Ruské národní pohádky/O Mamaji bezbožném

Ruské národní pohádky Alexandr Nikolajevič Afanasjev
Štěstí a neštěstí	O Mamaji bezbožném	Sněhurka

Údaje o textu
Titulek:	O Mamaji bezbožném
Autor:	Alexandr Nikolajevič Afanasjev
Zdroj:	Soubor:Afanasjev, A. I. - Ruské národní pohádky.djvu Dostupné online.
Vydáno:	Brno, 1883
Licence:	PD old 70
Překlad:	František Vymazal
Licence překlad:	PD old 70
Index stran

37. O Mamaji bezbožném.^[1]

Na pravoslavné Rusi panoval tenkrát kníže Dmitrij Ivanovic. Posílal s daní ruského posla Zacharije Ťutrina k Mamajovi bezbožnému, psu smrdutému. Vypravil se na cestu ruský posel Zacharij Ťutrin; přišel k Mamajovi bezbožnému, psu smrdutému: Přijímej, praví, daň od ruského knížete Dimitrije Ivanovice!“ Odpovídá Mamaj bezbožný: Pokud neumyješ noh mojich a nepolíbíš obuvi, nepřijmu daně knížete Dmitrije Ivanovice. Ruský posel Zacharko Ťutrin mu odpovídá: „Měl bys napřed jonáka po cestě napojiti, nakrmiti, v lázni vypařiti a potom se ho vyptávati; ale ty, Mamaji bezbožný, pse smrdutý, kážeš napřed mýti tvé basurmanské nohy a líbati obuv; nesluší mýti nohy a líbati obuv ruskému poslu Zachariji Ťutrinu! Ať nečistý Tatařín, Mamaj bezbožný, líbá nohy ruského posla Zacharije Ťutrina!“ Rozpálil se pes tatařín, rval své černé kudrny, metal je na zem — po zástolí, knížecí papíry trhal a psal své jarlyky^[2] rychlopsané: „Když bude oves kudrnatý, beran huňatý, koni pod kopytem tráva a voda, tehdy bude Mamaj bezbožný se svatou Rusí bojovati; tehdy nepotřebuju ani vody ani chleba.“ Vybral z Tatarů silných, mohutnych bohatýrů třicet mužů bez jednoho, posílá jich na nečestné pobití: „Jděte, povídá, sluhové moji věrní, před ruským poslem Zacharijem Ťutrinem; cestou ho zabijte v temných lesích, na příkrých srázích, a tělo zdvihněte na strom na pokrm ptákům.“ Bere se cestou ruský posel Zacharij Ťutrin; zastihla ho temná noc v boru: nechystá se nocovati — jde pořád napřed. Ráno, při slunečka východu, vidí ruský posel Zacharij Ťutrin: vychází z lesa třicet bez jednoho silných, mohutných bohatýrů. Nelekl se Zacharij Ťutrin nečistých tatarů, uchvátil oběma rukama křivou palici a čeká na nezvané hosty. Udeřili tataři na Zacharije Ťutrina, obstoupili dokola dobrého jonáka. Počal se Zacharko oháněti, počal palicí hosty častovati: koho jednou udeří, z toho máčku udělá. Nečistí tataři nemohli odolati ruskému poslu Zachariji Ťutrinu, počali ho prositi pěknými řečmi: „Pusť nás živé, ruský posle Zachariji Ťutrine; nebudeme se ti více protiviti!“ Zacharko se dívá na silné, mohutné bohatýry: z třiceti hlav bez jedné zůstalo na živu jenom pět hlav, a i ty jsou palicí potlučeny, opaskami jsou hlavy zavázány; smiloval se nad nečistými nekřesťany, přepustil je k Mamaji bezbožnému: „Jděte, povídá, povězte, jak se uráží ruský posel Zacharij Ťutrin.“ Udeřil svého dobrého koně po příkrých bedrách: kůň udělal prvním skokem sto sáhů cejchovaných, druhým skokem uskočil vrstu, třetího skoku nemohli na zemi najíti. Cestou učinil ruský posel Zacharij Ťutrin toto: schytal dvanáct jasných sokolů a třicet bílých kání; před tím roztrhal jarlyky Mamaje nečistého a psal své listy rychlopsané; napsav přivázal je k ptačím ocasům a pravil: „Jasní sokoli a bílé káně! leťte ku knížeti k Dmitriji Ivanovici do kamenné Moskvy, přikažte, aby Zadonský kníže Dmitrij Ivanovic sbíral po městech a po dědinách a po dalekých samotách vojsko nesčíslné; ať nechává po domech jenom slepé a chromé a malé děti nedorostky — jim na opatrování. A já půjdu, řekněte, na své místo, seberu rousnáčů, bradáčů — donských kozáků.“

Bylo ráno, při východu slunce, po jasném nebi šly oblaka, přinesly s sebou hustý drobný dešť s bujným větrem vichorem. V tom hluku a hromu nebylo nic slyšeti, jenom slyšeti hlas od paláce knížecího; Zadonský kníže Dmitrij Ivanovic rozkázal veřejně hlásati po vší Moskvě bělokamenné: „Sbírejte se všichni knížata a bojaři a silní mohutní bohatýři a všecky rekyně smělé ku knížeti do světlého paláce na hostinu — poslechnout jeho rozumných řečí a pohledět v jeho oči jasné. Jako silný dub mezi tenkými kři jalovcovými, jenž se vrcholem do nebe vypíná, tak stojí kníže mezi svými knížaty a bojary. Nezatroubila zlatá trubka, Zadonský kníže Dmitrij Ivanovic jal se mluviti: „Vojíni moji milí! Nepozval jsem vás na popíjení, ne na radostné hodování jste se ke mně sebrali; přišli jste ke mně pro žalostnou zprávu: Mamaj bezbožný, pes smrdutý, se všemi svými ordami nekřtěnými táhne vojensky na svatou Rus; bude nám od Mamaje psa vypiti hořkou číši! Pojďme, moji milí vojíni, k moři oceánu, připravme lehké loďky a běžme z moře oceánu do moře Chvalynského k soloveckým divotvorcům; tam se zavřeme a Mamaj bezbožný, pes smrdutý nebude nám moci nic vzíti; jinak nás zajme, oči vyloupe a vydá nás na krutou smrt!“ Odpovídají knížata a bojaři, sklopivše hlavy; „Zadonský kníže Dmitriji Ivanovici! jedno slunečko valí se po nebi — jeden kníže panuje nad Rusí pravoslavnou; nepřišli jsme se protivit tvému slovu silnému; dovol nám promluviti, jak si poradíme s Mamajem bezbožným, psem smrdutým. Zadonský kníže Dmitriji Ivanovici! Pojďme na moře oceán, stesejme lehké loďky, třísky smetejme do moře oceánu, seberme veliké vojsko a bijme se s Mamajem bezbožným, psem smrdutým, do poslední krůpěje krve — a obdržíme vítězství nad Mamajem bezbožným.“

Zadonský kníže Dmitrij Ivanovic vydal tuhé rozkazy, aby sbírali vojsko veliké po městech s předměstími, po dědinách se samotami a po všech dalekých osadách, aby doma zůstavili jenom slepé a chromé, a malé děti nedorostky jim na opatrování. Sebrali se všech konců Rusi pravoslavné veliké vojsko, postavili sílu za Moskvou bělokamennou, rozložili sílu podle losů: Semenu Tupikovi, Ivanu Kvašninovi, ruskému poslu Zachariji Ťutrinovi a sedmi bratrům Bělozercům. Táhla síla na pole na Kulikovo. Na poli na Kulikově počali radu bráti, jak by vojsko spočítali. Ruský posel Zacharij Ťutrin sedl na svého dobrého koně, objížděl okolo vojska tři dni a tři hodiny — nemohl vojsko spočítati. Rozdělil tu nesmírnou sílu na tři pluky: první pluk vzal Zadonský kníže Dmitrij Ivanovic, druhý — ruský posel Zacharij Ťutrin, třetí pluk vzali Semen Tupik, Ivan Kvašnin a sedm bratrů Bělozerců. Počali metati losy, kdo půjde první na nečisté Tatary. První los padl na ruského posla Zacharije Ťutrina s rousnáči, bradáči, s donskými kozáky druhý padl na Semena Tupika, Ivana Kvašnina a sedm bratrů Bělozerců; třetí los padl na knížete Zadonskěho Dmitrije Ivanovice.

Tehdy uslyšel švédský král o veliké bitvě, sebral vojska čtyrycet tisíc: „Pojďte, vojíni moji milí, na pole na Kulikovo, postavte se, moji vojíni, na pahorky na vysoké: Jestli Zadonský kníže Dmitrij Ivanovic bude přemáhati Mamaje bezbožného, přidejte se k Dmitriji Ivanovici; bude-li Mamaj bezbožný přemáhati Dmitrije Ivanovice — přidejte se k Mamaji.“ Turecký král uslyšel o veliké bitvě, rozkázal sebrati vojska čtyrycet tisíc a poslal je na pole na Kulikovo a přikazuje: „Vojíni moji milí! které vojsko bude slabší, k tomu se přidejte!“

Srazilo se vojsko mohutně na poli na Kulikově na bitvu krvavou; na předku stál ruský posel Zacharij Ťutrin s rousnáči, bradáči, donskými kozaky. Vyšla jim naproti síla Mamaje bezbožného: když se síla se silou scházela, máti syrá země se prohýbala, voda vystupovala. Tehdy vyskočil ze země Krovolin tatařín — výška sedm sáhů; křikl tatařín hlučným hlasem: „Zadonský kníže Dmitriji Ivanovici! dej mně zápasníka; jak mně nepostavíš zápasníka, pobiju a porubám tvou sílu sám, potřu ji na máčku!“ Povídá Zadonský kníže Dmitrij Ivanovic: „Nemám se na koho spolehnouti; půjdu sám na souboj s Krovolinem tatařínem!“ Obléká své brnění silně, zapíná své knoflíky voalanské; osedlali mu dobrého koně sedlem čerkaským, bere i sebou palici bojovnou, vyjíždí na Krovolina tatařína. Přihodil se mu vstříc neznámý vojín: „Zadrž koně, Zadonský kníže Dmitriji Ivanovici! já půjdu na Krovolina tatařína, utnu mu po plece basurmanskou hlavu!“ Osedlal svého dobrého koně, upjal ho dvanácti podpruhy hedbávnými ne pro chloubu, ale pro pevnost. „Zachovám tě, Zadonský kníže Dmitriji Ivanovici, od první smrti. Jestli pobiju Krovolina tatařína, bij se ty a per s proklatým nepřítelem, s Mamajem bezbožným, psem smrdutým, do poslední kapky krve: a Mamaj bezbožný bude poražen!“ Zadonský kníže Dmitrij Ivanovic vyměnil s neznámým vojínem koně, rozloučil se s ním a kníže Dmitrij Ivanovic mu blahořečil k dílu velikému, k boji smrtelnému. Sjeli se dva silní mohutní bohatýři na širém poli na Kulikově, aby se v boji změřili. Udeřili se palicemi — palice se polámaly po rukojeti; srazili se kopími — kopí se vysmekly; rozehnali se šavlemi — šavle se vyštěrbily; seskočili s dobrých koní a bili se pěstmi a bili se tři dni, tři noci, tři hodiny nepijíce, bili se nejedouce; čtvrtého dne padli oba na tom místě. Kníže Dmitrij Ivanovic šel se podívat: neznámý vojín měl pravou ruku na těle Krovolina tatařína. Kníže svého vojína vystrojil, pochoval, nad ním kříž postavil a pozlatil.

U Mamaje bezbožného, psa smrdutého vyskočil ze země druhý vojín a zvonil svým pronikavým hlasem: „Zadonský kníže Dmitriji Ivanovici! dej mně zapasníka; sice tvou sílu pobiju a tobě, knížeti, oči vyloupu — světlo odejmu.“ Sklopil bujnou hlavu Zadonský kníže Dmitrij Ivanovic: „Nemám se na koho spolehnouti, musím jíti sám na Krovolína tatařína!“ Vsedl na svého dobrého koně a jel na Krovolina tatařina. Vyšel mu naproti druhý vojín: „Zadrž koně, Zadonský kníže Dmitriji Ivanovici! osvobodím tě od brzké smrti. Jestli pobiju psa tatařína, bij se a per s Mamajem bezbožným, psem smrdutým, do poslední kapky krve: a Mamaj bezbožný bude poražen. A pobije-li mě Kvašnin bohatýr, vsedni na mého dobrého koně: on tě uveze od rychlé smrti.“ Kníže Dmitrij Ivanovic a neznámý vojín vyměnili si koně, rozloučili se a Dmitrij Ivanovic mu blahořečil k dílu velikému, k boji smrtelnému. Sjeli se dva silní mohutní bohatyří na širém poli na Kulikově, aby se v boji změřili. Napřed se udeřili palicemi — palice se po rukojeti polámaly; kláli se kopími — kopí se vysmekly; rubali se ostrými šavlemi — šavle se vyštěrbily; skočili s dobrých koní, bili se, rvali se pěstmi, bili se tři dni, tři noci a tři hodiny, nepijíce nejedouce a jasných očí nezavírajíce. Čtvrtého dne tu oba padli. Kníže Dmitrij Ivanovic přišel se podívat: knížecí vojín ležel bokem na nečistěm tatařínu. Kníže svého vojína slavně vystrojil, pochoval a na hrobě kříž postavil a pozlatil.

V ty doby ruský posel Zacharij Ťutrin s rousnáči, bradáči — donskými kozáky obořil se na vojsko Mamaje bezbožného. Světlý den jde k večeru, ale boj se ještě nekončí; když se boj skončil, počali čítati, kolik vojska komu padlo. Na jednoho rousnáče, bradáče - donského kozáka Ťutrinova přišlo po dvou tisících po dvou stech tatarů. Počal hnáti druhý pluk Semena Tupika, Ivana Kvašnina a sedmi bratrů Bělozerců. Červené slunečko vstává zza lesa, boj neustává; červené slunečko se spustilo, počali porážeti naši sílu. V ty doby postoupil Zadonský kníže Dmitrij Ivanovic. Jezdí ve vojsku Mamaje bezbožného jako ostrá kosa v měkké trávě; kam se na koni obrátí — tam je ulice, otočí se — tam je ulička, poskočí — udělá ve vojsku náměstí. Nemohl se déle bíti Zadonský kníže Dmitrij Ivanovic: zastříkal on svoje oči jasné nečistou tatarskou krví, zrak mu zhasl, oslepl. Jal se prositi svého koně dobrého: „Odvez mě, koni, od náhlé smrti!“ Bil koně po příkrých bedrech; vzepjal se kůň — stojí jako stožár! Přivezl ho kůň do širého pole ku kadeřavé březe a kromě této kadeřavé březy není v poli nikde ani proutečka. Slezl s dobrého koně: „Běž, můj dobrý koni, do širých polí, na široké louky, jez hedbávnou trávu, pij čerstvou vodu; nedostaň se, můj dobrý koni, nečistému Mamaji bezbožnému, psu smrdutému.“ Sedl Zadonský kníže Dmitrij Ivanovic na kadeřavou březu. Letí po nebi přes širé pole stádo bílých labutí. Dmitrij Ivanovic pohleděl na stádo a promluvil: „Za moje hříchy dopouští Pán Bůh na zemi ruskou Mamaje bezbožného; ptáci neletí pro nás: pravoslavná Rus bude poražena!“ Za malou chvíli běží širým polem stádo šerých vlků „Pane, pravdivý Kriste! smiluj se nad Rusí pravoslavnou, nedávej nás nekřtěnému nečistému tatařínu; zvířata neběží pro nás: vypijeme od Mamaje bezbožného, psa smrdutého, hořkou číši!“ Usnul Zadonský kníže Dmitrij Ivanovic na kadeřavé březe. —

Tehdy počala síla Mamaje bezbožného pobíjeti naši sílu. Ruský posel Zacharij Ťutrin s rousnáči, bradáči, donskými kozáky, Semen Tupik, Ivan Kvašnin a sedm bratrů Bělozerců a všecka mocná síla Dmitrije Ivanovice počali se Bohu modliti: „Pane Ježíši, pravdivý Kriste, Donská přesvatá Bohorodice! nedopouštějte nekřtěnému tatarovi rouhati se našim chrámům přečistým, pošlete nám obránce Jiřího Chrabrého.“ Tu zza temných lesů, zelených doubrav vyjíždí silné vojsko; udeřilo na sílu Mamaje bezbožného. Utíkali nečistí tataři do močálů hlubokých a v těch močálech skonali život.

Rozpomněla se mohutná síla na Zadonského knížete Dmitrije Ivanovice. Ruský posel Zacharij Ťutrin, Semen Tupik, Ivan Kvašnin a sedm bratrů Bělozerců otázali se vojska: Neviděl nikdo cestu Zadonského knížete Dmitrije Ivanovice. Mlčí vojsko mohutné, nikdo nedává odpovědi. — Ruský posel Zacharij Ťutrin, Semen Tupik, Ivan Kvašnin a sedm bratrů Bělozerců sklopilo své bujné hlavy; všichni myslili, že Zadonský kníže Dmitrij Ivanovic zahynul v boji od nečistých tatarů. Vracelo se mohutné vojsko polem širokým. Ruský posel Zacharij Ťutrin uviděl v širém poli kadeřavou březu a na té kadeřavé březe spatřil cosi černého; přiblížil se Zacharko k černotě, poznal Zadonského knížete Dmitrije Ivanovice. Padl k noham knížeti Dmitriji Ivanovici: „Raduj se Zadonský kníže Dmitriji Ivanovici! Bojovali jsme za matičku Rus pravoslavnou, porazils Mamaje bezbožného, psa smrdutého!“ Kníže Dmitrij Ivanovic slízá s kadeřavé březy; klaní se k východu třikrát až do země. Dohnali vojsko mohutné, veselili se, radovali se.

Zaps. v archangelské gub. šenkurském újezdě.

---

1. Pramenem pověsti této jest známé Skazanije o Mamajevom pobojiščě (pověst o Mamajově bitvě), známé lidu ze starých rukopisů i z lubečného vydání. Výhrůžka Mamaje Bezbožného: „Až bude oves kudrnatý, beran huňatý a koni pod kopytem tráva a voda (to jest v letní dobu), tehdy pojedu na Rus vojensky“ — připomíná obyčejné obraty krymských listin 16. a 17. století; smrtelný boj dvou neznámých vojínů s tatarským bohatýrem Krovolinem odpovídá souboji, v němž padl trojický mnich Peresvět. Mamaje porazil velký kníže moskovský Dimitrij Joannovič dne 8. září 1380 za Donem na poli Kulikovském (při ústí Neprjadvy). Dimitrij Joannovič nazván byl pro kulikovské vítězství Donským.
2. Jarlyk, diplom mongolských chánů.