Slasti a strasti cestujícího Čecha/Hořelice

Slasti a strasti cestujícího Čecha Josef Kajetán Tyl
Liberec. Psací tobolka. Fridland	Hořelice	Večer ve Svidnickém divadle

Údaje o textu
Titulek:	Hořelice
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky novověké. Čásť prvá. Praha : Alois Hynek, 1888. s. 130–139. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Poslední ves na českém pomezí jest Ebersdorf. V ní jsme zastavili u malého můstku.

Podivný to můstek! — Zábradlí jeho jest dopolou černými a žlutými — barvou rakouskou — odpolou pak černými a bílými prouhami — barvou pruskou — omalováno; před ním a za ním vyzdvihují se mýtní klády, tak též na rozdíl opruhované. U můstku po naší straně stojí nevelmi vylíčený domek, z něhož vykročil, s krátkou dýmkou v ústech, nevelmi přívětivý člověk a s nevelmi velkou vlídností mýto vybíral. Pak jsme mu ještě každý — tři totiž ve voze sedící — dva dobré groše na dlaň vysázeti museli, poplatek totiž osobní, kterýž se skládati musí z každé hlavy, ve voze jedoucí přes meze.

Jeďte! — Prr! — opět stojíme, ale za můstkem. Z pěkně obíleného a vkusně vystaveného domu vyšel pruský výběrčí, dlouhou dýmku v ruce nesa a velmi vlídně nás vítaje. — Opět mýto — opět dva dobré groše za hlavu!

A takto hlavu svou za čtyry groše vykoupiv, octnul jsem se na půdě pruskoslezské — v Lužici, někdejší to částce koruny české, pradávné vlasti slovanské.

Bylo-liž divu, že mi tu Kollárovo: „Stůj noho! posvátná místa jsou, kamkoli kráčíš,“ na mysli připadlo? — Stálť jsem na hrobech národu bratrského, na hrobech dávno již ve prach a popel rozpadlých, o nichž jen smutná píseň zní!

Seidenberg jest první pohraniční městečko a od našeho Ebersdorfu, jak již pověděno, jen kratičkým můstkem odděleno. Nedávno bylo vyhořelo; z rumu a zřícenin ale již opět hezká pořadí domů povstala, dosti ouhledné a prostranné náměstí působíc; jenom zde onde ještě hromady zedníků mezi neovrhnutými stěnami, tu a tam kupy tesařů na nepobitých střechách bylo viděti.

Pilně otáčeli se ti pracovití modrouškové pod božím podzimním slunéčkem! Avšak prosím je i naše slovozpytce za odpuštění, že obratné Slezany — (neboť o Lužici a Lužičanech tu již málo kdy zmínka se stává) — že tedy Slezany dle jich oblíbené barvy tak podivně jmenovati se osměluji. Jeť ale věru pro příchozího z Čech i podivné podívání na ty modré řady přičinlivých dělníků! Doma jsme uvykli hleděti na třídu pracujících jako na směsici rozličných, spíše světlejších barev — na kožené, plátěné spodky, na šedivé kazajky; za slezskými hranicemi člověka neuvidíme, aby buď kalhoty, aneb kabát, aneb aspoň čepici tmavomodré barvy na těle neměl, a za dnů svátečních hemží a modrá se to po tamnějších osadách jako husté na poli chomáče větrem se pohybující chrpy.

O silnicích pruských — a mezi nimi o pověstné z Vratislav do Berlína — často mnoho dobrého jsem slýchal, i nejednou o tom očitě se přesvědčil; takéť ona ze Seidenberku do Hořelic běžela před námi jako vyměřená rovina, jak pěkným kamenem vydlážděný a pak ohromným železným válcem urovnaný, uhlazený pruh, jejž po pravici hojné hromádky žulového, drobně ztlučeného kameniska, po levé stezka pro pěší a z obou stran pěkně se dařící stromořadí vroubí.

Jeloť se to jako po stole!

Na podívanou okolí nejbližší málo rozmanitosti poskytovalo; toliko v dálce před námi osamělá, kuželovitá, 1304 Pařížské střevíce vysoká hora „Landskrone“ tmavozelené týmě vypínala, a za námi Krkonoše se modraly. Ale to vše znal jsem již dosti dobře z časů dávnějších, a protož pohodlně si hově v krytém voze, oči od světa zevnitřního jsem obrátil, a sám s sebou i s nejnovějšími událostmi v duchu jsem se obíral.

Jakési tajné soucitnosti kouzlo napořád myšlenky mé na Kazimíra říditi mně kázalo; i nemohlť jsem obraz jeho z mysli vypuditi, a co jsem byl v mladíkovu tobolku nahlédnul, celá jeho bytost, podoba i osudové ještě zajímavějšími býti se mi viděli. Zpomnělť jsem si na slova jeho v Karlových Varech: „Já tě na věky miluji, vlasti má — však také dívku miluji!“ — a poznal jsem, že neuvadly růže na tváři jeho pouhým utrpením otčinu ztrativšího jinocha, nýbrž i strastmi nešťastné lásky zkoušeného hrdiny.

I litoval jsem to srdce polské — avšak mrzel jsem se také, že se tak nepozorně, tak vášnivě, tak — abych řekl — nehodně zadalo. Milenkou jeho herečka! — Já zajisté miluji stav herecký, jakož miluji všecko, co v život umělecký zasahá; prost jsem blbých předsudků, s jakovýmiž dosavad lid zakrnělý šilhává na miláčky Thalie a Melpomeny; i vážím a ctím herce a herečky, dokud mě sami, vlastní osobností, k pocitu jinému nepohnou: avšak předce vždy smáti nebo mrzeti se musím, kdykoli motýlka z cizích sadů okolo nalíčené divadelní růžinky třepetati se zahlídnu. Jeť to vždy oněm křidélkám věc trochu nebezpečná, nebo aspoň hodně lechtivá, ačkoliv ubohé růžinky samy za to nemohou.

Avšak směl-li jsem Ludmilu postaviti v jednu řadu s obyčejnými herečkami? Nejevil-li se z dopisů jejích duch dívky neobyčejné? — Tolik vroucnosti a předc i tolik studené odhodlanosti! S krvácejícím srdcem, třesoucí se, v duchu ji před šlechetným milencem prchati vidím; mroucí, ale bez nejmenšího znamení bolesti rve šíp lásky z mladého srdce. Postava její jako živá vznášela se přede mnou; dívka vysokorostlá, v nábožné důvěře k nebi obrácené oči, křížem na prsou přeložené ruce, ubledlé tváře — tak jsem v duchu vyobrazil si Ludmilu.

Silné hrčení kol probudilo mě z hlubokého snění; jeli jsme po tvrdé dlažbě z okrouhlého kamení. Z obou stran domy plné zeleného réví a bohatých hroznů okolo dveří a oken nás vítaly; za domy krásné zahrady kynuly. Rozkošné vidělo se mi předměstí Hořelické, jakož vůbec veškeré okolí jedinému, krásnému sadu se podobá, jímžto řeka Nisa tiché vlny valí.

Na levém břehu, od paty dosti vysoko se pnoucího návrší až k temenu jeho vyvstávají a hromadí se Hořelice. Vjezd do města tedy poněkud příkrý jest, nežli se vůz jako k srdci těch výstavných budov na temeno vrchu dokolotá, kdež i hned podivný ráz měst slezských — strakatina domů — cizinci do očí padne. V Čechách obyčejně na žluto, bledě zeleno, vůbec jen světlou barvou stavení obarviti dáváme; tady dům tmavomodrý vedle temněrudého, tmavozelený vedle temněžlutého stojí, čímž pohled města podobu starožitné mosaiky dostává.

Dobrý hostinec nalezá se „u zlaté koruny“, ačkoli cizinec rád každou slezskou hospodu za dobrou vyhlásí, jelikož jej všude — ať si v chudé nebo skvělé postavě, pěší nebo s koňmi přijde — přívětivé tváře vítají. O vlídné úslužnosti zdejších i nejsprostších čeledínů v krajinách našich nám se ani neuzdá; já alespoň na svých procházkách po dědinách českých, a to zvláště v městech menších, ani jediného čeledína nenašel, kterýž by se vedle slezských soudruhů svých postaviti směl. I přiznávámť se, že mi nemilo slyšeti bylo, an jsem v hostinci slezském po něčem se vyptávaje, za odpověď obdržel: „Ich werde sie mal den Hausknecht schicken!“ — Hausknecht! — Kdož neví, co to rázné slovo u nás obnáší? — I strachoval jsem se nemluvného, neohybného, nejapného, jen jako na kvap z ohrady lesní vylomeného kolu, jenž o psaní a čtení jen jako v báchorkách o „zakleném kopci“ slýchával: avšak ejhle! tuť se čistý, zdvořilý a mluvný, ve škole obroušený chlapíček staví přede mne, a ptej se nač ptej, žádej co žádej — seč dle své známosti domů, města i okolí čeledín býti může, rád zajisté poví a vyplní.

Sotva jsem byl slovíčko prohodil, že mi k odjezdu nějaké příležitosti potřebí — již tu vozka stál — všecek modrý, jakoby rovnýma nohama barvíři z kotle byl vyskočil. Tvář jeho byla otisk bodré dobromyslnosti, a když jsem s ním stran platu smlouvati začal: tu on s neslýchanou po Čechách vozatajskou výmluvností všech devět mil a všecka mýta vypočítal, lehkost vozíku svého popsal, rychlost koně vychválil, a že mi nikdo levněji neposlouží, se dokládal. Tak lacino, jako u nás po dostavníku, v Slezsku ovšem cestovati se nedá, leč vedle všechněch poměrů tamnějšího života nikde jsem přepjatého platu neshledal.

„Ale neráčili jste snad s poštou přijeti?“ tázal se vozka posléze.

„Přijel.“

„Ach, tedy musím tisíckráte litovati, že již dnes z Hořelic vyjeti nemůžeme. Jet nám ouřadně poručíno, pány pocestné, jenž byli s královskou poštou přijeli, po privátní příležitosti teprva za 24 hodin dále vézti.“

„Já však přijel z Fridlandu s poštou císařskou.“

Vozka pokrčil ramenoma. — „Zdejší pošty mají tu výhodu, my pak a páni cestovníci tu nehodu, že aspoň přes noc na místě zdržeti se musí, nechť s jakoukoli poštou přijeli. Mimo to musíme si, kdykoli jedeme, všude tak nazvaný „Postschein“ vyplatit. Na to všecko u vás, milý pane, vozka pozor dáti nemusí.“

Co bylo počíti? — Spolehnouti na vůli boží, a odevzdati se do rukou kuchařky, zvoucí právě k obědu.

Šel jsem tedy. — Co a mnoho-li jsem při tom užil — kdož mohl na to pomysliti? K pozorování a popsání pruského oběda, myslil jsem, často ještě příležitost se nahodí; ale nikdy snad více k užití rozkoše, jakové mi tento první krom jídla poskytoval. Bylať to společnost dvou ženštin, jakovéž někdy jakoby k útěše osamělých a melancholických cestovníků semotam se vyskytují, opět ale, bohužel! zmizejí. — Vlastně jedna z nich, a sice paní nebo velitelka, zrak a sluch můj tak zaujala, že se jimi jako po dvou neviditelných stezkách hlavy mé i srdce mého zmocnila; ačkoliv by také druhá, služka nebo společnice, téhož vítězství nad člověkem byla dosáhla, jenž by rusé vlásky a modré, nyjící očko byl miloval. Mne více černý, jiskrný zrak a havraní vlas těšívá, dobře slušící dívkám plným živosti, a takovým byla ta něžná slečinka — jakž jí rusovlasá Betti říkala — živým obrazem.

Seděli jsme u jednoho stolu. — Na začátku žvatlaly ženštiny spolu dialektem Berlínským, že jsem co dělati měl, abych desáté slovo pochytil; posléze ale dostali jsme se všickni tři čistou němčinou do společné rozprávky. — Jakáž to roztomilá dívka! Jaká to s ní zábava! — Řeč naše, jakž právě příležitost s sebou přinesla, okolo cestování točiti se začala. Dívka znala skoro celou Evropu — a jakž uměla o tom povídati! Z úst jejích byl bych Paříž za dvě hodiny lépe seznal, nežli z nejnovějších obrázků Bonstettovýcb, a ji jedinou byl bych nejraději za svého „Guide de Paris“ vyvolil. Onať mnohotvárný život Pařížanů s takovými rozmarem a vtipem popisovala, že se mi k pouhé veselosti a k smíchu zrozenou býti uzdála.

Najednou, mezi nejživějším hovorem, blízko na ulici flétna zazněla. Na mou věru! sotva jsem sluchu uvěřil. Naše národní píseň to byla:

„Žežulička kuká na buku v lesy.“

Dosti líbezně linuly se zvuky — žalostně a toužebně, s obzvláštním pak výrazem opakoval flétista:

„Ozvi se, panenko, ozvi se, kde jsi !“ —

I žasnul jsem, a žasnutí moje zrůstalo, když jsem viděl, že byla moje veselá společnice u stolu náhle umlkla, a že jí krev tváře polila. — „Co to?“ zvolal jsem v duchu, a rychle k oknu přiskočiv, muže letitého, chatrně oděného a, jak se zdálo, nápojem poněkud pomateného na náměstí před hostincem jsem státi uviděl, v rukou držícího flétnu.

V tom i slečinka přistoupila k oknu. Zbledlá byla její líce, oko navlhlé a prsa mocně se vlnila. Avšak sotva byla k oknu přistoupila, již rychle opět se odvrátivši, šátkem si tváře zahalila a ze dveří vyběhla. Služka za ní.

Asi za minutu vyšel z hospody čeledín, a přibrav se k podivnému flétistovi, do domu jej uvedl. Také gensdarm — četník stál již na blízku. — Kdo byl divný stařec flétista? V hostinci ho žádný neznal, a čeledín jej do slečnina pokoje uvedl.

I byla to věc mrzutá — velmi mrzutá! — Ani o dívce, ani o starci jistého slova zvěděti jsem nemohl. Ven tedy z hostince, abych aspoň město a pamětnosti jeho ohledal!

Hořelice (Görlitz) — jak jsem již podotknul — po levém břehu Nisy z většího dílu na hřbetě vrchu se rozkládají, kolkolem jsouce obklopeny rozkošnými sady, tvořícími takto z nejbližšího vůkolí jako jedinou, rozmanitou zahradu. Město jest výstavné, počítáť asi 1200 domů, a klade se za hlavní Pruského markrabství Hořejší Lužice, jakož i za krajské v kraji Hořelickém Pruského Slezska. Má čtyry předměstí opatřené osmi branami; od dávných časů ohrazeno je zdmi, baštami a příkopy, a zavírá se na patero bran. Z večera asi 300 svítilen po ulicích a náměstích dostatečného světla poskytuje. Počítá se tu 11.000 obyvatelů víry evangelické, mezi nimiž 300 katolíků; židům toliko na čas v městě meškati se dovoluje.

Hořelice má pěkné gymnasium, řečené Augusteum, několik dobročinných ústavů, a dobré dílny na sukno, plátno i kůži. Mezi řemeslníky asi sedmý díl samých soukenníků se nachází. — Zdejší hlavní chrám sv. Petra a Pavla, roku 1423—79 na skalině vystavený, jest dílo výborné; čtvero sloupení, hlavní oltář a varhany se mi v něm velmi líbily, a když jsem byl i knihovnu a sbírky živočichů, rostlin, jakož i vzácných starožitností prohlídnul, ježto zdejší Lužické společnosti nauk náleží — a na velkou knihovnu v radním domě se podíval: dal jsem se také na pouť k božímu hrobu, nacházejícímu se za Mikulášskou branou, na pahorku, u kostelíčka svatého kříže. Jiří Emerich, purkmistr Hořelický, byl jej dal roku 1489 vedle vzoru božího hrobu Jerusalemského vystavěti, zanechav takto potomkům na mnohé století krásnou jmena svého památku — a nábožným duším vítaného místa k vykonání modliteb.

Semotam po nebi vyskytující se mráčky poháněly mě posléz opět do města; možnoť, že mě ještě něco jiného, v hostinci pozůstalého, k městu vábilo, bez čehož bych i na vzdor nastávající pršce rád byl před branou na pěkné střelnici, v rozkošné zahradě se pozdržel; kdož to bude však nyní skoumati?

První moje otázka, když jsem opět do „zlaté koruny“ vstoupil, byla: „Co dělá cizí slečinka?“

„Ta dosavad se starým flétistou ve svém pokoji hovoří,“ zněla odpověď.

U všech — kdož pak je ten zpropadený flétista? Zatrolená slečinka! Avšak jen počkej! U večeře bezpochyby ještě oba, aneb aspoň dívku spanilou uvidím — a pak budu schopnosti své k vyzvídání a vyšetřování zkoušeti. — S nejpěknější nadějí na utěšený večer bral jsem se tedy do vykázaného pro mne pokoje v prvním poschodí. Hlasitá, živá rozprávka uvítala mě, an jsem vkročil přes práh. Znělať z vedlejšího pokoje, kterýž oddělen byl od mého pouhými dveřmi, a překvapila mě, že vedena byla v jazyku českém, a že jsem v ní hlásek své společnice od oběda poznal.

Zdáloť se, že dívka u velikém pohnutí mluví, hlasitých slov se neostýchajíc, jakoby jim tu nikdo rozuměti nemohl.

„Učinilať jsem, cokoliv dcera učiniti může,“ slyšel jsem ji mluviti, „ale za hříčku pošetilých vášní a přepjatých žádostí nedám se považovati, aniž jméno své vlastním otcem káleti.“

„A jest to láska, jest to úcta dětinská?“ tázal se jí na to hlas mužský, poněkud chraptivý a sípavý. „Jest to srdce upřímného dítěte — otce v bídě nechávati — a sama ve všech všude věcech se kochati?“

„Mlčte mi o bídě své,“ odpovídala zase dívka, „a nemyslete, že ráda řeč o vaší vině poslouchám. Více pro vás učiniti nemohu! Co jste vy mně dal, a co já vám splatila, co jste vy pro mne učinil, a co já pro vás obětovala — o tom žádného mezi námi počítání nebude; jáť se sama za vaši věčnou dlužnici uznávám. Mnoho-li však práva máte, ještě něčeho ode mne požadovati, to nechť svědomí vaše rozhodne.“

„Jsem v nouzi postaven,“ bědoval mužský, ale při vší jeho plačtivosti zdálo se mi, jakoby mu těžký jazyk při každém slově na dásni se lepil a váznul, „jsem domova, příbytku, šatstva, jídla, pití zbaven, a ty mě nelaskavě odháníš? O Ludmilo, Ludmilo — Bůh tě netrestej!“

„Nepokoušejte hněv boží, ať se na nás nesesype!“ zakřikla jej dívka. „Bůh věčný viděl, co jsem pro vás vytrpěla — on sečetl slzy, na něž vy jste ohledu nebral; on slyšel prosby, jimiž jsem nadarmo mysl vaši pohnouti usilovala; on ví, že vás dosavad za otce svého pokládám, že vás jak jen možno ctím a nic jiného si nepřeji, než abych šediny vaše líbati mohla.“

V tom přetrhlo hlasité štkání dívčinu řeč — ubohá plakala. Pode mnou se chvěla kolena; s tlukoucím srdcem čekal jsem na další, tak podivnou rozprávku. Mužský dal se do hrubého smíchu.

„Líbati, nelíbati,“ jektal při tom, že mě samého každé slovo jako meč projelo. „Líbej ty si teplá ústa, jako jsem ti vždycky radíval, to ti víc vynese, než líbání mé olezlé hlavy. Měj rozum, Ludmilo — když mě u sebe podržíš, Liduško —“ V tom jsem zaslechl v pokoji dvéře otvírati, a před hostincem zazněla poštovská trubka.

„Vůz tu již máme!“ promluvila vedle Němkyňka; bylať to rusovlasá Betti.

„Klobouk mi podej a plášť!“ odpověděla slečna. „Bůh s vámi, a milost jeho vás konečně na cestu přivediž, kdo bychom se radostně setkali,“ doložila ještě k osobě mužské; na to okolo mých dveří lehké ženské kroky běžely — já přiskočil k oknu — a v několika okamženích spatřil jsem dvě ženštiny vstupovati do poštovského vozu před hostincem čekajícího. — Ty tam byly společnice moje od oběda — ta tam naděje na utěšený večer! I hleděl jsem za nimi, dokud se kočár za nárožní dům neuhnul; potom jsem z pokoje vyšel, abych se aspoň ještě jednou na všecka místa podíval, kdežto se byly jako dvě milostenky vznášely — nebo seděly.

Z pokoje, vedlejšího právě také starý flétista vycházel, v plné hrsti počítaje peníze. Mne si ani nevšimnul; oko jeho jenom na stříbře dlelo, a ústa jeho podivně k smíchu se příčila. Sotva se schodů sešed, holce služebné velel, aby mu rosolky přinesla, já pak v něm dle hlasu skutečně muže poznal, s nímžto zmizelá nyní milostenka vedle mne v pokoji jako s otcem byla rozprávku vedla.

Služka na to hodnou sklenku výborné kmínovky přinesla, a flétista ji do sebe lil, jakoby se lékem síliti měl, všech strastí pozemských zbavujícím — jako vodou všehojivé Lethy!