a na něho toliko — ač potajmu — padaly přívětivější pohledy ze zraků slečniných, než jakové zabíhaly ve sbor bohatýrů, sešedších se popatřiti, kdo by se pošetilec oddal na vyplnění určeného úkolu. Mezi nimi lál Kolda ze Kbele na tvrdohlavou dívku.

A ozval se dusot koňský, a na bujné brůně, v lehkém, ale úhledném oděvu, hlavu maje přikrytou jen ocelovou přilbicí, objevil se divákům statný jezdec. Mohutnými skoky letěl po dráze do vrchu se pnoucí, až na předhradí zarazil.

„Setrváte-li na svém, Eližběto Lichnická,“ počal tu slovem zvučným, „podati toliko tomu z rytířstva ruku, kdo se třikráte otočí, na koni sedě, na vrcholku uhlazené skaliny?“

„Vůli slečninu jsem již oznámil,“ odpověděl hlasatel; „slečna trvá na svém úmyslu.“

„Vás, pánové, beru za svědky slibu slečnina!“ zvolal opět jezdec, obrátiv se ke sboru shromážděných bohatýrů; a koně pak otočiv, mohutnými skoky letěl s hradního vrchu v úval, jenžto dělil nevěstino sídlo a rejdiště nadějí puzeného ženicha.

„Pro spasení duše, pane rytíři!“ ozval se tu hlas mezi houfem zbrojnošů. „Pane Jetřichu z Kralovic — slyšte starého Hanuše!“

A vyřítil se šedivec, a prsa i chřtán dosti nadýmaje, i nohy roztahuje hnal se za jezdcem. A mezi rytířstvem strhnul se šumot a povyk, a nejmladší z nich, mládenec panenské podoby, vymrštiv se na kůň, jichž tu několik opodál se drželo: „Bratře, bratře!“ volal a za ním se chtěl pustiti. Leč patrno bylo, že nižádné hnaní za jezdcem více neprospěje, a protož se utišil — a s ním se utišilo veškeré množství. — Z dálky jen bylo slyšeti volání věrného Hanuše.

A na hoře, na skalině, mezi hustým smrkovím objevil se nyní Jetřich na koni poněkud uhnaném. I zastavilť rytíř, aby si kůň oddechl, a díval se divým okem na předhradí a kolem na četnou zvědavost. Ticho bylo kolem — těsné jakési ticho, kteréž nedalo dívati se na počínání rytířovo jako na veselé hry dovádivých šašků. Nyní se kůň i jezdec opět hnuli — a hlasité vzdychnutí přeletělo zástupy diváků. Krokem obtížným postupoval odvážlivý Jetřich po hřbetě skaliny, brzo padoliny objížděje, brzo přes hrbole brůnu k skoku napínaje. Konečně se octnul u samého rejdiště — avšak tu zahořela duše jeho hněvem. Byloť úkladně s odvážlivým jezdcem jednáno. Se hřbetu skaliny nebylo lze jinak dostati se na kámen uhlazený, k zatočení-se ustanovený, leč posledním nad míru odvážlivým skokem. Šklebila se před ním nepřístupná koním rozsedlina.

„Vraťte se, pane rytíři! Nespoléhejte se v kouzla!“ voláno z lesů hlasem věrného Hanuše; avšak jinoch šlechetný nesměl se pro hanbu navrátit, a zahořev poslední, zoufanlivou zmužilostí, a požehnav se znamením kříže, sevřel koně k náramnému skoku, a bleskem zajiskřily podkovy na kamenném rejdišti. Ale hrůza vjela v bujnou brůnu nad velikou hlubinou — i počala frkati a spínati se. Ale Jetřich umělou a silnou vládna rukou, již se byl i při tom spínání jednou otočil — a hřmotné, radostné pokřikování lidstva odráželo se o blízký vrch. Toliko na zadních nohou stála brůna, předníma divoce v povětří pracujíc — dlouhá hříva její vlála větrem jako praporec, a chřípě hltavě chňapaly po větru. Již i podruhé zatočíno — a již i potřetí se zatáčí ve strachu poslušné zvíře, avšak v uhlazený kámen nezachytá se pevně podkova, smekla se brůna a převahu dostavši, překotem letí i s pánem s vysoké skály.

Strašlivý jek diváků proniknul hradem i lesem, a na hřbetě skaliny viděti zbrojnoše, an klesá, jakoby pádem svým uchvátiti mohl drahého pána. Co bezživotná socha z bílého mramoru stála Eližběta Lichnická na pavláně, oběma rukama se křečovitě chytajíc zábradlí. Vysoký studený pot na čele jí vyvstává, služky jí musejí k podpoře přispěti, aby po stupních nesklesla ve mdloby.