S poctivostí nezahyneš/16.

S poctivostí nezahyneš Josef Kajetán Tyl
15.	16.	17.

Údaje o textu
Titulek:	16.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky novověké. Čásť prvá. Praha : Alois Hynek, 1888. s. 217–222. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Druhý den ráno nebylo ještě sedm hodin, a Baruška čekala již v úzké uličce u sv. Jakuba, kudy měla Naninka přijíti.

Když přišla minulý večer domů, bylo již u Vorlíčků ticho a všecko zavřeno, ačkoli jindy učeníci tu dobu ještě na pavlači sedali. Tito ji arci slyšeli, když přišla, ale mistrová jim byla poručila, aby holce neotvírali. „Já bych mohla sice tlouci,“ řekla tato sama k sobě, „ale ne; jak by k tomu přišli ostatní nájemníci, aby měli rámus poslouchat? Jedna noc mě nezabije, a zejtra vím co udělám; však já se neztratím.“ Pak si usedla vedle dveří do kouta, skrčila se, rozvažovala dlouhou chvíli všelicos na mysli, až konečně usnula. Časně ráno jí učeníci otevřeli, neboť ji měli rádi, protože jim přála a leckdy krajíc chleba nebo nějaké ovoce podstrčila. Baruška vešla do kuchyně, umyla se, urovnala na sobě šaty, přeložila své věci v truhle a dala se do práce, jako by se nebylo nic přihodilo; neboť práce byla její živel a bez práce by se byla okousala. Když ale mistrová vstala, tu k ní vešla do pokoje. Ta se zamračila, sotva že ji zahlídla, a nepoděkovala ani, když ji holka pozdravila.

„Nu, poděkovat ještě můžete, jemnostpaničko!“ řeklo děvče. „Já vás nebudu dlouho obtěžovat. Dejte mi jen pár řádečků, abych si mohla konsens vyzvednout, protože se chci jednou zas domů podívat; Prahy mám až po krk — a pak mě vyplaťte. Také bych ráda nějakou atestaci, aby se nemyslilo, že jsem něco ukradla. Já myslím, že jsem si kousek toho papíru zasloužila.“

Vdova neodpovídala; obírala se s dítětem a na holku se ani nekoukla.

„Já půjdu, než mi ten darebák na oči přijde,“ doložila Baruška popuzeně; „sic bych mu ještě tu falešnou larvu roztrhala. Alespoň se nebude muset jemnostpanička na mne dlouho dívat, ačkoli byly časy, že mi hodně dlouho do očí koukala a se mnou šeptala. Nu, jak se líbí. Však ono není ještě po merendě, a já povídáni jen tolik: kdo ošidí jednoho, může ohnout také druhého; nechť je to už tím nebo jiným způsobem.“ A na novo rozhořčena odešla k svatému Jakubu.

Naninka nedala na sebe dlouho čekati, neboť byla celou noc nepokojná i nemohla se domysliti, co jí budoucí den asi přinese. Myslilať na Malinu a sice zas tak srdečně, jako to jindy činívala. Ale kdož jí mohl pověděti, kde se nyní zdržuje? A zdaž věděl, co ji bylo potkalo? a co si asi myslí? a kdy ho as uvidí? a jak to s ní vypadne? — To byly otázky, ježto si pořád v mysli ukládala, dokud Barušku nespatřila.

„Ah, dobré jitro, panno!“ řekla tato, jdouc jí několik kroků naproti. „Nu, jak jste se vyspala?“

„Tak, tak, v samých starostech,“ řekla Naninka. „Dejž vám Pán Bůh dobré jitro!“

„Já spala trochu tvrdě,“ usmála se Baruška, „ačkoli se říká, že je dobré svědomí měkká poduška. Co dělá vaše roztomilá panička? Udobřila se už?“

„Oh, tenkrát to snad bude opravdu.“

„I nechte ji, tu vykrmenou saň! Já ji viděla včera ponejprv a měla jsem jí po krk. Nechte ji a jděte s Pánem Bohem! Praha je veliká a svět je široký.“

„Já ale nevím, kudy kam; já nemám žádné známosti.“

„Kdo pak vás dohodil do té šenkovny? Sama jste si to přece nevybrala?“

„Sama ne; ale já si nemohla pomoci, a byla jsem ještě ráda, že mi tam dobrá známá pomohla.“

„Dobrá známá?“

„To jest — já ji znám jenom z ulice; ona bývala vždy přívětivá, sama pozdravovala, a poněvadž jsem viděla, že s ní také jiná děvčata mluvívala, jakoby se radily…“

„Ah, tedy to byla nějaká dohazovačka? I vždyť jsem si to myslila, že jste takové překupnici poctivých duší do rukou padla! Co jste to jen myslila? To jsou někdy nelítostné osoby. Proč jste nešla raději do kanceláře?“

„Já neměla žádnou atestaci,“ řekla Naninka polohlasitě a sklopila oči.

„Že jste neměla —? ale, bláhová osobo! proč pak jste si ji nedala dát?“

„Protože jsem v mrzutosti odešla.“

„Tak?“ dala se Baruška do smíchu. „Tedy jste to už také zkusila? No, to mě těší. Já jdu také z místa pro samou mrzutost, ale proto mi dá paní přece atestaci; na to bych se podívala! Nu, a jaká pak to byla mrzutost? Já vám povím o své také.“ — A v skutku začala nyní vykládat, co ji u Vorlíčkové potkalo. Naninka poslouchala nejhorlivěji, dokud mluvila o Malinovi.

„Malina tedy nechtěl mistrovou opravdu? — neměl ji rád?“ ptala se konečně, když byla vypravování vyslechla.

„Ale což pak tomu ještě nerozumíte? Kdybyste mu nebyla vy tak v hlavě a srdci vězela, že tam už pro žádného jiného kousek místa nebylo: tedy by teď ještě seděl, kde dříve sedával.“

„A kam odešel? Snad je přece v Praze?“

„To nevím; abyste ale viděla, že to s vámi dobře myslím, tedy se na to vyptám. Na herberku to musejí vědět; a pak bude zas všecko dobře.“

„Kdo ví,“ řekla Naninka malomyslně. „Já nevím, co si teď Malina o mně myslí.“

„Proč pak? snad že sloužíte v šenkovním domě? ví to už? nebo že jste odešla z bývalé služby? Kde pak jste byla dříve? Tak pak jen mluvte, milá panno… ale šlaku, vždyť ani ještě nevím, jak se jmenujete?“

„Anna Čermáková.“

„A odkud, smím-li vědět?“

„Z Červené Lhoty.“

„V boleslavském kraji? I šlaku, toť jsme krajanky! Já jsem z Radboře; to je vedle sebe, neznáte naše městečko?“

„I jakž pak bych ho neznala?“ řekla Naninka velmi potěšená.

„Toť se hodí výborně!“ smála se Baruška. „Víte-li co? nechme na čtyry neděle Prahu Prahou a jděme trochu domů. Zatím se nám ty mrzutosti vykouří. Já tam nebyla už mnoho let, a ráda bych to zas jednou viděla. Mám tam snad ještě chalupu, protože mi starší bratr a sestra nedávno umřeli, a děti po nich nejsou… nu — půjdeme?“

„Ach, což já bych ráda… jen že nevím, co mi doma řeknou… a pak nemám peněz.“

„Co pak potřebujete? Vždyť vás musí paní vyplatit, když vás dává ze služby, a vy jste nic zlého nedokázala.“

„Myslíte, že to udělá?“

„Ale, vy blázínku, proč pak by to neudělala? Vždyť vás musí vyplatit, K čemu pak by byly ouřady? Snad jste neodešla už někde bez vyplacení?“ — Naninka pokývala hlavou. — „I bodejž do vás!“ rozhorlila se děvečka. „A kde to bylo? Snad co jste naposledy sloužila? Nu, co to bylo? Osobo, teď mluvte, ať se nezlobím! Jak pozoruju, neměla jste posud člověka, kterýž by vám byl řádně poradil. Mluvte, co se vám stalo, nebo si budu myslit, že jo to něco zlého.“

A Naninka si dodala srdce a pověděla, co ji u Nováků potkalo. Baruška poslouchala s vyvalenýma očima, a při tom jí neušlo ani jedno dívčí pohnutí.

„I ty nejsvětější!“ rozkřikla se konečně; „a vy jste si to nechala líbit?“

„Co jsem měla dělat?“

„Co jste…? Můžete mi říci na své dobré svědomí —? ale ne, ani se vás neptám; vždyť je to na vás vidět, že se v takových praktikách neznáte. Vy jste o těch lžících dozajista nevěděla — viďte?“

„Jak pak bych byla o nich věděla!“

„Arci, arci! Jak pak byste byla o nich věděla, když je tam paní Nováková sama položila!“

„Co že pravíte?“ lekla se Naninka, jako by se byla sama něčeho zlého dopustila. „Moje vlastní teta?“

„Teta neteta, milá Naninko! vy to ještě neznáte; ale až se budete jako já od desátého roku čtrnácte let po cizích domech potloukat, pak uvidíte, jaké lidi Pán Bůh na světě má.“

„Ale toť není přece možná! Jak pak by mohla paní nevinnou služebnou holku —“

„Milá zlatá, skoupost je zlá věc, a zlé ženské srdce, to je ještě horší. Myslíte, že si dělají mnohé paničky z toho nějaké svědomí, když holku o dobré jméno připraví? nebo když jí ublíží a každé zrníčko hrachu, každý krajíček chleba vyčtou? Ony jsou arci holky, že nic jiného nezasluhujou, nežli aby na ně pořád koště držel, a pak se není čemu divit, když jim paní trochu na prsty koukají; za to jsou ale také paní, které mají čeledína jenom proto, aby tahal, aby se dřel a odřel, a co na něm zbude, to aby s něho ještě sedřely.“

„Ach, tak zle snad není,“ řekla Naninka. „Vy máte dnes trochu žluč.“

„Mám, to nezapírám; proto ale mluvím přece pravdu! Oh, to mi věřte, každá matka by se měla hodně dlouho a dobře rozmýšlet, nežli dá holku do služby, nežli ji strčí do světa mezi cizí lid, zvláště když je holka takový beránek jako vy, která každému věří a od každého se ošáliti nechá. Ale teď nebudeme o tom rozprávěti; teď mi řekněte, co jste dělala, když vás ta roztomilá tetička nařknula?“

Naninka jí to pověděla, a Baruška sepjala ruce.

„Tedy jste se nechala o poctivé jméno i o peníze okrást? I aby do nich… ale jen počkejte, však já jim posvítím! Já jsem u vás beztoho ještě na vrubu, že jsem se mezi vás a Malinu míchala, ačkoli to bylo z dobré vůle; abyste ale viděla, že to dobře myslím: tedy vám to všecko u paní tety vyrovnám. Vy musíte přijít ke svým penězům i k poctivému jménu. Já s tou paní tetou promluvím.“

„Ach, neuvádějte se do mrzutosti; mně to beztoho nic nepomůže. Ve Lhotě je moje dobré jméno přece to tam, a já nevím, jak se očistím.“

„I to se najde; však ono mi něco napadne. Dnes jsem právě v nejlepším humoru.“

Potom si dala ještě celý dům Novákův popsati, pana strýčka, paní tetu zvláště, umluvila s Naninkou novou schůzku a odešla. Teď by se byla s celým světem potýkala; tak byla v ráži — jak sama pravila.