Román o věrném přátelství Amise a Amila/X

Román o věrném přátelství Amise a Amila Julius Zeyer
IX	X

X. Opět Amis a Amil.

Po dobytém vítězství nezůstal Amis na vlastním hradě svém, ale vrátil se nazpět pod střechu svého druha, kde nyní nerozlučně přebývali. Nikdo nespatřil více úsměvu na bledé tváři Amisově, neb černá ona labuť, kroužící nad zříceninou věže, lkající lunnou nocí a zmizevší na severu, vrhla tak temný stín do hloubi jeho duše, že se nikdy více z ní nevytratili.

Amis a Amil žili spolu nerozlučně, splynuli takřka v jednu jedinou bytost, a upomínka na to, co byli přetrpěli, byla jako tiše plápolající oheň, jenž žárem svým vše stravoval, co po těžkých zkouškách z pozemských tužeb v srdcích jejich ještě zbýti mohlo, a očištěné, ryzí, zlaté srdce to sýlalo posvátné paprsky své lásky blankytnýma jejich očima. Kdo zahleděl se v mírný jejich zrak, ten usmál se a cítil slzu blaha v oku svém; byl potěšen a přece truchliv, nebo přátelé zdáli se jako jasní dnové podzimní, kteří slunnou krásou uchvacují, ale zároveň brzký konec slunce věští a zřejmě o jeho odchodu v svět luznější a šťastnější nám mluví. Hrad obou přátel byl útulkem všech nešťastných, a mnozí tam přicházeli jako v chrám, by pohledem na věrné druhy a na spanilou, sladkou, vážnou jejich sestru Jolantu se povznášeli k žití lepšímu.

Čas míjel.

Gandelín byl statným rytířem, a Eliséna nejpůvabnější nevěstou. Zlaté vlasy Jolantiny měnily se v stříbro, a stříbrné vlasy přátel pršely jim s hlav.

Tu přišla zvěst o velké bídě křesťanů tam za mořem v těch svatých místech, kde spasitel náš žil a trpěl. Nadšený výkřik zazněl Francií, kdo sílu v páži cítil, ten uchopil se zbraně.

Amis a Amil byli první, již k mořským břehům kvapili a do svaté země se přepravili. Před odjezdem jejich slavila Eliséna svatbu svou. Gandelín zůstal na hradě otců svých, a Jolanta vyhledala klášter svatých panen nedaleko hradu Ardhuinu, kde z cely své viděla na staré ony hvozdy, nad nimiž tenkráte trojí duha planula, když samo nebe lásce její žehnalo, na ony staré hvozdy, v jejichž lůně Cernunnos sladce spal… Tam snila o Bohu, o dětech svých, o Amilu a jeho příteli.

Oba přátelé konali zatím divy chrabrosti. Kniha nestačila by k zapsání slavných skutků jejich, a dlouho, když již byli z řady živých zmizeli, kolovala ještě pověst jak mezi křesťany tak mezi pohany o neskonalé dobrotě a neslýchaném hrdinství dvou rytířů až ku podivu sobě podobných.

A pěvci, nejslavnější truvéři, skládali nadšené zpěvy o tom, jak Amis a Amil celé vojsko křesťanské od zkázy zachránili, jak drahou krví svou vojsko to vykoupili, jak v tutéž hodinu, ba v tomtéž okamžiku pod meči nevěřících krásné své žití slavně skončili.

Smutek nevýslovný zmocnil se všech, již uslyšeli o jejich smrti. Balsamovaná těla jejich byla uložena do velké společné rakve z cedrového dříví, potažené koží slonovou, raženou a pozlacenou, a vypouklé jejich podoby skvěly se ohnivými barvami na víku; byly jako živé, majíce zlaté helmy na hlavách s chocholem z pavích per, stříbrné meče v rukou a azurné štíty po bocích.

Tu velkou nádhernou rakev položili na vůz, tažený čtyřmi bílými koňmi, a zvláštní koráb nesl smrtelné zbytky obou přátel ku břehům Francie. Pláč a nářek provázely Amise a Amila až ku klášteru, kde Jolanta v řeholi vstoupila, když první zpráva o smrti obou bohatýrů k ní přes moře byla zaletěla.

Na širé pláni, táhnoucí se od kláštera k lesu, šuměly tři osamělé duby, stíníce kvetoucí vřes nízkého vršíku; tam pod šelestícími stromy dala Jolanta vystavěti mramorový hrob, by vítr věrné druhy, kteří tam ulehnouti měli, konejšil v sladký sen. Na bílém hrobě zhotovila ruka umělcova smaltové jejich podoby s takovou věrností a s takovou živostí, že’s očekával každou chvíli, že obrazy ty oči otevrou, aby viděly, jak jasným blankytem průhledné obláčky nad rovem jejich plujou, a jak se bledá postava s černým závojem na stříbrných vlasech z okna klášterní cely kloní, by sladké zraky svoje upřela na bílý hrob a snivě pak se obrátila k temným, starým hvozdům…

Bylo to na podzim, když průvod pohřební se pomalu vřesem porostlou plání bral; nesčíslnými květy pokrytou společnou rakev obou přátel nesli nejslavnější rytířové těsně kolem zdí kláštera…

Stříbrný déšť padal tiše na staré stromy, a zádumčivě lkal starý zvon s věže šedého kostela. Jeptišky ležely na kolenou, sklonivše hluboce hlavy, jen Jolanta stála vzpřímena, ruce její byly pozdviženy k nebi, sladký úsměv vznešeného odříkání hrál na bledé její líci, a jasná slza třpytila se v oku, které k bílé hrobce pod šumnými duby hledělo.

Tam spustili nyní rakev, a tam nechť sladce dřímou přátelé, tam nechť blahé z mrtvých vstání očekávají ti věrní, dlouho zkoušení druzi, Amis a Amil, jimž milostiv buď Pán náš Ježíš Kristus, který žije a vládne bez konce s Bohem Otcem a Duchem svatým. Amen.