Rozina Ruthardova/16.

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: 16.
Autor: Josef Kajetán Tyl
Zdroj: TYL, Josef Kajetán. Rozina Ruthardova ; Dekret kutnohorský. Praha : Alois Hynek, 1888. s. 97–102.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Tiše a mírně klonilo se po bouřlivém dnu slunce k západu, jaksi outrpně pohlédajíc na Horu, kdežto se po divém hluku, po zvuku zbraně, po bědování a modlitbách tajemné mrtvo rozhostilo.

Pověst o vůli císařově, jakož i o záhubě, jakováž přátelům v zajetí hrozila, pak o nehodě, jenžto z domu samého rychtáře na obec přišla — to všecko naplnilo branné i nebranné obyvatele bolestným zděšením, a ode rtů ke rtům rozletovaly se starostlivé, polotajené rozprávky. K zejtřejšímu boji neděly se žádné přípravy. V trapné neoučinnosti kotácel se jindy živý, pružný, pracovitý lid. Od domu k domu, zvláště na dolejším městě, bylo pod ztrátou hrdla zakázáno, aby u večer a zjitra žádný vodu z potoka nenabíral, a vůbec aby nikdo bez zvláštního dovolení celý ten čas z města nevycházel. S tajnou hrůzou čekali všickni, co se díti bude a k jakému konci to s městem i se zajatými dopadne. Co byla obecní rada uzavřela, o tom nikdo nevěděl. Ustanoviloť se, zachovati o tom nejhlubší mlčení, aby ani nejmenší zpráva zrádnými ústy k Albrechtovi nepřišla.

Celého města zmocnilo se tesklivé tušení. Sám Adamec, ta nejveselejší duše mezi Horníky, nemohl se toho pocitu zbaviti. Nepokojně komnatu svou přebíhaje, topil se v traplivém přemyšlování. Navzdor veliké své odvážlivosti byl se ráno šťastně a bez ourazu s vítěznými sbory do města navrátil; ale nešťastnější přítel Vít uvázl v rukou nepřátelských. U tohoto bloudila tedy nyní duše jeho, a nemohla jakési bázně pozbyti.

Včasnou neohrožeností k dnešnímu vítězství nad mnohé jiné přispěv a statečností svou mezi prvními u věcech bojovných čestného místa si dobyv, seděl pak také u veliké radě před poslem Albrechtovým, a tudy též věděl, na čem se byli šepmistři a obecní starší dle nálezu starého Rutharda usnesli.

Ustrnulť sice tak jako jiní nad slovy přísného starce, ale dal posléz také svolení své; považovalť nahodilou se pomoc za skutek největší potřeby, za prostředek zoufanlivé odvážlivosti, a tudíž ji nemohl zatratit. Když byl ale o samotě ve své komnatě, tu se probudil v prsou jeho tajemný i varovný hlas, kterýž ani udusiti, jemuž ani dobře porozuměti, ani odpověděti nemohl. I nutil se do zpěvu, ale zvuky mu uvázly v hrdle.

V tom se otevřely zprudka dveře a přes práh vešla kvapným kročejem Adlinka. Dávný přítel ubohou dívku sotva poznal. Zdivočelé, pláčem zapálené byly oči její, tváře nepřirozeným plamenem zardělé, šat nespořádán, a celá outlá postava velikou loktuší podivně zahalena. Byla to živá podoba bolesti a hoře.

„Pomozte, pomozte, pane Adamče!“ byla první a hlasitá slova její, sotva že přes práh vrazila a mladého muže křečovitě za ruce chopila. „Zejtra prý Vít umře!“

„Aj, upokojte se, drahá Adlinko!“ začal ji věrný přítel s nemalým podivením těšiti. „Kdož pak vás tak nepozorně polekal? Naše i Vítovo živobytí jest v rukou božích, a obec učiní zajisté všecko, aby syny své ochránila.“

„Ach, což dokáže obec!“ bědovala dívka. „Ta je žena bez lásky! ta bude svých pokladů, své slávy ošetřovati, a nebude hleděti, zdali při tom někomu srdce krvácí. A mé srdce krvácí! Jáť nemohu na tomto světě již ničeho nežli Víta ztratit — ó nedívejte se na mne tak nevěřícím okem! Jáť jsem s ním mluvila — jáť jsem mu za dar života, za dar nové, upřímné, zkoušené lásky díky povinna! Matka má je mrtva —“

„Pro živý Bůh, zpamatujte se, Adlinko!“ zvolal Adamec. „Strachem se vám pomátli smyslové. Což to mluvíte o matce a o Vítu?“

Onť posud nevěděl, co se bylo dnes na zahrádce a v sednici vdovy Maternovy přihodilo.

Živými barvami vyobrazila mu tedy dívka příhodu s loupežným nepřítelem, matčinu smrt a smíření své s Vítem.

„Ve slzách,“ dokončila své vypravování, „klečela jsem u mrtvého těla, a modlitba moje chtěla se nésti zhůru za odešlou před trůn věčného Slitovníka; ale bázeň o Víta vyhnala mě z tiché komnaty. Pan Hanuš mluvil ke mně těšícími slovy, a já chtěla duši nakloniti k jeho moudrosti; ale bázeň o Víta vyhnala mě z jeho náručí. Ach, oni mi nerozumějí — bolest mou žádný nechápe — samotná stojím na světě a toliko k vám se utíkám. Vy to víte, jak jsem ho milovala, a přec byla tehdejší moje láska proti nynější jako večerní stín proti polednímu slunci. Nedbám na svět a na osudy lidské — jen mu pomozte — pomozte!“

Pan Adamec vězel v nemalé nesnázi. Nebyl sice nikdy pochyboval, že by dívka tichá, jednou pozbuzena, citu velmi živému se oddala: ale takové prudkosti, s jakovou nyní k němu mluvila, nikdy se nenadál. Vida, že ve slovech jejích téměř celá duše její tone, pohlížel jí až na hluboké dno, kde žalost a láska bydlely.

„Nabuďte mysli, zlatoušku!“ promluvil k ní hlasem chlácholivým — „a poslyšte upřímného přítele. Ručím vám za to svou vírou v lásku vaši — Vítův život není v takovém nebezpečí, jako vám snad pověst nalhala, neb jako nám císař pohrozil. Ten hrdý měl by sám nyní Boha vzývati, aby od něho pomstu odvrátil.“

A na to svěřil dívce, co byla rada k zachování města i zajatých přátel, jakož i k zahubení císařského vojska učiniti ustanovila.

„Spasiteli od věčnosti! jedu do potoka?“ zděsila se dívka po této zprávě na novo. „Krátkozrací! nelítostiví! a tímto skutkem hodláte zachovati zajatých? Kdo z nich bude bez rány? koho z nich nebude palčivá žízeň trápiti? kdo z nich nebude po ochlazujícím nápoji toužiti?“

„Divotvorná nebesa!“ zkřikl Adamec, „nač mi to připomínáte? Ó arciť, arciť, ranami jsou poseta těla jejich! V zimničném horku bude je žízeň mučiti, a podá-li jim outrpná ruka vláhy, podá jim smrt. Ó naší zaslepenosti! ježto jsme z horlivé radosti nad blízkým hřbitovem krutých nepřátel zapomněli, že i bratry své mezi nimi pochováme!“

Takto zvolal pan Adamec. Při slovech dívčích bylo se mu najednou v mysli rozjasnilo, a tesklivé tušení, jež ho bylo před jejím příchodem svíralo, poněkud vysvětlilo. Přirozeným lidumilenstvím a věrným přátelstvím zanícen, popustil na okamžik měkkému srdci uzdu a sám také před bědující dívkou zahořekoval. V prudkém pohnutí začal pak semotam přecházet.

„Pomoztež tedy, pomozte!“ úpěla nyní Adlinka, s rukama sepjatýma krok za krokem upřímného muže stíhajíc. „Učiňtež prostředek — vy to můžete! Vtipná je vaše hlava, povolni budou občané —“

„Nechte mě na okamžik o věci přemýšleti, Adlinko!“ pokynul na ni Adamec, krokem rychlejším po komnatě přebíhaje, jakoby šťastnou myšlénku již již stíhal. Starostlivá dívka zastavila se poslušně jako beránek, ale oči nespouštěla s tváří Adamcových, jakoby na nich každé pohnutí, každý oumysl byla chtěla čísti.

„Přede vším bude potřebí,“ začal mladý muž po malé chvíli jako sám k sobě mluviti, „aby se někdo do táboru odvážil —“

„Já se odvážím!“ zvolala Adlinka, rychle až k němu přikročíc. „Já se tam vydám — hned, a seberu všechnu chytrost, oklamu nepřítele, ve své podobě — v jiné podobě — jak jen za dobré uznáte, milý pane Adamče!“

„Zlaté děvče!“ odpověděl tento, „chůze do nepřátelského táboru a mluvení s divými bojovníky není sváteční procházka do Sedlického kláštera nebo zpívání veselých písniček —“

„Jáť také nechci zpívati a nechci na procházku vyjíti!“ zvolala dívka nadšena hrdinskou odvážlivosti. „Jej chci ochrániti, v jehož lásku se kořen života mého upjal, a bez něhož by se povalila koruna radostných dnů mých v prach a bláto. Ach, což pak mi nechcete ničeho dopřáti, co bych pro Víta alespoň z vděčnosti učiniti mohla?“

„Chci, chci, Bůh mě slyší, Adlinko!“ zvolal Adamec, a pln sladkého pohnutí přivinul pannu milující k srdci svému. „Bůh mě také vidí — já tě musím obejmouti, trpící anděle! Neplačte — anebo mě naučte ze slzí svých drahé perle dělati, abych je u skvostný věnec navlíknul a Vítovi jako znamení nadpozemské lásky doručil. Běda jemu, jestli se jedinou myšlénkou této chvíle nehodným učiní!“

„To nemůže,“ odpovídala dívka, slzavé oči prosebně k pohnutému příteli pozdvihujíc — „to nemůže; neboť dosavad v nepřátelských rukou vězí a nezpomůže-li vaše přátelství, nevyvázne z nich beze smrti. Ó že jsou jen dívčí tato ramena!“ zvolala dále ruce k nebi napínajíc; „že nekryje oděv mužský tělo mé, abych mohla podniknouti, k čemu mě láska pohání!“

„To učiní přátelství moje,“ doložil Adamec, „aniž bude potřebí, abychom s vámi koruny panen našich a ozdoby obce pozbyli. Nevímť sice dosavad, co učiním, ale dobrý Bůh, neopouštěje člověka v největší potřebě, osvítí mysl mou. Zatím si odpočiňte, zlato naše, a očekávejte mě s duší nadějnou. Musímť přede vším s panem rychtářem promluviti, a pak nás boží pomoc k dílu povede!“

Čistým políbením na čelo dívčí zasvětil se pak upřímný muž za věrného společníka jejího při nastávajícím podnikání. Na to ji dovedl k pohodlnému sedadlu, a nařídiv užaslé staré hospodyni, ženě laskavé, aby o dívku pečovala, sám rychlým krokem k Jiřímu Ruthardovi pospíchal.

Adlinka ale netoužila v rozjitření duše své po lidské péči o křehkou schránku tělesnou, alebrž před obrazem Matky boží, kterýž tu jako veliká vzácnost tehdejšího malířství a drahá ozdoba komnaty se lesknul, na kolena padnouc, posílala vroucí modlení k nebesům.