Rozina Ruthardova/15.

Rozina Ruthardova Josef Kajetán Tyl
14.	15.	16.

Údaje o textu
Titulek:	15.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Rozina Ruthardova ; Dekret kutnohorský. Praha : Alois Hynek, 1888. s. 89–97. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Na veliké síni v radním domě seděli šepmistrové a obecní starší s městským rychtářem panem Ruthardem. U prostřed síně stál bývalý a na Horách již povědomý společník nešťastného hraběte Liebensteina, rytíř Blum, kterýž byl ještě toho dne co Albrechtův jednatel do města přijel, maje obci vůli císařovu prohlásiti a s obecními staršími porokovati.

Věc váleční nacházela se tu nyní v rukou domácího řízení, a v tom případu mohl arci sám rychtář tento důležitý ouřad nejlépe zastati, ježto s velikou věhlasností a věcí veřejných známostí i zkušenost v běhu válečném, nabytou za mladších let, spojoval. K němu tedy obracel se nyní zřetel jakožto k hlavě celého shromáždění a zástupci moci královské.

„Milí a mnou velmi vážení pánové!“ jal se posel z nepřátelského tábora mluviti. „Když jsem ponejprv do města vašeho vjížděl a sice po boku laskavého i mocného příznivce svého, jehož mrtvé tělo jsem pak z bran vašich s krvácejícím srdcem k truchlícím přátelům odvážeti musel — tenkráte, pánové, mně věru nepřipadlo, že by mě tak brzo běh kruté války mezi vás opět uvedl.“

„Pane rytíři,“ přejal mu Ruthard další slova s velikou vážností, „můžeš-li dle poslání svého všech připomínek na minulost opominouti, velmi se nám zavděčíš; i nemůže to být pro žádnou stranu věc radostná, příhodu nešťastnou na mysli obnovovati. Oznam raději, co pán a kníže tvůj obci naší vzkazuje.“

„Vedle tvé libosti, pane rychtáři!“ odpověděl rytíř poněkud pohoršen. „Jiný na místě mém by také s vámi času nemařil; já však užil dobrých dní v městě vašem, a chci se vám nyní k povděčné posluze propůjčiti. Protož vám přede vším na paměť uvádím, že má císař a pán můj velikou příčinu, nevražiti na Horu, a že je silné předsevzetí jeho, doly její ve svou moc dostati. Dnes před večerem přitrhnou ostatní zástupové za knížetem Rudolfem, a na zejtří učiní se poslední outok na Horu, jemuž město zajisté neodolá. Avšak přirozená laskavost císaře pána je tak veliká, že rád porovnání válečného se odřekne a na příkoří jemu již učiněné zapomene, když mu dobrovolně město poddáte a jako pánu svému poslušnost slíbíte; jinak sice vás všechny i zajaté přátele vaše v táboru hněv jeho zachvátí. Nebudou-li brány Kutnohorské zítra před ním otevřeny, nežli nám slunce nad hlavy vzejde,“ mluvil posel hlasem povýšeným dále, „padnou zajatí přátelé vaši mečem mstitelným, a záhubným proudem obrátí se na vás pomsta. I zaklel se císař památkou otce svého, že kámen na kamenu v Hoře nezůstane!“

Zaraženi nad nelidskou zprávou seděli všickni přítomní za nějakou chvíli v hlubokém mlčení. Skoro každý byl dnes někoho z přátel nebo pokrevních pohřešil, a nenaleznuv ho mezi mrtvými, musel souditi, že padl do zajetí; na tyto ubohé myslila nyní městská rada, byť i vlastní nebezpečí byla mimo sebe pustila. Rytíř vyslaný použil tohoto zamlčení a jal se dále mluviti:

„Pomyslete, Horníci! že nemáte žádného práva, abyste lidského slitování od císaře očekávali, jelikož jste zavražděním miláčka jeho rozhodnou příčinu k tomuto boji zavdali. Pomyslete, že je síla vaše zmařena, město vaše nehrazeno a pomoc ještě daleká. Pomyslete, v jaké nebezpečí, v jakou pohromu své bohaté město, statky své i život svůj zúmyslně uvádíte; a považte naproti tomu, jak milostivého i mocného pána v knížeti Albrechtovi sobě nakloniti můžete; považte —“

„Považ ty sám, posle výmluvný!“ zvolal nyní starý Ruthard, a vzchopiv se na svém sedadle, s uzardělou tváří vůkol sebe pohlédaje, hněvivýma očima po Blumovi střílel, „považ ty sám, že řečí svou žluč věrných měšťanů zbuzuješ! Přijaliť jsme posla císařského v městě našem z té jediné příčiny, že jsme vyslaneckého práva šetřili, smysl tvého poselství neznali a ničeho zanedbati nechtěli, co by snad k porovnání sporu mezi naším a tvým pánem sloužilo. Avšak svodná, k zradě popouzivá slova císařova poslouchati nejsme povinni, a kdo se osměluje k uším našim je donášeti, odvažuje se i hrdla svého s ústy zrádnými. Vrať se nazpět, herolte, a řekni pánu svému, že se ještě nenaučil důvěry lidské dobývati, a neumí-li posly své před pomstou otužiti, ať je nikdy více nevysílá s takovými důkazy své milosti, jakož jest onen, že v poctivém boji zajaté pod meč katovský vydá.“

„Běh a prospěch válečný nutívá k činům, ježto se někdy s myslí nepřátel nesrovnávají,“ odpovídal Blum. „Já stojím před vámi jménem císařovým, i vím dobře, kam a jak se odvážiti mohu. Pěkná jeť ovšem oddanost vaše k Václavu, příkladná je věrnost i udatnost vaše; ale moudrá není, a v městě, kdežto se mezi nejstaršími a nejvzácnějšími rodinami lidé z německé krve nacházejí, docela zbytečná. I divím se tomu, že právě ty, pane rychtáři, an se v těžké době o dobro města jedná, nejprvněji hlasu odporného pozdvihuješ, jenžto jsem právě u tebe mysl nejochotnější najíti se domýšlel.“

„U mne, rytíři?“ ozval se pan Jiří a hněvné leknutí vyděsilo z něho na okamžik všechen život. „Jak to, utrhači?“ zkřiknul pak opět hlasem zvučným. „Bůh jest nad námi — pověz, člověče! proč u mne takových ohavností pohledáváš?“

„Žádných ohavností, pane rychtáři!“ odpověděl Blum s hrdostí. „Stojím tady jménem císařovým —“

„Mluv, člověče, proč právě u mne takových nešlechetností pohledáváš?“ opakoval stařec rozjitřený, „proč toliko u mne, jako bych nejhorší byl mezi Horníky?“

„Protože nám vlastní dcera tvá již za živobytí hraběte Liebensteina dobrou naději dávala,“ odpověděl rytíř s velkou jistotou, „a protože nám včera opět nový důkaz o náchylnosti domu tvého k císaři pánu podala.“

„Dcera moje?“ zkřikl stařec po celém těle trnoucí.

„Panna Rozina?“ užaslo veškeré shromáždění, a po síni povstalo šumivé šeptání.

„Dcera moje?“ opětoval zděšený otec. „To jest ohavná lež, zlomyslný člověče, a pro ni budeš později se mnou se rovnati! Dcera moje! Veliký Bože, nedej mi věcí nemožnou se lekati! Řada let mých jesti veliká i promíšena mnohou radostí; ale toto jediné slovo: dcera moje! převyšuje žalem a hořkostí všechnu míru rozkoší. Rychle, kde jest dcera má? Přiveďte dceru mou!“

„Nevolej nadarmo, pane rychtáři!“ promluvil Blum; „dcera tvá je se starým služebníkem v císařském táboře.“

„Spravedlivý Bože!“ zalkal nešťastný otec, i musil vysokého sedadla se zadržeti, aby neklesl. V celém shromáždění povstalo veliké pohnutí, a císařův posel mluvil dále:

„Chtěje mysl vaši, pánové, císaři v dobrotě nakloniti, přijel hrabě Liebensteinský do města vašeho, jakož by o tajném jeho zámyslu zajisté nejeden mezi vámi pověděti mohl, kdyby se nyní přiznati neostýchal, že s usmrceným o věci té rozprávěl. Spanilostí ducha i těla svého našel hrabě také milost před očima páně rychtářovy dcery, kteráž mu slibovala, že se pohne mysl otcova i jiných Horníků k vlastnímu svému prospěchu, i zavázala se, že bude s miláčkem k žádoucímu cíli pracovati.“

„Toť jsou věci neslýchané — hrozné!“ ozvalo se ustrnutí mezi obecními staršími. Na tvářích jevilo se jim pohoršení, a hněvivě začaly se jich zraky z ulekaného otce po smělém žalobníku točiti.

„Nikoli — to se nestalo! — tak strašlivě nemohlo nebe stvoření své zhanobiti!“ zmužil se pan Ruthard — „toho se krev moje nedopustila! Všickni přítomní i oudové domů jejich, člověk nejnižší v obci naší zhrozil by se činu takového, i pomstil by nespravedlivé nařknutí; proč by toliko mé dítě tak hanebnou zradu bylo spáchalo? Nic, nic! — toho se nedopustilo. Ať si dívku i mladá krev a vřelé toužení k cizímu hraběti byly zavedly — ať se všeho byla dopustila, proč jsem ji otcovské lásky již pozbavil: tak daleko nemohla se přece od povinnosti své uchýliti! Přiveďte ji, ať se omluví; přiveďte také starého Bozděcha!“

„Nadarmo voláš, pane Rutharde!“ usmál se vyslanec. „Již jsem řekl, že je dcera tvá i starý služebník v táboře, a chceš-li, tedy ještě přidám, že jejím i jeho návodem a poučením dnes ráno zástupy naše předměstí se zmocnily, a že sluha tvůj v městě vlastní rukou oheň založil, aby zmnoženou hrůzou vítězství naše usnadnil.“

Strašlivou zprávou překvapeni začali šepmistři a starší vstávati. Každý z nich cítil v tom okamžení, že vyslanec pravdu povídá. Ošklivost a hněv vstupovaly jim do tváří.

V tom vešli drábové, oznamujíce, že ani pannu Rozinu ani starého Bozděcha nalézti nemohou.

„Běda mně!“ zalkal nešťastný otec, a sklesnuv na sedadlo, zahalil si tváře před shromážděním.

Hluk a šumot povstal po síni. Šepmistři vězeli v těžkých nesnázích, a byli by již rádi toto traplivé pojednávání skončili. Mezitím pozdvihl ale ještě jednou rytíř Blum hlasu svého a řekl: „Jednal-li jsem neprávě, vyzradiv před vámi společníky své, jednal jsem z moudrého povážení a upřímně. Panna Rozina i služebník její dali se s hojným pokladem peněz a drahého kamení docela pod ochranu císaře pána — těm neuškodíte. Vám pojde z dlouhého váhání pohroma, a nám bude rychlé odhodlání vítáno. I mluvím tedy o věcech, jakž je právě nacházím, a ničeho strojenými slovy nelíčím. Známeť se, a proto se také snadněji smluvíme.“

„Nesmluvíme — odejdi s nepořízenou!“ zvolali někteří; jiní ještě mlčeli, a tesklivé tušení svíralo jim prsa. Nyní ale vztýčil se opět s velikou důstojností Jiří Ruthard, a bolest všemožně s tváře zapuditi se namáhaje, obrátil se k spoluměšťanům svým s rozpjatou náručí.

„Poslyšte, milí přátelé!“ řekl, „a dovolte ještě promluviti muži, kterýž mezi vámi, před okem božím a vedle slov zákonů sestárnul. Nedivte se, vidouce rychtáře svého a nyní zastupitele věci královské jako slabou ženu plakati; jeť starý úředník také otcem, a toliko srdci otcovskému přináší tyto slzy za oběť. Stal-li se hřích skutečně, o němž tento muž z táboru nepřátelského povídá — Bůh všemohoucí proniká útroby naše! — já jsem nevinen. Milost boží požehnala snažení moje i rozmnožila bohatství mé, a jediná dcera byla mi po smrti dvou synů a manželky všelikou radostí, jižto jsem vážil nad veškeré poklady zemské. Ale Bůh strestal slepotu mou, a metla jeho mne postihla. Již nemám dcery žádné. S hříchem odtrhlo se jediné dítě od srdce otcovského, a já je teď nesmím z prachu pozvednouti, do něhož se zúmyslně uvrhlo. To tam jest a budiž! Ale kdož mezi vámi může dokládati, že bych se byl i já společníkem hříchu dceřina učinil? Táži se vás ve jménu obce i krále našeho, jehož místo tady zastávám — táži se vás, může-li kdo žalovati na Jiřího Rutharda, že byl někdy něco učinil, co tomuto poslu nepřítele našeho příčinu dává, se zrádným obmyslem k němu se blížiti? Vyjevte i pouhé podezření slovem jediným, a já se vyhostím — vyvrhnu z počestného sboru, jehož ozdobou býti vždy ze vší síly jsem pracoval.“

Pohnutí zmocnilo se celého shromáždění, a po krátkém šumotu odpověděl nejstarší mezi šepmistry, stříbrovlasý horník, za ostatní takto: „Vzdáleno budiž od nás všeliké podezření, a může-li vyznání naše i soud lidu obecního upevniti a důmínku o ceně tvé na mysli tvé utvrditi: tedy budiž ubezpečen, že umíme dobře rozeznati, co v této zlé věci tobě a co dceři náleží. Nešťastný jsi, ale ctihoden jako posavad v důstojnosti své.“

„Nešťastný, pravíš? I budu se tedy těšiti slovy písma, řkoucího, že vyrostl koukol mezi pšenicí, ačkoliv dle slabosti lidské zapříti nemohu, že se mi to přetěžkou metlou býti vidí, že koukol právě na mém roli vyrostl,“ odpověděl Ruthard. „Soudu propadla dívka, řečená jindy Rozina Ruthardova, i propadl nevěrný služebník. Mlčmež o nich, dokud je buď věčné řízení anebo světská spravedlnost před stolici naši nepostaví, a obrátivše zřetel svůj nyní k samému vyslanci, uvažme na mysli požadování pána jeho!“

I musil na to rytíř Blum v postranní komnatu odstoupiti, a shromážděná rada začala horlivě rokovati, jakou odpověď by měla císaři poslati.

Rozhodnutí nebylo snadné, jelikož město v skutku u velikém nebezpečí vězelo. Jedni byli ovšem toho mínění, aby se všemu požadování nepřátel ouplný odpor učinil, aby se město jako posavad bránilo a místo hradeb okolo něho statečných prsou nastavilo; jiným zdála se bez pomoci nových zástupů obrana rozložitého a z části neohrazeného města cele nemožná; jiní pak ještě radili, poddati se Albrechtovi jenom na oko, než by král s polem sebraným k pomoci přitrhnul, a potom u vnitř i z venku na nepřítele tisknouti.

Mlčky a zamyšleně, jakoby zápasil s hrozným nálezem, seděl tu starý Jiří Ruthard, až pak najednou se povznesl, a hlasu vysoko pozdvihnuv, prosil, aby šepmistrové zdání jeho vyslechli.

„Dobře mají,“ pravil, „kdož delší obranu města proti vzteku tisícův za nemožnou pokládají; avšak dobře mají také, jenž obec proti nepřátelskému úsilí s ušlechtilou srdnatostí do posledního muže brániti chtějí. Hodnější ale a našeho jména dostojnější zdá se mi býti, když v krvi své utoneme a z domů svých jako hroby všeho bohatství svého učiníme, nežli když bázlivě císaři se poddáme, a takto nejen potupu vlasti a všech spravedlivých zasloužíme, nýbrž také město touž mírou v nebezpečí uvrhneme, jako kdybychom je do posledního kamene bránili; neboť bych musel zajisté na velikém omylu vězeti, očekávaje, že se Albrecht, kdyby snad posléze z města opět ustoupiti musil, nad námi podobného ukrutenství nedopustí, jakovéž nyní nad zajatými provésti zamýšlí. Mínění moje snáší se na tom, že jest potřeba, zástupy nepřátelské jednou ranou jako božím bleskem zahubiti, a byť se to i tak neválečným spůsobem díti mělo, jakož je zavraždění spoluměšťanů našich v nepřátelském táboře. Stojímeť v boji pro statky své, pro život svůj i pro slávu svou — stojíme v boji s nepřítelem stříbra i krve žádoucím, nespravedlivým, a jakou měrou on nám odměřuje, takovou budiž i jemu měříno!“

„Mluv, pane — mluv, příteli!“ ozvali se na to hlasové mezi šepmistry a staršími, a s velikou zvědavostí upírali se všechněch zrakové na výmluvného řečníka. I spočívalo cosi velmi pohnutlivého ve tváři jeho, an vlastních bolestí náramných přemáhaje, toliko péči o spasení obce se poddával.

„Nuže tedy!“ začal stařec po krátkém pomlčení, a postava jeho zdála se býti povýšená i strašlivá jako s plamenným mečem přicházejícího mstitele, a slova jeho zněla vážně jako mluvení věčného soudce. „Pomyslete přede vším, že, cokoliv učiníme, z nevyhnutelné potřeby učiniti musíme, a pak nebude skutek před svědomím naším strašlivý. Ať se navrátí do táboru posel Albrechtův, krví jeho nezprzníme práva vyslaneckého; ať oznámí po statku cizím bažícímu pánu, že horníci požehnání božího v dolech svých až do poslední krůpěje krve brániti se hotují — nad přátely v zajetí jakož i nad námi bude Pán od věčnosti ochranou ruku držeti. Onť sám uděliv nám zemských pokladů, položil k nim také obranu, a rozmanitými dary, jakož i světlem svým vyučuje člověka hájiti se v potřebách. Nadarmo nespočívají nakažlivé i hubivé částky v plodech dolů našich; my těch jedovatých zemských kalů svaříme a nalijeme do potoka, vedle něhož pod Sedlickým klášterem císařské vojsko táborem leží. Albrechtův lid napájí z něho sebe i koně své, a když dnes u večer a zejtra na úsvitě nádoby svoje napuštěnou vodou naplní — bude Bůh duším jeho milostiv!“

Tajnou hrůzou zatajil se dech v prsou všech přítomných. Sklopiliť oči, jakoby se věci báli, kteráž měla přijíti, ačkoli poznávali, že jim ona jediná může pomoci.