Rozina Ruthardova/6.

Rozina Ruthardova Josef Kajetán Tyl
5.	6.	7.

Údaje o textu
Titulek:	6.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Rozina Ruthardova ; Dekret kutnohorský. Praha : Alois Hynek, 1888. s. 35–41. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Na Horách Kutných bylo císařovo požadování stran stříbrných dolů právě denní rozprávkou, a novinami, jež panna Rozina o tom z Prahy přinesla, nalezaly tyto povídačky ještě většího pokrmu a zrostu. Zvláštní výsosti a živosti dosáhly ale, an se tu bytem německý hrabě položil, o němžto se v krátkém čase zvědělo, že z Rakous přichází. On sám jistil ovšem před pány šepmistry a četná jeho čeleď dotvrzovala to mezi lidmi, že jen proto cesty koná, aby se obveselil a cizích krajin poznal, a proto že také daleko pověstné doly Kutnohorské navštívil; ale přednějším a povážlivějším Horníkům zdálo se přece velmi radno, chovati se k cizímu hraběti s velikou opatrností, až by snad nějaký tajnější oumysl jeho prohlídli, nežli je cesta z pouhé libosti a pro vyražení. Dle své přirozené i navyklé hostinnosti nemohli se k němu ani jinak než vlídně a uctivě chovati, a tudíž nalezl panský host brzo přístup ke všem vzácným rodinám; sám pak ničeho nezanedbával, čím by u starých i mladých dobrého jména a přízně byl vyzískal.

Za tou příčinou kázal také „u modrého kříže“, v nejlepší a největší toho času hospodě, bohatý kvas a slavný ples připraviti, a pozval k němu, cokoli Hora urozeného, vzácného a krásného v lůně svém chovala.

Neobyčejným hlukem naplnily se všeliké prostory v hospodě. Kde jen dosti malé komnaty bylo — od skvostně osvětlené síně taneční až k odlehlé domácí ložnici — všude se hemžili sezvaní hosté.

Při zemi, u prostřed vyčištěného čeledníku, seděl u stolu okrouhlého sbor Horníků. Nebyli sice vysoce urození, ale těšili se z poctivé pověsti a váženého jména; byl to starý Plichta, otec urburního písaře, krejčí a obecní starší Švanda s drahou manželkou, kramář Ryba a několik jiných. Mysl všech byla rozveselena, a tudy se nehledělo přísně na slova, jakž je ústa vypouštěla ze srdce. Ale ze všech nejveseleji počínal si pan obecní starší, mistr Švanda, tak že mu drahá jeho polovička, paní Kateřina, bez ustání loktem štilců dávati musela, aby nerozvazoval přes míru.

„To je viděti,“ zasmál se kramář Ryba — „co stav svatého manželství umívá! Před rokem byl by tu pan starší seděl s tváří vážnou a studenou, jako figura z kamene; dnes ale veselostí celou Horu zahanbí. Však je také pravda — lépe se nemohli dva lidičky k sobě hodit, jako paní Kateřina a náš mistr Švanda.“

„To povídáš pravdu, sousede kramáři!“ odpověděl krejčí. „Nejchytřejší kousek, co jsem kdy vyvedl, byl ten, že jsem staré mládenectví mezi ostřižky zahodil. Živobytí bez ženy je nit bez uzlu — bodejž jsem to byl jen před dvacíti lety poznal! Není-li pravda, můj uzlíčku?“

Při tom roztáhl své hubené ruce, jako by chtěl drahou manželku obejmouti, kteráž na šířku právě tolik obnášela, co by tři mistři Švandové byli zasedli. Ale i v tom svém největším rozmaru zpozoroval šťastný manžel ještě dosti časně jedovatý pohled, jímžto jej paní Kateřina div neprobodla, a protož nechal ramena roztažená rychle opět padnouti, tak že mu vedle štíhlého tílka jako vypařená husí křídla sklesnula.

„To bylo ohnivé obejmutí!“ zažertoval si také starý Plichta. Musíte se před tím padesátiletým jonákem na pozoru míti, paní Kateřino! On by byl s to ze samé vroucnosti vás přeštípnout.“

Po těch slovech se dali všickni okolo stolu do smíchu.

„Nestarejte se o mého Švandu, vy starý počtáři!“ rozhorlila se paní Kateřina. „Však já si ho vycvičím dle moudré ženské kapitoly, kteráž by i ve vašem hospodářství na škodu nebyla. Rozumíte mi, pane tcháne — po dvou stranách!“

„I aby do toho tisíc fimolí!“ zaklel se páně Hanušův důchodník mezi smíchem — „jestli vám svým starým mozkem rozumím! Co pak to myslíte, paní kmotra?“

„Vaše nebožka — dejž jí Pán Bůh věčnou radost! — ta by se takto neptala, kdyby ještě mezi námi seděla,“ odsekla opět žena již nakvašená. „Paní Dorota byla by však také pozornější oko na svého synáčka mívala.“

Na ta slova nakvasil se také otec Plichta, jelikož na Víta svého jakživ nic nedopustil. I přišlo k řeči horlivější, slovo běželo za slovem, až i paní Kateřině vyjelo, o čem prý již celé město rozpráví, že totiž pan urburní písař pravou nevěstu svou zanedbává a za pannou Rozinou se blázní.

„To je lež! to je utrhání!“ rozkřikl se Plichta nad míru již rozkvašen, a hněvem i vínem rozpálen, uvolil se všem lhářům a utrhačům, jak totiž každého nazýval, kdož o synu jeho nepočestně souditi se opovážil, na místě a očitě dokázati, že syn jeho nikdy jinou holku na mysli neměl, než Maternovic Adlinku. A ve své rozhorlenosti nedaje se déle zdržovati, vzchopil se a s rozpálenýma tvářema hnal se nahoru do taneční síně.

Nahoře panoval šumivý hluk. Bylo právě po tanci. Rozčilena byla veselostí veškerá společnost, vyjmouc dvě osoby, ježto napořád v nesnázích vázly, ačkoli mezi strakatým množstvím sezvaných hostů libostný úsměv okazovati musily. A to byl urburní písař Vít se svou nevěstou, zlatohlavou Adlinkou.

Téhož dne ráno byl u něho přítel Adamec. Oba byli na dnešní kvas pozváni; protož nebylo divu, že se jich rozmluva záhy k tomuto předmětu obrátila.

„Naději se,“ řekl Adamec mezi jiným, „že dnešního večera Adlince před celou Horou bolest nahradíš, kterou jsi jí od posledního plesu u pana Hanuše potají činil.“

Zabloudilý mladík byl by rád všecku vinu se sebe shodil, byl by rád příteli odporoval; cítil však také, že by musel jednati proti svědomí, a protož slíbil před světskýma očima učiniti, co od něho povinnost žádá; i musil se k tomu tím spíše odhodlati, protože měl oklamanou Adlinku s otcovským příznivcem jejím, panem Hanušem, k plesu provázeti.

Nejraději byl by zůstal doma; ale k tomu neměl dostatečné příčiny, a mimo to pohánělo jej pošetilé srdce na místa, kdežto doufal, že se bude moci k Rozině přiblížit. Vešel tedy do společnosti s Adlinkou, mluvil i chodil s ní, držel se po boku jejím, ale byl by se přec také nějaké nešetrnosti dopustil, kdyby se nebyl okolo něho a Adlinky přítel Adamec pořád otáčel, a veselými slovy přičiňoval, aby tu mezi nimi žádná nelibost nevznikla.

Vítovo srdce bylo při tom jako v mučírně. Po každé ho sevřela nevýslovná ouzkost, kdykoli se oko jeho s hravými zraky panny Roziny potkalo. Teprva nedávno byl od ní nejpatrnější důkazy milostné přízně obdržel, a nyní se musel před ní s Adlinkou prováděti, kterouž byl přece zapíral!

Nezdáloť se sice, že by si dnes panna Rozina urburního písaře tuze všímala, ježto se okolo ní skoro pořád hraběcí hostitel, jakož okolo hvězdy celého shromáždění, vznášel, a tudy v prsou Vítových první jiskru žárlivosti rozněcoval: přece však někdy buď z outrpnosti anebo k posměchu naň pohledla, a ubohý zaslepenec, domnívaje se, že v pohledu jejím milostnou výčitku anebo toužebný plamen čte, zapomínal, že mu po boku dívka stojí, kteráž jediná právo měla milostné výčitky mu činiti.

Skoro ve stejných nesnázích tonula Adlinka. Onať se byla sice nedávno s milencem smířila a novou důvěru v srdci svém vzbudila; ale brzy na to zdálo se jí už opět, že se byla tuze časně této sladké těšitelce oddala. Celé chování Vítovo jí to jevilo. Nepokažený posud jinoch nebyl tak cvičen, aby byl mohl stav nově pobouřené duše ukrýti, a dívčí oko bývá i při nejúplnější důvěře dosti bystré, aby ony záhyby mužského srdce prohlídlo, v nichžto se nevěra hnízdí.

Ona šla k hraběcímu kvasu jen proto, že tomu pan Hanuš chtěl; ale raději byla by zůstala doma, v tiché sednici anebo na malé zahrádce, ve společnosti svého Víta. Nyní ho měla ovšem také u sebe; ale v těchto hlučných místech nedalo se tak s ním rozprávěti, jakož to srdce její žádalo; a mimo to — což nepozorovala jeho roztržitost? nepostihla jeho vzhledy, an se obracely, kam se nikdy obraceti neměly? Srdce jí tlouklo tesklivým tušením.

V takovéto chvíli vešel starý Plichta do síně. Zardělá jeho tvář se leskla, oči se jiskřily.

„Ah, cesta má je požehnána!“ zvolal horlivý zastavatel syna svého, an jej i s Adlinkou a panem Adamcem mezi strakatinou procházejících se hostů zahlídnul. „Tuť vás mám všechny pohromadě. Prosím, vzácná panno, pozdrž se na okamžení!“ obrátil se k dceři Ruthardově, an právě mimo letěla, i vstoupil jí do cesty. „Prosím — budeme hned hotovi. Lživí lidé mi nabručeli cosi do uší — jest to arci k smíchu; já bych byl ale přece rád, aby se to tady před očima celé vzácné obce vyrovnalo.“

„Co je?“ ptala se Rozina u velikém podivení.

„I nech, pane Plichto, všeho rovnání na chvíli příležitější,“ prohodil Adamec, „třeba na zejtřek. Teď jsme tady, abychom byli veseli —“

„Ale já nemohu být vesel,“ odsekl mu starý, „dokud nemám srdce a mysl v pořádku — a to se může v okamžení spravit. Jen mne poslechni, vzácná panno!“ mluvil dále k Rozině, „tys dítě vysoce váženého domu Ruthardovského, jemuž jsem oddán ze vší síly své, a Vít je můj syn, kteréhož jako vlastní život miluji. Utrhační lidé ale povídají, že prý je nevěren své Adlince — ano povídají —“

Jako střelená laň trhla sebou při těch slovech Rozina, a zmizela mezi davem hostů.

„Nechtěl bys mi, pane otče, z plné číše zavdati?“ přetrhnul Adamec další řeč Plichtovu, vida se strachem, o jaké to věci rozhorlený otec nevčasnou rozprávku začíná, i chopil se ho pod paždím a chtěl ho vyvésti ze síně.

„I napoj si všechny všude kováříky, pane Adamče!“ opřel se mu stařec. „Mně se nechce pít. Já tu mám s Vítem co mluviti! — Nech mě, zlatohlávku — neškubej mě — dnes to musí ven! Lháři mi povídají, že prý tě Vítek podvádí. Já si tedy vyprosím, aby okázal, že tě miluje — aby tě tuhle, před celou vzácnou společností, za svou nastávající manželku prohlásil a všechny vespolek na svatbu pozval, neboť to již vím, že ji pan Hanuš z obzvláštní milosti velmi pěkně vystrojí. Tamhle stojí, mužem se ho hned na to zeptati.“

„Pro živý Bůh, otče! pamatuj se, kde stojíme!“ zdržoval ho Vít, ouzkostí se na celém těle třesa. Adlinka pak chtěla uklouznout; ale starý je držel oba pevně za ruce.

Na hlasitá slova jeho počínali se již hosté zvědavě okolo nich zastavovati. Všickni to ale měli za žert, provozený k obecnému vyražení.

„Stůjte! nehýbejte se!“ zvolal starý dále. „Dnes mám chuť rozdávati požehnání. Já řku — kdy hodláte svatbu strojiti?“

Vítovi bylo, jakoby se podlaha pod ním bořila a jakoby ho plamenná propast pohlcovala. Před rozjitřenou duší jeho blýskala se podoba Roziny, a v tom okamžení nemohl se rozhodnouti. Náhlá vůle otcova překvapila ho tuze strašlivě.

Adlinka bledla, jako by ji byl dech smrti ovanul. V této chvíli cítila patrně, že od lásky milovaného mládence nic více očekávati nemůže. Při tom se jí zdálo, že veškerá společnost na ni s posměchem hledí, a ruka její spočívala jako ledová v ruce starého Plichty.

V tom ale přistoupil Adamec, a kročiv mezi ní a Plichtu, sám ji pojal za ruku, a obrátiv se k společnosti, řekl hlasem povýšeným:

„Žádný se nediv, paní a pánové, že pan Vít, vážený písař urburní, pannu Adlinku za nevěstu svou prohlásiti nemůže; neboť ona je mojí nevěstou!“

Kolem povstal šumot, a s náramným podivením hleděli všickni na nenadálého ženicha. Nemysliliť jinak, nežli že Adamec, chtěje snad ve smyslu starého Plichty pokračovati, dle zvyku svého šašky provádí; ale slova jeho zněla tuze opravdivě, a ve tváři jeho jevila se ouplná vážnost — a to je zase mýlilo.

Adlinku přešly mrákoty, i byla by snad k zemi klesla, kdyby nebyl Adamec rychle rámě své okolo ní ovinul. Při tom se níže k ní nahnul a zašeptal:

„Nemějte starosti, Adlinko — a důvěřujte ve mne!“