Selské ballady/Suplika

Selské ballady Jaroslav Vrchlický
Píseň klasů	Suplika	Píseň vzbouřených sedláků

Údaje o textu
Titulek:	Suplika
Podtitulek:	(r. 1775.)
Autor:	Jaroslav Vrchlický
Zdroj:	VRCHLICKÝ, Jaroslav. Selské ballady Online na Internet Archive
Vydáno:	Praha, Ed. Valečka 1885
Licence:	PD old 70

Pan kantor z prvního spaní
byl náhle probuzen,
vstal, oči mnul si dlani.
Co můž to býti jen?
Z návse zněl hluk
jak zbraně zvuk
a kantor měl tak pěkný, pěkný sen!

Snil: na věčí byl škole,
měl dvojí deputát
a kravku, kozu, pole
a nemusil se bát,
pan vrchní brouk
když naň si houk'
a psem jej honil od zámeckých vrat.

Vstal celý rozespalý
a z okénka pak hled',
na návsi davy stály,
a kantor strachy zbled'.
Byl to jak voj
připraven v boj,
když s domovem se loučí naposled.

Z těch známých, vlídných tváří
hněv sršel se vzdorem,
a mladí jako staří
zde stáli táborem,
ten cepem třás',
ten kosou zas,
ten vidlemi a jiný toporem.

Vit starý na patníku
jak farář rozkládal,
a celý zástup v mžiku
se směrem k škole hnal,
pár tuhých ran
a dokořán
juž dveře — kantor před sedláky stál.

A z třiceti úst zní to
ve bouřném pokřiku
(mně chudáka je líto
při tomto povyku.)
„Kantore hej,
k práci se měj
a na pány nám napiš supliku!“

,—To nejde, milí kmotři,
to třeba rozvážit! —'
„Jsou tyranni a lotři“,
mu zahřměl v odvet Vít,
„Ať zvědí juž
co sedlák zmůž',
my nechceme se juž pro cizího dřít!“

„Ne! Nechcem!“ zní to davem,
jak bouř to hlaholí,
„náš hlad je naším pánem
a naše mozoly!“
A divý rej
zpět tiskne jej
a zatlačil ho k stolu do školy.

„Vem nejlepší své pero!“
Vít rozkazuje zas,
„Piš“, hřímá hlasů stero
a kantor jen se třás',
pak nesměle
pot na čele
děl: ‚Nejde to, když křičí každý z vás!‘

Jak psáti? Včera právé
zde sám pan vrchní stál,
a kantor ostýchavě
brk zkoušeti se jal.
Ba sám pan Franc
s ním preferanc
až do desiti milostivě hrál.

Pot utřel sobě, v bázni
jak z čela se mu lil!
Vždyť ves že drží v kázni
jej farář pochválil.
Vstal, sotva sed',
leč rázem zpět
jej k židli sto jich tiskne ze všech sil.

„Piš!“ — celý dav naň vříská,
„neb zakusíš náš trest!“
A motyka se blýská
a zatíná se pěst.
„Nuž rychle piš,
však nejlíp víš,
co musíme od pánů zlého nést!“

‚Chci splnit žádost vaši‘,
di kantor málo jist,
,však nejde to tak, braši,
(a chvěje se jak list) '
hned ve mžiku
psát supliku,
neb s pány neni rádno třešné jíst.'

„Nač kantora pak máme?“
Vít křičí zuřivě.
‚Nu, tedy … uhlídáme!‘
zas kantor bázlivě,
,z vás jeden teď
jen slove veď
vše pověz hezky zvolna, uctivě.'

„Nu dobrá, napiš tedy,
že s pány máme kříž.
ty roboty a bědy
víc nechcem snášet již,
kdy za týden
ach dvakrát jen
po vlastní práci smíme. Item piš:

Že vrchní chám je drzý
a výslovně že chcem,
by pan hrabě ho brzy
juž poslal k čertům všem.
Co váháš zas?
Máš v brku vlas?
Či nespouští víc? — Jiné pero vem!

Dál item panu Franci,
by rychle kvinde dal,
by uznal toleranci
a vrátil vše, co vzal,
co zkazí zvěř,
neb lovců sběř,
by náhradu nám slušnou vykázal.

Dál item aby zrušil
tu sílu poplatků,
neb sedlák zuby sušil
a kněz žil z desátků.
Co vázneš teď?“ —
,Ach Víte, hleď,
já udělal tu kaňku ve zmatku!

Tak nemažem to dáti
přec slavné vrchnosti!'
„Nech tak, to stejně platí,
na nás v své chytrosti
jsi pozdě vstal,
však piš jen dál!“
A kantor chudák dopsal s úzkosti.

Pak vytrhli mu v smíchu
tu divnou suplika,
Vít čet' ji na hlas v tichu,
pak rázem ve mžiku
ze školy ven
se zástup ten
jak bouře valil v lání, povyku.

A znikli s divým plesem,
za nimi kantor zřel
do tmavé noci s děsem
a chudák jen se chvěl!
V mlhavou dál
pak naslouchal,
co nyní počít si má — nevěděl!

Teď vyhnán bude, možná
že vězněn, mučen snad;
sny krásné, přání zbožná!
Jak všemu vale dát!
Na lože kles',
nad lesy kdes
zřel oknem nebe v rudé záři stát.