Ruské národní pohádky/Dva Ivani vojenští synové

Ruské národní pohádky Alexandr Nikolajevič Afanasjev
Nikita Koželuh	Dva Ivani vojenští synové	Ivan carovic a Bílý Polanín

Údaje o textu
Titulek:	Dva Ivani vojenští synové
Autor:	Alexandr Nikolajevič Afanasjev
Zdroj:	Soubor:Afanasjev, A. I. - Ruské národní pohádky.djvu Dostupné online.
Vydáno:	Brno, 1883
Licence:	PD old 70
Překlad:	František Vymazal
Licence překlad:	PD old 70
Index stran

V některém carství, v některém mocnářství byl sedlák. Přišel čas — zapsali ho na vojnu; zůstavuje ženu těhotnou, počal se s ní loučiti i praví: Hleď ženo! žij dobře, nebuď dobrým lidem na posměch, domku nezkaz, hospodař a čekej na mne; dá snad Bůh a budu propuštěn, vrátím se domů. Tu maš padesát rublů; porodíš-li dceru či syna, vše jedno, chovej peníze až vyroste: budeš dceru provdávati, bude míti věno; a dá-li Bůh syna a přijde k letům, bude také jemu v těch penězích nemalá podpora. Rozloučil se s ženou a šel na pochod, kam bylo rozkázáno. Po třech měsících porodila žena dva chlapce blížence a nazvala je Ivany vojenskými syny. Chlapci rostli jako z vody; přibývalo jich jako kvasu. Uhodilo dětem deset let, dala je matka do školy; brzo se naučili čísti a psáti a strčili do kapsy bojarské a kupecké děti — nikdo neumí lépe než oni čísti ani psáti ani odpovídati. Bojarské a kupeckě děti jim záviděly a ty blížence každý den tloukly a štípaly. Povídá jeden bratr druhému: „dlouho-li nás budou bíti a štípati? Maminka nám bez toho nestačí šatky šíti, čapky kupovati; co koli oblečem, všecko kamarádi na kusy sederou. Vypořádame se s nimi jak umíme.“ I řekli si, že bude jeden za druhého státi, jeden druhého že nedá. Nazejtří počaly je bojarské a kupecké děti škádliti, ale oni — že už je toho dost. Nyní počali dodávati: tomu oko dolů, tomu ruku ven, tomu hlavu na stranu! Všem do jednoho vybili. Hned přiběhli strážní, svázali je dobré mládce a vsadili do žaláře. Přišla ta věc k samému caru, zavolal ty chlapce k sobě, vyptal se na všecko a kázal je vypustiti; nejsou, povídá, vinni; původce nech soudí Bůh! Vyrostli dva Ivani vojenské děti i prosí matku: „Maminko! nezůstalo po našem otci nějakých peněz? Když zůstalo, dej nám; půjdeme do města na trh, koupíme si po dobrém koni.“ Matka jim dala padesát rublů, po pětadvacíti bratru a přikazuje: Poslouchejte, dětičky! Když půjdete do města, pokloňte se každému, koho potkáte. — Dobře, maminko! Vypravili se bratři do města, přišli na koňský trh, hledí — mnoho koní, ale není z čeho vybrati, žádný se nehodí dobrým mládcům. Praví bratr bratru: Pojďme na druhý konec náměstí; hle, co se tam lidu hemží, síla veliká. Přišli tam, prodrali se — u dubových sloupů stojí dva hřebci, na železných řetězích přikovaní: jeden na šesti, druhý na dvanácti; rvou se koně s řetězů, kousají udidla, hrabou zemi kopytami. Nikdo nemůže k nim blízko přistoupiti. „Jaká bude cena tvým hřebcům?“ táže se hospodáře Ivan vojenský syn. — „Do toho, bratře, nestrkej nosu; to zboží není pro tebe, darmo se tázati.“ — To nemůžeš věděti, snad koupíme; musíme se jenom na zuby podívati. Hospodář se usmál: „Podívej se, nelituješ-li hlavy!“ Hned přistoupil jeden bratr k tomu hřebci, co byl na šesti řetězech přikován, a druhý bratr k tomu, co se držel na dvanácti řetězích. Počali se dívati na zuby — to to, hřebci se vzepjali a founí… Bratři udeřili je bambuskami po prsou — řetězy se rozletěly, hřebci na pět sáhů odskočili, vzhůru nohama popadali. „Hle — čím se chvastáš! my takových herek ani darmo nevezmem.“ Lid volá, diví se, jací silní bohatýři se ukázali. Hospodář div nepláče: hřebci jeho utekli za město a prohánějí se po širém poli; přistoupiti k nim netroufá, si nikdo, chytiti je nikomu nenapadá. Slitovali se nad hopodářem Ivani vojenské děti, vyšli v širé pole, křiknuli hlučným hlasem, mládeckým hvizdem — hřebci přiběhli a stanuli na místě jako vkopaní. Tu dali na ně dobří mládci řetězy železné, přivedli je k sloupům dubovým a přikovali co nejpevněji. Učinili to a šli domů. Jdou cestou a naproti nim šedý stařeček; pozapomněli, co matka kázala, i šli mimo nepozdravivše, a teprv potom jeden si náhle vzpomněl: ach, bratře, co jsme my to udělali? stařečka jsme nepozdravili; dohoňme ho a pozdravme. Dohnali stařečka, smekli čepičky, klanějí se do pásu a praví: odpusť nám, dědečku! že jsme šli mimo nepozdravivše. Maminka nám přísně přikazovala: koho bychom koli na cestě potkali, každému vzdáti čest! — Bůh vám zaplať, dobří mládci! kam Vás Bůh nosí? Šli jsme do města na trh, chtěli jsme si koupiti po dobrém koni, ale není takových, které by se nám hodily. — Jak, neměl bych vám dáti po koníku? Ach dědečku, dáš-li, budeme se za tebe věčně Bohu modliti. — Nu, pojďme! Přivedl je stařeček k veliké hoře, otvírá litinové dvéře a vyvádí bohatýrské koně: tu máte koně, dobří mládci! jděte s Bohem, bývejte zdraví! Oni poděkovali, sedli na koně a jeli domů; přijeli na dvůr, přivázali koně k sloupu a vešli do jizby. Matka se počala vyptávati; co dětičky, koupili jste si po koníku? — Nekoupili, ale darem dostali. Kam jste je děli? — Vedle chaloupky postavili. Ach dětičky, podívejte se, aby je někdo neodvedl. — Ne, maminko, to nejsou takové koně, neodvedeš jich, k nim ani přistoupiti nelze. Matka vyšla, podívala se na bohatýrské koně a zalila se slzami: synkové, věru, vy nejste moji živitelé. Nazejtří prosí synové matku: pusť nás do města, koupíme si po šavličce. — Jděte, děti! Oni se sebrali, šli do kovárny; přicházejí k mistrovi: udělej nám, povídají, po šavličce. — Nač dělati? mám hotové; beřte, kolik vám libo! Ne, bratře! my potřebujeme takové šavle, aby vážily po třech stech pudů. — Ech, co vám napadá! kdo pak bude takovou mašinou zacházeti; ani výhně takové na celém světě nenajdeš. Nebylo pomoci — dobří mládci šli domů a svěsili hlavy, a naproti nim nahodil se opět týž stařeček. Buďte zdravi, mladí jinoši! — Buď zdráv, dědečku! Kam jste šli? — Do města, do kovárny; chtěli jsme si koupiti po šavličce, ale není takových, které by se nám hodily. Zlá věc! abych vám daroval po šavličce! Ach, dědečku, když daruješ, budeme se za tebe věčně Bohu modliti. Stařeček přivedl je k veliké hoře, otevřel litinové dvéře a vynesl dvě bohatýrské šavle. Vzali šavle, poděkovali stařečkovi i zaradovali se. Přicházejí domů, matka se táže: co, dětičky, koupili jste si po šavličce? Nekoupili, darmo jsme dostali. Kam jste je děli? — Vedle chaloupky postavili. Hleďte, by je někdo neodnesl. — Ne, maminko, těch nikdo neodnese, ba ani neodveze. Matka vyšla na dvůr, pohledla — dvě šavle těžké, bohatýrské jsou k stěně přistaveny, jedva se chaloupka drží. Zalila se slzami a praví: Synkové, věru, vy nejste moji živitelé. Nazejtří ráno Ivani vojenské děti osedlali své dobré koně, vzali své šavle bohatyrské, přicházejí do jizby, modlí se Bohu, loučí se s rodnou matkou: Požehnej nám, maminko, na dalekou cestu. — Buď nad vámi, dítky, moje stálé mateřské požehnání! Jeďte s Bohem, sebe ukažte, na lidi se podívejte; nadarmo nikomu neubližujte a zlým nepřátelům neustupujte. — Neboj se, maminko, my máme takové pořekadlo: jedu — nadám se, dojedu — nedám se! Sedli dobří mládci na koně a jeli. Blízko či daleko, dlouho či krátko, pohádka se rychle povídá, dílo se pomalu dělá, přijíždějí na rozcestí i stojí tam dva sloupy. Na jednom sloupě je napsáno: kdo vpravo pojede, ten carem bude; na druhém sloupě je napsáno: kdo vlevo pojede, ten zabit bude. Zastavili se bratři, přečetli nápisy a zamyslili se: kam má kdo jeti? pustí-li se oba pravou cestou, nebude čest ani chvála bohatýrské jich síle, mládecké smělosti; jeden pojede vlevo — nikomu se nechce umříti. Není pomoci, praví jeden z bratrů druhému: bratře, já jsem silnější než ty; pojedu na levo a podívám se, z čeho by mně smrt přijíti mohla. Ty jeď na pravo: dá snad Bůh — staneš se carem. Počali se loučiti, dali druh druha po šátečku, a učinili takovou úmluvu: každý pojede svou cestou, po cestě bude sloupy stavěti, na těch sloupech bude o sobě psáti na vědomí a vědění, každé rano utře si líce bratrovým šátkem: jestli se na šátku okáže krev, znamená, že se bratru smrt přihodila; v takovém neštěstí pojede mrtvého vyhledati. Rozjeli se dobří mládci na různě strany. Ten co vpravo koně pustil, dosáhl slavného carství. V tomto carství byl car s cařicí, měli dceru Nastasji Krásnou. Uviděl car Ivana vojenského syna, zamiloval si ho pro smělost bohatýrskou a nerozmýšleje se dlouho dal mu dceru za ženu, nazval ho Ivanem carovicem a kázal mu vládnouti celým carstvím. Žije Ivan carovic v radosti, libuje si svou ženu, dává carstvu pořádek a baví se lovem na zvěř. Jednou počal se na lov sbírati, klade na koně pochvy a našel v sedle zašité dva měchýřky s hojivou a živou vodou; podíval se na ty měchýřky a položil opět do sedla: třeba, myslí si, schovati je; nyní není čas — však se zhodí.

A bratr jeho Ivan vojenský syn, co jel levou cestou, jel den i noc bez ustání; minul měsíc, druhý a třetí, tu přijel do neznámého mocnářství — přímo do stoličného města. V tom mocnářství byl veliký zármutek; domy byly černým suknem pokryté, lidé se potáceli jako ospalí. Najal si chudičký příbytek u chudé stařenky a počal se jí vyptávati: pověz, stařenko, proč se ve vašem mocnářství všecken lid tak zkormoutil a proč jsou všecky domy černým suknem zavěšeny ? — Ach dobrý mládče! veliké hoře nás zachvátilo: každý den vychází ze siného moře, zza šerého kamene dvanáctihlavá saň a pojídá najednou po člověku; nyní přišla řada na cara… Má tři krásné carovny; právě vezli starší k moři sani na snědení. Ivan vojenský syn sedl na koně a jel k sinému moři, k šerému kamenu; na břehu stojí krásná carovna — na železném řetěze přikovaná. Uviděla hrdinu a praví k němu: Jdi odsud, dobrý mládče! Brzo přijde sem dvanáctihlava saň; já zhynu, ale i ty nemineš smrti, sní tě lítá saň! — Neboj se, krásná dívko, snad se udáví. Přistoupil k ní Ivan vojenský syn, uchvatil řetěz bohatýrskou rukou a roztrhl na drobné kousky jako shnilý provázek; potom lehl krásné dívce na klín: pohledej mně ve hlavě; ne tak v hlavě hledej jako na moře hlídej; jakmile vzejde mračno, zahučí vítr, moře se rozhoupá — tu mě mládce ihned probuď. Krásná dívka poslechla; ne tak v hlavě hledá, jako na moře hlídá. Najednou zdvihlo se mračno, vítr zahučel, moře se rozhoupalo — ze siného moře vychází saň, zdvihá se vzhůru. Carovna probudila Ivana vojenského syna; vstal, jenom na koně vyskočil a saň už letí: ty, Ivánku, proč sem přicházíš, vždyť je tu moje místo! Rozluč se nyní s bílým světem a lez rychle do mého jícnu — lehčeji ti bude! — Pleskáš, proklatá sani! nepohltíš — udávíš se! odpovídal bohatýr, obnažil svou ostrou šavli, rozehnal se, udeřil i srubnul sani všech dvanáct hlav; zdvihl šerý kamen, hlavy položil pod kamen, trup hodil do moře a sám vrátil se domů k stařeně, najedl se, napil se, lehl a prospal tři dni a tři noci. V tu dobu zavolal car rozvažeče vody: jdi, povídá, k moři, sebeř aspoň carovniny kostečky. Rozvažeč přijel k sinému moři, vidí — carovna jest živa, bez úrazu, posadil ji na vůz a zavezl do hustého lesa; zavezl do lesa a jal se brousiti nůž. Co chceš dělati? táže se carovna. Brousím nůž, chci tě zabiti. Carovna zaplakala: nezabíjej mne; já jsem ti nic zlého nendělala. — Řekni otci, že jsem tě od saně zbavil; tak se smiluju. Nebylo pomoci, přisvědčila. Přijela do paláce; car se zradoval a učinil toho rozvažeče vody plukovníkem. — Jak se probudil Ivan vojenský syn, zavolal stařenu, dává jí peněz a prosí: jdi, babičko, na rynk, kup čeho potřeba a poslouchej, co se mezi lidmi mluví, není-li co nového. Stařena sběhla na rynk, koupila různých potřeb, poslechla lidských pověstí, vrátila se nazpátky a vypravuje: v lidu je taková pověst: byl prý u našeho cara veliký oběd, seděli za stolem královici a vyslanci, bojaři a lidé znamenití; tehdy přiletěla do okna kalená střela a upadla prostřed sálu; k té střele bylo psaní přivázané od druhé saně dvanáctihlavé. Píše saň: „Jestli nepošleš ke mně prostřední carovnu, já tvoje carství ohněm spálím, popelem rozvěju. Nyní povezou ji ubohou k sinému moři, k šerému kamenu.“ Ivan vojenský syn ihned osedlal svého dobrého koně, sedl a jel k moři. Praví mu carovna: Proč jedeš, dobrý mládče? vždyť je na mně řada smrt přijímati, horoucí krev prolívati; a proč bys ty měl zahynouti? — Neboj se, krásná dívko! snad nás Bůh zachová. Sotva to dořekl, letí na něho lítá saň, pálí ohněm, hrozí smrtí. Bohatýr udeřil ji ostrou šavlí a odsekl jí všech dvanáct hlav; hlavy položil pod kámen, trup hodil do moře a sám vrátil se domů, najedl se, napil se a usnul na tři dni na tři noci. Přijel opět rozvažeč vody, spatřil, že je carovna živa, posadil ji na vůz, vezl do hustého lesa a jal se brousiti nůž. Vyptává se carovna: nač brousíš nůž? Brousím nůž, chci tě zabiti! Přisáhni, že řekneš otci, čeho jsem zasloužil; tak se nad tebou slituju. Carovna přisáhala; přivezl ji do paláce; car se zradoval a dal rozvažeči generalské důstojenství. Ivan vojenský syn probudil se ze sna čtvrtého dne a kázal stařeně jíti na rynk a poslouchati, co se mluví. Stařena sběhla na rynk, vrátila se nazpátek a vypravuje: Třetí saň se ukázala, poslala carovi psaní a v psaní žádá: vyvez prý nejmladší carovnu na snědení. Ivan vojenský syn osedlal svého dobrého koně, sedl a jel k sinému moři. Na břehu stojí krásná carovna, na železném řetěze ke kamenu přikovaná. Bohatýr uchvátil řetěz, zatřásl a roztrhl jako shnilý provaz; potom lehl krásné carovně na klín: pohledej mi v hlavě! ne tak v hlavě hledej, jako na moře hlídej; jak mile mračno vzejde, vítr zahučí, moře se rozhoupá — tu mne mládce probuď. Carovna počala mu v hlavě hledati… Najednou zdvihlo se mračno, vítr zahučel, moře se rozhoupalo — ze siného moře vychází saň, zdvihá se vzhůru; carovna jala se buditi Ivana vojenského syna, strkala strkala, nic — neprobouzí se; zaplakala slzavě i skanula horká slza jemu na skráň; od toho se bohatýr probudil, přiběhl k svému koni a dobrý kůň již na půl lokte pod sebou země vydupal kopytami. Letí dvanáctihlavá, saň, srší ohněm, pohlédla na bohatýra a vzkřikla: krásný jsi, hezký jsi dobrý mládče, ale nebudeš živý; sním tě i s kůstkami. — Pleskáš, proklatá sani! udávíš se. Počali se bíti smrtným bojem; Ivan vojenský syn tak rychle a silně máchal svojí šavlí, že se do červena rozpálila; nelze ji v rukou držeti. Prosil carovnu: zachraň mě, krásná dívko! sejmi se sebe drahý šateček, namoč v siném moři a omotej šavli. Carovna ihned namočila svůj šáteček a podala dobrému mládci. Omotal šavli a jal se rubati saň; sťal jí všech dvanáct hlav, hlavy pod kámen položil, trup do moře hodil a sám domů jel, najedl se, napil se a usnul na tři dni, tři noci. Car posílá opět rozvažeče vody k moři; přijel rozvažeč, vzal carovnu a vezl do hustého lesa; vytáhl nůž a počal brousiti. Co děláš? táže se carovna. — Brousím nůž, chci tě zabiti! Řekni otci, že jsem saň přemohl; tak se smiluju. Postrašil krásnou dívku, přisáhla, že bude mluviti podle jeho slov. A nejmenší dceru car miloval; jak ji uviděl na živu, bez úrazu, zradoval se více než předtím a chtěl rozvažeče obdařiti — dáti mu za ženu nejmenší carovnu. Rozneslo se to po celém mocnářství. Dověděl se Ivan vojenský syn, že car svatbu strojí i šel přímo do paláce, a tam bylo hodování, hosté pijí a jedí, všelijakými hrami se baví. Nejmenší carovna pohledla na Ivana vojenského syna, uviděla na jeho šavli svůj drahý šáteček, vyskočila ze za stola, vzala ho za ruku a jala se otci dokazovati: Pane — tatínku! tento zbavil nás od líté saně, od smrti daremné; a rozvažeč uměl jenom nůž brousiti a říkati: já prý brousím nůž, chci tě zabiti. Car se rozhněval, ihned kázal rozvažeče pověsiti a carovnu dal za ženu Ivanu vojenskému synu; i bylo tam veselí veliké. Mladí počali žíti a dobře se míti.

Co se to všecko dalo s bratrem Ivana vojenského syna, přihodilo se s Ivanem carovicem toto: Vyjel jednou na lov a nahodil se mu jelen rychlonohý. Ivan carovic udeřil koně a pustil se za ním; uháněl, uháněl i přijel na širokou louku. Tu mu jelen z očí zmizel. Hledí carovic a přemýšlí, kam se nyní obrátí. Hle, na té louce teče potůček, na vodě plavou dvě šeré kachny. Namířil na ně z ručnice, vystřelil a zabil pár kachen; vytáhl je z vody, položil do vaku a jel dál. Jel, jel, uviděl bělokamenný palác, slezl s koně, přivázal jej k sloupu a šel do komnat. Všude prázdno — nikde ani človíčka, jenom v jedné komnatě hoří v peci, na pícce stojí pánev, na stole přichystáno: talířek, vidlička a nůž. Ivan carovic vyňal z vaku kachny, oškubal, vyčistil, položil na pánev a strčil do pece; upekl, postavil na stůl, krájí a jí. Najednou, kde se vzala tu se vzala, stojí před ním krásná dívka, taková krasavice, že nelze ani v pohádce pověděti, ani pérem napsati, i praví k němu: Naspoř pán Bůh, Ivane carovici! — Vítám tě, krásná dívko! posaď se se mnou k jídlu. Sedla bych s tebou, ale bojím se: ty maš čarodějného koně. — Nikoli, krásná dívko, nepoznalas ho; můj čarodějný kůň zůstal doma, já jsem přijel na obyčejném. Jak to uslyšela krásná dívka, ihned se počala nadouvati, nadula se a udělala se strašnou lvicí, rozevřela tlamu a shltla carovice. Nebyla to obyčejná dívka, byla to vlastní sestra tří saní, které pobil Ivan vojenský syn. Vzpomněl si Ivan vojenský syn na svého bratra, vytáhl šátek z kapsy, utřel se, hledí — všecek šátek v krvi. Velmi se zarmoutil; jaká to příhoda! můj bratr jel na dobrou stranu, kde měl býti carem, a on našel smrt! Rozloučil se s ženou a tchánem a jel na svém bohatýrském koni vyhledat bratra Ivana carovice. Blízko či daleko, brzo či krátko, přijíždí do téhož mocnářství, kde jeho bratr bydlil; vyptal se na všecko a zvěděl, že prý carovic jel na hon a zhynul — nazpět ho nebylo. Ivan vojenský syn jel touže cestou na hon; nahodil se i jemu jelen rychlonohý. Bohatýr se pustil za ním; přijel na širokou louku — jelen z očí zmizel; hledí — na louce teče potůček, na vodě plavou dvě kachny. Ivan vojenský syn zastřelil kachny, přijel do bělokamenného paláce a vešel do komnat. Všude prázno, jenom v jedné komnatě hoří v peci, na pícce stojí pánev. Upekl kachny, vynesl na dvůr, sedl na schodech, krájí a jí. Najednou přichází k němu krásná dívka: Naspoř Pán Bůh, dobrý mládče! Proč jíš na dvoře? Odpovídá Ivan vojenský syn: v světnici je neveselo; na dvoře bude veseleji. Posaď se se mnou, krásná dívko! — Sedla bych s radostí, ale bojím se tvého koně čarodějného. Neboj se, krásko, já jsem přijel na obyčejném koníku. Ona pošetilá uvěřila i počala se nadouvati, nadula se strašnou lvicí a chtěla již pohltiti dobrého mládce, když přiběhl jeho čarodějný kůň a objal ji bohatýrskými nohami. Ivan vojenský syn obnažil svou ostrou šavli a zkřiknul hlučným hlasem: Stůj, proklatá! tys pohltila mého bratra Ivana carovice! vyvrz ho nazpátek; ne-li, rozsekám tě na drobné kousky. Lvice říhnula a vyvrhla Ivana carovice: je mrtvý, uhnilý, hlava oblezlá. Tu Ivan vojenský syn vyňal ze sedla dva měchýřky s vodou hojivou a živou; postřikl bratra hojivou vodou — maso srůstá; postřikl živou vodou — carovic vstal a mluví: ach, jak jsem dlouho spal! Odpovídá Ivan vojenský syn: Na věky bys spal, kdyby nebylo mne! Potom bere svou šavli a chce srubnouti lvici hlavu; proměnila se v milou dívku, že nelze ani vypověděti, počala slzavě plakati a prositi za odpuštění. Hledě na její nevýmluvnou krásu smiloval se Ivan vojenský syn a pustil ji na vůli. Přijeli bratří do paláce, učinili třídenní hodování; potom se rozloučili: Ivan carovic zůstal ve své říši a Ivan vojenský syn jel k své manželce a žil s ní v lásce a svornosti.

V některou dobu vyšel Ivan vojenský syn v širé pole na procházku; přišlo mu v cestu malé dítě a prosí almužny. Bylo mu ho líto dobrému mládci, vyňal z kapsy dukát a dává hošíku; hošík přijímá almužnu, a nadouvá se — proměnil se ve lva a roztrhal bohatýra na drobné kousky. Za několik dní přihodilo se totéž i s Ivanem carovicem: vyšel do zahrady na procházku a jemu naproti stařeček, nízko se klaní a prosí almužny; carovic podává mu dukát. Stařec přijímá almužnu a nadouvá se — proměnil se ve lva, uchvátil Ivana carovice a roztrhal na kousky. Tak zhynuli silní mohutní bohatýři, vyhubila je sestra sanina.