Sázka v klubu AGS/Velký omyl Petra Hogga

Sázka v klubu AGS
Malá ryba také ryba	Velký omyl Petra Hogga	Nevítané dobrodružství

Údaje o textu
Titulek:	Velký omyl Petra Hogga
Autor:	Otakar Batlička
Zdroj:	BATLIČKA, Otakar. Sázka v klubu AGS Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Po vzrušujícím lovu v zálivu Fonseca užívali naši přátelé zaslouženého odpočinku. Preparovaná čelist uloveného žraloka byla odeslána do Států a Gregor sepsal povinné hlášení o průběhu lovu a velkou obálku odevzdal Petrovi, aby napsal adresu a odeslal hlášení společnosti „AGS“.

Těžko říci, bylo-li to řízením osudu nebo náhodou, že Frank Gregor se rozhodl odcestovat v pondělí 12. července do Punta Arény v Kostarice. Musil koupit lodní lístky a předložit cestovní a osobní doklady. Jak ale byli překvapeni, když zjistili, že cestovní pasy a jiné důležité osobní doklady ze zavazadel zmizely!

Bez rozmýšlení obrátil se Gregor na Petra. – „Člověče nešťastný, co se stalo s našimi listinami!? Byly přece zde ve velké bílé obálce! A tu je! Zaplať Bůh!“ – Gregor bere z cestovního vaku bílou obálku, otvírá ji… „Pro všechny svaté, Petře! Co jsi poslal do New Yorku? Vždyť mé hlášení je tady! Že jsi vzal obálku s doklady – byly obě stejné – a napsal jsi na ni adresu „AGS a…“

Petr chápe svůj strašný omyl. – „Už je to tak!“ – Následuje běh na poštovní úřad. Pozdě! Poštovní parník včera odplul. V přístavu kotví americká válečná loď. Další běh. Gregor kvapně vysvětluje osudnou záměnu. Kapitán lodi chápe situaci. Lodní radiotelegrafista posílá depeši na poštovní parník. Zpráva je zachycena a poštovní parník sděluje, že odevzdá osudnou obálku v Corintu, na své první zastávce. Další radiogram inženýru Ibarovi, aby obálku vyzvedl a zaslal laskavě zpět. Více se nedalo dělat a nezbývalo – než čekat.

Uplynulo několik dnů. Což nepodaří-li se inženýru Ibarovi včas obálku v Corintu zachytit!? To by znamenalo nemožnost dalšího cestování – a prohru! Petr, který způsobil nerad tuto zápletku, prostál celé dny u poštovního úřadu a v duchu, ačkoliv byl čistokrevný Ir, vyzýval patrona všech Skotů – svatého Patrika.

Telegram pro pana Gregora! – 19. července přiběhl Petr celý udýchaný z poštovního úřadu. – „Telegram z Corintu od inženýra Ibary!“ – S tlukoucím srdcem otevřel Gregor depeši: „dopis vyzvedl stop odesílám leteckou poštou stop lovu zdar stop ibara stop“ Petr spráskl ruce a vroucně obrátil oči k nebesům. – „Petře, jsi dobrý chlapík a nezapomenu ti, žes mi zachránil život, ale jsi popleta,“ oddychl si Gregor.

A skutečně, 22. července byly již doklady našich cestovatelů opět v rukou Franka Gregora a dva dny na to odcestovali směrem k zálivu Nicoyskému do Punta Arenas na Kosta Rice. Bylo třeba uraziti pouze „nepatrnou“ vzdálenost, 420 kilometrů a cestu vykonali pobřežním parníčkem „Prudencia“. Přestože černý kapitán hrdé „Prudencie“ tvrdil, že jeho loď je nejrychlejší na „bohatém pobřeží“, vlekla se cesta hlemýždím tempem a teprve ve středu dne 29. července přistála loď v zálivu Nicoyském.

Gregorovi zbývaly 3 dny na získání informací o jaguárech. Gregor svěřil svým přátelům své obavy. Starost mu působila hlavně dlouhá cesta přes oceán, která zabere tolik cenného času, že na lov zbude sotva několik dnů. A stejné obtíže budou při posledních dvou úkolech. Cesta ze Střední Ameriky do Afriky a odtud do Asie! Tu počala prozíravost Gregorova nésti ovoce. Již před opuštěním New Yorku zaslal některým svým přátelům zprávy o svém podniku a prosil je, aby mu byli nápomocni, až jejich kraj navštíví. Učinil tak i před příjezdem do Kosta Ricy. V přístavu je očekával sám zástupce konsula, pan Winkler, doprovázený jakýmsi mladým mužem. Pan Winkler vzal zprávu Gregorovu po „americku“. – „Mně musíte, pánové, odpustit. Já se vám nemohu věnovat, ale tady – představuji vám lovce jaguárů z povolání, pana Modráčka. Ten vás zavede jaguárovi až třeba do drápů!“

Jelikož Gregor chtěl získat ještě v srpnu co možná nejvíc času na další cestování – byla stanovena již na druhý den lovecká porada s panem Modrockem, nebo jak se ten pán jmenuje. – „Nemohu si stále zapamatovat vaše jméno, pane…“ – „Modráček“ – doplňuje s úsměvem mladý muž.

„Modráček?… To zní hodně slovansky? ptá se profesor Batham.

„Ano, pánové, jsem Čech. Žiji již několik let na Kostarice. Když někde zlobí farmáře jaguár, tak jim to tam jdu „vyčistit“. Věřte, že je opravdu zapotřebí zbavit kraj těch šelem – vyžraly by kde co! – Nemáte tušení, co nadělají za škody na dobytku, drůbeži i lidech! Nyní jsem právě pozván na usedlost holandského starousedlíka, obtěžuje je tam několik těch šelem. Víte, oni farmáři nemají čas se honit mnohdy celé dny za jaguáry, tak to obstarám za ně. Mám svůj důvod, proč je nenávidím. Jedna z těch bestií mi zabila kamaráda. Bylo mu 27 let, přijeli jsme z naší staré vlasti společně do Střední Ameriky. Neustanu dříve, dokud těch potvor neodpravím 27. Už jich mám 22 kusů!“

Přátelé poslouchali se zájmem vyprávění mladého muže, jehož oči plály zvláštním ohněm, když mluvil o svém kamarádu. V sobotu 31. července nastoupila pětičlenná výprava cestu koňmo do vnitrozemí, směrem k severu. Bylo třeba jet až na úpatí hor. V dálce bylo vidět mohutnou sopku Poas, čnící do výše 2710 metrů – a to byl cíl naší výpravy, vedené mladým Modráčkem a jedním domorodcem, kterého lovci najali na dobu lovu. Cesta byla jednou z nejšpatnějších, kterou naši přátelé dosud podnikli. Hustý tropický déšť padal bez přestávky a po gumových pláštích lovců stékaly neustále praménky vody. Prales přímo dýmal výpary. Půda měnila se v bažinu a bez průvodce by nebylo bývalo možno pokračovat v cestě.

Modráček byl nezmar – v takové nepohodě a on se dá do zpěvu! Zpívá a zpívá! Chmurná nálada mizí. A po několikahodinové jízdě v bažinatých výparech Kostaricy vidíme pět jezdců, sedících vzpřímeně v sedlech, a první zvučným hlasem zpívá, až ptáci poplašeně poletují. –„Šly panenky silnicí, silnicí“. – Druzí, ač nerozumějí slovo z neznámé řeči, aspoň jadrně přizvukují rytmickým „tradá – tradadá“. A tak těch to pět na kůži promoklých „panenek“ dojelo, díky Modráčkovi, na farmu Holanďana Huttena,

Byli srdečně uvítáni, zejména Modráček, který tu nebyl poprvé. „Zvláštní člověk, podívejte, Franku!“ upozorňuje profesor. Modráček spěchá nejdříve do rohu místnosti, kde stojí staromódní gramofon, a již se otřásá farma nějakým řízným vojenským pochodem. Příští den, v neděli ráno, se cestovatelé marně sháněli po panu Modráčkovi. – „El hombre cantado odešel. – Zpívající muž odešel!“ – Mluvčí, Indián, ukazuje čtyři vztyčené prsty, což znamená, že odešel již ve čtyři hodiny. Modráček se vrátil až pozdě odpoledne.

„Tak, pane Gregore, ráno si půjdete pro svého jaguára – už jsem vám jej připravil. Našel jsem jeho stezku. Pan Hutten nám laskavě půjčí čtyři své lidi, aby jej přinesli – je to klacek! Viděl jsem jej, ale nechal jsem jej na zítřek pro vás,“ bodře vypráví Modráček.

V pondělí 2. srpna opustilo osm mužů farmu. Po obtížné dvouhodinové cestě stanula výprava na rozhraní lesa a skal. V další cestě pokračoval pouze Gregor, Batham a Modráček. Bylo šest hodin ráno. Lovci slézali obtížný terén a po značné námaze dospěli na vrcholek hladké skály. – „Zde zůstaneme, šelma půjde dole kolem skály. Jaguár je velmi opatrný vpřed, nazad i na strany, ale vzhůru nerad zdvihá hlavu. Položíme se na skálu a až přijde, tak ho, pane Gregore, bouchnete a – pronto!“ – To byl vcelku jednoduchý plán, ale velmi dobrý! Skála, na které lovci, ležíce na břiše, číhali, byla asi 40 metrů vysoká a na mýtinu pod skalou bylo dobře vidět.

Asi po půl hodině zaklepal Modráček beze slova Gregorovi na ramena a ukázal mlčky dolů na travnaté místo na pokraji pralesa. Tráva se tam několikrát zavlnila! Gregor otevřel pojistku kulovnice. Ještě jedno zavinění vysoké trávy a na mýtince stanul jaguár. Nádherný pohled. Gregor otáčí tázavě hlavu k Modráčkovi a ten lehce přikývne. Opatrně bere Gregor šelmu na mušku. Tichem zahřmí výstřel. Šelma chňapne po svém levém boku, učiní dlouhý skok doprostřed mýtiny. Gregor rychle pokleká. Opět práskne jeho kulovnice a dravec sebou prudce trhne, vrhá se na bok, několikrát se převalí a – zůstává nehnutě ležet.

„Tak to bychom jako, pane Gregore, měli, s bohorovným klidem pronáší Modráček, protahuje svoje dlouhým ležením ztuhlé údy. – „Tak jsem si, Franku, představoval lov na jaguára docela jinak,“ zklamaně přiznává profesor. „Tohle bylo jako čekaná na zajíce. To bylo s tím žralokem horší!“

Dravec byl nosiči dopraven na farmu pana Huttena, kde večer uspořádali na počest hostů rodinnou slavnost. Gregor zavolal si nenápadným způsobem pana Modráčka a vtiskl mu do dlaně l.000 pesetovou bankovku. – „Ne, ne, pane Gregore, to nechci, prosím vás o dvě jiné věci. Až budete v Punta Arena, kupte mi tam nějakou kytaru a pošlete mi ji sem. To mi uděláte velkou radost a pak, víte, mám ještě jedno zvláštní přání. Říkal jste, že na své zpáteční cestě použijete letadla. Poletíte přes Evropu, prosím vás, zastavte se tedy na skok v Praze a až půjdete přes hlavní náměstí, stojí tam velký pomník svatého Václava – je to můj patron, já jsem Václav Modráčků, tak tam tu Prahu ode mne pozdravujte a řekněte, že tady v Kostarice je jeden Vašek a že se mu po ní stýská…“ Tady hlas pana Modráčka nějak selhal.

„Zvláštní člověk – v pralese zpívá a když mluví o nějakém městě v Evropě, dal by se do pláče. Zvláštní národ!“

Frank Gregor zatím splnil všechny podmínky sázky: ulovil ledního medvěda, vlka, amerického lva, kondora, žraloka a jaguára a zaslal lovecké trofeje do Nového Yorku. Dalším jeho úkolem je ulovit anakondu.