Přeskočit na obsah

Ruch (almanach 1868)/Otevřte brány!

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Otevřte brány!
Autor: Emanuel Miřiovský
Zdroj: SLÁDEK, Josef Václav. Ruch : básně české omladiny, vydané roku 1868 k upomínce na založení národního divadla. Praha : vlastním nákladem, 1868. s. 87–91.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Rozevři země ze železa brány
a svíce vzplaňte na vše světa strany,
ty bouři zahřmi, blesku v ohni záři,
ať oběť lásky vzpne se na oltáři,
roztrhni pouta, člověče, své bědy
a poroby vzdech vyrvi naposledy,
člověče vstávej, slunce tvoje vzchází,
jež vroucí teplo cestou vyprovází,
člověče vstávej, vzkříšení se blíží,
a s beder setřes všecku svoji tíži,
plamenným okem vzhlédni k nebi vzhůru
a zapěj píseň v archandělů kůru,
člověče vstávej, už je po všem veta,
čím byla tobě dávná pouta kletá!

Rozevři země brány okované,
nechť průvod krále s větry tudy vane!
Andělé v předu, muži na komoni,
se šíjí železnou, která se neukloní,
na čele svobodu, co život jejich nosí,
na oku perlu blahodárné rosy,
za muži děti s nevinností v líci,
naděje hvězdou v jasné zřítelnici,
k nimž teď se druží panen dlouhá řada,
celého světa všecka srdce mladá,
s největší láskou, vítěznými věnci,
jak spěchala by každá ku milenci!

A na to král svůj slavný průvod slaví
z olivy s věncem kolem bílé hlavy,
to svobody král starým se praporem,
jenž viděl vojny s nemilostným morem,
žen vzdechy smutné, nářky jich a dětí,
s praporem, jenž teď drahou volnost světí,
strhaný kus, že sotva je co zříti,
zač tisíc lidí dalo živobytí,
urvané třepení, ze stříbra země tkané,
teď rudou krví vraha postříkané,
s praporem slávy, lidské lásky znakem —
žel, že tu lásku hledal zabijákem
a chřestem zbraně uvolněné ruky —
s praporem slávy, ukončené muky!

A zpěváků sbor chorál nejkrásnější,
jejž kdysi napsal básník nejslavnější
ve šťastné chvílce, kdy se s nebem snoubil
a zásvit boha čelo jemu vroubil,
teď prozpěvuje v různé harmonii:
jak o břehy kdy mořské vlny bijí,
a v lese ptáče tklivou píseň skládá,
jak milenka kdy prvně: mám tě ráda
v blažené době řekne hochu svému,
jak před bojem kdy poslednímu tému
šedivý vůdce volá: vzhůru proti vrahu! —
jak hrom kdy v skalách svoji hlásá dráhu,
jak z jara řeka rozvolní svou kůru,
a z potoka se mění na nestvůru,
a všecko boří, ku břehům se tlačí,
a málo dbá, kdo vodou zmírá v pláči,
a málo dbá, kdo za svůj život prosí,
a málo dbá, kdo lásku v těle nosí.

Ta píseň volná, ach ta píseň velká!
V ní více netruchlí a více nelká,
kdo v slzu smutku srdce si obláčel
a líným krokem ku cíli se vláčel,
v ní nelze slyšet tisíceré stony,
žalostné dumy, za umrlé zvony,
v ní nelze slyšet hroudu padat k hrobu
a nářek žalný mrzkou za porobu!
Ta píseň volná, píseň o svobodě!
S ní houpají se mořem světa lodě
a v nejpestřejším lidstva jeho davu
se kolébají lásky ku přístavu,
kde tisíc lidí příchod jejich vítá,
a v každém oku blaženost se svítá,
zjasněný den a záře nevídaná!

V rachotu mříží otvírá se brána
a průvod vchází, hosannah zní dolů
a rozléhá se ode pólu k pólu!
Tu vedle zlata žebrák s vetchou holí,
jejž běda světa více nezabolí,
tu vedle starce mladík v plném květu,
jenž pro volnost dát musel s bohem světu
a s láskou rozloučit se v blahém zanícení —
což po lásce je, volnosti kdy není!
Tu muž svým dětem požehnával právě,
když zvonil zvonek jemu ku popravě —
což děti jemu, poroba kdy zemí
prochází hrdě jako lotr němý. —
Už poslední se člověk tlačí k bráně
a jedním rázem jako k slovu páně
rachotí mříž a brána zavírá se,
hrom zahučel, tma kolem prostírá se…

Jen vzdálí píseň o svobodě šumí —
jí věru z těžka zrádce porozumí;
jen vzdálí píseň o svobodě zvučí, —
však zrádce bůh jí nikdy nenaučí;
jen vzdálí píseň o svobodě hasne
jak poslední svit jarní noci krásné,
jen vzdálí píseň o svobodě letí
a velký svátek nade lidstvem světí!