Rozina Ruthardova/10.

Rozina Ruthardova Josef Kajetán Tyl
9.	10.	11.

Údaje o textu
Titulek:	10.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Rozina Ruthardova ; Dekret kutnohorský. Praha : Alois Hynek, 1888. s. 59–71. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

V Hoře povstalo veliké zděšení a povyk. Zavraždění hosta, o němžto se již vědělo, že je císařův miláček, bylo zde něco neslýchaného, a na počátku tím víře nepodobnějšího, an se to stalo rukou jinocha, kterýž posud pro svou tichou a zbožnou mysl v nejlepší pověsti stál. Mimo to udál se hrozný skutek v domě nejváženějšího občana, na půdě samého městského rychtáře. Nejvzácnější rodiny upadly tím do lidských úst a v jakési šero nemilého podezření.

Čeleď zavražděného zuřila, vyhrožujíc při tom císařovým hněvem a pomstou přátel hraběcích. Mysl měšťanů byla sklíčená bázní, při níž nemohli udati, čeho se vlastně strachují. Vůbec panovalo veliké, strašné napnutí.

Vít seděl ve vězení, panna Rozina ležela v horké nemoci, a přátelé jich obou byli sevřeni náramnou žalostí.

Vít nezapíral před soudem, že hraběte usmrtil; nechtěl ale udati příčinu, pro nižto se byl vraždy dopustil. Pouhé vyznání z činu spáchaného postačovaloť již sice, že se mohl nad nešťastníkem ortel smrti pronésti; avšak ohledem na jeho posud zachovalé, zbožné mravy, jakož i na přímluvu pana Hanuše i jiných jeho příznivců, zvláště pak na to, že se Adamec za nešťastného přítele svým celým jměním zaručil, dokládaje, že není vina jeho tak veliká: odložilo se vyřknutí soudu až na uzdravení panny Roziny. Doufaloť se, že soudcové od ní ještě okolnosti zvědí, které snad jmenovanou pokutu buď umírní anebo docela zničí.

Takto minulo třicet dní od nešťastného večera, kdyžto byl německý hrabě v Ruthardově zahradě za svého živobytí naposledy večeřel. Rozina se byla zotavila, a měla dnes před soudem vydati svědectví.

Ponejprv po své těžké nemoci, do níž ji byl hrozný výjev po nejsladší hodině života jejího otřesením celé bytosti uvrhnul, stála před zrcadlem a urovnávala si natužený límec okolo bělostného krku. Vůkol malých, poněkud nabledlých rtů nepoletovalo obyčejné usmívání, a oči její neleskly se již jako lákavé hvězdy, ale podobaly se skleněným schránkám tajného, zžíravého a po své kořisti prahnoucího plamene.

Blízko u ní stál Bozděch, kterýž byl projevenou bolestí a pilným ošetřováním v nemoci ještě větší důvěru její získal. Rozina se k němu chvilkami obracela, a oči její potkávaly se pátravě s očima starcovýma. Tu se v ní začal nepokoj zmáhati. I poslala dívku služebnou z komnaty, a zapichovala si poněkud třesoucí se rukou drahé jehlice sama do plných vrkočů.

„Nevím, co to na mne studenou rukou sahá,“ promluvila na to k starému. „Myslilať jsem, že mě dnes pomsta rozpálí.“

„To také učiní,“ řekl tento důvěrně. „Když nebudeš na začátek věci, nýbrž na konec její mysliti, jistě se ti srdéčko zahřeje. Jen směle před ty moudré pány, — a všecko zapři, jakož jsem ti již poradil. Ten blbý klouček, to paňátko od pera ještě proti tobě nemluvilo a také nebude mluviti. Beránčí jeho duše chce tuším něco lvovského vyvésti, a hraje na velikomyslnost. Dobře, ať si hraje! Pro naši pomstu bude to vítaná pochoutka, a pomstit se musíme; neboť když na toho milého, statného a tak nešťastného hraběte pomyslím —“

„Nemysli na něj a mlč!“ zakřikla ho Rozina, a líce její zarděla se na okamžik plamenem hněvu a bolesti. „Nemluv mi o zavražděném! Podoba jeho děsila mě v horké nemoci a kývala na mne v dobách nočních, a já složila do jeho rukou přísahu, že se pomstím na jeho nepřátelích i na všech, kdož nad mrtvým tělem jeho také mou blaženost neoplakali. Radost života mého leží v hrobě — a já tam budu nyní jiným pomáhati.“

Duše její byla rozkvašena hořkostí a hněvem na celý svět. Nenadálá ztráta vezdejšího blaha, kteréž doufala v lásce Liebensteinského nalezti, ranila ji v nejhlubších vnitřnostech a násilně jí otřásla; její veškeré smýšlení splývalo nyní v té důmínce, že se jí tohoto blaha zúmyslně nepřálo, a že ho ona sama nyní také žádnému přáti nemusí. Nacházelať se v takovém stavu mysli, že již nižádných radostí neočekávala a jiným je kaziti obmýšlela. —

V dlouhém a hlubokém zamlčení, v myšlénkách mimo kraje pozemské se toulaje, seděl toho dne urburní písař ve svém vězení. Tváře jeho byly ubledlé, po vnitřní přešlé bouři jako polomrtvé; tichost hrobová ležela na nich.

Tu vešel k němu pan Adamec. Vít pozvednuv očí svých, ani sebou nepohnul.

Neobyčejně vážný byl pohled jindy veselomyslného Adamce. Silně tiskl ruku příteli uvězněnému, a promluvil k němu z hlubokosti duše své.

„Víš-li pak,“ řekl, „že se dnes opět k soudu dostaviti máš? Naději se, že učiníš, co ti hlas boží v srdci člověčím — co ti svatá povinnost k vlastní osobě i k přátelům a obci velí, a že upustíš od tvrdošijného mlčení.“

„Nazýváš-li hlasem božím, co se v mém srdci ozývá,“ odpověděl jinoch mírně, „tedy musím tím pevněji všeliké vysvětlení o té strašlivé noci v prsou ukryti. Zarmoucení, zneuctění a hanba, ježto jsem otci, dobrodincům a spoluobčanům připravil, jsou tak veliké, že nemohu člověku poctivému nikdy více bez uzardění do očí nahlédnouti a pokoj svého srdce opět nalezti. Odleva — a všechna moje blaženost čeká na mne v hrobě; a já bych měl, nežli do něho krok učiním, v poslední té chvíli, kdežto se má duše v pouhém pokání potápěti — v tu chvíli měl bych ještě dobrodinci domu našeho novou bolest a hanu způsobiti, kdybych vyznal, že nezdařilá dcera jeho se zrádným cizincem —“

„Co s tím cizincem?“ tázal se Adamec, když byl Vít v proudu řeči své náhle zarazil, jakoby již mnoho byl pověděl. „Co víš o něm?“

„Nic nevím!“ odpověděl jinoch temně, a všecko další přítelovo domlouvání bylo nadarmo. Již neotevřel ústa.

Mysl jeho byla se u vězení celá změnila. Místo jemné povolnosti usadila se v ní ledová zlomyslnost, nedadouc mu na nic jiného mysliti, nežli na skončení života. Nebálť se mladík smrti, jelikož v ní nic jiného neviděl, nežli vítanou sprostitelku muk hlodajícího svědomí. Pomyšlení, že člověka v slepé vášni zavraždil, kterýž, krom že jej ze srdce dívčího vytiskl, i pannu z domu vzácného k zradě na obci ponoukal — toto pomyšlení zabřesklo se arci chvílemi jako slabý zásvit z mračen deroucího se slunce v temnostech citů jeho; hned ale opět zapuzeno výčitkami nevděčného milence, syna i občana zmizelo, a ubohý padal potom vždy ještě v temnější zádumčivost.

V takovémto stavu duševním nacházeli se tedy Vít a Rozina onoho dne, když měli před soudem poslední vysvětlení o spáchané vraždě podati.

Ve velkém obecním domě shromáždili se všickni představení obce, všech osmnácte šepmistrů, obecní starší a přísežní. Po ulicích stáli zástupové zvědavých diváků, chtících viděti páně Ruthardovu dceru, až půjde do soudnice; neboť nešťastná příhoda v zahradě byla vůbec veliké oučastenství vzbudila, a lid nevěděl ještě, jak o věci souditi, koho zatracovati a koho litovati. Neporušená posud pověst urburního písaře byla z jedné — vzácnost domu dívčího z jiné strany závadou, o kterou se veřejný soud obecního lidu až dosud ztroskotával.

Určená hodina se blížila. Bledá i poněkud slabá, ale vážným krokem brala se Rozina s panem Jiřím Ruthardem k obecnímu domu. V hlubokém, tichém bolu vedl otec, městský rychtář, dítě své před soudnou stolici, a jediný pohled na váženého, nyní v těžkostech postaveného muže dostačoval, srdce všech diváků obměkčiti a na původce strasti jeho kletbu vrhnouti. I litoval dav lidský ubohou pannu, a s temným šumotem tlačil se za ní ke dveřím radní světnice.

„Vzácní pánové a přátelé!“ promluvil pan Jiří, když byl s dívkou do prostranné jizby vešel, „spoluměšťan váš a otec nešťastného dítěte děkuje vám, že jste spravedlivý běh zákonův laskavě zastavili, dokud nemoc dívku na lože poutala; a rychtář městský přivádí vám nyní pannu Rozinu Ruthardovou před moudrý a spravedlivý soud váš, aniž otcovskému srdci prozradí, cokoliv trpkého ucho jeho zaslechne.“

Při tom usedl na místo své; ostatní soudcové učinili po něm, a ticho nastalo po soudnici i za okrouhlým zábradlím, jímžto veliká síň u vchodu přehrazena byla a za nímž hojné množství vážených měšťanů na lavicích sedělo anebo jiných svědků stálo.

„Víš, panno šlechetná,“ jal se nyní k Rozině vážný šepmistr mluviti, jemuž bylo vyšetřování věci svěřeno — „proč jsi k soudu našemu pohnána?“

„Nezdržuj se, pane, zbytečnými otázkami,“ odpověděla dívka „a bez průtahu přistup k věci hlavní! Jakož ty sám, vímť i já, že zavraždění hraběte Liebensteinského —“

Najednou umlkla. Byloť to ponejprv, co po smrti milence svého jméno jeho z úst vypustila, a připamatování dojalo ji tak bolestně, že slzy prolila. Ale okamžitě zbudila v sobě také zas přirozenou pýchu, utřela si oči a ptala se dále, co by soudcové věděti žádali.

„Pověz nám, panno, jak se nešťastná vražda v zahradě otce tvého stala,“ řekl šepmistr.

Rozina se kratince rozmyslila, a pak začala vypravovati:

„Jakož hraběte Liebensteina zajisté i jiné vzácné domy v obci naší uctily, pozvala jsem ho i já k večeři, a nemyslila tím nic jiného dokázati, nežli napraviti nepozornost, jakové by se byl snad otec můj pro veliké péče o veřejný řád a hory své dopustil. Krátká i líbezná byla mi hodina v jeho společnosti — neboť všickni z vás vědí, jak pěknými slovy urozený ten muž rozprávky vésti uměl, a ráda jsem poslouchala hovor jeho, z něhož obzvláštní jeho náklonnosť k městu našemu vysvítala. Tu se náhle, jako bez smyslů, zjeví mladý člověk na prahu mé komnaty a začne hanlivými slovy na hraběte dotírati. Veliké bylo podivení moje, a poznavši v mladíku veřejného úředníka, totiž urburního písaře, nemohlať jsem ovšem takové chování k vzácnému hostu bez hněvu snášeti. Hrabě sám nezpůsobností nevítané návštěvy popuzený, chtěje dotíravce zastrašiti, sáhl po meči; nežli jej ale obnažil, tuť již vrah sám jako vzteklý svou ocel v šlechetné krvi hosta mého pohroužil.“

„Urburní písař obnažil tedy meče svého jen k své obraně, když naň hrabě dorážel?“ tázal se šepmistr kvapně a důrazně, rád každého slova se uchytiv, ježto se k obhájení nešťastného jinocha hodilo.

„To učinil ovšem,“ odpověděla Rozina; „ale on sám hraběte popudil, a jak se okázalo, s tím pevným oumyslem do zahrady se vkradl, aby hosta mého zahubil.“

„Tedy, panno, myslíš,“ vyzvídal soudce, „že písař urburní věděl, koho u tebe v zahradním domě nalezne?“

„Musím tak mysliti, neboť nevím, koho jiného by v domě našem byl pohledával.“

„Ty sama, panno, nedala jsi mládenci příčinu, že tak neobyčejnou dobou do domu otce tvého vešel?“

„Pane šepmistře!“ odpověděla Rozina hrdě, ačkoli se nemohla ubrániti, aby jí lehký červánek nebyl tváře zabarvil — „řekla jsem, že byl hrabě Liebensteinský, nikoli urburní písař hostem mým.“

„Jak ale tentýž písař věděl, že hrabě u tebe večeří?“ dotíral sudí. „A jak vešel do zahrady?“

„Toho se vyptávej na něm, nikoli na mně. Já nevím o ničem, nežli co se před mýma očima událo, a to je dvoje provinění: vkradení se do cizího domu a zúmyslná vražda.“

„Jsi velmi přísná, panno Rozino!“ podotknul šepmistr; a zpytavým okem přeběhl řadu svých soudruhů v radě, jako by jim byl chtěl na tvářích čísti, jsou-li se vším spokojeni, cokoliv nyní nebo později přednese. „Neměj, panno, starosti, že bychom tady s menší bedlivostí zákonů šetřili; ale buď ubezpečena, že budeme vedle jich přísnosti pokračovati, kde nebude možno bez porušení jich smyslu s vinníkem nakládati. Přede vším jest ale potřebí, abys nám pověděla, zdali řečený urburní písař nějakou starší zášť proti zavražděnému choval?“

„Já se nestarala nikdy o záležitosti urburního písaře,“ odpověděla krátce pana Rozina.

„Povídá se však, panno,“ přejal opět soudce další řeč, a pak se obrátil k otci Ruthardu — „odpusť, pane rychtáři, jestli se ti některé slov mých trpkým býti uzdá; povinnost moje —“

„Káže ti mluviti, jak spravedlivému soudci přísluší bez ohledu na rod a na stav před soudem stojících,“ ozval se na to Jiří Ruthard hlasem vážným, a pozvedl důstojně hlavy své. „či-li se mám nadíti, že chcete na ujmu člověka nižšího s dívkou z domu vzácného šetrněji nakládati? Bůhtě živ! kdybych až posud pevně nevěřil, že při té celé nešťastné události čest mé dcery ani nejmenší ouhony utrpěti nemůže, a že se k vůli otci jejímu nevčasné šetrnosti nedopustíte, musel bych vás, pánové, žádati, abyste vyšetřování té zapletené věci mně samému svěřili.“

Slova jeho zněla opravdově, a šepmistr jako na omluvu se pokloniv, obrátil se po krátkém zamlčení zase k dívce a řekl: „Povídá se cosi, milá panno, jakobys byla řečeného písaře darem své lásky dříve oblažila, nežli hraběte?“

„Kdo to povídá?“ opřela se dívka této otázce se vší přirozenou hrdostí, a zrak její začal se temně lesknouti.

„Bůh nad námi!“ ozval se opět starý Ruthard — „něco podobného doneslo se mně samému ke sluchu, ačkoliv se rozum proti tomu zpíral. Co jest při té pověsti pravdivého, Rozino? Odpověz otci — odpověz soudci svému!“

„Což mohu já o pravdivosti zdejších rozprávek rozhodnouti?“ řekla Rozina. „Pověz mi dříve, kdo je roztrousil, a snadno pak pramen jejich ohledáme.“

„Jsou tu lidé, kteří Víta, mladého Plichtu, řečeného urburního písaře, k tobě do domu docházeti vídali,“ řekl šepmistr.

„Aj, moudří páni!“ usmála se dívka hořce, „je-liž krejčí nebo zlatník již proto mým milencem, že mi oděv a šperky do domu přináší? Řečený písař sloužil mi, jako jiný dělník, perem svým, i mohu vás o tom pracemi jeho přesvědčiti.“

Soudce pomlčev na okamžení, pokynul drábům u dveří stojícím, a pak se obrátil zase k dívce. „Proč se ale opíral řečený písař za posledních časů proti sňatku s dívkou, jižto byl, jak se ví, od let dávných miloval?“

„Aj, což myslíte, pánové, že jsem vševědoucí, abych myšlénky cizí až na dno pronikla? Ať vám na to vrah sám odpoví! Proč medle meškáte před stolici svou jej postaviti?“

V tom ale vešel již Vít od drábů veden do síně. V celém shromáždění povstalo živé pohnutí. Pouty sepnuty byly ruce jeho a oči sklopeny k zemi. Nevšímal si, co se vůkol děje; alebrž tichý, beze všeho patrného pohnutí vstoupil před soudce. V Rozině začalo srdce bouřiti, a zraky se jí zaleskly divným plamenem. Byloť to poprvé, co hračku rozmaru svého, druhdy oblíbeného jinocha, potom rušitele rozkoší svých, po nešťastném večeru zahlídla, a ona celá příhoda vstoupila jí teď se svou strašlivostí živě na mysl.

„Panno Rozino!“ jal se šepmistr opět mluviti, „můžeš před Bohem a na čistotu svědomí svého dosvědčiti, že Vít Plichta, toho času písař urburní, hraběte Liebensteinského zavraždil?“

„Jakož mě Bůh na soudu svém neopustí,“ řekla Rozina pevně a chladně, „Vít Plichta to učinil.“

„A můžeš před Bohem říci, že to byl ten samý, jenž nyní před tebou stojí?“

„Ten samý.“

„Víte Plichto!“ obrátil se nyní soudce k vězni, „znáš přítomnou pannu?“

„Znám,“ odpověděl jemně jinoch, na němž bylo při prvních slovech panny Roziny malé pohnutí pozorovati. „Znám!“ odpověděl polohlasitě, oči nepozdvihna; po síni nastalo při tom ticho, že bylo jednotlivých osob dýchání slyšeti.

„Mladíku, zlá jest případnost, v kterou jsi nešťastně se zapletl!“ promluvil soudce. „Nejenom že jsi proti právům hostinství a zákonům obecným se prohřešil, bývalou domu svého pověst pokálel, přátele zarmoutil a spravedlnost na sebe vyzval: tys připravil také otčině své, celé vlasti, a králi svému velikých nesnází, an jsi císařova miláčka usmrtil a nepřítele proti nim popudil, který již dávno příčinu ke škodnému záští vyhledává, a nyní se jí také uchopí. Avšak nesmíš proto říci, že jsou srdce tvých soudců ze skály, aneb že se budou z pokuty tvé radovati —“

„Pane, taž se vězně, co k vyšetřování vraždy náleží!“ vskočila mu Rozina do řeči. „Nemohuť tady pro zatvrzelého vinníka času mařiti, jehož po těžké nemoci k prospěchu a zotavení svému jinak musím užíti.“

Bystře pohledl na ni šepmistr a nevlídně se zamračil. Potom pozdvihl hlasu svého.

„Nuže tedy, pověz nám, Víte Plichto, za jakou příčinou docházel jsi do domu páně Ruthardova a k dceři jeho, jakž panna přítomná vyznala, že jsi činíval?“

Vít hned neodpovídal, nýbrž pozvednuv očí, významně na Rozinu pohleděl. Porozumělať ona pohledu jeho; on ale obrátiv se k sudímu, řekl posléz jemně: „Opisoval jsem pro přítomnou pannu modlitby a písně.“

„Rozvaž dobře slova svá!“ napomínal ho šepmistr. „Jakou jsi měl příčinu tak pozdního času do cizích domů vcházeti, jako se stalo u večer nešťastné vraždy?“

„Já neměl žádnou příčinu,“ řekl Vít.

„To lže anebo pozbyl smyslů svých!“ ozval se náhle hlas mezi přísedícími, a na lavici povstal pan Adamec. „V dům zavřený nevchází se náhodou, tomu rozumí soudce moudrý i bez vyznání vězence; a byť i nešťastník nyní příčinu měl zatajovati, proč byl do zahrady páně Ruthardovy vešel; náhodou se to nestalo — já to vím! Neběžíť tady o ztrátu nějaké hříčky, jakovouž duch mužný snadno pohodí; ale jedná se o živobytí váženého a nadějeplného mladíka, o dobrou pověst domu jeho i naší veškeré obce — a proto žádám, aby se mi dovolilo mluviti!“

Po těchto slovech povstal šumot po celé síni. Zvědavě upřely se všechny zraky na odvážného muže, a panna Rozina střelila po něm očima, jako by byla v hlubinách duše jeho čísti chtěla, co asi k obhájení přítele svého pronese. Vít sám stál nepohnutý, jako by všelikou obranu zamítal; svědkové pak očekávali, co pan Adamec propoví.

„Stateční a moudří pánové!“ promluvil tento, když byl svým modrým okem neohroženě vůkol sebe pohleděl. „Nedotýkám se toho ke své chloubě, že jsem až posud zákonům veřejného pořádku tak dost učiniti a počestí své tak zachovati se vynasnažil, že slova moje za platné svědectví platiti mohou. Činím o tom zmínku jen proto, že musím zastávati přítele a mluviti proti dceři vůbec váženého domu; a protož doufám, že se mi uvěří, když řeknu: já vím, že nevešel Vít Plichta v nešťastný onen večer bez příčiny do páně Ruthardovy zahrady, a vím také, že mu tuto příčinu panna Rozina zavdala.“

„Mluvíš s velikou smělostí, pane Adamce!“ prohlásila se dívka ousměšně, a pohledla co možná nejpyšněji na šlechetného obhájce. „Jsem žádostiva, jak udání své dotvrdíš!“

„Mluvím s velikou smělostí, ale i s velikou jistotou!“ odpověděl tento mírně. „Neboť vím za jedno, že urburní písař onoho dne i času odpoledního u tebe byl.“

„Co to dokazuje?“ ptala se Rozina.

„Vím za druhé,“ pokračoval Adamec, nedaje se mýliti, „že u tebe častěji býval, a že v tentýž den všecku naději svou pohubenu spatřil, kteroužkoli jsi v něm byla dříve buďto z hravé mysli nebo z dlouhé chvíle zbudila. Táži se tě,“ mluvil dále, k Vítovi se obrátiv, „táži se tě ve jménu soudce tvého před Bohem, pro naše přátelství, pro naději otce tvého, pro čest obce naší — promluv a vyznej, že jsi byl odpoledne u panny Roziny!“

Ale Vít neodpovídal.

„Vidíte, moudří pánové, on toho nezapírá,“ zvolal Adamec horlivě, „a takž také dosvědčí, že k ní toho dne s tím zavedeným a pobloudilým srdcem šel, jakož jindy chodíval —“

„S tím zavedeným srdcem?“ prohlásila se nyní Rozina. „Pane Adamče, obírej slova svá s větší pozorností a nauč se mluviti s pannami s větší uctivostí!“

„Nuže tedy řku ještě jednou: s tím srdcem zavedeným!“ pozdvihl obhájce hlasu svého, „neboť ty jsi jej, vzácná panno, zavedla. Nestřílej po mně tak hněvivýma očima, spanilá panno Rozino — a netrhej sebou, vzácný pane rychtáři! Vímť, co vím, a jakkoliv i leta moje na počet krátká jsou: oko moje zvyklo již pronikati srdce lidská i osnovu lidských myšlének. A protož dím: od oněch dob, co se panna Rozina z Prahy vrátila, stala se změna s Vítem Plichtou. Ontě člověk pěkný a líbezný — jiného ducha, než jakových panna ve zhýralých společnostech Pražských nacházela — panna má bystré oči —“

„Já musím odejíti, soudcové, nebude-li nestoudný člověk tento slov svých bedlivěji šetřiti!“ zvolala Rozina, po celé tváři do temna se zardívajíc.

„Bůhtě nad námi!“ přisvědčil jí starý Ruthard, nemoha dosavad v udání žalobníkovo uvěřiti. „Také mně se zdá, že mladý tento člověk ohněm přátelství daleko zavésti se nechává —“

„Toho se neboj, vzácný pane rychtáři!“ přejal mu Adamec další slova s velikou mírností. „Vyčkej konce, a potom sám rozhodni! Pro dceru tvou zanedbával písař urburní sobě zaslíbenou nevěstu, i byl by ji — jakož jste toho snad všickni na hraběcím plesu očitými svědky byli — veřejnému zahanbení zůstavil, kdybych já sám za nevěstu svou ji nebyl prohlásil a tak aspoň na oko pověst obou stran uchránil! Mezi mnou a pannou Adlinkou nebylo nikdy řeči o bližším a vřelejším ouvazku, než jakovým nás k sobě čisté přátelství poutalo; odvolávámť se v této věci na jejího bývalého ženicha. Za to však mi dovolte, pánové, abych se ho zeptal, nebylo-li řečí a slibů laskavějších mezi ním a pannou Rozinou? — Víte, odpověz! — Mlčením hřešíš na duši své! — Neodpovídáš? — Nuže tedy přistup ty, starý otče — i přistup ty, dívko ctnostná, ježto jsi doufala, že se na místech šťastnějších s milencem uvidíš — přistupte, ať nešťastník před vašima očima tu velikou lež na duši své nechá!“

Bolestně pohnulo se srdce ve všech přítomných, an v skutku starý, poctivý Hanuš s hlavou svislou, žalostí jako o deset let sestárlejší, před zábradlí předstoupil; a s velikým oučastenstvím hledělo všecko na dívku, ježto utrápení žalostné na tváři nesouc, jako obraz nejoutlejší pokory se tu jevila.

Také Vít sebou potrhnul a oběma rukama si tváře zastíraje i zvolal s hlubokým hořem: „Ušetřte mne! Co chcete ještě ode mne? Jáť se již vyznal, že jsem zločinu se dopustil, a očekávám soudu vašeho.“

„Toho ale nesmíš očekávati,“ řekl Adamec, „dokud nevyznáš, co se bylo mezi tebou a pannou Rozinou událo! Soudcové nemohou bez ujmy věci spravedlivé dříve nález pronésti.“

„Mně pak se zdá,“ zvolala nyní panna Rozina — „a kdo bez pobouření smyslů na věc pohlíží, bude stejného se mnou mínění, že jeho vyznání se z vraždy spáchané k odsouzení postačí. A jak se může ještě z něčeho jiného vyznati, čeho nikdy nebylo — co jen v pomatené mysli tvé burácí a na počestí mé kazivou rukou sáhá?“

„Nuže tedy ať se z ničeho více nevyzná!“ zvolal obhájce šlechetný. „Nyní však budeš, panno, ty se vyznávati! Jáť si již jednou právo, nešťastníka se zastati, osvojil, a nemohu ničeho zanedbati, co by mě k cíli dovedlo. Přísahej nám tedy,“ mluvil horlivě dále, a vzav se stolu dřevěný krucifix, jako mstitel před pannu se postavil — „přísahej nám tedy před obrazem Ukřižovaného, že mezi tebou a tak řečeným vrahem ničeho se neudálo, co by v srdci mladíkově naději ve tvou lásku bylo mohlo zbudit.“

„Přísahej!“ zvolal silným hlasem starý Ruthard, za stolem se vztyčiv; a strašlivé bylo nyní pohlednutí na pannu Rozinu. Líce její pokryla se barvou umrlců, rty se chvěly, z očí deštily jedovaté šípy, ňádra se jí dmula, jakoby tlukotem srdce měla puknouti, — a pravice její pozdvihovala se jižjiž ku křivé přísaze.

„Nepřísahej, nešťastná!“ vykřikl ouzkostně Vít. „Pamatuj na věčnost a na otce! Já samojediný ponesu pokutu!“

„Slyšíte, pánové!“ zajásal Adamec. „Již prozradil srdce svého nevčasné tajemství, neboť ví, že nemůže panna na svou nevinnu přísahati!“

„A myslíš tedy, že je spolu vinna vraždou?“ zvolal pan Jiří s hrozivým pohledem.

„Nemůžeť nevinny své odpřísáhnouti!“ odpověděl Adamec, krucifix vítězně pozdvihnuv.

V tom se ale dívčí tváře jako násilně zarděly, a ze rtů jejích vydralo se slovo: „Přísahám!“ Potom však pokryly se oči její mrákotou, a nežli jí mohl někdo k pomoci přispěti, skácela se nešťastnice na zem jako bez sebe.