Ruské národní pohádky/Přídavek

Ruské národní pohádky Alexandr Nikolajevič Afanasjev
Bůh ví čím člověka trestati	Přídavek

Údaje o textu
Titulek:	Přídavek
Autor:	František Vymazal Aleksandr Nikolajevič Afanasjev
Krátký popis:	ukázkový rozbor jedné pohádky ze sbírky
Zdroj:	Soubor:Afanasjev, A. I. - Ruské národní pohádky.djvu, s. 180—190 Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno:	Brno, 1883
Licence:	PD old 70
Překlad:	František Vymazal
Licence překlad:	PD old 70
Související:	Licho jednooké
Index stran

O pohádce: Licho jednooké.

Připomenutí. Ruské národní pohádky (Narodnyja russkija skazki, druhé vydaní, v Moskvě 1873) sebrané od A. I. Afanasjeva († 23. září 1871) obsahují ve třech svazcích (na 1646 stranách osmerkových) 251 čísel, většinou pohádek, s mnohými varianty. Čtvrtý svazek obsahuje na 562 stranách rozbor většiny pohádek z předcházejících tří svazků. Z tohoto svazku vyjímam jako na ukázku rozbor pohádky o Lichu jednookém. Důkladnější analysi motivu tohoto najde čtenář v letoším ročníku (1882) slovinského časopisu Kres od profesora Řehoře Kreka.

---

Tato znamenitá pohádka vypravuje, ovšem ve formě zvláštní, týž příběh, jejž známe z výtečného vypravování Homérova, jak Odysseus s dvanácti druhy přišel k divokým velikánům, jednookým cyklopům. Pocestní vešli do jeskyně Polyfémovy. Spatřiv je velikan vyskočil jako vzteklé zvíře, popadl najednou dva jako štěňata, udeřil jimi o zem a připravil si děsnou večeři, snědl je nezůstaviv ani kostí ani vnitřností. Potom zhynuli ještě čtyři pocestní touto strašnou smrtí. Tehdy obelstil chytrý Odysseus cyklopa svými řečmi a opojil ho vínem. Na otázku jak se jmenuje, odpověděl Odysseus: Nikdo. Když opilý velikán pevně usnul, vzal Odysseus špičatý kůl, rozpálil ostří na ohni a s pomocí svých druhů vrazil jej Polyfémovi do oka: oční jablko zasičelo a puklo. Strašlivě zařval Polyfém a na tento křik se sběhli jiní cyklopi. „Kdo ti ubližuje?“ tázali se. — Nikdo, odpovídá Polyfém. „Když nikdo, proč tedy děláš takový křik?“ povídají mu cyklopi a odcházejí. Polyfém odstrčil skálu, která zahrazovala vchod do jeskyně, a sedl u otvoru, aby pochytal své nepřátele, když budou vycházeti z jeskyně. Odysseus svázal lýkem po třech dlouhorouných beranech a každého druha přivázal od spodu na prostředního berana; sobě vybral nejpěknějšího, chopil se ho rukama za hřbet a svezl se pod vlnaté břicho. Berani je vynesli na svobodu. Nemeškajíce posedali na koráb a odpluli; Odysseus nemohl se zdržeti a počal křičeti s korábu posmívaje se velikánům. Rozlícený Polyfém ulomil s vrchu hory ohromné skalisko a mrštil jím do vody; skalisko padlo nedaleko od korábu a rozhoupalo moře, že by bylo koráb málem pohltilo. (Odyssea, zpěv devátý).

Tato zajímavá pohádka známa je různým národům a vypravuje se podnes s různými změnami. Vilém Grimm ukazuje stopy pověsti o Polyfémovi v básních a pohádkách netoliko románských, německých, slovanských, nýbrž i čínských, tatarských a arabských, vzatých ze staroperských pramenů (v. Abhandlungen berlínské akademie nauk r. 1857). Tak vypravují arabské pohádky takový příběh o námořníku Sindbadovi, velmi podobný vypravování Homérovu (Tisíc a jedna noc): tu se srovnává velikán s vysokou palmou, uprostřed čela má jedno červené a jako oheň hořící oko, ubohé plavce peče na rožni a pojídá; obsah pohadky je týž jako u Homéra, vypuštěn toliko výmysl, že báječný hrdina opojuje velikána vínem a dává si jméno Nikdo. Ve francouzském překladu Gallandově (Les mille et une nuits, Paris, 1842, noc 75. a 76.) zní tato pohádka, jak následuje:

Nous nous éloignâmes du rivage, et en nous avançant dans l’île, nous trouvâmes quelques fruits et des herbes, dont nous mangeâmes, pour prolonger le dernier moment de notre vie le plus qu’il nous était possible; car nous nous attendions tous à une mort certaine. En marchant, nous aperçûmes assez loin de nous un grand édifice, vers lequel nous tournâmes nos pas. C’était un palais bien bâti et fort élevé, qui svait une porte d’ébène à deux battants, que nous ouvrîmes en la poussant. Nous entrâmes dans la cour, et nous vîmes en face un vaste appartement avec un vestibule, où il y avait, d’un côté, un monceau d’ossements humains, et de l’autre, une infinité de broches à rôtir. Nous tremblâmes à ce spectacle; et comme nous étions fatigués d’avoir marché, les jambes nous manquèrent: nous tombâmes par terre, saisis d’une frayeur mortelle, et nous y demeurâmes très longtemps immobiles.

Le soleil se couchait: tandís que nous etions dans l’état pitoyable que je viens de vous dire, la porte de l’appartement s’ouvrit avec beaucoup de bruit, et aussitôt nous en vimes sortir une horrible figure d’homme noir, de la hauteur d’un grand palmier. Il avait au milieu du front un seul œil, rouge et ardent comme un charbon allumé; les dents de devant, qu’il avait fort longues et fort aiguës, lui sorteient de la bouche qui n’était pas moins fendue que celle d’un cheval; et la lèvre inférieure lui descendait sur la poitrine. Ses oreilles ressemblaient à celles d’un éléphant, et lui couvraient les épaules. Il avait les ongles crochus et longs comme les griffes des plus grand oiseaux. A la vue d’un géant si effroyable, nous perdimes tous connaissance, et demeurâmes comme morts.

A la fin nous revînmes à nous, et nous le vîmes assis sous le vestibule, qui nous examinait de tout son œil. Quand il nous eut bien considérés, il s’avança vers nous; et s’étent approché, il étendit la main sur moi, me prit par la nuque du cou, et me tourna de tous côtés, comme un boucher qui manie une tête de mouton. Après m’avoir bien regardé, voyant que j’étais si maigre que je n’avais que la peau et les os, il me lâcha. Il prit les autres tour à tour, les examina de la même manière; et comme le capitaine était le plus gras de tout l’équipage, il le tint d’une main, ainsi que j’aurais tenu un moineau, et lui passa une broche au travers du corps; ayant ensuite allumé un grand feu, il le fit rôtir, et le mangea á son souper, dans l’appsrtement où il s’était retiré. Ce repas achevé, il revint sous le vestibule, où il se coucha, et s’endormit en ronflant d’une manière plus bruyante que le tonnerre. Son sommeil dura jusqu’au lendemain matin. Pour nous, il ne nous fut pas possible de goûter la douceur du repos, et nous passâmes la nuit dans la plus cruelle inquiétude dont on puisse être agité. Le jour étant venu, le géant se réveilla, se leva, sortit, et nous laissa dans le palais.

Lorsque nous le crûmes éloigné, nous rompîmes le triste silence que nous avions gardé toute la nuit; et nous affligeant tous comme à l’envi l’un de l’autre, nous fîmes retentir le palais de plaintes et de gémissements. Quoique nous fussines en assez grand nombre, et que nous n’eussions qu’un seul ennemi, nous n’eûmes pas d’abord la pensée de nous délivrer de lui par sa mort. Cette entreprise, bien que fort difficile à executer, était pourtant celle que nous devions naturellement former.

Nous délibérâmes sur plusieurs antres partie; mais nous ne nous déterminâmes à aucun; et, nous soumettant à ce qu’il plairait à Dieu d’ordonner de notre sort, nous passâmes la journée à parcourir l’île, en nous nourrissant de fruits et de plantes comme le jour précédent. Sur le soir, nous cherchâmes quelque endroit pour nous mettre à convert; mais nous n’en trouvâmes point, et nous fûmes obligés malgré nous de retourner au palais.

Le géant ne manqua pas d’y revenir, et de souper encore d’un de nos compagnons; après quoi il s’endormit, et ronfla jusqu’au jour, qu’il sortit, et nous laissa comme il avait déja fait. Notre condition nous parut si affreuse, que plusieurs de nos camarades furent sur le point d’aller se précipiter dans la mer, plutôt que d’attendre une mort si étrange; et ceux-là excitaient les autres à suivre leur conseil. Mais un de la compagnie prenant alors la parole: Il nous est défundu, dit-il, de nous donner nous-mêmes la mort; et quand cela serait permis, n’est-il pas plus raisonnable que nous songions au moyen de nous défaire du barbare qui nous destine un trépas si funeste?

Comme il m’était venu dans l’esprit un projet sur cela, je le oommuniquai a mes camarades, qui l’approuvèrent. Mes frères, leur dis-je alors, vous savez qu’il y a beaucoup de bois le long de la mer; si vous m’en croyez, construisons plusieurs radeaux qui puissent nous porter; et lorsqu’ils seront achevés, nous les laisserons sur la côte jusqu’à ce que nous jugions à propos de nous en servir. Cependant, nous exécuterons le dessein que je vous ai proposé pour nous délivrer du géant; si’l réussit, nous pourrons attendre ici avec patience qu’il passe quelque vaisseau qui nous retire de cette île fatale; si au contraire nous manquons notre coup, nous gagnerons promptement nos radeaux, et nous nous mettrons en mer. J’avoue qu’en nous exposant à la fureur des dots sur de si fragiles bâtiments, nous courons risque de perdre la vie; mais quand nous devrions périr, n’est-il pas plus doux de nous laisser ensevelir dans la mer que dans les entrailles de ce monstre, qui a déjà dévoré deux de nos compagnons? Mon avis fut goûté de tout le monde, et nous construisîmes des radeaux capables de porter trois personnes.

Nous retournâmes au palais vers la fin du jour, et le géant y arriva peu de temps après nous. Il fallut encore nous résoudre a voir rôtir un de nos camarades. Mais enfin, voici de quelle manière nous nous vengeámes dela cruauté du géant. Après qu’il eut achevé son détestable souper, il se coucha sur le dos et s’endormit. D’abord que nous l’entendîmes ronfler selon sa coutume, neuf des plus hardis d’entre nous, et moi, nous prîmes chacun une broche, nous en mîmes la pointe dans le feu pour la faire rougir, et ensuite nous la lui enfonçâmes dans l’œil en même temps, et nous le lui crevâmes.

La douleur que sentit le géant lui fit pousser un cri effroyable. Il se leva brusquement, et étendit les mains de tous côtés pour se saisir de quelqu’un de nous, afin de le sacrifier à sa rage; mais nous eûmes le temps de nous éloigner de lui, et de nous jeter contre terre dans les endroits où il ne pouvait nous rencontrer sous ses pieds. Après nous avoir cherchés vainement, il trouva la ports à tâtons, et sortit avec des hurlements épouvantables.

Nous sortimes du palais après le géant, poursuivit Sindbad, et nous nous rendîmes au bord de la mer, dans l’endroit où étaient nos radeaux. Nous les mîmes d’abord à l’eau, et nous attendîmes qu’il fît jour pour nous jeter dessus. A peine fut-il jour, que nous aperçûmes notre cruel ennemi, accompagné de deux géants à peu près de sa grandeur qui le conduisaient, et d’un assez grand nombre d’autres encore qui marchaient devant lui à pas précipités.

A cet objet, nous ne balançâmes point a nous jeter sur nos radeaux, et nous commençâmes a nous éloigner du rivage à force de rames. Les géants, qui s’en aperçurent, se munirent de grosses pierres, accoururent sur la rive, entrèrent même dans l’eau jusqu’à la moitiè du corps, et nous les jetèrent si adroitement, qu’à la réserve du radeau sur lequel j’étais, tous les antres en furent brisés, et les hommes qui étaient dessus se noyèrent. Pour moi et mes deux compagnons, comme nous ramions de toutes nos forces, nous nous trouvâmes les plus avancés dans la mer, et hors de la portée-des pierres.

Dále lze ukázati na pohádku maďarskou a německou ve sbírce Haltrichově (č. 56). V německé pohádce má velikán dvě oči. Obsah její jest tento. Za starých časů byl ovčák, ten měl tři syny a veliké stádo ovec. Jeden ze synů chodil pásti stádo a druzí dva zůstali doma a pracovali s otcem. Když měl starý otec umříti, napomínal děti, aby žily spolu. Synové mu to slíbili a dostali slovu. Jednou udeřilo veliké sucho a oni neměli pro ovce dostatečné pastvy. Nejmladší bratr řekl: „Pojďme na druhou stranu velikého lesa; tam bude veliká zelená louka.“ Starší bratři poslechli. Brali se lesem celých sedm neděl a konečně přišli na velikou krásnou louku. V dálce spatřili zámek; tam bydlil mocný obr, a ten byl pánem celé okolní krajiny. Několik dní minulo v pokoji; dva bratři si stavěli u lesa chaloupku a třetí byl při stádě, dojil ovce a dělal sýr. Jednou když pásl nejstarší bratr, uviděl s hrůzou, že od zámku k němu přichází cosi velikánského, zrovna jakoby se valila hora. To byl obr. Zpozoroval z okna, jak se jacísi červíci po jeho louce roztahují, ale nevěře svým vlastním očím, chtěl se přesvědčiti sám. Učinil několik kroků a už stál před ubohým ovčákem. „Ha, ty drobotino! řekl obr; tak ty mně kazíš mé pole? Počkej, ty mně to zaplatíš!“ Hlas jeho zněl jako bouře; ovčák padl na zem a chvěje se na celém těle odpověděl: „Pane! jsme tři bratři, přišli jsme sem nedávno a nevěděli jsme, že tato země někomu náleží.“ — „Tak! tři bratři a nevěděli… Hm! možná, že se spřátelíme; ale napřed mně ustroj snídaní.“ Ubohý pastýř zabil sedm ovec a obr je spolykal jako sedm kousků; potom vypil všecko mléko, co stálo v sedmi kádích a zakusoval sedmi sýry. Když se nasytil, řekl pastýřovi: „Nyní jsem se dobře najedl; zítra ráno přijď ke mně do zámku k snídaní. Ale pamatuj si: jak nepřijdeš, běda ti!“ Potom se obr obrátil, kročil jednou, dvakrát a už byl v zámku. Když se pastýř z leknutí zpamatoval, hnal stádo k chaloupce, kde zůstávali bratři a vypravoval jim všecko, co se s ním přihodilo. Bratři se polekali; ale co mají dělat? Nazpátek nemohou, obr by jich dohonil. Nazejtří ráno vypravil se nejstarší bratr do zámku; když tam přišel, ležel obr v posteli, ale už nespal. „Jdi, povídal mu, rozdělej oheň pod velikým kotlem a pověz mně, až bude voda vříti.“ Ubožák učinil, jak bylo poručeno. Obr vstal s postele, zdvihl kotel s ohně a řekl: „Ohledej, je-li voda dost horká!“ Když se pastýř nahnul, utrhl mu obr hlavu a hodil ji na zem, a trup dal do kotla; oblekl se a posnídal pastýře. Potom vzal svou berlu a šel k ovčímu stádu, u něhož byl tehdy prostřední bratr. „Ty jsi bratr toho, co přišel dnes ke mně?“ — Jsem! odpověděl smutně pastýř. „Zabij pro mne sedm ovec, přichystej sedm kádí mléka a sedm sýrů; dnes jsem špatně snídal.“ S prostředním bratrem stalo se co s nejstarším. Třetího dne byl u ovce nejmladší bratr. Přišel obr a tázal se: „Ej, maličký! ty jsi bratr těch, co ke mně přišli?“ Od hluku jeho hlasu odletěl pastýř stranou, jakoby ho vítr odnesl; ale zachytil se za trnový keř a drže se pevně odpovídal: „Já jsem nejmladší, ale nejsem tak hloupý!“ Obr mu kázal zabiti sedm ovec, přichystati sedm kádí mléka a sedm sýrů. „Jak brzo poroučíte, pane masná věže (Herr Fleischturm)? máte v břiše žeřavé uhlí?“ — Tu chvíli, malý skrčku! sice tě stisknu mezi prsty a vymačkám z tebe šťávu! Obr snědl sedm ovec, vypil mléko, zakusoval sedmi sýry a poručil pastýřovi, aby k němu ráno do zámku přišel. „Počkáš si, myslil si pasák, ani tvá strašná síla nebude ti nic platna.“ Ihned vymyslil plán. Měl u stáda tři psy: Očko, Uško a Chňapho (Siehegut, Höregut, Packegut). Ti psi byli tak silní, že se vola nebáli a byli tak naučeni, že rozuměli každému mrknutí: kývni na ně a už vědí co. Pasák vzal sedm ovčích koží, sešil je dohromady a dal jim podobu trychtýře s dvěma dírami. Když bylo všecko připraveno, zavolal své psy a šel rychle do zámku. Obr ještě spal a tak silně chrápal, že dva topoly před okny sem tam se klátily jako od vichřice. Ovčák nechal psy za vraty a šel zlehounka do zámku. Když otevřel dvéře, obr vtáhl do sebe dech a přitáhl k sobě malého pasáčka jako pírko; vydechl a odfoukl ho od sebe až ke dveřím. Pasák se chytil veřejí a zakřikl ze vší síly: „Pane lenochu, snídaní je hotovo, tu jsem.“ Obr otevřel oči: „Tos mě probudil ty, myší králi (Mausekönig)?“ — Ano, pane nemehlo (Klumpenmann)! „Rozdělej oheň pod velikým kotlem, a jak bude voda vříti, řekni mně.“ — Dobře, odpověděl pasák, a dal se do práce; a obr hned zase usnul. Když počala voda kypěti, vzal pasák svůj kožený trychtýř a velký hrnec s vřelou vodou, sehnul se a připlížil se zlehounka k posteli obra; trychtýř s dvěma děrami nastavil mu na oči a počal na ně líti vřelou vodu. Obě oči pukly. Obr vyskočil v strašném rozlíceni; ale pastyř honem ke dveřím a počal naň pokřikovati: „Chutná snídaní? není tuze horké?“ Obr šel v tu stranu, odkud se rozléhal hlas; ale malý jeho nepřítel byl už se schodů dolů. Žena se za ním sletěl slepý obr se schodů a od toho pádu všecko vůkol zarachotilo, jako by se veliká hora sesypala. Dole v zámku byla veliká síň, tam ležely hromady ořechů. Pasák tam šel, zahrabal se do ořechů a počal je rozhazovati na vše strany; na ten šramot přiběhl obr a chtěje chytiti svého protivníka jenom přes ořechy klopýtal a padal na zem. Nasmáv se do vůle vyběhl obratný pasák na dvůr a vylákal tam obra. Skákal s místa na místo jako kobylka a křičel: „tu jsem! tu jsem!“ Darmo se slepý obr za ním honil po hlasu; nemohl ho nijak lapiti. Konečně mu napadlo, aby užil čarodějného prstenu. Hodil na trávu krásný zlatý prsten a řekl: „Toto ti daruju!“ Pasák zdvihl prsten a strčil ho na prst ale učiniv to nemohl se už hnouti s místa; jenom zvolal: „ach!“ Chtěl prsten sdělati — ale prsten nechtěl dolů; vytáhl nůž, uřezal prst spolu s prstenem a hodil do hlubokého rybníka, běžel dokola na druhou stranu rybníka a zvolal: „Tu jsem! tu jsem!“ Obr se pustil za ním po hlase a uvázl v rybníku; voda mu dosahovala až po ústa. „Jsi v mých rukách! zvolal pastýř; jestli mně nevrátíš bratry, budeš tu státi do posledního soudu!“ — Tvé bratry, odpověděl obr, jsem posnídal; jejich hlavy se válejí na podlaze v zámku. Najdeš tam vejce a prut; namaž hlavy třikrát v týle a udeř prutem — a budou opět živy. Pasák šel do zámku a s pomocí svých psů našel bratrovy hlavy, vejce i prut; učinil tak jak mu poradil obr, a oba bratři stáli před ním živi. Cítili jenom trochu bolesti v týlech, ostatně byli zdrávi.

V jiné německé pohádce: Der Räuber und seine Söhne vypravuje starý loupežník, jak chtěl se svými tovaryši obrovi vzíti veliké poklady; ale obr je chytil a pojídal každý den jednoho, vybíraje který byl tlustší. Loupežník vyvázl chytrostí. „Máš bolavé oči, řekl obrovi, já jsem lékař, mohu ti pomoci, kdybys mi dal život.“ Obr byl srozuměn. Tehdy smíchal loupežník v kotle olej, síru, smolu, otrušík a jiné takové věci, postavil kotel na oheň a počal připravovati flastr. Když počal olej vříti a hloupý obr se rozložil, čekaje léčení, vylil mu najednou do očí všechno, co bylo v kotle. Nešťastník zařval- jako lev, vyskočil, popadl ohromný kyj a běhaje po domě rozháněl kyjem na vše strany. Loupežník spatřil v koutě beraní kůži, oblekl se do ní a vmíchal se mezi ovce. Obr vypouštěje ovce na pastvu obyčejně je čítával a potěžkával, a která byla nejtěžší, tu si připravil k obědu. Přišla doba, počal pouštěti ovce; spolu s nimi chtěl se loupežník dostati ven. Obr ho chytil a řekl: „Ty jsi tučná a budeš dnes v mém břiše.“ Loupežník sebou trhl a vyskočil mu z rukou, ale obr ubožáka opět chytil, ten se však znova vytrhl a byl opět chycen a tak do sedmice. „Jdi, řekl rozzlobený obr, ať tě vlci snědí!“ Loupežník se dostal na svobodu, shodil ovčí kůži a počal se oklamanému nepříteli posmívati. Obr sňal s prstu prsten a řekl; „Na, vem si tento prsten; nechci, aby člověk tak chytrý a obratný odešel ode mne bez daru.“ Loupežník zdvihl prsten a nastrčil jej na prst; ale ten prsten byl čarodějný a v tu chvíli počal opakovati: Tu jsem! tu jsem! Obr běžel za ním po hlasu. Loupežník sdělává prsten — ale nemůže ho sdělati; ukousl si prst a v tom přestal volati: Tu jsem! tu jsem! Tak vyvázl ze záhuby pozbyv prst.

Srbská pohádka ve sbírce Karadžičově (Srpske narodne pripovijetke, Vídeň, 1853) Divljan^[1] vypravuje: Když se obr dostal šťastně na svobodu, počal se tím hlučně vychloubati. Obr napřáhl svou hůl a řekl: „Nu, když jsi uměl utěci, tak si vezmi tuto hůl a přižeň k sobě mé stádo; bez této hůlky nepůjde s tebou ani jedno zvíře.“ Jak chtěl vzíti hůlku, přilepil se mu k ní jeden prst; vida, že je zle, uřezal prst a utíkal, posmívaje se mu a žena před sebou své stádo. Slepý obr pustil se za ním, ale pasák ho zavedl k vodě a přitočiv se k němu od zadu strčil ho do hlubiny. Obr utonul.

Také na Malé Rusi je známa pohádka Lycho (Zlo.) Byl jeden člověk a nevěděl, co je na světě licho (zle); — slyší, jak o něm lidé často vypravují i umínil si stůj co stůj, že ho navštíví. Vzal ranec na záda a šel. Šel, šel, pod lesem stojí železný zámek, dokola plot z lidských kostí, shora jsou napíchány lebky. Přichází k zámku. „Čeho si žádaš?“ — „Licha; hledám ho. „Licho je tu.“ Vešel do světnice a tam leží ohromný a tlustý velikán; hlava v koutě, nohy na peci; lože pod ním — lidské kosti. To je Licho a okolo něho sedí Zlydni a Žurba (hana). Licho mu podalo člověčí hlavu a pobízí ho jísti. A Licho je slepé. Host vzal hlavu a pod lávku. „Snědls?“ táže se Licho. Snědl. „A kde jsi ty, hlavičko?“ — Pod lávkou. Horko a zima popadla hosta. „Sněz, holoubku! ty sám mně budeš chutnější.“ Vzal hlavu a schoval ji za ňadra. A Licho: „Kde jsi, hlavičko?“ — Vedle žaludka Licho myslilo, že jedl: „Nu, nyní je řada na tebe!“ Host vyhlídl si chvíli a ten tam. Zelezné dvěře vrzly. Licho zvědělo o útěku a zkřiklo: „Dvéře, držte, uteče!“ Ale on byl už za dveřmi; jenom pravou ruku nemůže utrhnouti, nechal ji mezi dveřmi. Malorusi si představují Licho jako obra, jenž sosnovou kládou vhání ovce do chléva; je vyšší nežli nejvyšší strom a v čele má jedno oko (Lud ukraiński.)

Výmysl Odysseův, jenž dvojsmyslným jménem Nikdo oklamal Polyféma, vyskytuje se v pohádce lidu v Bukovině. Hrdina pohádky jde do čertova mlýna pro mouku pro svou sestru. Přišel a sedl u ohniště a počal si péci maso. Tu přichází čert. „Čeho si žádáš?“ — Mouky pro nemocnou sestru. „Jak ti říkají?“ — Já sám. Jak se maso upeklo, vzal čert zabitou žábu a postříkal její krví připravené jídlo. Ale host nebyl bázlivý, sebral maso s žížlavého uhlí a mrštil ho čertovi do očí. Nečistý zařval ze vší síly; na křik jeho přiběhl druhý čert: „Kdo ti ubližuje?“ — Já sám, já sám! „Nu, tak ti nemohu pomoci.“ Viz také dílo A. I. Afanasjeva: Poetičeskija vozzrěnija Slavjan na prirodu, II. svazek, strana 698—701.

---

1. Divljan, u pripovijetci veliki čovjek s jednijem okom navrch glave. (Vukův slovník). Srbské slovo div znamena obra.