Máj (almanach 1860)/Samička

Máj (almanach 1860)
Z přátelství	Samička	Královská skála

Údaje o textu
Titulek:	Samička
Autor:	Vítězslav Hálek
Zdroj:	Máj : Jarní almanah na rok 1860. Praha : Kat. Jeřábková, 1860. s. 159–163. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Zima se přežila, a z teplých krajů přispělo jaro svěží jako mladé pachole, lahodné jako dívčí tvář. Celá země se oděla barvou naděje; stromy pučely, tráva se tlačila k slunci, teplý větřík vál a žlutá housátka se batolila za zkušenou matkou — všecko chtělo ven, všude rozkoš a radosť, svěžesť a bujnosť; všude nezklamaná naděje.

Na jedné větvičce v houští seděla samička a sameček. Hnízdo bylo právě hotové; včera na ně vložili poslední stéblo, dnes je vykladli teplým peřím a hebounkým mechem — a teď se radovali vespolek, že mají svoje hnízdo.

Zaštěbetali, zazobkali se, poskočili — letěli a letěli a v letu dováděli, zobkali se a štěbetali zas. Tak to bývá v líbánkách.

Jarní dnové plynou, neskalení jako skalní potůček, čistí jako hlas samečkův, když večír zpívá zastaveníčko. Plynou jako dnové hochů, kteří si z rána nadělají píšťal, odpoledne si zahrajou v míč, večír poslouchají pohádky, v noci ulehnou si, jako by je do vody hodil, a ráno počnou zas, kde večír přestali.

Jarní dnové plynou a samička položila čtvrté vajíčko a usedla si na ně, aby je zahřívala teplem své mateřské lásky. Tak ptáček hned ve vajíčku učí dítě své milovat; proto v háji tolik zpěvu, tolik štěstí, protože tolik lásky.

Samička sedí zamyšlená. Moucha letěla kolem zobáčku, ale tenkrát si jí samička nevšimla. Otočila svou hlavičku na zad a v křídle si urovnala pírko. Samička jest pyšná, že již bude brzy ouplně matkou. Vajíčka puknou, z nich se počnou klubat žluté zobáčky, vylíhnou se drobné děti a budou štěbetat a nebudou ještě vědět co. To jim teprve poví matka, co mají štěbetat, až trochu sesílí, až je rozehřeje na mateřském srdci svém. Holátka si budou chtít hrát hnedle na staré, samička jim to nezazlí, ana již napřed ví, jak se bude usmívat jejich nešikovnosti. Pak budou chtít brzy vyletět z hnízda; ale klopýtajíce jedno přes druhé již v hnízdě, budou nastavovat zobáčky a natahovat krčky, když jim matka anebo sameček přinese uzobnuté zrnko. Jak se teprv podiví, až vyletí se samičkou z hnízda, a uvidí, jak daleký, široký ten boží svět! Tu nebudou vědět, co to všecko je. Ale proto jest zde samička a sameček, aby to pověděli mláďátkům, tak aby ty to zase mohly pověděti svým dětem a tak poučoval zkušenější mladšího. Pak až budou též vědět, že jest den proto, aby se z něho radovaly, prolítly si modrým vzduchem, potěšily oko a nasbíraly zrnek; večír aby si zazpívaly a v noci ulehly vedle sebe v teplém hnízdě. Ale hnízdo jim hnedle nestačí. Mládež je bouřlivá, nevázaná, nespokojená a proto taky jen mládež něco řádného vyvede. To sice staří vědí, ale neuznávají to vždy. Mláďátka budou chtít ven, odtrhnou se od matky a od jejího srdce, a budou si hledat svět svůj. Ale že jsou odkojeny nejvřelejší láskou matky, proto na ni nezapomenou nikdy, a nemohouce se zúplna odměnit matce, stanou se samy matkou a otcem — a to jest nejsvětější dík, jaký se splácí matce a otci. Samičce přijdou dnové stáří. Stáří bývá málo kdy veselé; jest to jako v podzim — málo jasných dní, ale ty jsou nám milé, tak jako máme rádi starce, když se rozveselí. Samička sestárne; nenajde více rozkoší sama v sobě, a proto se bude těšit v dítkách a ve vnucích svých. Bude poslouchat, jak se naučily děti její písním, které ona jim předříkávala, které ona zpívala, a bude šťastna tím, že jsou dítky její šťastné.

Hle to všecko tanulo samičce na mysli; jest šťastna již svým budoucím štěstím. Proto najednou ten nepokoj v ní; přesedává se strany na stranu, tiskne se k vajíčkám — ráda by snad se v ně podívala, aby již napřed viděla své budoucí dítky, a dítky aby uviděly svou matku.

Sameček dlouho nepřilétá; samička by ráda s někým si zaštěbetala — má srdéčko plné; ale ta holátka ve skořápce tomu ještě nerozumějí. Stýská se jí, musí mluvit se svým samečkem, a protož vyletěla, aby ho vyhledala.

Letěla a letěla, nahoru a dolů, přes houště a stromy, přes křoví a chrastí, ale samečka nenašla. Cvrlikala, volala, ale hlas jí neodpovídal a ona se nedovolala. Snad že sameček se vrátil jinou cestou již domů, snad se minuli, a hledání by bylo marné. A proto se obrátila a letěla ku svému hnízdu. Tam ho jistě dopadne a poví mu doma, co mu chtěla pověděti letmo.

Škoda krásných nadějí!

Když samička přiletěla domů, nebylo hnízda více. Nezbední hoši utíkali s ním právě přes pole, na zemi leželo jedno vajíčko rozbité, a z něho se dívala malá mrtvá hlavička, která již zejtra by se byla začala klobat. Vedle rozbitého vajíčka ležel sameček s krvácející hlavou, se zlomeným křídlem, a vedle křídla ležel kámen.

To bylo více, nežli mohlo její láskou plné srdce snest. To uviděla všecko jedním mžikem; ale teď již neviděla a neslyšela, smyslové ji opouštěli a bolesť se rozlila po celém outlém těle. Tak jedním mžikem o všecko být oloupena, tak osamotněla, osiřela, bez hnízda a střechy, bez druha a naděje své v dítkách — tak pustý, prázdný, bolestný život vidět před sebou — na to nebyla připravená. Byl sice jarní den. Ale její srdce projel podzimní vítr, nad jejím čelem se smračilo nebe, nebe se zavřelo před ní se svým milosrdenstvím a se svou láskou — svět ji opustil: srdce jí tuhlo, a mysli se chápala zoufalosť. Oko nemělo slzy, ňádra neměla citu, hrdlo nemělo hlasu. Byla jako květ ve vysmahlé půdě: nevěděla si rady. Bolesť byla němá, ale mohla srdce rozrýt. Kdyby jí bylo srdce puklo, bylo by po všem; ale srdce někdy bývá tvrdší, nežli naše vůle.

Najednou vyrazila z prsou bolestný výkřik, tak bolestný, jako když se prsa prolomí — byly to její hrana, jež si sama odzvonila. Našla dvě větvičky blízko sebe, vložila mezi ně krček svůj: ty zadržely v ní dech a uzavřely ho před zrádným světem. Ale větvičky také ukonejšily bolem rozedrané srdce a utišily mysl zoufalostí nažíranou.

Takovou lásku měla ke svým dětem. Škoda, že je krví svou nevykoupila!

A hoši?

Zda-li má osud někdy smilování, soustrasti, aneb soucitu, když lehkovážně rozšlápne štěstí lidské? — —