Rozpomínky/Na prahu ráje

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Na prahu ráje
Autor: Eliška Krásnohorská
Zdroj: Eliška Krásnohorská. Rozpomínky:básně. Praha :Knihtiskárna F. Šimáček, 1896. s. 99-101.
Online na Internet Archive
Vydáno: 1896
Licence: PD old 70

  Ráj není v žití, ale poeta
se světlou stopou k jeho prahu blíží,
kde noha lidská stane zakleta
a toužně zrak jen vniká zlatou mříží;
tam květnice je, rosou poseta,
kde zdroje jako plynné světlo tekou
a nad pěšinou zelenou a měkkou,
kde duha přes duhu se v klenbu kříží,
kde živým věncovím jsou stromů sněty,
sta motýlů s nich kanou šírým křídlem,
jak by se v pádu rozvíjely květy.
A v stínu modrém nad zlatavým zřídlem,
v němž krásný tygr rudý jazyk chladí
blíž klidné laně, jež tam spočívá,
si pohrávají kolouškové mladí,
k nim bezelstně se vinou lesklí hadi.
A hloub, kde vonná houšť se zatmívá,
květ svítí velký, v jehož kalichu
jak na obětní misce na úbělu
se vrší zlato míhavého pelu;
ten pel však — jsou to žluté krčky ptačí,
květ rajským ptáčkům na hnízdo tu stačí,
v němž útulně to pípá potichu.
Kol visí plody tvarů báječných,
vzduch věje od nich sladký k ústům zprahlým
a zhořklým smrtelného zvěda tamo;
tak plno medu povětří je samo,
že včely z paprsků jej slunečných
i letmo ssají s libým bzukem táhlým.
Ba slunce, luna, myriády hvězd —
hle, světy třpytně mezi plody ráje
se věsí v klíně rozkošného háje
a v stinných haluzích jich plno jest;
ta světla božská chodí v ráji spat,
když let je znavil, svita do poupat.

  Vše v souladu, jak dobrý Bůh jej tušil
v snech tvůrčích, tulí se v ten květný stan;
jen člověk schází, vyhnán z ráje bran —
on spanilý ten mír by věčně rušil…
Jest vyhnán v světa útrapy a boje.
Jen básník, ve snách u bran ráje stoje.
a cítě v prsou ostří plamenné,
jímž anděl za ním zavřel slastný vchod,
on, pojav sdílně v srdce zraněné
vše hoře, pod nímž úpí lidský rod,
svět bolu v duši, před očima maje
ráj, po němž věčná touha lidství plaje —
dvou světů svědek, v struny udeří
a v slzách v poslání své uvěří.