Sekáči/VII.

Sekáči Svatopluk Čech
VI.	VII.	VIII.

Údaje o textu
Titulek:	VII.
Autor:	Svatopluk Čech
Zdroj:	ČECH, Svatopluk. Tři cykly básní a Sníh. 3. vyd. Praha : F. Topič, 1913. (Sebrané spisy Svatopluka Čecha; sv. díl 16). S. 181-239.   Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1903 (časopisecky), 1904 (knižně)
Licence:	PD old 70

Poeta (na procházce):

Dub osamělý vévodí tu kraji
jak obr zasmušilý v plesu žní,
snad zbytek doubravy, kam nosil v taji
svou ještě oběť pohan poslední.
Zde usednu si na omšelý kořen,
bych - druid nový střízlivějších dnů -
svým zrakem v půvab nivy letní vnořen
tkal po ní vlákna pavoučí svých snů.

A snad můj vzdech nad tímto divadlem
sám jediný zde rozkoš, obdiv hlásí,
má duše jediným snad zrcadlem,
v němž obhlíží ten kraj své letní krásy.
Snům vesnickým v tom klasů vlnobití
jen zlato zisku příštího se třpytí,
a kdyby víla Poesie tam
se vánkem přikradla, kde slunce mění
kos prostých ostří v démantový plam,
zvuk hrubých slov o všední péči denní
by zaplašil ji, šprýmy ošumělé
jak cáry na sekáčů snědém těle.

Leč víla ta jen z dáli v jemnou duhu
mi šatí oněch postav prostý řad,
a skromnou žatvu skutečného luhu
v lán mění snů, v žeň pohádkových vnad:
tu převysoko jako zlaté háje
pnou klasy nezemské svůj třpytný stvol,
květ máku, chrp z nich svítí ohněm báje,
sta purpurových, safírových kol,
a velký srp jak oblouk půlměsíce,
ze stříbra lesku tajemného skut,
plá pod oválem něžným snivé líce,
jíž Boza jímá uzardělá Rut.

Můj život sám - zda bděním jest či sněním?
Co přelud pouhý v něm? co skutečnost?
Jdu světa, lidí ruchem každodenním
jak z jiných sfér jsem zabloudilý host.
Jak mydlin vzdušný třpyt se pro mne skvěje
zjev menivý té zemské oblasti -
co podstata mi jeho? Lidské děje
mně divadlo, v němž nemám účasti.
I v nitru vlastním citů vlnobití
- ples, bolest, rozkoš s vášně závratí -
mně zdá se jiného jak odraz žití,
kde světa řády toho neplatí,
kde tupým snem se jeví život davu,
jenž tyje z požitku neb jako skot
ve stálé robotě svůj lije pot
pod těsným jařmem smluveného mravu.

Snad Kosmu duch, když vzbudil dechem žití
na zemské kouli mravenčí ten rod,
by tvář jí zryli chodeb svojich sítí,
v níž žili, tyli, krmili svůj plod
a boje sváděli o stébla, střepy,
v tom shonu žití pro vše jiné slepi, -
k nim vtrousil jiné též, by jejich zorem
sám pozoroval svého díla vděk,
lad barev skrytý ostatním a forem,
pel tajemný svých tvůrčích myšlenek…

Hle! tito kolem v potu kosí, žnou,
by pána krmili a sami syti
po práci večer, nízkým stropem kryti,
kam sklonit měli hlavu zemdlenou.
I my jsme ženci, ale k práci jiné
nám vlání klasůmyšlenkových kyne:
z těch zrn, jež ruka naše zasije,
dav nechystá si všední těla chleby,
než svatozářná duchů hostie
od prachu zemského se vznáší k nebi!