Sázka v klubu AGS/Mezi dvěma světadíly

Sázka v klubu AGS
Nevítané dobrodružství	Mezi dvěma světadíly	Na druhou stranu světa

Údaje o textu
Titulek:	Mezi dvěma světadíly
Autor:	Otakar Batlička
Zdroj:	BATLIČKA, Otakar. Sázka v klubu AGS Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

V Buenaventuře prožili lovci příjemnou neděli ve společnosti guvernérovi a účastnili se slavnostního oběda u konsula Benetta. V úterý 7. září odcházejí do přístavu, aby nasedli na americký dělový člun „S. S. Zone 5“. Slavností u konsula účastnil se též kapitán jmenované lodi a nabídl lovcům, že je vezme s sebou do Colon, kde měl dělový člun svou základnu. Ačkoliv není zvykem brát na vojenské lodi cestující, byla tentokráte učiněna výjimka. Šlo o loď americkou a o americké občany.

Dělový člun „S. S. Zone 5“ opustil Buenaventuru 20. září a plul přímo do Panamského zálivu. Průjezd Panamským průplavem byl pro cestovatele jedinečným zážitkem. Před půlnocí 25. září spustil „S. S. Zone 5“ kotvy v Colon.

Průplav Panamský spolu s pruhem země, kterým probíhá, se jmenuje Canal Zone a je pod správou Spojených států severoamerických. Jelikož „AGS“ položila podmínku, že každý druh zvěře musí být uloven v jiné zemi, rozhodl se Gregor, že lov na aligátora podnikne v nedaleké republice Panama. Na hranice republiky bylo pouze několik hodin jízdy. Předpokládal, že ulovení ještěra nebude těžkým úkolem a že bude provedeno v prvních dnech říjnových, takže budou moci ve zbývajících dnech říjnových podniknouti dlouhou cestu přes oceán.

Znalci místních poměrů doporučovali podniknout lov z řeky. V pondělí 27. září odjeli naši přátelé do nedalekého Chagres. Ještě v den příjezdu odjeli koňmo do domorodé vesnice, ležící na říčce Anzels. Odtud měly být podnikány lovecké výpravy proti proudu toku. Gregor najal šest domorodých veslařů a velkou kanoi. Ve středu opouštějí lovci vesnici a nastupují cestu proti proudu řeky. Cesta člunem má svůj zvláštní půvab. Domorodci během pádlování prozpěvují a jeden z nich vždy udává tempo vesel. Břehy jsou divoké a romantické, říčka je místy široká pouze několik metrů. Jinde opět se tok mění v malá jezera, zarostlá tropickou květenou. V některých místech je řeka vroubena košatými stromy a tu se voda rozlévá do nízko položených břehů, takže je těžko stanovit, kde začíná břeh a kde řeka. Místy prodírala se kanoe hustým rákosím.

Během celodenní plavby spatřili několikrát aligátory. Nešlo však o to jen ještěra zastřelit, ale získat i kůži úlovku. A to právě je při tomto lovu nejobtížnější. I když na břehu zasáhnete aligátora sebelépe, téměř vždy unikne do bažin a je zkrátka pryč! V Jižní Americe je mnoho odvážlivých „Indios“, kteří loví aligátory způsobem, při kterém Evropanu stydne krev v žilách. Takový domorodý lovec se ozbrojí asi 35 centimetrů dlouhou hůlkou z pevného dřeva, ubroušenou na obou koncích do ostrých špiček se zpětnými zářezy. Skočí do vody, vyčká chvíle, kdy ještěr rozevře tlamu a pak mu s obdivuhodnou chladnokrevností vrazí vzpříčeně tyčku do tlamy. Chybit – znamená ztratit paži nebo dostat mocnou ránu ocasem, která končí přeraženou rukou nebo nohou – někdy ještě hůře. „Začátečníci“ uvazují na tyč lano a spokojí se pouze tím, že aligátorovi vrazí tyč do tlamy a pak upalují z jeho dosahu. Druzí účastníci lovu pak počkají, až se ještěr zalkne a vytáhnou jej na břeh. Zkušený lovec však nepouští tyč v tlamu zaraženou, naopak – pevně se jí drží. Pak následuje zápas o to, kdo déle vydrží v tomto „tanci“ o život! Obyčejně však je to aligátor, který se – utopí. Evropan si nedovede takový lov ani dobře představit, ale obyvateli pralesa rovníkové Ameriky je podobný lov – sportem!

Sledujme však dále naše lovce. Frank Gregor sedí na přídi kanoe a pozoruje okolí. Profesor Batham suší své kalhoty a košili – přihodila se mu nemilá věc. Nakláněl se pro nějaký pestrý květ na břeh. Předpokládal, že lodyha květu bude slabá a že ji snadno v jízdě utrhne. Co čert nechtěl! Květ držel v zemi jako přidrátován. Profesor nechtěl květ pustit, nakloněn byl stejně více než bezpečno a – kanoe se též nezastavila. A už to bylo – žbluňk! Ale květ nepustil, ani když jej dva veslaři tahali zpět do člunu. Byla to tak zvaná „trpasličí orchidej“. Profesor ji slavně dostal a k tomu asi dvacet bahenních klíšťat nádavkem! Gregor několikrát v příznivém okamžiku vystřelil po aligátorovi, ale ačkoliv jistě trefil, ještěr zmizel v rákosinách. Pravda, domorodí veslaři se nabízeli, že se podívají, kde je, ale Gregor podobné návrhy odmítl.

K večeru rozbili tábor na plošině nedaleko řeky. Večer měl Petr plno práce s odstraňováním klíšťat z těla páně profesorova. A když někdy bolestí sykl, uklidňoval jej Petr s dávkou škodolibosti: „No, no, přece ten karafiát, nebo co to bylo, za to stojí – ne!?“

Noc uplynula klidně a již časně ráno obhlížel Gregor okolí. Zpozoroval zajímavou věc. Nedaleko tábora bylo rozsáhlé bahniště, ve kterém stálo několik stromů. Před příjezdem našich lovců do Panamy trvaly prudké deště a říčka Anzels vystoupla z břehů. Voda tam, kde stromy stály, byla nehluboká, snad ani ne půl metru. Gregor zjistil, že několik aligátorů se brouzdá v těchto mělčinách a podle toho sestavil svůj lovecký plán.

Několik veslařů dopravilo jej v nezatíženém člunu do mělčin a on vylezl na příhodný strom. Měli proň přijet, až uslyší pátou střelnou ránu. Pak jej veslaři opustili a Gregor zůstal uprostřed močálu sám. Byla mu dlouhá chvíle a krátil si ji pozorováním okolí. Doufal, že v poledních hodinách přiblíží se aligátoři na dostřel a odtud neuniknou, a když, pak nedostihnou hloubky a budou snadno nalezeni.

Předpoklad Franka Gregora se splnil! A jak! Aligátor žije houfně. Po tříhodinovém čekání zpozoroval Gregor čeření vody u řeky a zakrátko poté se již brodilo několik ještěrů do mělčin. Jeden, čtyři, deset, stále více a více těchto odporných ještěrů přilézalo do sluncem prohřáté mělčiny. Gregor byl jimi v pravém slova smyslu obklopen! Odhadl jejich počet na několik set kusů! Rozhodl se jednat.

Vybral si pěkné zvíře a vzal jej na mušku. Míří opatrně na kořen tlamy a – stiskne! Nelze vypsat, co po ráně následovalo! V divokém zmatku prchají ranou poplašení ještěři zpět k řece. Gregor pálí ránu za ranou. Mělčina se, obrazně řečeno, „vaří“. Jeden dobře zasažený kus se marně snaží brodit se zvlášť mělkým místem. Dostává druhou ránu, po které se několikrát převrací.

Lov se zdařil! Sedm aligátorů skládají domorodci vedle sebe. Největší kus určuje Gregor k stažení a preparování. Dne 1. října uloven ne jeden, ale sedm aligátorů. – „Pak že je pátek nešťastný den – co?“ žertuje profesor, prohlížeje ostré a špičaté zuby jedné z ulovených bestií… Petr přihlíží a vážně, pln zájmu se ptá profesora Joachima Bathama: „Pane profesore, zdalipak taky aligátora bolí někdy zuby?“ – „Petře, to vám řekne některý živý aligátor támhle, jděte se jej zeptat!“

Petr cítí, že nebyl „pochopen“.

V cestě za dalším úlovkem –lvem královským opouštějí naši tři přátelé Ameriku a plaví se do Afriky. Lov na lva přinese jim nečekané překvapení a také značné zklamání.