Rozina Ruthardova/5.

Rozina Ruthardova Josef Kajetán Tyl
4.	5.	6.

Údaje o textu
Titulek:	5.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Rozina Ruthardova ; Dekret kutnohorský. Praha : Alois Hynek, 1888. s. 32–35. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Za oněch časů, když se takovéto rozmíšky a převraty v některých rodinách obce Kutnohorské po domácku přiházely, dály se i věci veřejné, kteréž nejen celému městu, nýbrž i veškerému království různicemi a neshodami hrozily. A věci tyto zběhly se mezi Albrechtem knížetem rakouským a spolu císařem německým, pak Václavem toho jména Druhým, králem českým.

Po smrti krále Přemysla stal se totiž Vladislav Lokietek držitelem království polského. Avšak leta 1300 byl vyřknutím národu pro páchání neřádů s trůnu svržen, a na jeho místo jednosvorně Václav Český dosazen; načež i tento brannou rukou do Polska vtrhnuv a s Eliškou, dcerou zavražděného Přemysla, se zasnoubiv, řádně v nové panství se uvázal. Vyhnaný Lokietek bloudil napotom po uherské zemi, a zatoulal se až do Říma.

Za rok na to zemřel Ondřej Třetí, král uherský, a koruna jeho podávala se Václavovi Českému. Ale pečlivý panovník tento, maje dosti na tom, že se musel o svaté dědictví otcovské, o drahou vlast a kolébku, jakož i o krajiny Krakovské, království polské a spojené s ním Pomořany starati, nechtěl na újmu ostatních poddaných národů svých nové břemeno vlády uherské na vlastní bedra vložiti; nýbrž poradiv se s pány českými, nabídnul vyslancům uherským dvanáctiletého syna svého, Václava Třetího. Vyslancové uherští přijali toto nabídnutí královo s velkou radostí, a jsouce tomu povděčni, že Uhrům vladaře ze slavného domu zjednali, vydali se ihned s královským mládenečkem na cestu a slavně ho doma korunovali.

Avšak ještě za živobytí v Pánu zesnulého Ondřeje bylo se některým nespokojeným pánům uzdálo, aby na místo churavého panovníka volili pána nového, a v jich smyslu ponavrhnul jim papež Bonifác Karla Roberta, kterýž byl syn Karla Martella, knížete neapolského a vnuk Marie, dcery krále uherského, Štěpána Pátého. Ondřej podržel pouhé jméno královské, Karel ale uchopil se vlády a po smrti onoho pospíšil ze Záhřebu, kdežto své sezení měl, do Uher a dal se Ostřihomským arcibiskupem za krále prohlásiti.

Mezi tím byl ale již největším počtem stavů zemských Václav Český za krále vyvolen. I nemohlo se tedy toto Uhrův libovolné počínání papeži líbiti, jelikož proti vůli jeho čelíc, ustanovení jeho stran Roberta zvrhovalo. Protož vypravil do Uher legáta, aby obecní mysl od mladého Přemyslovce odvrátil, a králi Václavu poslal do Čech list, v němžto jej z přijmutí koruny uherské káral a syna nazpět povolati mu poroučel. Václav na to arci poselství do Říma vystrojiv, listem velmi uctivým se omlouval, že Robert toliko hlasem odbojníků a odpadlíků za krále povolán; on však i syn jeho že jednohlasně ode všech stavů za panovníka zvolen a dle rodu, jakož i příbuzenství s německými císaři a uherskými králi důstojnosti té i hoden jest, a proto že také otce svatého o pomoc a ochranu před všemi odpůrníky prosí, kteří by koli proti právům jeho povstali.

Tím však nepřivedl papeže na jiné smýšlení. Bonifác hrozil poznovu, ba při ustavičných prosbách vyhnaného Lokietka začal Václavu i stran uvázání se v království polské nepokoj činiti. Václav ale, na domluvu již nedbaje, zůstával na svém, a tudíž musil svatý otec o důtklivé pohnání k císaři Albrechtovi se utéci a jemu slíbiti, že ho ve všech hodnostech i právech potvrdí, ačkoli se byl na počátku proti volení jeho za císaře dlouho zpěčoval.

Rozšiřování českých pomezí, rostoucí síla a jako z hrobu vznikající nová sláva národu českého nelíbila se již dávno sousednímu knížeti rakouskému. Strachovalť se, že by mohl věk Otakarův a Rudolfův ještě jednou vzejíti, a že by pak osudové třeba jinak rozhodli, než byli jsou učinili na polích Moravských. Dávno tedy číhal na příležitost, aby se mohl nepřátelsky o Václava opříti, a protož i milerád k papežovým pobídkám ucho naklonil, zvláště an se k tomu onoho času ještě jiná příčina vyskytla, kteráž Albrechtovi žádanou příležitost k provedení tajných zámyslů podala.

On byl totiž na Mohuckém, Trevirském a Kolínském arcibiskupu všecka porýnská cla k svému požitku požádal. K tomu ale nechtěli tito svoliti, ano hrozíce ho za to císařství zbaviti, začali proti němu i vojska sbírati. Albrecht je ale porazil a vypátral při tom, že i král český arcibiskupům proti všelikým nespravedlnostem císařovým pomáhati sliboval. Zapomněl tehdy, že mu byl Václav roku 1298 zvláštní svou přímluvou a snažením u knížat ostatních k vyvolení za císaře nejvíce prospíval; že mu pak na potřebná vydání u dvoru 50.000 hřiven stříbra půjčil, a že s ním i krevně spřátelen jest, a vyslav do Prahy listy, žádal na králi, aby jakož každý jiný kníže v říši německé k poplatkům se měl a nejen prošlé již desátky, nýbrž i daň za léta budoucí, počtem 80.000 hřiven stříbra odvedl, anebo mu Kutnohorské doly na šest rokův k úplnému užívání přepustil, spolu však i Cheby, Míšeň, Uhry, Krakov a Polsko navrátil a k Říši přivtělil.

Bolestně bylo Václavu na tuto žádost odpovídati. Na Chebsko byl knížeti rakouskému velikou sumu peněz půjčil; Míšeň byla ještě ze starších časů v zástavě; Uhry, Krakov a Polsko byl právem ke své koruně připojil, a země česká byla se po dlouholetém utrpení Braniborské vlády sama ještě sotva zotavila. I odpověděl tedy také v takovémto smyslu na Albrechtovo požadování, připojiv, že císař na králi českém žádných poplatků žádati nemůže, a že král český německým císařům k ničemu jinému propůjčovati se nemusí, nežli k slušné úctě.

Ale Albrecht byl si již napřed uši zacpal před každou omluvou, nic jiného slyšeti nechtěje, nežli zvuk českého stříbra. I umínil si pevně, že se jím brzo potěší, a byť se to i násilně, brannou rukou neb jinými prostředky státi mělo. Nepomýšlel déle, aby se jen Petrovu náměstku po vůli zachoval, alebrž hlavně se o to zasazoval, aby sám sobě posloužil.

Nežli se však meče uchopil, uzavřel ještě po jiných cestách oučelu svého stíhati. Usmyslil si totiž, samu Horu Kutnou a po ní snad i jiná města česká tajně si nakloniti, neb alespoň v lůně jejím osnovu k dalšímu podnikání zapřísti, koje se nadějí, že se v bohaté město buďto lstivým porovnáním aneb konečně válečným štěstím uváže.