Slasti a strasti cestujícího Čecha/Večer ve Svidnickém divadle

Slasti a strasti cestujícího Čecha Josef Kajetán Tyl
Hořelice	Večer ve Svidnickém divadle

Údaje o textu
Titulek:	Večer ve Svidnickém divadle
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky novověké. Čásť prvá. Praha : Alois Hynek, 1888. s. 140–146. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

To je skok — z Hořelice až do Svidnického divadla! Rád bych byl něco znamenitého na cestě své dokázal, a skok přes krajinu z délky dvou dní bylo by zajisté něco velmi znamenitého bývalo: musím však čtenáře poctivě ubezpečiti, že jsem jako člověk bez vší znamenitosti — a tudíž i beze všeho skoku — celou tu cestu po dobré silnici ztrávil, za to ale zajisté více uviděl, než bych snad byl v skoku dokázati mohl.

Půvabností a rozmanitostí ovšem celá ta krajina honositi se nemůže, vyjmu-li — zatáčeje se od Javoru k Svidnici — půvabné podívání na Kladské pohoří. Silnice z většího dílu rovinou, brzo úrodnými, brzo však i písčitými a kamenitými poli běží, zřídka kde, a to teprva mladým stromovím obsazena jsouc. Pěknou vyjímku dělá stromořadí za Boleslavcem, mezi nímžto mě zvláště celá hejna špačků obveselovala, létajících kolem po blízkých rolích jako u nás vrabci. Zdáloť se mi, jakoby tito pernatí, ochočiví žvatlavci ve Slezsku vlastně domovem byli, a po vesnicích i jiných menších místech spatřil jsem nejednou na vysokých topolích z prkýnek sbitá hnízda pro tyto zdomácnělé hosti, jakož u nás někdy čápům děláme.

Příchozímu z císařských zemí jest neobyčejno ale milo pohlédnouti na pruské mýtní domy, obydlí to královských výběrčí. Vkusně i pohodlně a větším dílem nově vystavené stojí vedle silnice, že se vůz i vozka rád před nimi zastaví — aspoň raději, nežli před chatrnou boudou, z níž ošumělá najatá kazajka vylézá. V Slezsku na mýtě pocestného vždy zdvořilý úředník, větším dílem vysloužilý důstojník, vítá, a jen chvilkami z dýmky dvouloketní trubkou si zabafna, když okolnosti dovolují, ledacos o povětří a o cestách prohodí, až pak i posléze šťastné odjetí přeje. Pocestnému mezi tím času zbývá bystrým okem přeběhnouti z obou stran dveří na domě mýtném zavěšené velké dřevěné tabule, kdežto čitelnou literou zaznamenané shledá zákony, týkající se mýtních poplatků.

Půl dne cesty za Hořelicemi leží Boleslavec (Bunzlau), město krajské na pravém břehu Bobry se 4200 obyvatelů. Město je čisté, ačkoli velmi strakaté, a osvěcuje se času večerního lampami, visícími u prostřed ulice na silném drátě, na němžto se po obou stranách u domů zadělaném i spustit i vytáhnout mohou. Z ohledu řemesel a průmyslu dobré těší se zvláště pověsti zdejší hrnčířství, a hlíněné nádoby z Boleslavce posílají se až do Ruska. Jakož památka po mistru Joppichovi ukazuje se tu i hrnec půl čtvrta lokte vysoký a osm loket v objemu počítající. — Na náměstí stojí krásný, 40 střevíců vysoký obelisk železný asi 600 centů těžký, znamenité dílo ze slévárny Berlínské. Roku 1819 postaven tu královskými útratami na památku ruského polního maršálka Kutusova Smolenského, zemřelého zde dne 28. dubna 1813 při vítězném stíhání Francouzů. Znamenitý je zdejší dům sirotčí, jediný té rozsáhlosti ve Slezsku, ačkoliv počátek jeho skrovný byl, roku 1755 učiněný zednickým mistrem Gottfridem Zahnem. Pěkný tu též učitelský seminář.

Půl dne za Boleslavcem leží Hájnov (Hainau), a opět půl dne za Hájnovem leží Javor (Jauer), mezi oběma pak Lehnice (Liegnitz).

Hájnov, Lehnice, Javor — ruka se mi třese, oko slzou naplňuje, an tato jména píši. Krásná jména — líbezné zvuky uchu slovanskému — v jakou jste to píseň truchlivou, píseň pohřební se změnila? Vyslovil jsem vás, ale kolkolem nikdo neznal vás. Nikdo nevěděl, že jste věčné písmo na hrobkách otců Slovanův, jichžto vnukové dávno již od kmene pravorodého odpadli.

Až dosavad nebyl jsem ještě ani známky jediné nalezl, že kraje projíždím, kde jednou národ slovanský sídla svá měl. Avšak abych se nemýlil! — Tamto nad vraty tabule visí s nápisem: „Steinkretscham“, a mně se býti vidí jako telegrafem z oněch věků, když tu Lužičané ještě do kamenné krčmy snad na medovinu a na pivo chodili. — Poctiví staří Slezané! jakž by se vám podivením asi vousy kroutily, kdybyste nyní z tisíciletých hrobů vstanouce, rod cele odcizený po kamenných dlažbách honiti se spatřili, kdežto vy jste háje vysekavše, první své střechy stavěli? — Vy byste nepoznali obyvatelů nynějších, tak jakoby oni nepoznali vás.

V nynějším Hájnově byste se teď nadarmo po pařezu ptali, kterýž jste byli na památku státi nechali, aby zdařilí potomci místa měli, kamž by putovali, řkouce: „Tuto po prvé sekera otců našich se ozvala! Byliť to pilní lidé, duše veselé a jemné, i více milovali vzdělávati zemi a sladkých plodů z ní vyvozovati, nežli po lesích a jeskyních se toulati a léhávati na medvědí kůži!“ — Die Herren von Hainau kennen euch nicht mehr. —

Hájnov jesti příjemné král. krajské město se 3000 obyvatelů, s velikou dílnou na sukno, týdenním rozhlášeným trhem. — Zde onde strmí ještě kolem města hradby, a ukazovali mi v nich zazděnou branku, z nížto prý se při stínání měšťanům hlavy koulely, když r. 1428 Husité města se zmocnili. Vypravovalo se mi však také, jakže roku 1488 u Hájnova Češi porážku utrpěli, an se tu byli táborem položili, přišedše vévodovi Zahaňskému na pomoc.

Lehnice, hlava Lehnického knížectví, leží na pěkné rovině, kolem obklopena jest rozkošnými sady a počítá v domech velmi ouhledných as 11.000 obyvatelů. Královské zemské řízení, krajský ouřad, pošta, magistrát nacházejí se v staveních velkých, královská akademie pak svým krásným průčelím tolik prostranství zaujímá, co druhdy as na dvacet domů stačilo. Za podívání stojí městská zbrojnice, a v kupeckém domě vystaveno jest hezké divadlo.

V životě veřejném i pospolitém panuje zde ton měst větších, čehož ovšem hojnost bydlícího zde panstva, ouředníků a vojska, jakož i mnohé školy, kvetoucí průmysl ve zboží hedbávném a vlněném a rozličný jiný dosti znamenitý obchod vedle výnosných řemesel dostatečnou příčinou jest.

Za Lehnicí nepatrný, ale když se rozvodní, škodný potok nalezneš. Jeť to „Katzbach“! — Kdož ho z onoho velikého krvavého dramatu nezná, ježto r. 1813 Francouzové pod správou Macdonalda a Prusové pod Blücherem provozovali? — Byltě to parný den — dne 26. měsíce srpna — ale vítězný Blücher vtisknul si věnec hustolistý na čelo zahřáté, a co kníže „z Wahlstattu“ pod lavrem spočinul!

Wahlstatt asi míli za Lehnicí nalezneš. Máť 350 obyvatelů. Počátek svůj odvádí od pověstné Lehnické bitvy s Tatary, ježto tu, dříve nežli jsou byli u Olomouce od Čecha Jaroslava zničeni, dne 9. dubna 1241 vojsko německé porazili. Na onom místě totiž, kde tělo v boji padlého a sťatého knížete Jindřicha Nábožného nalezeno, dala matka jeho, sv. Hedvika, kostelíček postaviti, u něhož později i lid z okolí příbytky své vystavěl.

Javor — i ptal jsem se tam učených a neučených, proč se jich krajské město a hlava knížectví téhož jména Jauer nyní jmenuje, a učení i neučení neuměli mi dáti odpověď! — Javor počítá as 5500 obyvatelů, mezi nimiž pátý díl vyznání katolického. V městě nachází se as 40 stavení veřejných, mezi nimiž dům krajského ouřadu — abych to dle našeho řízení nazval — zvláště vyniká. Ouřad hrdelní umístěn jest v bývalém klášteře Františkánském, a z někdejšího hradu knížecího učiněna jest r. 1747 káznice, kdežto se tři sta vězňů nalezá, i dle šatů do dvojí třídy oddělených; jedni totiž napolo černě a napolo šedivě — druzí cele šedivě se šatí. — Zdejší katolický chrám, pěkné gotické stavení, již r. 1267 založen; z jiných dvou kostelů udělány jsou sklady na zboží.

K výrobkům Javorského průmyslu náležejí přede vším pentle, punčochy, rukavičky a — jitrnice. Javorské jitrnice těší se zvláště dobré pověsti a daleko široko se zasílají; i můžeš býti, milý poutníče, ujištěn, že v tamnějších hostincích nezhladovíš, a kdyby sama neouroda po zemi se byla roztáhla, jitrniček se předc hojně urodí. — Znamenitý je zdejší sobotní trh na obilí, k němuž i síla Čechů se scházívá.

Dějiny Javorské až k roku 1000 dosahují. Tehdáž prý již město stálo a Jarina se nazývalo, až posléze v Javr, Javor a nejkrásněji mezi všemi — (Bůh vás pomiluj, ježto jste překřtívali!) v mnohořkoucí Jauer proměněno jest. — Ach, té hořkosti! — Ale jako za náhradu všeho pelyňku, jehož jsem ze slovozpytného pozorování na celé této cestě — od Hořelic až k Javoru, a opět od Javoru až na pomezí české — při všeliké příležitosti okusil: shledal jsem v každém místě — dobrou rosolku a biblioteky na půjčku.

Kdoby se rád dobré rosolky napil, ať si do Slezska zajede! Mámeť sice v Čechách také dobrých, jednou i dvakrát přepalovaných a přetáčených nápojů: vždy ale jen jako pochoutkou a posilou jednotlivců zůstávají, a kde se náš lid u skleniček kořalečních scházívá, pouhá „samožitná“ čili vlastně „bramborová“ anebo zkažená „hořká“ se prodává. V Slezsku pije se množství rosolky. Není tam venkovského hostince, není krčmy, kde by na polici veliké láhvice s kmínovou, pomorančovou a puškvorcovou příchozího neuvítaly. V městech pak se ouhledné krámce nalézají, kdežto celé řady soudečků a barevných láhvic s podivnými často nápisy — jako ku př. „Doppelte Liebe“, „Goldwasser“ — se pyšní, a kdežto se pěkná třída lidí četně scházívá. —

Sklánělo se k večeru, ale k večeru mlhavému. My jsme byli již asi dvě hodiny zvolna samým pískem jeli, a když kočí na blízkou Svidnici bičem ukázal, nebylo pro temný závoj nic nežli neurčitě obmezenou černou hromadu viděti. Kolem staré pevnosti této ze strany od Javoru táhne se dosti silná křovina, a mezi ní, jakož i opodál na strnišťatech táhl se šedý dým, i míhaly se ohně v táboru, kdežto po dnešním polním cvičení vojsko odpočívalo. Zevnější hlavní náspy a hradby Svidnické byly jsou roku 1807 od Francouzů rozkotány, nám bylo nyní tedy jen pozůstalým vnitřním opevněním jeti, a ve bráně se nás přísně nevyptávali. Po ulicích bylo již tma, a nemaje tedy, kromě kam u prostřed visuté lampy světlo donesly, kolem žádné vyhlídky, byl jsem rád, když se vůz u hostince, nárožního to domu v levo na náměstí, zrovna proti radnici zastavil, a vozka mi sliboval, že tu dobré obsloužení naleznu.

Dolejší světnice hostinská byla dosti prostranná, hezky uspořádaná, hezky zavlažená. Po dlouhém sezení ondy si protáhna, radostí říkaje jsem se oklepal a rychle i ke krytému stolu hnal. Nejprvnější ale, co mé oko na něm zastihlo, bylo divadelní návěští. Známá po mnohých krajinách pruských herecká společnost Fallerčina byla sem právě k několika představením na divadle městském přijela a dnes již Nestroyovu frašku „Zu ebener Erde und erster Stock“ provozovala.

Já tedy honem skleničku dobré rosolky na zahřání do těla vyklopil — čeledín mi poněkud kabát očistil a pak mě ochotně k divadlu dovedl. Vědělť jsem sice, že celé provedení již nespatřím; bylť jsem ale na ceduli mezi herci jméno dávno nevídaného přítele P… četl — a to byla první příčina, že jsem do divadla pospíchal; druhá pak příčina byla zvědavost moje, jak asi tu frašku péra Vídeňského, plnou života lokálního, ústa pruská vyvedou? A hle! v obou ohledech dobře jsem se zabavil. Kus nebyl dle okolností přiměřeně zjinačen — páni Prusové chtěli se dialektem rakouským blýskati, pořád jen ale o své nářečí zavazovali — tak že jsem se smíchu při té mosaice zdržeti nemohl. Hůře ovšem vedlo se domácím divákům. Ti nevěděli, co jim z toho patří, co si ze všeho vzíti mají, a byť i na jádru, na hlavní myšlénce frašky té byli zalíbení nacházeli, nemohli se k němu předce pro nechutnou skořepinu cele dostati a úplným požitím jeho se potěšiti. Z herců dařilo se při tom nejlépe Janovi, jelikož čistou němčinou mluviti mohl; Damian ale — tady obratný, mrštný chlapík, Vídeňskému právě naopak — jen tehdáž smíchu a potlesku ztížil, když „jöttlichen Spass“ v Berlínském nářečí vyvedl.

Z druhé strany nabyl jsem pak ještě sladší náhrady, že jsem se toho večera do divadla podíval. Vyhledalť jsem po hře na jevišti přítele svého, srdečného Čecha Krkonošana, a v důvěrném hovoru, blahém zpomínání na minulost, jakož i v sladkém těšení se na budoucnost uplynul nám zbytek večera, jako když rozkošní snové zalítnou. Člověk by se v nich kochal na věky. Než ale se naděje, sen i rozkoš zmizí.

Divadlo Svidnické, mnohým nákladem tamnějších měšťanů vyvedené, stojí v starém domě radním, kterýžto v sobě i hezkou kapli, městskou váhu a listovnu uzavírá. Při něm vystavena věž; na té věži, ouhlednou pavlačí a báněmi ozdobené, hlásník právě jedenáctou ohlašoval, když jsme si s přítelem dobrou noc dávali. Do rána byli bychom spolu co žvatlati měli; ale na přítele pěvce zjitra zkouška a večer zpěvohra čekala, k tomu pak i hrdla i prsou musil šetřiti.

Švitorná Slezanka svítila mi z dolejší světnice po schodech do pokoje, kdež na mne lože čekalo. Šli jsme po dosti dlouhé síni, a já byl tak rozveselen, že bych byl s dívkou v tom prostoru hned tancovati začal — takéť jsem již ruku okolo táhlého tílka jejího ovinul: v tom se ale na blízku hlasy ozvaly. Bylyť se dvéře otevřely, služka s hořící svíčkou kročila přes práh — na prahu objímaly a líbaly se dvě ženštiny — „gute Nacht, gute Nacht“ sletělo jim se rtů — a jedna z nich brala se pak se služkou po síni právě v tu stranu, kde jsem já se byl s průvodkyní svou zastavil.

Na mou věru! jestli mě divadlo a radost z nenadálého shledání s milým přítelem neomámily — ty dvě ženštiny jsem již někdy viděl! — Ano, ony to byly! Milostivá slečinka a rusovlasá Betti ze „zlaté koruny“ v Hořelicích!

*

„Zejtra ji vyhledám a promluvím s ní o Kazimírovi,“ to bylo nyní mé pevné předsevzetí, a tak se i druhého dne stalo. Nedlouho na to se mi pak i poštěstilo, Kazimírovi tobolku navrátit a krajanku svou, spanilou Ludmilu, do blahého náručí mu uvesti.