Přeskočit na obsah

Máj (almanach 1860)/Z přátelství

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Z přátelství
Autor: Jiljí Vratislav Jahn (jako Jiljí V. Jahn)
Zdroj: Máj : Jarní almanah na rok 1860. Praha : Kat. Jeřábková, 1860. s. 126–158.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

„Prosím tě, Lucie, nemluv s takovým zápalem o přátelství, neboť o to, co jemu přidáš, oloupíš lásku a mohl bych se domnívat, že mne více nemiluješ, jen planých slov k mé útěše vyhledáváš, jako se děcku za odňatou hračku jiná podstrčí.“

„Věř mi, Bohuši, že tě miluju a právě pro to bych ráda svou lásku až k nebi vznesla, — jen na útraty přátelství se to nesmí stát. Musím se ti upřímně vyznat, že mi je někdy u srdce, jakobych mohla bez lásky žít, nikdy ale bez přátelství. V takových teskných hodinách mním se být obětí, kterouž jiným mám k štěstí dopomoci, a nelekám se toho.“

„Kdyby tvým chladným slovům vřelé srdce neodporovalo, musil bych si věru zoufat; neboť láska je mi to nejvyšší v životě i po něm, bez ní žít nezvu životem, bez ní je mi svět jen holou spoustou, bez ní mne opouští anděl umění a klesám do mrákot obyčejnosti zpět, z nichž mne teprv tvá ruka pozvedla.“

„Ráda ti věřím, nebohý příteli, k čemu sama tak radostně se hlásím a předce — — Víš, jak mnohým nebezpečím mne již život vlekl, jak mnohá ztráta minulosti je neblahou věštbou pro budoucnosť; nediv se tedy, že chci aspoň jednu útěchu si zachovat, jeden cíl si pevně vytknout a pro něj třeba i zahynout — má to být přátelství neobmezené, nevyčerpatelné, nezištné. Dopřej mi tě útěchy, abych si nemusila zoufat, kdybych tvou lásku ztratila.“

„Lucie, kdybych byl skálou, rozbouřila bys mne takovými slovy; v mých žilách ale proudí horká krev a již nyní vztekle do srdce pádí, — nemůžeť pochopit, že by v něm takové nevěry bylo.“

„O vždyť ti věřím; víra v tebe se stala jediným zákonem mého života. Zapomeň, co sem řekla; přičítej to nějaké chorobě, která mi hrozí a snad takto se ohlašuje — nevím, co sem řekla, chci být šťastna!“

„Nesmíš takovým myšlénkám se poddávat. — Jaké to štěstí, o němž stále pochybuješ, jaká to láska, do které důvěry nemáš? Já, já věřím své lásce a jen potud jsem šťasten. A pojď se na můj obraz podívat, jestli tě má horoucí láska z něho nepozdraví a nepotěší — chci zas tvé pochybnosti poslouchat!“

Lucie se bolestně usmála a šla za Bohušem; její přesvědčení bylo ale jen uspané, nikoli usmrcené. Nechtěla Bohuše dalším pochybováním rmoutit — ale darmo hledala víru, a kdo víru hledá, ten ji věru nikdy nenajde; ona přichází vždy bez volání, kde si tuší příznivou půdu. K víře je hlavně, ba pouze — víry třeba.

*

Bohuš byl chudý malíř; jiskra génia dřímala v něm pod rouchem bídy, jak to často bývá, a péče o chleb vezdejší by v něm byla zvolna každou vyšší tužbu uspala, jak to také často bývá. Nad ním se osud ale smiloval a pozvedl jej z prachu. Nástrojem osudu byla Lucie, mladá a bohatá vdova, květ všemi šviháky z celého města obletovaný, ale nepřístupný a nedotknutý. V krátkém manželství svém zakusila Lucie všech radostí v nejplnější míře, že by se toho mnohá pro celý život nabažila — neboť její vysoceurozený a osvícený manžel první tři dni po svatbě ani nevystřízlivěl. Příčinou jeho opojení nebyla ale láska a následkem jeho sňatku také nebyla. Znáte snad pověsť o Pegasovi, jak měl s nerovným druhem pole vzdělávat, jak tento tvrdošíjně k zemi lnul a onen se chtěl nadšeným letem nad ni vznést — nuž, tak se as vedlo Lucii. Pečlivě vychována, co klenot mezi klenoty bedlivě ošetřována, aby se jí ani vzduch nelibě nedotknul, přilnula záhy horoucí láskou k všemu dobrému a tužbám svým vždy nejvyššího cíle vyhledávala. Žádosť činů a touha po nich jí byla v plné míře dána, za to jí ale příroda odepřela sílu jednání a tím ji k trpění odsoudila. — Její manžel též za vytknutým cílem pokračoval a hnusným obžerstvím svým na srdce pokorného děvčete dotíral. Takoví lidé žijí rychle, rychle vše zakusí, čeho mohou dosáhnout, a blátem pokálí to, čeho nemohou dosáhnout; když jsou pak pro zemi zničeni, klnou nebi a končí své působení ještě před začátkem. Pan manžel se s jiným panem manželem pro přízeň svůdné tanečnice pohádal, slovo se vystřídalo slovem, koule kulí — a Lucie byla šťastnou vdovou. Takové zkušenosti jejímu duchu daly ráz vážnosti a odhodlanosti, kterýž se k mladému věku nerad družívá, a ačkoli každý znal její život až do podrobna — předce se lidé divili, že tak tvrdošijně vazby Hymenovy odmítá. Lucie se ale málo starala — diví-li se lidé jejímu jednání čili nic a žila na svém letohrádku nové, blaženější jaro, zvláště milovala umění malířské a sestavila si obrazárnu, nevelikou sice, ale vybranou a o vzácném vkusu svědčící. V ní mnohou krásnou hodinu probděla, vlastně prosnila.

Jednou ji tam neobyčejný hřmot přivábil; vstoupila do ní a viděla svého sluhu, jak se s nějakým mladíkem urputně hádá. Spatřiv paní, spěchal jí vstříc: „Jaká to drzosť, milosť-paní! Ten ošumělý člověk opovážil se oknem sem vlezt a jakoby nic, prohlížel si vaše obrazy. Ještě se pro žádný nerozhodnul, an sem jej na štěstí překvapil.“

Mladíkovo líce zahořelo studem a hněvem, mlčel ale; jen jeho krásné modré oko prosebně na Lucii utkvělo. Lucie se bezděky zachvěla a z polosvětla, v němž posud stála, vykročila mladíkovi vstříc. Tento, jak mile ji z blízka spatřil, rukama si oči zastřel a při tom jakýsi papír upustil. Sluha si pospíšil, zvedl jej a paní podal, dále hubuje: „A jak nestydatě se ten člověk tváří, jakoby nevinnosť jeho vlastní sestrou byla. Dovolte, jemnosť-paní, a já —“

Lucie ale nedala mu domluvit, jako u vytržení zvolala: „Kdo jsi, divotvorče, jaký bůh tě tak čarovným uměním obdařil? Či se jen nějaký vyšší tvor do lidské podoby zakryl, aby mne svými divy poděsil?“ — Mladík vykřikl a klesl před ni na kolena, pak ale mlčel zas, a jen prosebně k ní vzhlížel. Na pokynutí panino vzdálil se sluha. „Jak si mám jednání vaše vysvětlit? — Ale vstaňte přec, vždyť nejste u soudu.“ Mladík zvolna vstal a pravil: „Ano, jemnosť-paní, jsem u soudu, na vás spočívá, chcete-li mou budoucnosť zničit nebo zhanobit. Znáte snad tvář a roucho chudoby; nevíte ale, jak těžko zápasí duch s potřebou a umění — s hladem. Mně nějaká nepřátelská mocnosť věnem dala při narození umění a neštěstí. V tisícerém boji s bídou sem své síly vycvičil, jen abych nevěděl, co s nimi počíti a jak palčivou svou žízeň po něčem vyšším ukojit. — Však nač vám to povídám, maje se ospravedlnit? Slyšel sem o vašich krásných obrazech, a skočiv sem oknem, chtěl sem malou chvíli jen s výtvory šťastnějších duchů se potěšit, aby nade mnou zaplála vítězná hvězda, za níž bych mohl své kroky pobádat — to je mé provinění, nyní suďte!“

Lucie mu milostně podala raku: „Nu, jen se bojte; můj rozsudek bude přísný! Bože, proč ste se mi nesvěřil, proč ste mne nežádal za dovolení? Což pak vám lidé neřekli — ale takové pohanění v mém domě, takovému umělci — —“

Mladík se zapýřil a planoucím zrakem na ni hleděl: „O nelajte příhodě; přála mi vás poznat a svět ideálů se užaslým zrakům mým poprvé u veškeré kráse objevil — snad jen abych byl nešťastnějším, nemoha se k němu povznésti!“ doložil temně.

Lucie se více nesmála; pravila mu ale přívětivě: „Navštěvujte jen častěji mé obrazy; budu si za zásluhu pokládat, mohu-li takovému géniovi býti stupněm, na němž k slávě dojde. Abyste mne ale přesvědčil, že mi odpouštíte křivdu, v mém domě zakušenou, buďte mým přítelem!“ Mladík jí vtiskl vřelé políbení na ruku a pádil jako běsy štván z domu. — Tak se rozešli.

Mladík přicházel z počátku jen zřídka, pak častěji, pak každý den, aby své studie konal, v nichž mu záhy Lucie pomáhala. Bylo to ku podivu, jaké pokroky Bohuš činil v umění a v její přízni. Vzlet jeho obraznosti, horoucí vášeň z jeho výtvorů sršící zalekly starších mistrů jako objevení se příšery, Lucii ale nesmírným potěšením naplnily a ze světa do světa nosili ji ti duchové, až ji zanechali na břehu neznámé posud říše — říše lásky. Toužebně, bázlivě, nedočkavě se Lucie těm novým citům poddávala a bránila, vyháněla je a přivolávala je, hněvala se na ně a toužila po nich, až konečně ochuravěla a lékař se přiznal, tu že on nemůže pomoci. Z pouhé vděčnosti převzal tedy Bohuš ten úřad na sebe, léčil a léčil, až ji vyléčil obětí vlastního poklidu. Po bedlivém uvážení toho a onoho, uznali oba chorobní za dobré, spojiti svých bolestí, řídíce se dle výroku: že bolesť, kterouž někdo s námi sdílí, přestává být bolestí. Bohuš ale i do nynějších skvělých poměrů přinesl hrdou mysl, s kterou se vlekl chudobou; chtěl si dříve dobýt pověsti, zapsat své jmeno zlatým písmem na nebi umění, rozšířit jeho zvuk po světě, kam jen sáhá mocnosť krásy, aby nepřistoupil s Lucií k oltáři co žebrák, aby jej žádné lidské podezření zhanobit nemohlo — přemáhal se tedy a čekal.

Lucie sledovala s dětinnou radosti smělý vzlet mladého orla a všem jeho tužbám s nejjemnější náklonností přicházela vstříc, že až mladík, překážkám zvyklý, si po nich zasteskl a na svém štěstí začínal pochybovat. Jeho samolibosť, jeho ctižádosť, jeho pýcha hlasitě v něm hovořily, velebíce jeho štěstí; ale srdce při všech otázkách mlčelo — snad ještě jeho doba nepřišla. — Tak sme Bohuše prvé poznali.

*

Byla noc jarní, jasná, vonná a průhledná; její čisté dechy se pokojně k nebesům vznášely a hvězdami uvítány do stanu věčné lásky vešly; její ruka každou trýzeň nádechem blaha ovanula a ještě z temných říší smrti loudila krásu na svět, aby v oku květin snad mohl člověk tajemství smrti číst. — Lucie se vracela s Bohušem z dlouhé procházky, cesta je vedla okolo hřbitova, nad jehož nízkou zdí se květoucí jabloně skláněly.

„Nech nás zde chvíli prodlíti,“ prosila Lucie; „to místo mne zároveň tak vábí a odstrkuje, jakoby zde měl můj život svého vrchole dosáhnouti a hned potom záhubou zaplaven býti. Jsemť ale bláhová; viz, jak poklidně měsíc si s hroby zahrává, jako děcko s kadeří mrtvé matky!“

Bohuš jí chtěl odpověděti, an jeho zrak náhle na nějakém místě utkvěl; on strnul — a skoro zároveň čarovné zvuky mandolíny se zachvěly tišinou. Byla to píseň touhy za dalekou vlastí, za matkou umění, jíž z dávné slávy sotva kříž na rakev zbyl, za otčinou víry a poroby, za trpitelkou neblahou, Nióbou národů, která i vlastní krví jen jiným — spásu přináší. — Tam sedí ta nešťastná dcera jihu na hrobě a probírá se v strunách mandolíny a ve věčném růženci svého utrpení, tam sedí a měsíc její černé vlasy tak útrpně líbá, jakoby jí chtěl říci: „Nebohé děcko, znám tě; před mnoha sty lety si mne vzývala v chrámě Artemidy, pod čarovným nebem Řeckým a libé dechy myrtových hájů mi nesly tvé modlitby. Teď je ale více nesmím slyšet, nemám moci, slávy ani naděje pro své ctitele, — hlídám jen mrtvoly!“ —

Z hrobů vyšlehují plamínky, tu velké, tu malé, v nichž se zanikající stopy života na posled k světlu prodírají a zdaleka pláče řeka tiše, úpěnlivě, jakoby promařených sil člověčenstva želela.

Bohuš tu stál jako u vidění; bál se hnuti, ba dechu, aby ten čarovný výjev nezaplašil — a předce by se mu byl tak rád rozběhnul vstříc, aby své touhy na jeho srdci vyplakal!

Lucie jej vytrhla z krásného snění: „Příteli, ta dívka se mi zdá být nešťastna, opuštěna v cizím kraji; pojďme, abychom jí nabídli své pomoci.“

Bohuš, celý zděšený, zvolal: „Ani o krok dále, nešťastnice; chceš náš život na popraviště vleci?“ Za chvíli ale sklonil hlavu, rukou si oči přejel a pravil k užaslé Lucii: „Pojď!“

Přiblížili se k děvčeti, aniž byli zpozorováni, a teprv když mu Lucie ruku na bohaté kadeře vložila, vyskočilo a planoucím zrakem je měřilo: „Pryč od hrobu otcova, vrahové jeho; ušetřte aspoň této svatyně a nepohaňte ji surovým dechem. Čím sem vám ublížila, že mi ani lásky k mrtvému otci více nepřejete?“

Lucie svým jemným, chlácholivým hlasem jí odpověděla: „Neboj se nás, nebohé děvče; nás sem vedl nejupřímnější soucit a rádi bychom tobě přispěli. Mluv, zděl nám své strasti; pomysli si, že sestře vypravuješ své nehody, že u bratra útěchy hledáš, prosta strachu a podezření.“

Dívka upjala divoký zrak na Lucii; něco zašeptala a pak se před ní vrhla na kolena, líbajíc jí lem roucha. „Nech mne zde klečet, Madonno, a želet hříchů mých.“

Lucie ji k sobě pozvedla a v bledé čelo políbila: „Zpamatuj se, nebožátko, zapuď nedůvěru, neštěstím v tvých prsou vychovanou, a přilni ke mně s plným srdcem — bude ti plné, věrné srdce v oustrety bít!“

Děvče si utíralo hojně tekoucí slzy a šeptalo: „Ach, Madonno, odpusť Mariettě; není tomu zvyklá, aby s ní lidé vlídně nakládali; poznala u nich jen špatnosť — tu ale v plné míře. Otče, drahý, jediný otče, zaraduj se, tvá Marietta našla dobrých lidí, teď již můžeš pokojně dřímat, nebudu tě více svým nářkem budit; jen někdy ti k mandolíně zapěju písně daleké, krásné vlasti, aby se ti po ní nezastesklo.“

K vybídnutí Lucie šla Marietta již bez odporu s ní a cestou jí chvějícím se hlasem své příhody vypravovala: „Můj otec byl italský hudebník, z mládí jasná hvězda na oboru umění — tak jasná, že ji lidé usilovně zastírali; tak nadějná, že jí každé naděje upírali. Z kapelníka na dvorním divadle nenávisť lidská otce učinila vychovatelem; tu poznal mou matku. — Brzy byl zase k výšinám slávy pozdvižen, mimo nadání; ale cesta jeho vedla z vlasti a tu jej dobrý anděl opustil. Úklady jeho nepřátel jej uvedly v podezření. — Sotva že svobodou vyvázl; po jeho blahobytu bylo veta. Musil co učitel zpěvu dny své bídně trávit, stále stíhán zlými lidmi, až mne samojedinou a bez podpory v širém božím světě zůstavil. Kdybych nebyla našla vás, snad by mne byl brzy k sobě povolal — byla bych v své opuštěnosti zahynula.“

Tak vypravovala Marietta s důvěrou vždy zrůstající a její plamenné černé oko se klidně upnulo na Lucii i na Bohuše, jenž se pod tím pohledem chvěl a bledl.

Když došli před dům, zastavila se Lucie a pravila: „Zde se tedy rozejdeme; Marietta půjde se mnou, a doufám, že v novém stanu brzy najde zalíbení. V ní nám boží ruka dala příležitosť, a my jí vděčně použijeme — viď, Bohuši.“

Ale Bohuš ani slova neřekl a jako stíhán kletbou, pryč ubíhal. Lucie za ním volala: „Dobrou noc, příteli!“ a když neodpověděl, nezastavil se, teskně hlavou potřásla a Mariettu přivinula k sobě.

Marietta po prvé, za dlouhý čas klidně a bez starosti příštímu dni hleděla vstříc; na její víčka se snesl lahodný sen a unášel ji do daleké krásné vlasti. —

Bohuš ale celou noc bloudil po lesích a roklích; neznámou trýzní k neslýchanému rozčilení puzen, ztratil náhle rozhled nad svým životem a vládu nad svými skutky. Darmo si ve svých mrákotách připomínal Lucii, darmo její oči, ty tiché hvězdy naň zkormouceně pohlížely; on propadl tajné mocnosti a nemohl její pouta se sebe shodit. Konečně, jsa zemdlen tělesně i duševně, nevýslovně nešťasten, aniž věděl proč, vrhl sebou na koberce mechu a dlouho, dlouho plakal — k ránu teprv se zpamatovav, odebral se domů.

*

Lucie si Mariettu jako vlastní dítě zamilovala; zahrnovala ji nejjemnější péčí a bez odporu poddávala se prvním výbuchům mateřského citu, jehož potřeba se tak sladce ozývá v srdci ženském. Bylo jí tak nevýslovně blaze, tak teskno, když viděla, jak to lahodné stvoření laškuje, když ssála do sebe rajský hlahol jejích slov, když stíhala cesty myšlének v plamenných očích a červánky citů po půvabných tvářích. Jak krásná byla Marietta v neuvědomění své krásy! Zdála se být obrazem z dávných věků, obrazem své vlasti, plna bujarosti a vděku a nadšení, bez hrozícího tušení, bez ponětí své slabosti — spanilostí anděl a srdcem — žena.

Marietta stála u okna a hleděla tiše do krajiny, tak tiše — snad pluly její myšlénky na peruti vonných dechů daleko, daleko — snad slouchala hlasu zapomenuté lesní studánky, hlasu svého srdce? Náhle sebou trhla a radostně k Lucii přiskočila:

„Již jde, Madonno! hle, tam přichází.“

Lucie se podivila jejímu rozčilení a nemohla uhodnout příčiny.

„Co je ti, děcko? kdo že přichází?“

Marietta se zarděla nad svou roztržitostí a usmála se: „Nu, tvůj přítel, což sem to neřekla? Ach odpusť, Madonno, mé upřímnosti; raduju se ale tvému štěstí, jako by to mé vlastní bylo. Snad sem v svém bezuzdném rozmaru tobě ublížila — hněváš se?“

Ta malá čarodějka tak lítostně k Lucii hleděla, tak krásně jí ta nevinná rozpačitosť slušela, že Lucie nemohla pohnutím promluvit a jen s vděčným pohledem ji políbila. Tu vstoupil Bohuš.

Lucie mu pečlivě spěchala vstříc: „Můj bože, jak jsi bledý; byls jistě churav — já něco takového již včera na tobě zpozorovala. Musíš se šetřit, pro mne — sice divoké plameny tvého ducha to slabé tělo ztráví. Pojď, posaď se, mé růže tě budou chránit, budou ti hebkou ručkou čelo chladit a píseň Marietty tě do jemnějších, milostnějších světů donese — ale snad mne vezmeš s sebou, miláčku?“

Bohuš se bolestně usmál, sedl si na pohovku růžemi zastíněnou; Lucie se posadila k jeho nohoum a důvěrně vzhlížela k němu.

„Viz, Marietto, náš přítel je nemocen, zapěj mu jednu z tvých toužebných písní, aby nám neutonul v hoři.“

Marietta zpívala — byly to zvuky čarodějné, plny milosti a něhy; jásaly, jako srdce, když počne milovat, a chvěly se, jako slzy milenky při loučení. Tak jasně zněly, že je skoro mohl člověk sledovat, že viděl tu krajinu sluncem ozářenou, ty háje věčně mladé, věčně zelené, že slyšel z ní matku té písně miláčka k lásce, zvát a v políbení sladce umírat — — náhle však Marietta zahodila mandolínu a počala usedavě plakat.

Lucie k ní přistoupila a útrpně jí pohladila bohaté kadeře. Tu ale Marietta skočila, jakoby hadem uštknutá; v jejím oku se vzňal tajný, nebezpečný lesk a její slova zněla vzdorně: „Pryč s lítostí a soucitem; nechci o ně žebrat, nechci svou pýchu tak daleko snížit, abych cizí laskavosti za hříčku sloužit měla. O můj otče, proč si mne zde zůstavil!“

Zase ji horké slzy polily a vyběhla z komnaty jako šílená.

Lucie se nemohla zpamatovati z úžasu: „Co to tiché, dobré děvče pobouřilo? Což zpominka na vlast v ní snad tak divoce se budívá? Či jí nějaká prudká vášeň podžírá kořeny života? Tak prchlivému duchu třeba jemného ošetřování, nemá-li jeho plamen se obrátit v zhoubný požár.“

Bohuš neodpovídal, ačkoli Luciin pohled toho zřejmě na něm žádal, a stále hleděl v to místo, kde Marietta prvé seděla. Jeho tváří hrála nejpodivnější směs blaha a zoufalosti. Tak vypadá as člověk, který v kouzla nevěří a jejich mámivé moci propadne.

„Bohuši, jak si se zamyslil! Kde se potuluje tvá duše? Nemám tě následovat?“

Bohuš šeptal jako ze sna: „Italie, krásná matko krásnějších dítek! v tvém žhavém slunci žhavé vášně zrají a pouhým pohledem se rozšiřují — —“

„Jdi, tvůj zlý rozmar i mne zachvacuje. Pohleďme oknem v luzném sblížení se, ať veškerá krása kraje v našich pohledech se zrcadlí a jimi do srdce vejde.“

„Ó, venku je krásno; tam náplň vší krásy rozbila velebné stany a svět vyzývá, by následoval její zákony a miloval. Zde ale — zde v srdci je temno a v něm plyne tisícero nejasných tušeni, nedozralých tužeb, nedospělých myšlének — a spasná hvězda posud nevzešla!“

„Nerozumím ti dnes; ty’s churav, drahý!“

„Churav, ano, tak hluboko se ta choroba ve mně zahnízdila, že mne snad jen s životem opustí.“

„Můj nebohý příteli!“

Bohuš skláněl svou hlavu k ní, uviděl jak zahradou Marietta běží s vlajícími vlasy a zvolal: „Hle, vychází hvězda má!“ a zbaven paměti klesl Lucii k nohoum. —

*

Nad krajinou vládl soumrak, rosa kanula na zemdlenou zem a do srdcí ztrápených, a lahodné, slavné ticho překonalo mámivé hluky života. Za Luciiným letohrádkem se zahrada až daleko k lesu rozstírala, a tam stála skromná besídka uprostřed květoucích bylin a keřů. K ní se přiblížil Bohuš, zahradou bloudící a posadil se na drnovou lávku, nad níž bylo otevřené okno besídky. Darmo se snažil, aby pohádku svého nitra rozluštil a různé živly v něm zápolící smířil; neměl dosti zmužilosti, aby svou chorobu pravým jmenem nazval. Bál se temna, v němž se potácel, a bál se předce jasně jím prohlednout. Jakési tušení mu bránilo vždy v kroku, o němž předvídal, že nad jeho životem rozhodne.

Dlouho tak seděl bez hnutí; tu se náhle za ním ozvaly těžké vzdechy a horké slzy padaly na jeho tvář. Bohuš vyskočil — překvapením nemohl vydat zvuku.

U okna besídky stála Marietta, tak ve svém žalu ponořena, že ničeho vůkol sebe nerozeznávala, že úplné zapomenutí času a místa její duší vládlo. Nad ní se skláněly květoucí větve bezu a sypaly vonné květy do jejích vlasů, ruka si s nimi maně zahrávala, oko ale bloudilo soumrakem, jakoby do říše nadsmyslné upnuto. Měla ruce na ňádrech sepjaté; snad se modlila.

Po dlouhé chvilce zvolal Bohuš nejistým, chvějícím se hlasem: „Nebohá dívko, svěř se mi a uvidíš, že dojdeš úlevy. Třeba jsi vzdálena své vlasti a bez podpory zde, ve mně poznej přítele; má ruka tě bude sprovázet, abys děsným bojem se bezpečně do vlasti vrátila.“

Marietta tiše odpověděla: „Ach odpusť, že sem se na tvé dobrotě tak prohřešila, zoufajíc si bez příčiny, kde bych planout měla vděčností. Ty’s sám churav, dovol, ať ti má ruka s horkého čela zapudí zlé duchy choroby, a dovedu-li tebe potěšit, i mně se klid navrátí.“

„Vidíš, Marietto, sám se ani neznám; nějaká neznámá mocnosť mou duši opanovala, stydím se za svou porobu a nemohu se jí zprostit; brojím proti své zmalátnělosti a vždy hloub do ní upadám. Tvá píseň mne do takového proudu blaha ponořila, že sem si jen divočeji zasteskl po nové rozkoši, o níž sem neměl tušení…“

„Já ti zapěju jinou; i mne neblaze rozčílila. Byla to zamilovaná píseň matčina — ach! jak toho želím, že sem tvému žalu jen nové potravy dáti musila.“

„Ne tak, duše andělská, tys o tom nevěděla, ty’s nevinná; i hvězdy na nebi kolují ve své vznešenosti a nevědí, co nám zvěstují, nevědí, jakou strunu našeho srdce k zvuku rozechvějí a co z toho pojde. O ty, ty ovšem žiješ v nevinnosti, v utěšeném poklidu, ale mou duší zmítají neustále bouře, po každém kroku mne vyšší pud dále štve, nemám stání, musím dále, sice by mne ta touha po činech ztrávila. A předce nemám klidu, nedojdu uspokojení a třeba mně všecky vavříny celého světa připadly, nedostačím sám sobě. Čím výše vzlétám, tím nepřístupněji cíl mne vítá, čím více pracuju, tím hroznější touha mne k novému namáhání pobádá. Vše, co sem dobyl, pozbylo barvitého lesku, v němž se mi před zrakem vznášelo, a mrtvě na mne hledí, řkouc: Aj, reku, našich těl ovšem dovedeš spoutat, duše se ale tobě vymknou a v hrdé svobodě své se tvému namáhání vysmějí.“

„Ach, kýž bych mohla tebe následovat a snahám tvým porozumět, jež mne jako dávní přátelé známým hlasem vítají!“

„Jen chtěj —“

„Hle, pane, chci tě následovat v kraj světa co služebnice tvá; jen mi dovol, abych ti rozuměla, jen nezapuzuj mou dětinnou oddanosť — ona mne naučí konat divy.“

„Marietto, ty bysi chtěla — chtěla bys duchu mému, tomu divokému orlu sestrou být? Nebojíš se, že tě jeho ostré spáry rozsápají, že tě u závratnou výši vznese a upustí do náručí zhouby? Ty bysi chtěla být mou — —“

V luzném pomatení šeptala Marietta „ano“ a sklonila se k němu. —

Bylo zas ticho, něhy a touhy plné; v blízké křovině slavík se probudil a nadšenými zvuky zpěv dvou srdcí doprovázel; málo se staral, zda blaho anebo hoře z jeho písně mluví — věštci božímu, věštci lásky to lhostejno. —

*

Lucie v těch nenadálých, rychle přicházejících a rychle mijících bouřích stála jako opuštěné dítě v noci; nevěděla, co jí hrozí, a předce se všech stran očekávala nájezd nepřátelský. Bohuš se ku podivu proměnil; hleděl zas jasně, nesl čelo zpříma, jako pán světa a bloudil v nejutěšenějších končinách umění. Lucii se ale předce zdálo, jakoby něco cizého mezi ni a Bohuše bylo vstoupilo; horšila se sama na sebe, že těm příšerám věří, pravila, že pověra v lásce je nejošklivější, nejpošetilejší, a ve svém hněvu na sebe samu nevšímala si věcí, které by byly jindy její nejživější pozornosť na se vábily. Tak ti tři lidé spolu žili, všemu rozuměli a chtěli rozumět, jen ne hlasům svého srdce; všeho si všímali, jen ne sebe, tušili nebezpečenství daleké, a blízké si již dávno uchystali.

Zvláště Bohuš podivuhodnou, řekl bych skoro umělou nezkušenosť na odiv nosil; byl tak rád, že v Mariettě nalezl příbuznou duši, tak volně se kouzlu vzájemnosti poddával, jehož v té míře ještě nepoznal, a když se mu nejluznější sny hlavou míhaly, přičítal to jen blahodějnému vlivu Lucie, jemuž od dávna vše své blaho děkoval. Právě teď se mu to zdálo být zcela přirozené; neboť chtěl Lucii překvapit a z paměti maloval její podobiznu, k čemuž ona posud nikdy svolit nechtěla. Lucie měla trochu té pověry v sobě, kterouž u divochů nalezáme, a nechtěla, aby její obraz snad do cizích rukou se dostal. Bohuš se jako dítě těšil na chvíli, až ji bude moci postavit před obraz a podařenému šprýmu se zasmát.

Byl to ale v pravdě obraz, který skvělé svědectví o géniu původce podával. Dívka v bílém oděvu, opřena o kmen hleděla do dálky; v rukou měla polo rozvitou růži. To se ovšem snadno řekne; jak ale popsat tvář, řekl bych duši toho výtvoru. — Jak nazvat tu touhu, která v černém oku dřímá jako žebrák pod krovem svých předků, která po sněhobílých tvářích bloudí a stopy ruměnce zahání, která se do půvabných úst zarývá a tam tak bolestný výraz, tak luzné kouzlo rozlívá? Darmo, nestačí slov k následování té duše; její krásy a její žáry vystydnou, jak mají jazykem smrtelníků být naznačeny. —

Bohuš si přivedl Lucii; na cestě ale ve své dětinské radosti jí vše pověděl, co chtěl ztajit, a ztajil, co jí chtěl říci, tak že Lucie musila násilně úsměch potlačovat, kterýž se jí nad chováním přítelovým okolo rtů loudil. Bohuš přistoupil k obrazu, sňal s něho roušku a teď se s vítězným pohledem postavil stranou, aby pozoroval první výbuchy radosti u Lucie.

Lucie učinila krok naproti obrazu; pak odvrátila tvář, jakoby nechtěla hledět naň — zase se dívala, přivábena neodolatelným kouzlem, lahodným životem, kterýž tím výtvorem vanul — a pořade mlčela.

Konečně k ni přikročil Bohuš: „Nuž, drahá, postačilo mé umění vzletu mé lásky?“

Lucie tu s výrazem největší bolesti vykřikla: „Tvé lásky! Což nevíš, že si Mariettu maloval?“

V pravdě, toho si Bohuš nebyl povědom a také se hned k své chybě přiznal. „Jen mne tak nelekej — v skutku, je to Marietta. Proklatá roztržitosť připraví mne o pěkný okamžik a já se již tak dlouhý čas naň těšil.“

Lucie s výrazem tiché žalosti pravila: „Nežel toho, získal si svou roztržitostí o divukrásné dílo více a o jeden pěkný okamžik nám snad nebude. Pojď do zahrady.“

Ve dveřích se Lucie obrátila a pohleděla na obraz. „Je to krásné, kouzelné stvoření, ani sem si to sama nepomyslila dříve. Je to krásné — krásné děvče!“

Konečně předce se s obrazem rozloučila. Hovor její s Bohušem ale dnes postonával a bídně se vlekl po urovnaných cestách, kdež jindy jak bujný orel slunce na jeho dráze stíhal. Dnes oba příliš mnoho myslili — to prý plynnému hovoru nesvědčí.

*

„Miluješ umění malířské, Marietto?“

„Ach, Madonno, z celé své duše, s veškerou silou svých zpominek, s veškerou svou láskou k vlasti. Byla sem pouhým děckem, když mne již výtvory našich veleduchů vítaly a známou řečí se mnou hovořívaly a celou věčnosť tužeb z mladé duše vyvolaly. Věru, tak lahodným způsobem jen u nás bůh se svým tvorům objevil, takového vzhledu do svého nebe, do rájů své blaženosti dopřál jen andělům Rafaelovým, taková rozkoš života pozemského jen v Titiánových děvách přebývá. My jsme již od mladosti zvykli, kultem krásy jej vzývat a blažeností čistého srdce mu oběti konat; u nás i smrť tak roztomilou podobu má, tak bujným květnatým rouchem je zdobena, že nás jen co nový život vítá.“

„Ovšem, na tvou vlasť bůh plnou míru požehnání rozlil a vaši géniové jsou jeho předními apoštoly. Nám ale odepřen ten vzlet, ta horující obraznosť, to veškeré nevýslovné kouzlo vašeho umění. My v chladném kraji s chladnou duší žijeme, bez divokých vášní sice, ale také bez uchvacujícího nadšení.“

„Nikoli, Madonno, mne to bolí, když tak divně o svém domovu hovoříš. I u vás je dobrých lidí a dobrota srdce je velký dar páně; ona tak jemným rázem své skutky oděje a zdobí je zevnějškem snad méně skvělým, ale přívětivějším. Tak jste vy — takové vaše umění.“

„Blouzníš děvče za pouhými ideály. Jmenuj mi někoho, kdo by u nás se jim jen z daleka přiblížil.“

„Chceš mne pokárat, Madonno, že sem již dříve tvého přítele nejmenovala. Ano, o jeho výtvorech právě platí, co sem teď pronesla, jeho duch ale je tak vznešený, tak ohnivý; tím poznávám, že bůh své nejpěknější dary všem krajům stejně udílí. O ty’s šťastna, šťastna, Madonno; smíš jeho tužbám rozumět, vzlet jeho nadšení následovat, v krajinách umění mu jemnou družkou být — ty’s šťastna.“

„Ano, pokud svému štěstí smím věřit.“

„A proč bys mu nevěřila? Což není, nemusí být láska a víra jedno? Jak bys mohla těm snivým, tak výmluvným pohledům nedůvěřovat? Já se v hlubinách srdce zachvěju, když jeden z nich ke mně zbloudí, — jak musí působit na tebe, když celá duše, celá láska v nich se zrcadlí? A jeho slovo, jež na mne tak mocně, tak velitelsky doléhá — jak musí tobě znít, když veškerým kouzlem se oděje? O ty’s šťastna — šťastna!“

Marietta se sklonila k Lucii, vroucně ji políbila a pak vyběhla, aby nezradila své pohnutí. Lucie ale seděla tu jako socha, těžké vzdechy se jí z ňader draly a srdce jí svíralo neodolatelné přesvědčení: „Marietta jej miluje!“ Nechtěla se rmoutit, nechtěla o Bohušovi pochybovat, rty její ale bezděky vždy a vždy zas šeptaly: „Marietta jej miluje!“

A on?

*

Nebohá Lucie! Samým štěstím se rozstonala a samou blažeností důvěru do života ztratila. Tolikerým nesnázím se dovedla již vítězně opřít — nyní ale hlodal červ na základech její bytnosti a nemilosrdně květ po květu pohlcoval. Bystrému zraku jejímu nemohlo ujít, co božské naivnosti Bohušově posud tajno bylo a předce nemohla běh událostí zastavit; litovala sebe a předce sobě nechtěla ulehčit, neboť litovala mnohem více Bohuše a Mariettu. Obyčejná žena by si v takovém případu snadno pomohla; ozbrojila by se sobeckostí a té by štěstí jiných snadno obětovala. Lucie ale ani toho se neujímala, co jí vším právem příslušelo, a nemohouc déle tomu vnitřnímu boji odolat, roznemohla se. Že pak byla příliš šlechetná, než aby mohla odhalit příčiny své žalosti, mlčela a trpěla.

Marietta seděla v komnatě a naslouchala tajným hlasům svého nitra. To děvče v posledním čase opět k svým podivným zvykům se vrátilo; vyhýbala se společnosti, truchlila o samotě a jen někdy v tiché noci se z hřbitova rozléhaly zvuky její mandolíny, tak toužebné, tak žalostné, že se rozplakal, kdo je uslyšel. Její povaha byla tak zcela neobyčejná, že každý cit se u ní skoro opačným způsobem jevil; její jednání bylo brzo přemrštěné, brzo lhostejné, nikdy ale rozumné, jak my tomu totiž rozumíme. O čem přemýšlí? Snad nám to poví; sahá po mandolíně — právě vstoupil Bohuš do komnaty a ruka její opět sklesla.

„Nebohý duch zde všude vane,“ pravil; „choroba v nás všech své stany rozbila. Po čem ty však teskníš? ztratil sem tvou důvěru, že toho přede mnou tajíš?“

„Ach, příteli, přemáhá mne touha po domově; nechci, nemohu zde déle žít, vše mne odtud pudí k dalekému, nepoznanému štěstí. Vaše přání brzy svého vrchole dosáhnou — nebudu moci ničím více k vašemu blahu přispěti; chci tedy jinam kroky obrátit a zapomenout, čím ste mi byli, jestli to dovedu.“

„Ty bys nás, ty bys mne chtěla opustit?“

„Ne jinak mi to velí povinnosť. Zde nemám, čemu bych svůj život posvětila; nemám zde duší příbuzných, jimž bych mohla náležet, mé kroky nejsou požehnané, pokud mne cizinou vlekou.“

„Nemáš mne?“

„Ne — ne, musím odejít; byla bych nevděčnicí, kdybych nechtěla vaši laskavosť uznat, mého pobytu zde však není.“

„Kdo mne svou důvěrou potěší, až tebe tu více nebude?“

„V objetí Lucie brzo zapomeneš svět i lidi — a mne tím spíše.“

„Já tě miluju.“

„A Lucie?“

„O bože — Lucie!“ —

„Vidíš tedy, že musím odejíti, překážím zde a nevděk nenávidím.“

„Ba, pravdu díš, odejít musíš, nepůjdeš ale sama, já tě doprovodím; dobrý anděl nás na svých křídlech do tvé vlasti odnese. Pojď, prchněme hned, než nás zas rozvahy poděsí a upoutají.“

Bohuš se chopil Marietty jen slabě odporující a jako smyslů zbavené, blížil se s ní ke dveřím; dvéře se rozlítly a na prahu se objevila Lucie, bledá, se stopami hrozného duševního boje v tváři. Byl to osudný, vážný okamžik! Nejdříve se zpamatovala Lucie. Bohuš očekával divoké výčitky a vyzýval veškerou svou hrdosť, aby se jim mohl opřít; ona ale jemným, teskným hlasem jej oslovila: „Bohuši, pamatuješ se, co sem ti jednou pravila o svých tušeních? Nyní je vše vyplněno a ejhle, já se nelekám, nechvěju; vždyť má zkáza je podstatou vašeho štěstí.“

Marietta se jí vášnivě k nohoum uvrhla a líbala lem jejího roucha. „O Madonno, odpusť své nehodné Mariettě a zapuď ji od sebe, nehodnať více tvé ochrany. Nech mne jít daleko, daleko, tam až, kde bych sebe mohla zapomenout, promiň mi ale dříve vinu, bezděčně spáchanou.“

„Ne, mé dítě,“ pravila Lucie a zvedla ji k sobě, „nepůjdeš odtud; máš nalézt, co si tak dlouho hledala, máš být šťastna. Nemluv o vině a odpuštění, chyba byla má a pokáním mým buď vaše blaženosť.“

Bohuš divoce odskočil. „Sem, Marietto, nesmíš žebrat o své právo! Pojď se mnou, třeba v kraj světa, snad předce najdeme krov, kterýž by nás uhostil, aniž bychom to musili zaplatit ponížením.“

Lucie se pokojně k němu obrátila: „Co chceš učinit, nebohý? Zamítáš pomocí mou, chtěje raději k nepravosti útočiště vzít? Chceš ten čistý, neporušený život nádechem své vášně pokalit? Má láska zahynula jako píseň větrem odnešená, mé přátelství ale nikoli, a podporu, která by tě od lásky ovšem ponížila, nesmíš zavrhnout, když ti jí přátelství poskytuje.“

Bohuš se ještě zpěčoval: „A ty, nebohá Lucie, jaký pak bude osud tvůj?“

„Vždy lepší, než by byl v rukou muže, který mne nemiluje. Postarám se o vaši budoucnosť, zapudím každý mráček s nebe vaší lásky, každou ouhonu z duší vašich — buďte šťastni a po mně se netažte.“

Marietta divoce vzkřikla, pak ale před Lucií poklekla a slzíc k ní vzhlížela. „O Madonno, odpusť nám nebohým, že sme o tvé dobrotě pochybovali — odpusť, odpusť nám!“ — Bohuš klekl k ní.

Lucie se k nim sklonila, jakoby je chtěla požehnat; náhle ale sklesla, přemožena návalem citů, bez sebe do jejich náručí.

*

Již byl den ustanoven, který měl Bohuše s Mariettou na věky spojit. Lucie vzdor své chorobě sama řídila všecky přípravy, právě s mateřskou pečlivostí na vše pamatovala, co by štěstí snoubenců zvýšit mohlo, takto doufajíc najíti úlevy, její žalosti tak potřebné. Kdo ji viděl, s tváří klidnou, ovšem bledou, po domě se mihající co vtělenou příčinlivosť, mohl ji mít za šťastnou; snad ne bez důvodu. Vždyť zdroje lidského štěstí bývají tak podivné, i smrť někdy bývá zdrojem takovým. Ona se ani nemusila přetvařovat; v jejích ňadrech bylo tak ticho, jak ve vyhaslé sopce, na níž květy se již probuzují — to jsou ty prchlivé, neobyčejné ruměnce, co jí po tvářích poletují. Přáni a žádosti, touhy a tušení, naděje a láska — to vše v ní umlklo, jen srdcem jí to někdy palčivě projelo, jakoby se už konce nemohla dočkati. Předce však nesla Lucie velké břímě; nesmírnou oběť své lásky, své blaženosti, svého života podávala s jemným úsměvem, tiskla si sama smrtící šíp vždy hloub do ňader a nebeským plamenem přátelství unešena, vyvolila sobě nejkrutější trápení. Duše prudké něco takového neznají, v nich hněv i radosť rychle překypí a rychle sklesne, vášnivé výbuchy každý cit hned do obyčejných břehů zpět uvedou a více vášně často méně síly skrývá; však kdo navykl, vše sám s sebou odbyti, sám sobě jediným důvěrníkem a rádcem býti, v každém postavení vždy svou důstojnosť zachovati — ten nemívá hřivnu nejsnadnější. Lucie nebyla tak sama; následovala na své cestě za andělem a ten ji do zaslíbené země doprovázel — byl to anděl přátelství. V něm viděla cit, kterýž je u člověka nejsvětější, nejvznešenější a snad ne méně poskvrněn tou hnusnou harpií, sobeckostí, kteráž vše pokálí, čeho se dotkne, a pod ochranou lásky jen protivnější rejdy provozuje. Chtěla světu, jímž v duši tak pohrdala a jejž předce s takou láskou objímala, dát velký příklad vznešené obětovnosti a ten co odkaz příštím věkům zůstavit, neb cítila, že ji ta oběť překoná dříve neb později, ale jistě. Darmo její srdce zoufalo, sebou zmítalo a práv svých se domáhalo; ona ve své výši jeho vzdechy neslyšela a jeho žádostem se usmála, jako matka netrpělivému děcku, nechce-li ho přísným odřeknutím rmoutit.

*

Lucie byla stále nemocnější, vůčihledě vadla a chřadla, jen z jejího oka plálo v první síle pevné, nezvratné odhodlání jako prápor, kterýž se ještě nad zříceninami hrdě vznáší. Jak se stromu v podzimní době klesá list za listem, sprchávala s ní naděje po naději; jen jedna jí zůstala věrna, a ač její pohled hrozný, Lucii předce nepoděsil. Darmo Bohuš a Marietta ji zahrnovali vděčnou péčí, ona byla raději o samotě, a její myšlénky bloudily v říši, z níž návratu není. Pak jim přála také ty krásné doby lásky, jež každý svědek lhostejným zrakem zneuctí, jimž rozumí jen, kdo stejně šťasten k stejnému pluje cíli. Bohuš chvílemi ji tajně vinil z chladnosti, nedovedl však ocenit namáhání, které ji takového hrdinství schopnu učinilo, neviděl, jak zoufale vyšlehují plameny lásky ze zřícenin, neslyšel, jak žalostně to srdce oplakává své někdejší blaho, nevěděl, že za všeliká svá dobrodiní ani jediné naděje nenabyla a předce setrvala ve svém odhodlání. Byl to rekovný skutek, ano; ale jen hleďte do života, a přesvědčíte se, jak mnoho reků v něm najdete, jak mnoho hoře pod rouchem blaženosti, jak mnoho síly pod příkrovem mdloby; přesvědčíte se, že je člověk lepší, než se sám domnívá, ba že žijí posud blázni, kteří se z lásky lásky odřeknou a třeba pak umrou, a to si za štěstí pokládají. —

Obřady se skončily, Marietta blaženě spočívala na srdci miláčka, a do toho věrného srdce všecky své naděje skládala v pevné důvěře, že záhy se promění na mladé osení štěstí. Kostel byl prázdný, soumrak jeho kobkami poletal a jen lampička pod svatým obrazem se kmitala jako poslední čáka národa, kterýž neznámé rozhodnutí nad sebou očekává. Tam poklekli mladí manželé; nevím, zdali slova modlitby jim v mysli tanula; ale první city nevinného štěstí horoucnosti všechny modlitby převyšují. Po dlouhé chvíli vstala Marietta: „Nyní pojď, miláčku, k ní, kteráž nás jako matka ošetřovala, ať ji v těžké chorobě úlevy poskytneme a svou láskou jí nové štěstí vystavíme.“

Šli po hřbitově, o nějž měsíc plnou svou zář upíral, jakoby chtěl své dceři požehnat; nad sídlem smrti roznášely jemné dechy radostné zprávy o životě a v dáli se řeka drala skalami, klidně a choulostivě, ale neuchylně, — krásný to obraz národa. „Hle Marietto,“ pravil Bohuš, „dva krásné večery na věky v mém srdci utkví, jeden co hlasatel hrůzných bojů, druhý co posel míru, jeden co přísný soudce, a druhý — vždyť víš!“

V letohrádku bylo ticho; skoro člověk myslil, že lehounké oddychování země slyší a družné hovory květinek, nebo sny mrtvých v hrobě. —

Lucie ležela bez pohnutí, bledá tvář, sepjaté ruce — vše tak plno míru, jen oko jaksi nepokojně pohlíželo. Před ní ležel list, mnohou slzou zaroseny. Tu Bohuš s Mariettou vstoupili do komnaty, poklekli u jejího lože a líbali jí ruce. „Hle, Madonno, dítky své, jimž si nový život ve svém smilování darovala! o jak teď budeme bloudit po utěšených končinách, z nichž nás božské umění tvým vzhledem tak vlídně vítá, jak se budeme vznášet, prosti želu a starosti! o promluv slovo, ať lahodný ten zvuk nás potěší!“

Lucie mlčela, oko její pevně na dívce utkvělo, leč ani hnutí, ani dech o životě nesvědčil. Bohuš zděšeně vyskočil, podíval se ještě jednou na ni a zakryl si rukama tvář — bylať mrtva.

Spatřil list, chopil se ho třesoucí rukou a četl:

„Mé dítky!

Vykonala sem úřad svůj pozemský a mohu se vrátit do končin nadhvězdných. Jste šťastni, mámivým vlnobitím vášní vaše loďka do klidného přístavu dospěla a andělé vás ostříhají před všelikou nehodou. I mne navštívili a ohlásili mi dobu odchodu, dobu osvobození. Umírám, jak sem žila, zapomínám a chci být zapomenuta. Můj život nemohl již dlouho trvat, jsem tomu ale povděčna, že právě nyní vás mohu všech výčitek a trapných citů zbavit. Váš osud je chráněn, pokud toho lze smrtelníku, váš život dostoupil výše, s níž minulosť jen jak sen se zračí a se mnou bude zúplna pochována. Nebědujte, dobré duše, bojovala sem velký boj a mých sil k němu více nestačilo, nedovedla sem nevoli a trpkosť na věky pochovat; ale tělo mým touhám porozumělo a okovy se rozpadly. Umírám, jak sem žila — z přátelství. Putujte již k jihu, kam dávno vaše duše zalétaly, navštivte ty čarovné světy, o nichž ste tak dlouho blouznili, a když vás ze všeho blaha i chladný větřík ovane, pomyslete si, že matka se chce o vašem štěstí přesvědčit, a věnujte jí upomínku — ne, buďte šťastni a nezapomeňte kraje, v němž dřímám dlouhý sen — o jeho slávě a vaší lásce. Postůjte někdy nad mým hrobem, z jeho květin vás jen upřímná láska pozdraví a mé srdce bude zpívat vám a vlasti útěchu. Již slunce zapadá, tak záhy — nuž s bohem tedy, dítky; jeho paprsky mou duši k nebi ponesou a slzy rosy nechť jsou jediné pro mne vyroněné. Zemi zanechávám své stesky a zápasy a beru s sebou jen smíření a přátelství. Můj bože — nyní k tobě.“

Šerem se tajně vznášel „anděl páně“ a jeho zvuky jako balsam míru ty duše zarmoucené konejšily. Marietta se vzchopila ze svého žalu: „Ach Madonno, toť poslední tvé pozdravení, jež nyní sladce světem šumí a smíření mu nese! O shlédni na nás, nebohé své dítky, — tvá velká duše s velkým skutkem nás opustila!“

Měsíc vhlížel do oken komnaty a tam viděl mrtvolu, u níž dvé mladých manželů klečí a ve svatém mlčení památku světice oplakává. Nad nimi ale vznášel se „anděl páně“ a ukazoval jim cestu do daleké, krásné vlasti.