S poctivostí nezahyneš/17.

S poctivostí nezahyneš Josef Kajetán Tyl
16.	17.	18.

Údaje o textu
Titulek:	17.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky novověké. Čásť prvá. Praha : Alois Hynek, 1888. s. 222–227. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

A co si Baruška, předsevzala, to dlouho neodkládala. Se strany Vorlíčkové neměla žádnou překážku, neboť vdova nahlížela sama, že by to žádnou dobrotu již nedělalo, kdyby holku déle podržela, a protož se také hned o jinou služku starala.

Baruška se vystrojila a majíc v srdci hořkost ke všem paničkám, šla k Novákovům.

„Podíváme se,“ mluvila, sama k sobě. „jaké má svědomí — ta roztomilá tetička. To děvče je jako holoubě, nechalo se na první zkřiknutí zaplašit a uletělo jako slepé do světa. Já ale musím zvědět, z čeho ten pokřik pocházel. Já dám paní tetu na skřipec, a je-li v ní jen kousek cti, tedy zaplatí a udělá, co budu chtít.“

Bylo to času odpoledního, pán i paní Nováková byli doma a seděli u kávy. Oba se divili, že dostali návštěvu, nevědouce v prvním okamžení, co mají z vystrojené Barušky udělati, kteráž přicházela jako s nějakou pretensí.

„Mám čest mluvit s paní Novákovou?“ začala dosti obratně. „A to je bezpochyby nejmilejší pán? Nu, to mě těší!“

Pan Novák se přívětivé uklonil, ale panička se zapálila.

„Co se líbí?“ ptala se zostra.

„S dovolením,“ řekla Baruška, vzala si sesli a posadila se ke stolu, u něhož manželé kávu pili. „Je to jen maličké řízení. Máte mladou tetičku, která nedávno u vás sloužila, Naninka z Červené Lhoty; není-li pravda? Já přicházím v její záležitosti.“

Manželé začali oči otvírati.

„Jak? co? ta nestyda se opovažuje —“ vyjela si panička.

„Jaké pak opovážení?“ řekla Baruška. „Vždyť víte sama, jemnostpaní, že jste se rozešly bez vyrovnání.“

„Bez jakého vyrovnání? Mezi námi nebylo už nic více vyrovnati. Já ji na okamžení vyhnala.“

„To vím; ale při tom jste jí zapomněla dvacet zlatých vyplatit. Jen se pamatujte!“

„Jakých dvacet zlatých?“ zkřikla Nováková. „Jaká je to řeč?“

„Můj Bože!“ ozval se nyní dobrosrdečný pan Novák. „Co pak je to? Jakých dvacet zlatých?“

„Půlletní služby; za čtvrt leta měla to holka u paničky schováno, a za posledního čtvrt leta jí panička také nic nedala.“

„Nedala a také nedám!“ rozhorlila se hubená osobička. „Ta darebnice může Pánu Bohu děkovat, že jsem ji tak snadno z domu pustila; já ji měla jinam poslat.“

„Ale moje zlatá!“ začal pan Novák, i byl by rád celou tu rozprávku přetrhnul, poněvadž mu byla nanejvýš nemilá, „vždyť jsem já ti řekl, abys Nanince do krejcaru —“

„Co je tobě do toho?“ utrhla se na něj rozhorlená panička. „To se týká mých věcí, a tu si nedám od žádného předpisovati.“

„Nu, teď se nebudeme o to hádat,“ řekla Baruška, „dáte-li co nebo nedáte; k tomu jsou jiná místa, jakož budete sama vědět, protože jste jimi také Nanince vyhrožovala. Mne jen těší, že se k dluhu přiznáváte; o tom ostatním ještě promluvíme.“

„Co promluvíme?“ sápala se už panička. „My nepotřebujeme nic mluvit a s vámi již dokonce ne! Vás ani neznám. Kdo jste?“

„Ano, kdo pak jste?“ prohodil Novák s rozpačitým usmíváním, neboť byl nepřítel vší mrzutosti a byl by rád prudkost své paničky trochu napravil. „My nemáme potěšení —“

„Oh, z mé známosti nemohou takoví pánové mnoho potěšení mít,“ řekla Baruška. „Já jsem jen prostá osoba; poněvadž jsem ale také jednou v takovém případu byla jako Naninka, tedy bych jí ráda pomohla a celou tu věc mezi ní a její paní tetou v dobrotě vyrovnala.“

„Co to znamená, panno — anebo kdo jste?“ zvolala Nováková a vstala od stolu. „Já vám nerozumím. Mluvte zřetelně a nebo jděte a nepokoušejte!“

„Oh, však já budu mluvit!“ řekla Baruška pokojně a vstala. „Vy jste připravila Naninku o dobré jméno… počkejte, jemnostpaničko! nekřičte, mě nesplašíte; až dopovím, pak mluvte vy! Jak jsem řekla, vy jste Naninku nařkla.“

„Jak se můžete opovážit mně takového něco do očí?“ rozkřikla se Nováková a oči jí jen sršely.

„Nejen tady, ale i na úřadě, v kriminále, kde toho bude potřeba; Naninka bude žalovat — bude chtít satisfakci.“

„Vidíš to, vidíš! já jsem ti říkal, že z toho jednou mrzutost povstane!“ řekl dobrosrdečný a pokoje milovný Novák velmi nevrle, a odšoupnuv nedopitý šálek kávy, vstal od stolu a mrzutě sem tam přecházel.

„Ještě ty mě dopaluj!“ zkřikla na něj panička. „Otevři hubu k něčemu jinému a okaž této osobě dvéře.“

„Oh, vždyť já půjdu; nemyslete, že bych měla chuť s vámi zůstávat,“ řekla Baruška; „jen až se vyznáte, že jste Naninku bez příčiny nařkla. My bychom si z toho nic nedělaly, kdybyste jí to byla mezi čtyrma očima udělala, neboť služebná holka je už jako jen k tomu stvořena, aby snášela, co se paničce zalíbí; ale vy jste jí nadala zlodějek před cizí osobou, a to nemůže tak zůstati. Ta osoba to donesla do jejího místa a pochovala Naninčino dobré jméno. Vy arci nebudete ani vědět, co to znamená, služebnou holku o dobré jméno připravit, vy ani nevíte, co takové jméno obnáší, a také se na to neptáte; já vám tedy musím říci, že je to ten největší poklad, který služebná holka míti může, a kdo ji o něj připraví, že udělá hůře, nežli kdyby ji do naha vysvlekl. Počkejte — neskákejte mi do řeči — a nekřičte! sice budu také křičet! Takto ale chci to všecko v dobrotě vyrovnat. Vy Nanince na krejcar zaplatíte a pak jí dáte řádné vysvědčení, že se u vás vždycky dobře chovala a mimo to —“

„Pryč, pryč mi z očí!“ vykřikla nyní paní Nováková tenkým pronikavým hlasem a hněvem se celá třásla; ale Baruška se nedala pomásti.

„A mimo to,“ mluvila dále, „dáte jí pár řádečků do Lhoty, třebas její matce, v kterých udáte, že je holka nevinná; stran těch lžic že se stala mýlka — nu, vylžete se jak chcete, jen když holku očistíte.“

„Pryč mi z očí, pryč!“ soptila zase Nováková. „Terezko! — muži, člověče! co tu chodíš jako bez hlavy! Okaž jí dvéře!“

„Však já je sama najdu, až budeme hotovy,“ řekla Baruška. „Jen dělejte, sice půjdu na úřad.“

Po těch slovech odešel pan Novák rychle clo druhého pokoje.

„Tam budete muset dokázat,“ mluvila Baruška dále, „čím jste holku nařknula; ano, ano, milá paničko, dokázat; a kdyby to mělo jít až na přísahu! Víte, co to znamená? Na přísahu! Při tom si můžete se svou nesmrtelnou duší zahrát, a za rok a za den jste na prkně. Jen přísahejte!“

Paní Nováková stála celá bez sebe a nevěděla, co se to s ní děje; neboť tak s ní ještě nikdo nemluvil. Ona byla zvyklá míti okolo sebe jen osoby, které se třásly, když okem hodila, a teď musela takové věci poslouchati, teď si měla nechati svědomí kousek po kousku rozbírat! Tváře jí brzo bledly, brzo červenaly; vztekem se kousala do pysku.

„Terezko, Terezko!“ vypravila konečně ze sebe hlasem knikavým, neboť pro náramné pobouření nemohla již ani křičeti a měla krk jako zadrhnutý. „Terezko, zavolej policajta!“ Ale holka ji buď neslyšela, a nebo poslouchala za dveřmi a byla ráda, že panička dostává co proto.

„To bude právě vhod,“ řekla Baruška s velkou smělostí; „alespoň mi ušetříte cesty, a někdo z nás dvou zasluhuje, aby ho odvedli. Zlodějku jste vyhnala, viďte, paničko? ale ta druhá tu zůstala. O, však my víme, co víme! Naninka nemohla lžíce vzít, protože jste měla šuplík pořád zavřený, až do poslední chvíle zavřený — to jste si to špatně vymyslila! — a pak měla Naninka svou truhličku pořád otevřenou, a to nedělá žádná zlodějka; ale paničkám je to vhod, když mohou ubohým služebným osobám ublížit a věci jim podstrčit, aby jim pak zlodějek nadaly.“

„I ty praza…!“ rozsápala se nyní panička jako ohněm sršící saně, zaťala pěsti a chtěla se na děvče rozběhnout; ale po prvním kroku pronikavě vzkřikla, sáhla si k srdci, pak zavřela oči, skácela se na zem a začala se svíjeti.

„No, no!“ lekla se Baruška, v nížto ihned přirozená ženská měkkost procitla. „Nedělejte hlouposti, tak zle nebude; vždyť já to chci všecko v dobrotě…“ Na to ji začala zvedati a o pomoc volati. — „Jemnostpane! poníženě prosím! — kuchařko!“ Terezka přiběhla nejdřív, potom pan Novák. On nesl v ruce papíry a peníze.

„Ale ty můj Bože! co pak se to pořád děje?“ zvolal dobrosrdečný úředník všechen polekaný. „Ach, vy nešťastná osobo, co pak tomu není ještě konec? Tu máte, co chcete, a dejte to Nanince — už ale jděte, sice mi trefí paní mrtvice! Ženuško, slyšíš! — No jděte, jděte a nedělejte mi žádný škandál, to vám povídám.“

Baruška nechala paničku v rukou Terezčiných, vzala od Nováka papír a peníze, a běžela pak z domu, jakoby se na ni všechny stěny sypaly. Teprve na ulici se zastavila; neboť se třásla, nohy pod ní klesaly a na čele jí vyvstávaly velké krůpěje potu. Musela se o dům podepřít.

„Dobře, že je po všem, déle bych to nebyla mohla vydržet,“ šeptala tu sama k sobě. „Bože, to musí být přece jen zlá věc. když má člověk špatné svědomí. Já se třásla, když jsem s tou osobou začínala, a kdyby se byla jako poctivá na mne ostře podívala, byla bych odtáhla; ale arci, ona to nemohla. To špatné svědomí! Bože mě před ním uchovej!“ vzdychla si z celé duše a pozvedla oči k nebesům. Nikdy nebyla snad vskutku pobožnější jako tuto chvíli.

Když se trochu zotavila, nesla Nanince, co jí pan Novák posílal: deset tolarů a řádné vysvědčení; on by byl třeba ještě více učinil, jen aby neměl žádnou mrzutost.