Rozprava na obranu jazyka slovanského, zvláště pak českého/§. XV.

Rozprava na obranu jazyka slovanského, zvláště pak českého Bohuslav Balbín
§. XIV.	§. XV. Dávná sláva jazyka slovanského z nejstarší šlechty jeho, z váženosti velmožův, a z pověsti válečné, což vše připomíná se zběžně.	§. XVI.

Údaje o textu
Titulek:	§. XV. Dávná sláva jazyka slovanského z nejstarší šlechty jeho, z váženosti velmožův, a z pověsti válečné, což vše připomíná se zběžně.
Autor:	Bohuslav Balbín, poznámkami opatřil Emanuel Tonner
Zdroj:	BALBÍN, Bohuslav. Rozprava na obranu jazyka slovanského, zvláště pak českého. Praha: nákladem Spolku pro vydávání laciných knih českých, 1869. s. 95–111. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Emanuel Tonner
Licence překlad:	PD old 70

Kratičká obrana šlechtictví. Nikdy Aristoteles (muž ostatně největší) hanebněji nepochybil, než když v ethice^[1] popisoval šlechtu; napsalť totiž spíše zlořečení, než aby řekl, co věc jest; pravíť: „Šlechtictví jest bohatství starodávné“, kdežto třeba bylo napsati, že jest to sláva starobylá, jmeno slavné, hodnosť krve na potomstvo přenešená, pokrevenství s velkými panovníky, řada předkův, odvozovaná od některého muže, slavnými skutky válečnými a bohatýrskými ušlechceného a synům v dědictví odkázaná;^[2] neboť šlechtictví mužův starodávných nikoli nebylo peněžní peněžní (jako za našich časův někdy se děje před očima našima), nýbrž hlavně bojem a krví koupeno a zjednáno nebezpečenstvími, za vlasť a krále podstoupenými. Takový odkaz slávy synům a vnukům svým zanechávali předkové naši; a zajisté v této všech věcí proměnlivosti a štěstí nestálosti, když všecko ostatní zboží lidské jest nejisto a času podrobeno, nic nemohli odkazovati lepšího, nic trvalejšího, nic drahocennějšího. Snad ale v Řecku, jako nyní u Turkův, přednosti šlechtictví nepřenášely se na potomstvo a toliko ti, kdož se zachovali statečně, slaveni byli, synové pak slávy té jmíni byli prázdnými. Však ani to Aristotela neomlouvá, poněvadž v samém Řecku času toho uznávali se Tyndareovci,^[3] Herakleovci^[4] jakož sám žák jeho Aleksandr^[5] z rodu Pyrrhova pocházel, též z Persea,^[6] a několik takových slovutných rodův královských, čemuž se dá vyrozuměti z Plutarchových Parallel.^[7]

Šlechta slovanská vždy byla válečná. Než my vraťmež se k tomu, o čemž jsme si ustanovili mluviti. Když celé plémě slovanské vydalo národy nejválečnější, jichž všecko řemeslo obracelo se ve zbrani, tedy zajisté ti, kdož v tak velkém počtu válečných vyznamenali se zbraní, museli býti velice stateční a v tomto druhu pochval slaviti slávu, i tudíž šlechtictví ono, zbraněmi nabyté, muselo býti jmíno v největší úctě; neboť mezi bojácnými a váhavými odnésti palmu smělosti a hbitosti válečné, což v tom, prosím, velikého? Avšak mezi odvážnými a krvavými, mezi předivokými a udatnými vyznamenávati se jak v zahánění nepřátel, tak i v útoku na ně, obsahuje převeliký a nejjistější důkaz srdnatosti a chvály. Že pak již národové slovanští ustavičně ve zbraní i stávali a dosud stojí, i to jako svou práci považují, zvláště Poláci, lid to nejudatnější (jejž právem nazveš přední hradbou obci křesťanské^[8]), dále Chorvati, Illyrové, Kozáci, Valaši,^[9] Bosňáci, Moskované a ostatní, vidí každý.

Také Čechové a Moravané šťastně se zbraní zacházívali a zacházeli by i nyní, kdyby tomu nepřekážely po nejvyšší vládě toužící oumysly a ouklady nepřátel, kteříž nejvíce o to usilují, aby (Čechové a Moravané) nespravovali úřadův vojenských,^[10] čímž velice udušují se štěstí a udatnost jejich; předce však, nechtěli-li ukřivditi cnosti válečné a odkrýti oumyslův svých podvodných, na záhubu lidu našeho pojatých, nebylo dosti možno uvarovati, aby i za naší doby na hodnosti vojenské povýšeni byli velmi mnozí z našich. Vojevůdcové a plukovníci století našeho ze šlechty české. Kaplíře, Myslíky, Valdštejnův velmi mnoho, Haranty, Čabelické, Vchyňské, Pernštejny, Trčky, Hyzrle z Chodova, Lažanské, Bubny, Felsy, Přichovské, Kolovraty, Nikoly, Zahrádecké, Házmburky, Kapouny, Vrbny, z Donína, z Oppersdorffu, z Říčan, Šliky, Lobkovice, Štosy, Malovce, Rašíny, Vřesovce, u Francouzův Budovce, u Hessenských Rabenhaupty, u Švédův! Hodějovské, Sádovské, Beřkovské, Dobřenské, Haukvice, Janovské a jiných více mohl bych vychvalovati a i mezi vojskem jdou o nich řeči pochvalné;^[11] ti všickni buď vedli vojska buď zastávali nejvyšší hodnosti vojenské (jimž generálství se říká), jako Valdštejnové, Budovcové, Rabenhauptové, Bubnové, Felzové, Kaplířové, Myslíkové, Šlikové atd. aneb byli náčelníky plukův; neboť kteříž byli nižších hodností vojenských, pomíjím všech, poněvadž je jich bez počtu. Nyní pak zjednej na porovnání některou zemi, tak krátkým obvodem sevřenou, jako země česká, rodička tolika bohatýrův a chovatelka mužův takových! Zajisté nenajdeš u nás starého rodu panského neb rytířského, jenž by za doby poslední nebyl vydal některého muže znamenitého, ve vojenství slavného a vyznamenaného ve vojště čestným místem a důstojenstvím. Často od vůdcův Vlachův, Belgičanův, Francouzův, ano i od Němcův slýchal jsem skvělá svědectví o Čechův, též i žoldnéřův prostých srdnatosti a snášení všeho zlého (s vojačinou spojeného), kterak totiž trpělivě a s dobrou myslí umějí snášeti hlad a všecky jiné nesnáze vojenské, kterak srdnatě, zkušeně a opatrně věci válečné vedou. Titíž porovnávali ten onen národ s naším; toho ale pomíjím, abych nevypravoval věcí, jež by někoho mrzely. O staré Čechův i ostatních Slovanův, zvláště pak Polákův srdnatosti válečné nechať se na potaz berou kroniky.

Znatelé dějin za to mají, že Fabricius,^[12] muž u Míšňanův slavný, v jistém o Čechách dvouverší výrok učinil znamenitý:

„Teutoniae in medio generosa Bohemia Regnum
Constituit, populi fortis et acris opus.“^[13]

Jak obtížné dílo, že Slované sami uprostřed Německa založili království. Zajisté dílo to jest všech věkův obdivu hodné, že národ přistěhovalý, v dosti ouzkých mezích panující, jazykem od sousedův se různící, nemálo nenáviděný, proti vůli všech uprostřed Němcův říši založil^[14] a zásluhami cností svých a slávy válečné přinutil císaře, že tu zemi malou, avšak plodnou na muže udatné, titulem královským ozdobili,^[15] krále pak její přijali do spolku, aby se účastnili voleb^[16] a práv říšských i vší slávy, až konečně i velmi mnoho králův českých náležitým způsobem povoláno bylo, aby přijali korunu císařskou.^[17] Znak Čechův, lev onen dvouocasý, což jiného znamená, než statečnosť válečnou a udatenství v přemáhání obtíží, v útoku na Milán a v potírání nepřátel říše?^[18] Neníť lev ten udělen a do štítu dán, (jako erby některých jiných krajin a říší) buď z náhody, buď z některé ozdoby země, buď podlé řek neb z pouhé milosti panovníkův, nýbrž zjednán jest statečností a hojnou krví. Slované Saraceny z Italie vypudili. Minulosť česká plna jest toho druhu příkladův, jedné však, celému národu slovanskému společné, zásluhy o Vlachy a Řím, tento hrad náboženství našeho, kteréž všickni naši spisovatelé pominuli, mi nelze zamlčeti, že totiž Slované, za časův papeže Adriana II. od sv. apoštolův Cyrilla a Metoděje s Kristem spojení, Saraceny,^[19] na Vlachy doléhající a již na pohoří Garganském^[20] se usadivší (jichž buď nikdy nebylo možno vypuditi neb jen s tíží) společným národa usnešením a vším úsilím vyhnali,^[21] kterýžto počátek zbraním věstil budoucnosť šťastnou. Později Uhři^[22] všecky jejich zbytky z Vlach vyvrhli, jak podlé Blonda^[23] připomíná Felino Sandei.^[24]

Z této slávy, válečnými skutky celého národa slovanského nabyté, získal národ náš i to, že mnozí králové, knížata a kurfirstové říšští, kteříž v uzavírání sňatkův bývají velice výběrační, o šlechtě slovanské nikdy nesoudili, že nehodná jest rodu jejich. O Vitikinda,^[25] nejmocnějšího vůdce Sasův, jejž Karel Veliký přemohl, řádné manželce, knížete českého dceři, o císaře Bedřicha III. matce Cymburce,^[26] knížete Mazovského Zemovita dceři (z níž pocházejí všickni nynější Rakušáci), o králích francouzských, anglických, španělských, uherských, sicilských, o císařích cařihradských, i o jiných sňatcích králův mezi králi, knížat mezi knížaty (kteříž si manželky své zvolili z rodu slovanského), na tomto místě nic pojednávati nebudu, ani též o tom nevzpomenu, co na snadě jest, které totiž německé a národův ostatních rodiny slavné od Slovanův pocházejí; slyším, že se strojí kniha,^[27] v níž se o tom pojednává a velmi mnohé rody hraběcí a knížecí také říšské na původ slovanský se vedou.

Kterak šlechta slovanská s největšími panovníky a králi spoutána. O velmožích našich kratičce povím, že v Čechách sotva kterou vytknouti možno starou rodinu panskou, v jejímžto rodopisu nečtly by se matky, báby, prabáby, praprabáby, kteréž byly dcery knížat a vévod, ano někdy i králův a královen; naši páni z Rožmberka v manželství měli dvě ovdovělé dcery královské, totiž vdovu po Přemyslu Otakaru, králi českém, potom krále uherského Ladislava sestru, dále dceru knížete Těšínského, vdovu po Vácslavu, posledním králi českém, a opět Annu, dceru knížete Hlohovského.^[28] Vilém z Rožmberka,^[29] za paměti otcův našich pán český a nejvyšší purkrabí, v posloupnosti času čtyry manželky pojal, předně Kateřinu vévodkyni Brunsvickou, druhou Žofii, markrabinku Braniborskou, jejížto matkou byla Hedvika, krále polského Zikmunda dcera, třetí Annu, markrabinku Bádenskou, čtvrtou pak Polyksenu z Pernštejna prastarého rodu našeho, kterouž potom v manželství dostal nejvyšší kancléř království Zdeněk z Lobkovic^[30] a z kteréž pošel syn jediný Vácslav z Lobkovic,^[31] vévoda Žahaňský, nejvyšší hofmistr dvoru císařského. Že pak též dávní hrabata ze Schwarzenberka,^[32] z Šaumburka, z Waldsecka, z Halsu, lantkrabí z Leichtenburka, hrabata z Monfort, ze Stahrenberka, a z Hardeka s našimi Rožmberky častěji sňatky manželskými sloučeni byli, zvědavým ukazují tabule rodopisné Rožmberkův, kteréž vel. o. Balbín shotovil. Králův našich dcery v manželství měli páni z Choustníka, z Polné, z Vartemberka, ze Strakonic, z Kravař^[33] a jiných více. Že Švihovští, pánové čeští, původ svůj vzali z vlastních bratří Vladislava, krále českého, i až dosud po meči v posloupnosti řádné od nich pocházejí, sňatky s velmi mnohými vévodami a knížaty sloučení, jako s vévodami Minsterberskými a Hlohovskými, uznávají Hájek, Veleslavína a všickni ostatní spisovatelé čeští; že pak Černínové^[34] pocházejí z rodu královského, týž o tom úsudek jest Paprockého,^[35] Balbína a jiných.

Vypočítávají se některé rodiny české, kteréž sňatky manželskými sloučeny byly s knížaty a hrabaty říšskými. Guttenštejnové^[36] dali dcery své nejstarším knížatům českým, jako Slavibor župan svatou Ludmilu, bábu sv. Vácslava, Bořivojovi, prvnímu v Čechách knížeti křesťanskému; též čteme, že titíž Guttenštejnové skrze dcery spřízněni byli s Rožmberky, s pány z Plavna, Míšeňskými purkrabími, s prastarými hrabaty z Orthenburka a jinými rody v říši. Pánové z Hradce Jindřichova^[37] panského stavu českého (z nichž skrze Lucii, poslední rodu svého, nynější hrabata Slavatové pocházejí) brali manželky své z domu kurfirstův saských, knížat Minsterberských, od krále Jiřího pocházejících,^[38] z hrabat Hohenzollernských a Montfortův,^[39] z lantkrabat Gleichenských a jiných rodův knížecích. Šelemberkové,^[40] též pánové z Častolovic,^[41] (kteréžto rody nejvzácnější společným osudem lidským vyhynuly) mnoho kněžen a vévodkyní v manželství pojali a na vzájem zas knížatům manželky dávali.

Trčkové,^[42] před stem let toliko do stavu rytířského patřící, předce dcery knížecí do domu otcovského co nevěsty přivedli, nevěsta zas z rytířského rodu Kaplířův nalézá se před třemi sty let v rodokmenu prastarého rodu francouzského hrabat de St. Paul. Domy pánův z Pernštejna a z Martinic ozdobily manželky, pocházející z krve Gonzagův.^[43] s mnohými vévodami a králi spřízněných. Bylo by zapotřebí práce nekonečné, kdybych vypočísti chtěl všecky rody naše, do nichž skrze sňatky manželské vlila se krev knížecí a královská. Že pak také i císařský rod Cařihradský^[44] v Čechách vyhledával a dostal manželky a že Bedřich Berka nevěstu do Cařihradu doprovodil, čteme v letopisech.

Pánové z Landštejna, ze Šternberka, z Kolovrat, z Lobkovic, z Házmburka, Lvové z Rožmitála, z Vartemberka, Berkové z Lípé, z Říčan, ze Švamberka, z Ronova, z Kounic, ze Smiřic, z Kunštátu, z Vrtby, Kostkové, z Rabštejna, z Bibrštejna^[45] a mnoho jiných pánův českých čítají dcery knížat a vévod, kteréž s nimi spojeny byly manželstvím rovnorodým a řádným, čemuž na svědectví jsou tabule rodopisné.

Odtud vyniká, že rod a šlechtictví slovanské úsudkem největších knížat náležitě se uznávají a ryzými jsou jmíny, a že tudíž nikdo z urozených našich, (což ovšem za naší doby činí hejskové někteří, vší minulosti neznalí, když zpozdile za to mají, že urozenosť zakládá se v povrhování bohem a všemi lidmi^[46]) národa a jazyka svého za nic si nevážiti a nenáviděti nemůže, zvláště hledí-li se k tomu, čehož, jak víme, nedostává se šlechtě některých národův, že řečení rodové naši nikdy se nezamotali sňatkem zrůdným, nýbrž jakož sami byli původu nejšlechetnějšího, tak vždy mívali manželky nejjasnější (nikdy dcer měšťanův aneb malířův k vůli kráse zjednaných^[47]).

Kéž bychom my potomci (v té nynější do vlasti naší náplavě šlechty cizinské, nevždy velmi osvědčené) zachrániti a do lepších časův země české dochovati mohli předkův svých slávu a odkaz srdnatosti, kteréž oni nám zanechali.^[48]

Co tuto uvedli jsme o rodech českých, totéž a všecko stejné dalo by se pověděti o slovutné šlechtě Polákův a ostatních národův slovanských; avšak doklady tak různorodé a mnohonásobné vyžadují člověka, jenž by se v jich dějinách pilně byl ohlížel a dosti měl času, čehož obojího že se mi na ten čas nedostává, upřímně se přiznávám.

---

1. Ethika, t. j. mravověda, o níž pojednávaje Aristoteles (viz poznamenání naše č. 117. str. 49.) učinil výrok, že ctnosť pravá záleží v dokonalé činnosti rozumu.
2. Porozumíme horlivosti, kterouž se Balbín šlechtictví ujímá, uvážíme-li, kterak po bitvě bělohorské zacházeno se starobylou šlechtou českou i kterak mnoho cizích přijímáno mezi stavy a na šlechtictví povyšováno lid všelijaký, jenž vlasti toliko škodil a nijak neprospíval. Šlechtictví, penězi koupené, nemohlo se mu ovšem nijak líbiti, v čemž s ním zajisté každý souhlasí i za našich dob. — Ostatně Balbín nebyl slepým velebitelem šlechty vůbec, což vysvítá ze slov jeho (Antiquit. Malovec. str. 3.): „Avšak ctnosť sama zasluhuje doporučení; ona jediná jest urozeností pravou a přesnou, kteréž po předcích děditi, ani rozdávati ani přijímati nelze… Urozenosť bez ctnosti nemá u mne váhy pražádné.“
3. Tyndareovci t. j. potomstvo Tyndarea, dle bájí starých Řekův krále spartanského před vojnou Trojánskou, jehož dcery Klytaimnestra a Helena byly manželkami vůdcův řeckých bratří Agamemnona a Menelaa.
4. Herakleovci t. j. potomstvo Heraklea čili Herkulesa, nejpřednějšího bohatýra bájí Řekův starých. Některé rodiny pozdější měly si za největší chválu, že prý od něho pocházely.
5. Aleksandr Veliký, král makedónský, vychovaný Aristotelem, vyváděl rod svůj z Pyrrha čili Neoptoléma, syna to Achilla, nejslavnějšího mezi bohatýry řeckými ve vojně s Trojánskými.
6. Perseus, znamenitý bohatýr bájí starořeckých, jenž nejvyšším Jovišem zplozen byl z Danae a hlavně se proslavil pohubením Medusy, jejímžto pohledem hrůzným každý musel zkameněti.
7. O Plutarchu viz poznamenání naše č. 169. na str. 69.
8. Poláci staletými válkami s Turky a Tatary, předními tehdáž nepřátely křesťanstva, skutečně zasluhovali jmena toho.
9. Že Valaši čili Rumuni nepatří mezi národy slovanské, již svrchu bylo pověděno.
10. Významné to svědectví, kterak tehdáž špatné svědomí škůdcův národa českého nedůvěřovalo Čechům i takovým, jichž věrnosť ani dost málo nebyla pochybna.
11. Obmezenosť místa nedopustila, abychom k dlouhému seznamu tomuto válečníkův českých doby tehdejší podali poznámky.
12. O Fabriciu viz poznamenání naše č. 37. str. 18.
13. Verše tyto, jak se zdá, u předkův našich vůbec velmi známy a oblíbeny byly; neboť se k nim táhne též Veleslavína (v předmluvě ku kronikám Eneáše Sylvia i Kuthena) takto je přeloživ dle tehdejšího způsobu rozvláčného:
    

    U prostřed zemí německých Čechové
    Osadili se mocně, jako lvové:
    Kdež i slavné království založili,
    Okolní země sobě podmanili.
    Zmužile dovedše skutku slavného,
    Dosáhli potomkům jména věčného.

14. Uvážíme-li, kolik národův a větví slovanských postupem času od Němcův podmaněno a vyhubeno, i jak daleko na východ Němectvo se posunulo, zajisté musíme se tomu podiviti, že se předkové naši návalu tomu netoliko ubránili, nýbrž založili říši slavnou, kteráž nejednou dala cítiti sousedům moc svou.
15. První panovník český na království povýšený byl Vratislav II. (od r. 1061—1092.), jenž za pomoc válečnou, císaři německému Jindřichu IV. poskytnutou, od něho dostal korunu r. 1086; druhým byl Vladislav II. (od r. 1140—1173.), jemuž také za pomoc válečnou císař Bedřich I. Rudobradý udělil korunu královskou r. 1158. Oba hodnosti královské užívali toliko pro svou osobu, až teprv Přemysl Otakar I., syn téhož Vladislava II., nabyl koruny pro všecky nástupce.
16. Panovníci čeští totiž měli právo, účastniti se volby císařův německých, a král český jakožto číšník císaře náležel do počtu sedmi kurfirstův čili voličův císaře německého. První kníže český, jenž se volby takové účastnil, byl Oldřich, r. 1024. pomáhaje voliti Kunráta II., kníže pak Soběslav I. (od r. 1125—1140.) od císaře Lothara III. vyznamenán byl hodností číšníka.
17. Z králův českých první na císařství německé zvolen byl Karel (od r. 1346—1378.), syn Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny. Také oba jeho synové Vácslav IV. a Zikmund seděli na trůně císařském. Když se pak rod habsburský dostal na království české, tu od Ferdinanda I. všickni skuteční králové čeští byli též císaři říše německé až do zaniknutí jejího.
18. R. 1158. pomáhal náš Vladislav II. císaři německému Bedřichovi I. Rudobradému proti Milánčanům; Čechové velice se vyznamenali při přechodu přes rozvodněnou řeku Addu, jakož i při dobytí Milánu. Že pak tehdáž císař zemi české místo dosavadního erbu (černého orla) udělil lva bílého o dvou ocasích (nač i Balbín tuto naráží), již dávno co smyšlenka vyvráceno.
19. „Saraceni“, původně prý vyznamenávalo jistý kmen arabský; potom pak jmeno to rozšířeno na Araby vůbec a konečně až i na všecky národy víry Mohametovy, s nimiž křesťané bojovali v Asii a Africe.
20. Vrchy Garganské (Monte Gargano) v jižní Italii v bývalém království neapolském na způsob poloostrova do moře vnikající.
21. Dějepisec Flavius Blondus vypravuje v díle svém „historiarum ab inclinatione Romanorum libri XXXI.“ (kn. III. str. 186.) že Saraceni usadivší se na horách Garganských a odtud velikou čásť Vlach pustošící, zahnáni byli od Slovanův a byli prý to tíž Slované, kteříž za krále dalmatského Sueropila (?) za papežování Adriana II. stali se křesťany. O času a místě onoho boje vítězného Blondus nemohl se dopátrati okolností důkladnějších. — Také u Šafaříka ve Starožitnostech slovanských (str. 671.) dočítáme se, že Chorváti se Srby r. 868. pomáhali císaři řeckému Basiliovi proti Saracenům u města Baru ve Vlaších.
22. Týž Flavius Blondus píše, že Uhři, po Slovanech do Vlach připluvše, pohubili zbytky Saracenův, kteréž se ještě udržely ve Vlaších.
23. Flavius Blondus (vlastně Blondo čili Biondo) byl tajemníkem papeže Eugenia IV., sepsal několik spisův o dějinách vlasti své, zvláště pak Říma a Benátek. Narozen r. 1393. zemřel r. 1461.
24. Felino Sandei (naroz. r. 1427.), znamenitý právník vlaský, jenž učil na akademiích ve Ferraře a v Pise, stal se pak soudcem v Římě i umřel co biskup Lukkánský r. 1503. Mimo mnoho spisův právnických zanechal též spis o králích Sicilských a Apulských.
25. Staří kronikáři němečtí píší, že Wittikind, nejstatnější obhájce svobody Sasíkův, jejž konečně po dlouhém boji přemohl Karel Veliký, za ženu měl Svatavu, dceř jakéhosi knížete českého.
26. Tato Cymburka byla manželkou vévody štýrského Arnošta Železného, tudíž babičkou Maksimiliána I., od něhož pocházeli všickni Habsburkové pozdější, tudíž i králové čeští od Ferdinanda I.
27. Balbín tuto, jak se zdá, nenaráží na nic jiného, než na vlastní dílo své rodopisné (Stemmatographia), kteréž krátce před smrtí svou vydal jakožto knihu prvou a druhou dekády druhé svých Miscellaneí, a o němž, jak několikráte se zmiňuje, pracoval přes třicet let.
28. Proslulý pán český Záviše z Falkenštejna, stejného původu s pány z Rožmberka, pojal za manželku vdovu po králi Otakaru II. Kunhutu, dceru Rastislava Haličského, vnučku Bely IV.. krále uherského, po její pak smrti Juditu, sestru Ladislava, krále uherského. — Viola, dcera knížete Mečislava Těšínského, vdova po posledním Přemyslovci, králi Vácslavu III., provdala se r. 1316. za znamenitého pána českého Petra z Rožmberka. Jan z Rožmberka oženil se r. 1454. s Annou, dcerou Jindřicha, knížete Hlohovského a Fryštatského.
29. Tento Vilém z Rožmberka, nejbohatší a nejznamenitější pán český času svého, narodil se r. 1535., spravoval úřad nejvyššího purkrabí od r. 1570. až do smrti své r. 1592. (31. srpna). Taková byla sláva jeho, že když poslán byl do Polska, aby při nastávající volbě některému z rodu Habsburského dopomohl na trůn polský, od některých Polákův jemu samému trůn nabízen. Poněvadž všecka jeho manželství byla bezdětná, dědil po něm bratr Petr Vok, jímžto r. 1611. rod ten slavný vyhasl.
30. Zdeněk Vojtěch z Lobkovic spravoval ouřad nejvyššího kanclíře království českého od r. 1599. až do smrti své r. 1628. a vedle Viléma Slavaty a Jaroslava z Martinic byl hlavním odpůrcem stavův pod obojí. On první povýšen byl do stavu knížecího. Od něho pocházejí všickni nynější knížata z Lobkovic.
31. Tento Vácslav Eusébius kníže z Lobkovic, vévoda Žahaňský, vyznamenav se nejprvé ve službě vojenské co náčelník vlastního svého pluku kyrysnického, spravoval potom nejvyšší hodnosti u císaře Leopolda I., naňž měl vliv téměř všemohoucí, až r. 1674. náhle upad v nemilosť, z rozkazu císaře na voze žebřinovém pod stráží vojenskou odvezen na zámek Roudnický, kdež přebývati musel až do smrti své r. 1677. Erb rodu matky své, pánův z Pernštejna (v poli zlatém černou hlavu zubří se zlatým prstenem v nozdrách) připojil erbu Lobkovickému, kdež se dosud spatřuje.
32. Aby tento spis náš nevzrostl přes míru ustanovenou, musíme tuto přestávati na poznámkách jen nejdůležitějších.
33. Panští rodové tito v Čechách a na Moravě již dávno vymřeli. Páni z Choustníka stejného původu s rody pánův z Kounic, z Martinic a j. po meči vymřeli již na počátku století XV. Benešem, jenž byl krále Vácslava IV. důvěrníkem. Rod pánův z Polné, užívající v erbu orlice, byl větví Janovicův a tudíž stejného původu s pány z Vinterberka, z Žerotína, z Kolovrat a j. Páni z Vartemberka byli větví rozsáhlého rodu Markvarticův, tedy téhož původu co Valdštejnové, užívali však erbu na dví rozděleného barvy černé a bílé. Páni ze Strakonic (Bavorové) erbu „střela“ vyhasli již ku konci století XIV. Páni z Kravař erbu „odřivous“ byli větví Benešovicův, tudíž stejného původu s pány z Benešova, z Bechyně, z Dubé a Leštna, z Dědic atd., vymřeli již r. 1466., později však moravští pánové Tvorkovští z Tvorkova přijali též jmeno „z Kravař“, jichž větví prý byli. Tito vymřeli v druhé polovici století XVIII.
34. Že Švihovští a Černínové z Chudenic pocházeli z rodu Přemyslovcův a sice od bratří krále Vladislava II., jak starší rodopisci naši vykládali, již dávno se nevěří, když dokázáno jest, že obě tyto slavné rodiny panské jsou větvemi rozsáhlého rodu Drslavicův, jako též ku př. páni z Žinkova, z Litic, z Potenštejna atd. Nejstarší známý předek Černínův z Chudenic jest onen Černín, jenž za Přemysla Otakara I. byl nejv. komorníkem až do r. 1212.
35. Bartoloměj Paprocký, šlechtic polský, jenž za časův Rudolfa II. přestěhoval se na Moravu a pak do Čech, a zde podporován od mnohých osob vzácných mimo některé menší spisy zdělal veliká díla rodopisná, jako „Diadochus“ atd. (jedna z nejobšírnějších kněh českých tištěných) pro Čechy, „zrcadlo markrabstvi moravského“ pro Moravu a „Štambuch Slezský“ pro Slezko. Několik let před smrtí svou vrátil se zase do Polska. Narodil se r. 1539., zemřel r. 1614.
36. Rodina pánův z Guttenštejna, mající v erbu tré parohův a záhy užívající titulu hraběcího, vymřela ve století XVIII. Že rod ten pocházel od Slavibora, otce sv. Ludmily, nedá se nijak dokázati, ovšem ale jisto, že pánové z Guttenštejna z téhož byli rodu, co slavný Hroznata, zakladatel kláštera Tepelského.
37. Rod pánův z Hradce Jindřichova, větev Vítkovicův, vymřel r. 1604. Jáchymem Oldřichem, jehož sestry Lucie Ottilie manželem byl Vilém Slavata, jehož rod takto dostal se k zboží Hradeckému.
38. Synové krále Jiřího Poděbradského Viktorin, Jindřich a Hynek dostali po otci ve Slezsku knížetství čili vévodství Minsterberské, dle něhož se pak psali. Knížete Hynka (známého básníka „Snu Májového“) jediná dcera Anna Kateřina, byla čtvrtou manželkou nejv. purkrabí pana Jindřicha z Hradce, jehož chotí třetí byla Anna hraběnka Gleichenská.
39. Nejvyšší purkrabí p. Adam z Hradce († 1596.) za manželku měl Kateřinu hraběnku z Montfortu, jeho pak syn Jáchym Oldřich, poslední rodu svého, oženěn byl s hraběnkou Marií Maksimiliánou z Hohenzollern, kteráž se pak opět provdala za nejv. purkrabí Adama ze Šternberka.
40. Rod pánův ze Šelemberka (větev kmene Buzicův) vymřel po meči r. 1597. radou císařským panem Janem ze Šelemberka na Mrači a Toužetíně.
41. Rod pánův z Častolovic kvetl u nás ve stoletích XIV. a XV. a vyhasl Půtou III., jenž co horlivý katolík přidržuje se krále Zikmunda, mnohé služby důležité mu prokázav, zemřel v Přešpurce r. 1435. zanechav jen několik dcer.
42. Rod Trčkův z Lípy po meči vyhynul Adamem Erdmannem, jenž se švakrem svým Valdštejnem zavražděn byl v Chebu dne 25. února r. 1634.
43. Gonzagové, slavný rod vlaský, jenž dlouho panoval v Mantově a též v Guastalle. Jiří Adam z Martinic, nejv. kancléř království českého (syn Jaroslavův a starší bratr Bernarta Ignátia, naňž Balbín v tomto spise často dotírá) v manželství měl Johannu Gonzagovnu, kteréž umíraje bezdětek r. 1651. odkázal zpupné statky své; za to zas ze slavného rodu našich pánův z Pernštejna Bibiana (sestra Polykseny, manželky nejprvé pana Viléma z Rožmberka a pak kancléře Zdeňka Vojtěcha z Lobkovic) provdána byla za Františka Gonzagu, markýze Castiglionského, mladšího bratra sv. Alojzia.
44. R. 1164. král náš Vladislav II. vypravil se do Uher, aby na trůn pomohl Štěpánovi III. proti strýci jeho Štěpánovi IV., jejž podporoval císař řecký Emanuel Komnenos. Zvítěziv slavně, král český obnovil svazky přátelské s císařem řeckým a na jich utvrzení vnučku svou Helenu, dceř syna Bedřicha, zasnoubil Petrovi Komnenovi, vnukovi císařovu. Helenu sedmiletou roku 1165. v průvodu slavném do Cařihradu doprovodil kmet Sezima, nejvyšší komorník, praotec hrabat Kounicův.
45. Mimo dosud u nás kvetoucí rody knížat z Lobkovic a hrabat ze Šternberka, z Kounic a z Kolovrat všickni Balbínem tuto uvedení slavní staročeští rodové panští v Čechách již vymizeli. Pánové z Landštejna, větev Vítkovicův (erbu „růže bílá v poli červeném“) vymřel na začátku století 17. Vilémem Svitákem, pánem na Sosni a Brloze; pánové z Házmburka, větev Buzicův (znaku „hlava kančí“) vymřel též v století 17. panem Jaroslavem, synem Jana Zbyňka, nádhery milovného, avšak alchimií schudlého mecenáše zvláště Paprockého; s nimi původu a znaku stejného pánové Lvové z Rožmitálu, schudše vystěhovali se z Čech, udrželi se ale na Moravě; pánové z Vartemberka, větev Markvarticův (s Valdštejny původu téhož) vyhynuli v století 17. dobrodružným Jindřichem Otou, jejž i s chotí utloukli vlastní jeho poddaní, poněvadž, sám teprv nedávno na víru katolickou přestoupiv, nutil je násilně k témuž náboženství (v Markvarticích v Litoměřicku r. 1625.); Berkové z Dubé a Lípého, větev Hronovicův druhdy velmi zámožná a rozšířená, vymřeli v Čechách r. 1706. nejv. kanclířem Frant. Antonínem, jenž v závěti ustanovil náklad na zdělání a vydání překladu latinského kroniky Hájkovy; z četného druhdy rodu pánův z Říčan (erbu trojlist) poslední, jak se zdá, potomek zemřel r. 1817., generál císařský svob. p. Maksimilián z Ř., pánové ze Švamberka (čili z Krasíkora) erbu labuť, vymřeli u nás v druhé polovici století 17. Balbín vypravuje, že okolo r. 1650. vídal posledního Švamberka, jenž v Praze po domech žebral. Pánové z Ronova, kteří se později psávali Křineckými z Ronova, vystěhovali se po bitvě bělohorské do Němec, kdež se udrželi dosud; Smiřictí ze Smiřic vymřeli v čas války 30leté blbým Jindřichem Jiřím, jejž vyhlášený vojevůdce Albrecht z Valdštejna, osobuje si nad ním poručnictví, až do smrti jeho ve vězení choval. Rod pánův z Kunštátu (původně moravský), jenž nám dál krále Jiřího Poděbradského, vymřel úplně r. 1647; pánové z Vrtby, mající ve znaku troje parohy jelení, vymřeli teprv za časův našich hrab. Frant. Josefem z Vrtby r. 1830., jehož panství zdědil kníže Jan z Lobkovic; Kostkové z Postupic (erbu „hrábě zlaté“), rod proslulý mnohými muži výtečnými, vymřeli již v století 16. jako též Pflugové z Rabštejna (erbu „pluh“), jichž větev udržela se v Míšni: pánové z Biberštejna, majíce v erbu parohy jelení, vymřeli v Čechách r. 1551. Krištofem pánem na Fridlandě, Troskách a Kosti, udrželi se však dále v Lužicích.
46. Balbín tuto zřejmě naráží na rozmanité panáčky ze šlechty české, kteříž nepamětlivi předkův svých, národu svému se odcizovali a jím povrhovali. Narážka ta bohužel dosud nezcela pravdy pozbyla.
47. Na kterého šlechtice Balbín tuto naráží, nemohl jsem vypátrati. — Ostatně za časův nynějších již nikdo z rozumných nesouhlasí s narážkou takovou, jakoby to byla pohaněním a zlehčením rodu, když šlechtic některý ožení se s dcerou měšťana neb vůbec někoho, jenž nemá erbu. Doba předsudkův lichých již minula.
48. Věříme, že šlechetnému Balbínovi z hloubi srdce plynulo přání toto vlastenecké. Předvídal asi ve skormoucené mysli, že národnosti české nastanou doby ještě horší, než když psal obranu tuto nadšenou, kteráž byvši tiskem vydána téměř právě po stu let nemálo přispěla na posilnění horlivých národa umořeného křesitelův, vyšlých z chýží chudobných, jimž pomáhalo několik šlechticův, národnosti své věrných.