Ruské národní pohádky/Sněhurka

Ruské národní pohádky Alexandr Nikolajevič Afanasjev
O Mamaji bezbožném	Sněhurka	Lipka

Údaje o textu
Titulek:	Sněhurka
Autor:	trad., zapsal M. O. Maksymovyč
Krátký popis:	ruská pohádka
Zdroj:	Soubor:Afanasjev, A. I. - Ruské národní pohádky.djvu, s. 155—157 Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno:	Brno, 1883
Licence:	PD traditional
Překlad:	Antonín Krondl
Licence překlad:	PD old 100
Související:	Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských/Sněhurka
Index stran
Související články ve Wikipedii: Sněhurka (ruský folklór)

38. Sněhurka.^[1]

Byl jeden sedlák Ivan a měl ženu Marii, ale neměli děti. Žili v lásce a svornosti; tak i sestarali a dětí pořád neměli. Velice se proto rmoutili a toliko pohledem na cizí děti se těšívali. Ale co bylo dělati? Tak již patrně Bůh jim usoudil; vše zajisté ve světě děje se ne po našem rozumu, alebrž po Božím soudu.

Tu jednou, když přišla zima a napadlo mladého sněhu po kolena, děti vysypaly se na ulici pohrát, a starouškové přisedli k oknu se dívat na ně. Děti běhaly a skotačily a na konec začaly si lepiti bábu ze sněhu. Ivan s Marií dívali se mlčky na ně. V tom se Ivan usmál a pravil: „Což, abychom šli i my a slepili si bábu?“ Marii přišla patrně také dobrá chvilka. „Dobrá,“ řekla, „pojďme, povyrazme se na stará léta! Ale nač by bylo lepiti bábu? Budeš míti i mne jedné dosti; slepíme si raději dítě ze sněhu, když nám Bůh nedal živého.“ „Máš pravdu,“ řekl Ivan, vzal čapku a šel na zahradu se staruchou.

A opravdu začali lepiti děťátko ze sněhu; udělali tílko s ručkama a nožkama, přidali na hoře kulatou hroudu sněhu a uhladili z ní hlavičku. „Pomahej Pánbůh!“ řekl kdosi, jda mimo. „Dejž to Pánbůh!“ odpověděl Ivan. „Boží pomoc na vše dobré,“ doložila Marie. „Co pak to tu děláte?“ — „Inu, jak vidíš,“ odpověděl Ivan. „Sněhurku,“ doložila Marie, zasmávši se. Potom vylepili nosík a bradičku, udělali dva důlky do lebky a sotva byl Ivan čarou naznamenal hubičku, dechlo z ní teplým dechem. Ivan honem utrhl ruku a hledí: důlky v lebce jen jen se vyvaliti; a ejhle z nich prohlídají modrá očka, hle již i rtíky, jak maliny a usmívají se. „Co to, pane Bože! snad to nebudou nějaké čáry?“ řekl Ivan, znamenaje se svatým křížem, a děťátko sklání k němu hlavičku, zrovna jako děcko v plénkách. „Ach Ivane! Ach Ivane!“ vzkřiklo jako živé a zatřepalo ručkama a nožkama ve sněhu právě tak jako děcko v plénkách. Ach Ivane! Ach Ivane! vzkřikla Marie a třásla se radostí: „To nám Bůh dítě dává!“ I chopila Sněhurku do náruče, ale se Suěhurky se všechen sníh sloupl, jako skořápka s vajíčka a Marie měla již opravdu na rukou živé děvčátko. „Ach ty moje Sněhurečko drahá!“ zvolala stařenka objímajíc své žádoucí a očekávané dítě a běžela s ním do světnice. Ivan s těží spamatoval se od takového zázraku a Marie div se nezbláznila radostí.

A ejhle, Sněhurka roste ne po dnech, ale po hodinách, a každým dnem je krásnější. Ivan a Marie nemohou se s ní ani dosti natěšiti. A radost zavítala k nim do domu. Děvčata ze vsi od nich nevycházela. Zabavují, strojí babiččinu dcerku zrovna tak, jako loutku dětskou, rozprávějí, zpívají písně, hrají s ní všeliké hry a učí ji všemu, jak co samy dělávají. A Sněhurka je taková vtipná: Vše pozoruje, vše pochopuje, i byla z ní za tuto zimu dívčina právě 13letá, všemu rozumí, o všem hovoří, a to takým sladkým hlasem, že milo poslouchati. A taká ona dobrá, poslušná a ke všem přívětivá.

A sama ona — bělounká jako sníh, očka jak nezabudečky, světlorusé vlasy až do pásu; ani jednoho ruměnce není, zrovna jakoby ani kapky živé krve neměla v těle… Ale i bez toho byla hezká a dobrá, že bylo milo na ni pohlédnouti. A když časem se rozehrála, tu bývala taková roztomilá, že duše v těle nad ní plesala. A všichni nemohou se nabažit Sněhurky, ale starušce Marii jde ona nade všecko.

„Hleď Ivane!“ říkávala muži, „přece nám Pán Bůh dopřál radosti k starosti! pominul přece můj srdečný zármutek!…“

A Ivan jí říkal: „Buď Pánbůh za to pochválen! Zde na světě radost netrvá věčně a zármutek není bez konce.“

Minula zima. Vesele rozehřálo se na nebi jarní slunečko a začalo zemi zahřívati. Na stráních zazelenala se tráva a pod nebem zašveholil skřivánek. Již i děvčata sebrala se pod vsí v chorovod a zazpívala: „Vesno krásná, na čems přišla, na čem jsi přijela? Na rozsoše, na bránečce!“

A Sněhurka začala býti nějaká smutná. „Co ti je, mé dítě?“ ptala se jí nejednou Marie, vinouc ji k sobě. „Snad nejsi nemocna? Tys pořád taková neveselá a celá jsi se ve tváři spadla. Snad tě neuhranul některý zlý člověk?“

A Sněhurka po každé jí odpověděla: „Nic mi není, matičko, jsem zdráva.“

Již i poslední sníh sehnalo jaro svými krásnými dny. Rozkvetly sady i luhy; zazpíval slavík i všeliký pták a všecko na božím světě obživlo a rozveselilo se. Ale milá Sněhurka začala smutiti ještě více; straní se družek a pořád se ukrývá před sluncem do stínu, právě jako konvalinka pod stromem. Jí toliko bylo milo šplouchati se u studeného praménku pod zelenou jívou. Pro ni aby byl pořád stín a chládek a ještě raději mnohý deštíček. Když pršelo a za soumraku bývala veselejší. A když jednou vystoupilo černé mračno a z něho vysypaly se kroupy: měla z nich Sněhurka takovou radost, jakou by jiná nebyla měla ani kdyby bylo napadlo perel. Ale když opět zahřálo slunce a kroupy se rozplynuly, Sněhurka zaplakala o ně tak hořce, jako by se sama byla chtěla rozplynouti v slzách, jako rodná sestra pláče o bratra.

Přicházel již i konec jara a nastal den sv. Jana. Děvčata ze vsi sebrala se, že půjdou si pohrát do háje, i zašly také pro Sněhurku a prosily stařenku Marii naléhavě.

„Pusť, pusť s námi Sněhurku!“ Marii nijak nechtělo se ji pustiti; nechtělo se ani Sněhurce jíti s nimi, ale nemohly se vymluviti. Pak si Marie pomyslila: „Snad se rozveselí moje Sněhurka!“ I přistrojila ji, políbila a pravila: „Jdi tedy, mé dítě, pobav se s družkami! A vy, děvčata, dejte mi pozor na moji Sněhurečku!… Však víte, že ji chovám jako oko v hlavě.“ „Dáme, dáme“, volala děvčata vesele, uchopila Sněhurku za ruce a šla valem do háje.

Tam vily si věnečky, vázaly z kvítí kytky a zpívaly své zádumčivé a při tom přece veselé písně. Sněhurka byla pořád s nimi. A když zapadlo slunce, děvčata složila z trávy a drobného chrastí hranici, zapálily ji a všecky, majíce věnečky na hlavách postavily se do řad, jedna za druhou a Sněhurku postavily za všemi naposled. „Dívej se,“ řekly, „jak my poběhneme, a ty také běž v patách za námi, nezůstávej pozadu!“ Potom spustily písně a přeskočily přes oheň.

V tom cosi v zadu za nimi zašumělo a žalostně zastenalo: „Ach!“ Ohlédly se zděšeny: Nikoho neviděti. Hledí jedna na druhou, a nevidí mezi sebou Sněhurky. „A jistě se schovala čtveračka!“ povídaly a rozběhly se ji hledat, ale nikde jí nemohly najíti; volaly, křičely, neozývala se. „Kam by se byla poděla?“ povídaly dívky. „Patrně utekla domů,“ řekly potom a šly do vsi, ale Sněhurky ani ve vsi nebylo.

Hledaly ji na druhý den, hledaly na třetí, prohledaly celý háj, keř za keřem, strom za stromem, Sněhurky pořád nebylo, nikde po ní ani stopy.

Dlouho Ivan a Marie truchlili a plakali o svoji Sněhurku; dlouho ještě ubohá staruška každý den chodila do háje ji hledat a pořád volala, zrovna jako hořekující kukačka: „Ach, ach, holubičko!“ A najednou se jí zdálo, že slyší, jako by hlasem Sněhurčiným ozývalo se: „Ach!…“ Sněhurky však pořád není a není! —

Ale kam se poděla Sněhurka? Dravé-li zvíře ji odvleklo v hustý les? Či loupežný pták ji odnesl k sinému moři?…

Ne, ani dravé zvíře neodvleklo ji v hustý les, ani loupežný pták ji neodnesl k sinému moři; ale když Sněhurka běžela za družkami a skočila přes oheň, v tom vznesla se vzhůru lehkou parou, svinula se v tenký oblaček… a zaletěla do výsosti podnebeské.

---

1. Z M. Maksimoviče (v Erbenově Slov. čítance) přel. prof. Ant. Krondl. Tato jakož i následující pohádky jsou přeloženy z Erbenovy Čítanky.