Sekáči/VIII.

Sekáči Svatopluk Čech
VII.	VIII.	IX.

Údaje o textu
Titulek:	VIII.
Autor:	Svatopluk Čech
Zdroj:	ČECH, Svatopluk. Tři cykly básní a Sníh. 3. vyd. Praha : F. Topič, 1913. (Sebrané spisy Svatopluka Čecha; sv. díl 16). S. 181-239.   Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1903 (časopisecky), 1904 (knižně)
Licence:	PD old 70

Myšlenky sekáčů.
Starý.

Co my jsme se natančili
spolu vesele,
co jsme, koso, pokosili
pšenky, jetele!
A nechť hlava teď se bělá,
nakřivuje plec,
ruka stará dále tančit
musí s tebou přec.
Koso, neustaň,
dokud slouží dlaň!

U syna sic, Bohu díky,
suchý koutek mám,
ale chuďas drobet chleba
s nouzí shání sám.
Z holých dlaní hejno dětí
uživit je kříž -
nesmí k tomu starý táta
padnout na obtíž.
Koso, neustaň,
dokud stačí dlaň!

Beztoho za krátkou dobu
bude konec as,
službu vypoví mi ruka,
stářím klesne vaz,
a pak musím rozloučit se
navždy s robotou,
chodit pěkně po staveních
v pátek žebrotou.
Koso, braň se, braň,
dokud stačí dlaň!

Za humny už jiný sekáč
očekává mne,
samého mě jako stéblo
rázem podetne.
Po lopotě odpočinu
tamhle nad bory
na hřbitově vedle vrátek
u své Barbory.
Koso, neustaň,
dokud slouží dlaň!

Ženich

Kosa kruhem zavíří,
složí k řádce řádku,
by též halíř k halíři,
klad se na hromádku.
Svatba bude za krátko,
třeba platit štolu,
až, mé drahé děvčátko,
z chrámu půjdem spolu.

Samo potom obilí
klást se bude řadou,
vzpomenu-li co chvíli
na svou ženu mladou.
A když kraj se zašeří,
půjdu vesel domů,
kde mě přijme k večeři
a s hubičkou k tomu.

Budem v polích, ve dvoře
spolu práci shánět,
úsporu si k úspoře
do truhlice shránět,
bude těšit za krátko
stříbrným nás hlasem,
koupíme si prasátko
a snad kravku časem.

A bůh dá, že k posledu
i svou vlastní střechu
pořídit si dovedu,
třeba z došků, mechu,
usedneme pod jabloň
ve svém vlastním sádku -
Vesele dál, koso, zvoň,
a klaď k řádce řádku!

Starší muž

Lopotila se mnou žena
od úsvitu do noci,
pak i synek mladou rukou,
dcera byla k pomoci,
scházely se, trocha k troše,
trpce naspořené groše,
každý z nich byl skropen potem
z vrásek čela našeho - -
Vzpomenu-li, takhle kosou
vztekle máchnout do všeho!

Pojednou sem zpráva letí,
jaký v městě shon a hluk:
zpronevěra - hýřili tam
z mozolů sta chudých ruk!
Rázem bylo po všem veta,
zač jsme soužili se leta,
nechť si potom kočár vezl
k soudu toho, onoho - -
Věru kosou, jenom kosou,
takhle kosou do toho!

Žena ulehla z té rány -
dosud chodí jako duch.
Drahé léky - práce málo -
u žida mi roste dluh.
Zmizel ženich naší Bětky,
lačný jen té peněz špetky,
ona teď jak stín se plouží,
stále pláče pro něho - -
Jářku, kosou, jenom kosou,
takhle kosou do všeho!

A teď pomocník mi ještě,
Józa můj, na vojnu vzat,
když mi rozkvet’ v plné síle,
do práce jak lítý kat.
Nyní steskem hlavu věsí
a snad chřadne v dálce kdesi,
nebo zvětřilce mi vrátí
místo synka hodného -
Inu, kosou, jenom kosou,
takhle kosou do všeho!

Šimon

Jeden pluhem brázdy ryl,
potem svým je smáčel,
druhý pilně zrní sil,
třetí pole zvláčel,
a když vzejde klasů houšť
na bohaté líše,
ten, kdo prstem nehnul tam,
obchází jí v pýše.

Vedrem s čela prýští pot,
umdlévají páže,
hejno lidí o překot
kosí, hrabe, váže,
jenom jeden ve stínu
hoví sobě tady,
hledě vesel, jak mu tam
rostou snopů řady.

Mlatci tepou o závod,
až je ruka brní,
a s čel jejich horký pot
skrápá v jasné zrní,
v sýpce pak jich dílo pán
zkumným zrakem cení,
rád, že pšenky hromadu
v kupu zlata změní.

A když mouku vyrobí
práce mlánské chasy,
nejbělejší ozdobí
dortem panské kvasy,
z nejhoršího pak chleba kus
stačí na den celý
těm, co v potu orali,
sili, žali, mleli.

Mladík

S hráběmi a srpem
děvčátka už jdou
ve vysokém žitě
bílou pěšinou,
a já sebe sám
častokrát se ptám,
proč z nich vidím ustavičně
jen tu jedinou.

Rozkývá-li stébla
vánku tichý šust,
myslím na krok lehký,
svižný její vzrůst,
akdyž v osení
mák se rumění,
vidím její zapýření,
úsměv milých úst.

Z chrpy, která kmitne
podmou ocelí,
svitne modrých očí
pohled veselý
a hned celá zem
rozkvete mi v něm,
jak bych kráčel nejkrásnější
jarní nedělí.

Zmizelami v žitě
za vysoký klas,
nad ním třepetá se
jenom světlý vlas,
koso, v hon se dej,
cestu prosekej,
ať ji spatřím s hlavy k patě
celou krásnou zas!

Mladý manžel

Odveď jsem si od oltáře
ženušku jak růže květ,
jeden zpěv a jedna záře
byl mi tehdáž celý svět.
Řek jsem: Tvé ručky bílé
neosmáhnou v hrubém díle,
nechť sama ztvrdne prací
moje dlaň jak oblázek,
bych tě mohl doma chovat
jako drahý obrázek.

Tu se odkuds vrátil z dálky,
hráč a hýřil, mladý pán,
ze zahálky do zahálky,
našperkován, ulízán.
A když prvně jsem ho zočil,
kterak okem lačným točil
po zástupu ženské chasy,
zlá mě jala předtucha -
Radost prchla od té chvíle,
černý pták mi used’ v týle,
věčně skuhrá do ucha.

Divný úsměv, šepot lidí
dobré věci nevěstí,
lecos vlastní zrak můj vidí,
z čeho tuším neštěstí.
Strach se druží k mojim pracím,
zamračen se v jizbu vracím,
odkud všechny chvíle zlaté
vichrem zlým jsou rozváty -
Žena přísahá sic, pláče,
ale mně dál v ucho kráče
temný havran proklatý.

Co můj život? Z jitra k šeru
v zimní mráz i letní žár
za tuhou se prací beru
pro kus chleba, šatu cár.
Jenom jedna hvězda světlá
na mém tmavém nebi zkvetla,
jedna v poušti růže krásná
za můj trud a horký pot:
chtěl jsem jen, by láska ženy
blažila mě bez promeny,
ta mi dražší nad život.
Zatím co zde s kosou pílí
do umdlení moje pěst,
hejsek líný, rozmařilý,
snad tam spřádá svůdnou lest,
aby hříčkou beze studu
mohl ukrátit si nudu - -
Ne! - Již pouhým pomyšlením
pěsť mi svírá lítý hněv,
všechna se mi k čelu valí,
rudou mlhou oči kalí
vztekem rozpěněná krev.

Ještě chvilkou mračno mizí,
červa v duši přemáhám,
mimo pouštím šepty cizí,
věřím ženy přísahám.
Jestli však mé oči jednou
v lotřích drápech poklad shlednou,
který jediný mne těšil
pod tou boží oblohou:
kosa má se strašně mihne,
nechť ať potom skáza stihne
i mou hlavu nebohou!

Jiskra

Raděj než kosit
v úpalu lán
pod lipou v chládku
zvedal bych žbán,
zvonil tam skleničkou,
šenkýřku mladičkou
volal jak pán. - -
Přeškoda jen,
že je to sen,
lípa i sklenička,
hezounká vdovička,
pivečko křen
našinci nekvetou ve všední den.

Našinci teprv
před nedělí
může se zdáti
o veselí,
zbude-li v sobotu
na trochu výskotu
do pondělí. -
Panská jen lest
kalendář jest,
týden teď v oplátku
v jinakém pořádku
měl by se vést:
všední den jediný, neděl mít šest.

V ledačem chtěl bych
zavésti řád
na chvilku aspoň
jinačí řád,
jednou též po práci
našinci v paláci
bažantů přát,
panský pak host
chleb měj - a dost!
Vodou jej zavlažuj,
a k tomu rozvažuj:
Střídmost je cnost,
nejlepší s málem je spokojenost.

Ale co platno
přát si a chtět,
po staru dále,
točí se svět,
nejraděj’ chuďasu
uchystá ke kvasu
s pelyňkem jed. -
Mně však je hej,
děj se co děj,
chvíli tu zůstanu,
čapku pak na stranu,
zavolám: Ej,
vesničko, krajino dobře se měj!

S loučením nemám
veliký žel,
pěkně jít krajem
v šířku i dél,
pro dělné pravice,
všude zrá pšenice,
řepa i chmel.
Dojde-li dech
na stranách všech,
z korábu v přístavu
pošlu sto pozdravů
do milých Čech,
o chleba poprosím daleký břeh.

Lehko mi ještě
bez ženských pout,
dokud se v pevný
neskrčím kout,
když malí naháči
chytnou tě v chumáči,
těžko se hnou.
Zkalí mu zrak
starostí mrak:
hořký květ chudině
rozkvetá v rodině -
snad i já pak
přestanu pět si jak v povětří pták.

A přece mysl
veselá nás
jediná hřeje
v chudoby mráz,
všechny s ní klopoty,
svízele, roboty,
přežiješ snáz;
do šedin svých,
dočkám-li jih,
kéž se jí nezbavím,
potomkům zůstavím
do trampot zlých
dědictvím aspoň svůj veselý smích.