Román o věrném přátelství Amise a Amila/IX

Román o věrném přátelství Amise a Amila Julius Zeyer
VIII	IX	X

IX. Gandelín a Eliséna.

Den co den chodila Jolanta na cimbuří nejvyšší věže a hleděla dlouho a upřeně v daleký kraj; podzimní vítr šlehal v bledé její líce, házel divoce zlatými jejími vlasy do výše a ssál ostrým dechem slzy nyjícího jejího oka; ale marně zírala v dál — manžel její nepřicházel… Vichřice oddula poslední zbytek mrazem spáleného rudého listí stromů, husté mlhy padaly na truchlivou pláň, chmury, nosící metelice v tmavém lůně, přitáhly s hor — a Amil nepřicházel.

Konečně, když celá krajina se byla zahalila v bílý rubáš zimy, zachytlo oko Jolantino jednoho večera, když zapadající slunce krvavě se parami třpytilo, zástup temných postav, plížících se po silnici, vedoucí ke hradu. Byl to Amil a jeho věrní. Na marách, přikryt temným rouchem, ležel Amis; Jolanta nevěděla, zdali již mrtev či umírající. „Ó Bože, cesta jejich byla tedy bez výsledku!“ zaštkala a zalomila rukama, pak spěchala jim vstříc.

Byli právě do dvora vešli, a Jolanta zavravorala zděšením, vidouc svého manžela tak sestárlého a hořem k zemi schýleného. Oko její se upřelo na zvadlou zsinalou, jeho tvář, na třpytící se jeho bílé vlasy, a slovo, kterým jej vítat chtěla, mřelo ve svírajících se ňadrech a nevyšlo z bledých, chvějících se rtů. Amil bál se jejího oslovení, bál se otázky, kterou jí v očích četl, položil s prosebným pohledem prst na křečovitě se cukající svůj ret, a Jolanta schýlila pokorně a tiše hlavu jako pod břemenem. Objal ji mlčky, a rukou v ruce kráčeli tiše za marami, které Amil do síně vedle komnaty Amisovy nésti kázal. Tam usedli mlčky u plápolajícího ohně, a hluboké ticho, panující v síni, zdálo se ještě hlubším, ještě hrobovějšim, zahučela-li chvílí náhle venku vichřice a umlkla-li pak končíc příšerným zakvílením.

„Jako když matka nad mrtvolou svého dítěte pláče,“ zašeptala zamyšleně Jolanta, když vítr komínem byl do síně vjel, čalouny po zdech potřásal, na prázdné pusté chodbě zakvílel a v temnu zemřel.

Při slovech Jolantiných zbledl Amil ještě více, oči jeho zasvítily divoce, a těžký vzdech pozdvihl jeho prsa. Jolanta přiblíživši se mu pojala jeho ruku, Amil ale odvrátil se a zakryl tvář svou rouchem.

„Což není žádné, žádné pomoci?“ tázala se smutně.

V tom okamžiku zazněl roh strážce na věži, a za chvíli vešlo páže do síně.

„Můj pane,“ volalo páže přidušeným hlasem svědčícím, že mu nevolno, „můj pane, sbor bledých mužů stojí před hradem, jehož vrata pro vichřici jsme zavřeli; vyzáblé jejich tváře mluví o utrpení, a žhavé jejich zraky mluví o utrpení, a žhavé jejich zraky svítí příšerně. Žádají si s tebou mluvit, pane; zda radno spustit most?“

„Od kterého času,“ odpověděl Amil, jako by se probouzel z těžkého sna, „od kterého času zavírá se brána mého hradu těm, kteří trpí? Spusťte most, nechť vejdou.“

Jolanta kázala šerou síň na rychlo pochodněmi osvětliti a spícího Amise za těžkou tmavou záclonu uložiti. Pak usedla vedle svého manžela.

Dvéře se rozlétly, a do síně vešel sbor starých mužů; hlavy jejich klonily se k prsům jako pod tíží sněhobílých jejich vlasů, kroky jejich byly vrávoravé, a oči jejich, vlhké slzami a pláčem zarudlé, hledaly plaše zarmoucený zrak Amilův. Jolanta hleděla plna lásky na starce, a soustrast, jevící se v sladkých tazích jejího obličeje, dodávala prosebníkům odvahy.

Jeden z nich, předstoupiv před Amila, jal se takto mluviti, přerývaje řeč svou často hlubokými vzdechy: „Ó Amile, ty věrný, nikdy nerozlučný druhu Amisův, hleď na nás na bídné a ustrň se! Jako dravý, černý pták, jehož skřek a třepot těžkých křídel duše naše plní zoufalstvím, polétá chmurná bída nad našimi hlavami. Jsme manové a poddaní bývalého tvého druha, Amise. Bůh sám ví, kam jeho drahá hlava se uchýlila. Na jeho hradu sídlí ďábel sám, a hrůzy páchané Thorgerdou, jeho ženou, pane, volají k Bohu jako krev Abelova. Kde jsou naši synové? Usmrceni leží v poli a hnijou tam a rozpadají se v prach mezi tím, co ruce naše prosebně trčí k hluchým nebesům; usmrceni jsou pro vzpouru, jak prokletá Thorgerda hájení se jejich proti krvavému násilnictví nazvala. Bratři naši úpí v podzemních žalářích a bijí hlavou zoufale o vlhké zdi tmavých vězení! A ženy našich synů? Taž se starých lesů plných sněhů, plných zimních vichřic, plných dravých šelem, ty ti odpoví snad! V nich hynou hladem, mrazem, bídou, děkujíce Bohu, že děti jejich dříve zemřely a takto na vždy strastí života zbaveny, pod mechem hvozdů odpočívají. Ó pane, smiluj se, vytáhni s celou mocí proti Thorgerdě, pomsti svého přítele, pomsti Boha a spas nás, osvoboď nás, zachraň nás!“

Štkání starců bylo srdcelomné; klesli na kolena a povznášeli ruce k Amilovi jako k Bohu. Jolanta, pohnuta v hloubi duše velkou jejich bídou, zastřela si tvář. Amil ale povstal s křesla a rozevřel náruč, jako by je k srdci přitisknouti chtěl.

„Vstaňte!“ zvolal; „Bůh setře slzy vaše, Bůh vás uslyšel, Amis žije, Amis je zde!“

Rozhrnul záclonu, a všichni přiblížili se k loži, na kterém Amis, pohroužen v hluboký, mrákotný sen, beze známky života ležel. Dali se znovu do pláče, vidouce zsinalý, bolem rozrytý, vráskovitý jeho obličej.

„To že jest Amis?“ tázali se potřásajíce hlavami; „toť zmučená jeho mrtvola, toť jeho přízrak, ne on sám!“

„Slyšte, moji přátelé!“ promluvil Amil pevným hlasem s tváří bledou jako smrt a s okem ztuhlým jako sklo. „Ten muž, jejžto zde vidíte jako mrtvého, ten muž bude zítra zdráv, jeho mladost, jeho síla vrátí se. Vím, co jej uzdraviti může, a zhojím jej.“

„Můj manželi, můj pane!“ vzkřikla Jolanta radostně a chopila se jeho ruky. Zachvěl se při dotknutí Jolantině, a mráz projel její srdce při pohledu na náhle strhanou tvář. Přejela si rukou čelo.

„Zítra na úsvitě,“ pokračoval Amil zmuživ se, „nechť veškeré obyvatelstvo hradu se shromáždí v kapli při mši svaté; vy též, moji drazí kmeti, se dostavte, a ty, milá ženo, též. Nikoho nevyjímám jen sebe a Amise. Toho, Jolanto, dej před tím do vlažné lázně uložit, sám přimíchám pak do vody, co jej zhojí, mezi tím, co při mši spojené vaše modlitby k Bohu se vznášeti budou…“

„Stane se jak kážeš!“ zvolala Jolanta. „A děti naše?“ dodala po chvíli.

Amil snažil se marně vypraviti ze sebe odpověď na tuto neočekávanou otázku; rty jeho se svíraly, a úžasná jeho bledost změnila se v příšernou zsinalost.

„Dětí našich nebuď ze spánku,“ pravil konečně bezzvučným hlasem, a zuby jeho cvakaly.

„Co je ti, Amile?“ tázala se Jolanta polekaně.

„Jsem cestou unaven, toť vše!“ zněla krátká odpověď. Pak obrátil se k starcům.

„Až Amis se uzdraví, seberu svoje vojsko,“ pravil, „a potáhneme na hrad Amisův; štěstí a spokojenost vrátí se k vám. Teď ale prosím, nechte mne! Chci tuto noc zde stráviti sám v modlitbě.“

Jolanta vyšla ve společnosti starců, by se o pohodlí jejich postarala, a vrátila se pak, aby se s Amilem na noc rozloučila. Seděl bez pohnutí vedle krbu a usmál se slabě, když mu ruku podala; když vyšla, zůstal zrak jeho dlouho na dveřích upřen. Pak vstal, odhrnul záclonu, za kterou Amis tvrdě spal a slzy vstoupily mu do očí!

„Amisi, učiním to, to, učiním!“ zašeptal. Pak odvrátil se opět a zahloubal se do svých myšlének tak hluboce, že ani nepozoroval, jak muži, kteří byli na ramenou svých Amise k moři nesli, byli nyní do síně vešli, by chorobného ve vedlejší komnatě na lůžko uložili. Amil, zůstaven o samotě, poklekl vedle krbu, nevěda, proč tak činí. Zdálo se mu, že ticho, panující ve spícím hradě, jej čím dále tím více tíží, bylo mu, jakoby se nějaký balvan na něj valil a jej k zemi krušil. Nenáviděl někoho, hrozil se někoho, a ten někdo byl on sám. Bylo mu, jako by duch jeho i život jej byli opustili, hleděl sám na sebe okem své duše z neskonalé dáli jako na mrtvou věc. Amil? To nebyl on sám! Bylo to cosi cizího, cosi nepřátelského. Bylo mu lépe když oheň vyhasl, když svíčky dohořely. Tma, zima — to bylo něco jako smrt. Leže nyní vedle krbu, tiskl hlavu k ostré římse, až mu vnikla v čelo, a krev valila se mu do očí a oslepovala ho smísivši se s chladným potem, řinoucím se mu se skrání. Tak ležel celou noc, a noc ta, která by si byl přál aby věčnost trvala míjela jako okamžik. Zdálo se náhle ztrnulému jeho zraku, že se šeří v mrtvém popelu krbu, a mráz projel jeho tělem. Odvrátil tvář od popelu a hleděl k oknu. Venku byla tma, ale v dáli mezi stromy lesa, na protější hoře, kudy se cesta vinula, pronikalo jakés světlo hustou ranní mlhu. Byla to hvězda? Bylo to slunce? Byl to požár? Amil nevěděl, nestaral se o to; tupě a bez myšlénky hleděl na tu zář, která se podobala krvavé skvrně na černém rubáši noci. Tu zazněl náhle hlas zvonku na věži, zvoucí obyvatele hradu ku mši. Bylo tedy ráno… Kroky zněly chodbami a zmíraly v dáli, zvonek cinkal klidně ještě několik okamžiků, pak nastalo opět ticho. Amil věděl nyní, že všechno v kapli hradu shromážděno. Znovu zatřásla jím hrůza. Zdálo se mu, že někdo jej pobízí, aby vstal a šel cosi vykonat, i poslechl slepě cizí vůle té. Sáhl k pasu, a rukojeť jeho dýky zdála se mu žhavým železem. Vykřikl tak, že se ozvěna děsně probudila v tiché komnatě, ale mocná ona vůle nutila jej, aby nepustil dýky. Vrávoravé jeho kroky braly se ku dveřím, a když je otevřel, dal se v divoký útěk chodbou, jako by ho démon štval, jako by prchal před vlastním vědomím. Zastavil se konečně u dveří ložnice Jolantiny, přitiskl čelo k vyřezávaným veřejím, otevřel prudce a vešel. První jeho pohled padl na malé postýlky, stojící v útulném koutě velké síně, úsměv přelétl jeho tvář — postýlky byly prázdny, hedvábné podušky byly rozházeny, a děti zmizely. Radostně těkal zrakem po čalounech na stěnách; vyšívání pastýřové a bílé jejich ovečky na zelené půdě zdáli se mu při slabém svitu hořícího kahance vesele poskakovati. „Bohu díky!“ zašeptal mimovolně a chtěl rukojeť své dýky pustit. Tu zašelestil jako vánek tichý, sladký dětský hlas šerou komnatou. Přicházel od velikého lože, jehož těžké, starobylé, zlatotkané záclony úplně zavřeny byly. Amilova ruka stiskla dýku, jako by se do ní zarýti chtěla, nohy jeho otřásly se tak, že klesl na kolena a připlížil se po měkkém koberci až k samému loži.

„Jsme sami, bojím se!“ ozval se malý Gandelín, a slzy, které strachem vynuceny do očí mu stoupaly, chvěly se v útlém jeho hlásku.

„Neboj se,“ napomínala ho Eliséna, „ležíme na polštáři naší matičky. Co se nám zde může státi?“

Amil slyšel, jak Eliséna bratra svého líbala. Tiskl těžkou záclonu ke rtům a nevěděl, proč tak činí. Eliséna počala zase mluvit.

„Mám ti povídati o malém Ježíšku, jak jej anděl Boží jednou v ráji našel, když za časného rána květiny zaléval? ‚Co děláš v ráji?‘ ptal se anděl, ‚vždyť Panna Marie pro tebe plakati bude, nenalezne-li tě v posteli!‘ A odpověděl Ježíšek: ‚Já trhám květy, bych jimi hlavu její ověnčíl, a sbírám hvězdy, bych jimi ozdobil její plášť!‘“

„A anděl?“ ptal se Gandelín, zapomenuv na svůj strach a na samotu.

„Chtěla bych viděti ráj,“ ozvala se za chvílku Eliséna místo odpovědi a vzdychla si.

„Uvidíš jej!“ znělo to v uších Amilových a cizí, slepá ona vůle nutila ho, aby vyskočil; rozhrnul rychle záclony, a horké slzy vyhrkly mu z očí. Zde před ním zářily ty přespanilé hvězdy, které byly vyšly na nebi Jolantina života! Zde před ním ležely ty drahé, drahé děti! Zlaté jejich vlásky splývaly v jednu jedinou třpytící se záplavu, růžové tváře byly jeden úsměv, očka jako chrpy byla plna myšlének o tom ráji, o kterém si povídaly; držely se objaty a rozhalenými košilkami bylo nahá, spanilá jejich tílka viděti.

Eliséna vykřikla polekaně, když bledou, strhanou tvář svého otce shlédla; ale Gandelín, vida zuby, které bolem zkřivená ústa Amilova obnažila, myslil, že to úsměv, a usmál se též. Amil byl úplně v moci oné cizí vůle, která byla z něho učinila otroka; kázala mu, a on chopiv se nejdříve svého syna pozvedl nůž. Dítě smálo se dále, ten žert je bavil; ale Eliséna vykřikla, a slabé její ručky chytly se ruky, držící dýku.

„Žertuju,“ lhal Amil, neschopen zápasiti se svým dítětem.

Děvčátko usmálo se slabě a pustilo jeho ruku. Tu zakmitl se nůž ve výšce jako blesk a dotkl se hrotem bílého hrdla Gandelínova; purpurný paprsek jeho krve vystřikl a zbarvil ruku vražedníkovu. Děcko padlo bez hlesnutí zpět na polštář, modré jeho oči shasly a upřely se se skleněným ztuhnutím ke stropu

„Matko, matičko!“ křičela Eliséna v úzkosti a chtěla s lože seskočiti; ale ruka Amilova zapletla se v dlouhé, zlaté její vlasy a přehnula vnadnou, hrůzou zkamenělou její hlavu nazpět na podušku. „Budu poslušna, budu poslušna!“ chraptilo zápasící dítě, ale slova její utonula v hrozném chrapotu, vycházejícím z hrdla nešťastného Amila. Oči její obrátily se ve sloup, kousla jej vší silou do ruky. Pak zavřela oči, dříve strachem mrtva, než chladná ocel v útlé její hrdlo vnikla. Když se tak bylo stalo, pustil Amil ji i dýku svou. Na stolku stála malá číš z ametystu, plná vody; vyprázdnil ji na zem a nachytal v ni krev, lijící se z těl jeho zavražděných dítek; když až ku kraji plna byla, odkvapil s ní z pokoje.

Na rozkaz Jolantin byli Amise ráno, než se na mši odebrali, do vlažné basaltové lázně usadili, a nešťastný seděl tam klidně bez tušení, co druh jeho zatím konal, bez tušení, jakou krvavou a srdcervoucí oběť Amil právě přátelství jejich přinášel. Když se dvéře lázně otevřely, a Amil k druhu svému s ametystovou číší v ruce přistoupil, nepoznal ho Amis, tak byla se tvář jeho změnila.

„Ty’s lékař?“ tázal se Amis, „a přišel’s mne dle návodu mého přítele zhojit?“

„Hleď, spása tvoje jest ti na blízku, můj Amisi,“ pravil Amil; „učinil jsem, co v limbu svatý Patrik činiti mi kázal.“

„Amile, Amile, co svítí to rudého z číše tvé?“ tázal se nepokojně Amis. „Jest to jako krev, a z tváře tvé jde hrůza!“

Amil neodpověděl, ale vylil krev svých dítek z číše na hlavu Amisovu. „Jak král svatým olejem, tak buď svatou krví pomazán k novému žítí,“ šeptal a pustiv číši klesl na zem a zůstal bez pohnutí ležet.

Celá lázeň plnila se jasem, a z lehkých par basaltového vodojemu vystoupil Amis mlád a krásný, zdráv a štěstím zářící.

„Můj Amile, můj Amile, klesám pod tíží svého blaha!“ zvolal Amis, zvedaje svého druha se země. „Co děje se s tebou?“ tázal se zaražen, když přítel jeho neodpovídal, a strašlivé podezření kmitlo se mu mozkem. „Jaký byl to lék, kterým jsi mne zhojil?“

Amil tisk tváře do dlaně a kvílel. Amis se zachvěl.

„Velký Bože!“ zvolal, vrhaje temný pohled na rudě zbarvenou vodu lázně, „toť nemožné, toť děsivý jen sen! Ty neznáš přece kletby Thorgerdiny, a svatý stín ti radil jistě jiný lék.“

S třesoucíma se rukama oděl se rychle ve své roucho, chtěje se přesvědčiti, zdali děti Jolantiny žijou, neboť věděl, že nemožno dosáhnouti odpovědi z úst nešťastného přítele, ležícího na zemi, jak zbaveného smyslů. V okamžiku, když došel prahu, zatřásl se celý hrad zvukem mnohých zvonů, spěšné kroky ozvaly se na chodbě, a Jolanta objevila se v panujícím tam soumraku.

„Můj manželi! Amile! Kde jsi? kde jsi?“ volala z daleka.

„Sem pojďte, paní!“ odpověděl Amis, a Jolanta zaplesala štěstím, spatřivši jej uzdraveného a zářícího krásou.

„Nebe jest usmířeno, Bůh odpustil nám naši vinu!“ zvolala radostně. „Velebeno budiž jeho jméno!“ Překročila práh lázně a vidouc svého manžela zůstala zaraženě státi! „Co je ti?“ tázala se polekána, „co znamená to ztrnutí v okamžiku, kdy dvojnásobná radost a dvojnásobné štěstí našemu domu blízko? Což není Amis tvůj nyní živ a zdráv? A slyš, jaký host pod střechu naši právě zavítá! Ženy zmučených a pronásledovaných manů Amisových uprchnuvše radily se v lůně vlhkých lesů o tom, jak překaziti temnou Thorgerdinu čaromoc. Tu vnukl jim Bůh myšlénku, vyprositi si v Remeši na krátkou dobu zázračnou sochu z kathedrály. Remeští ustrnuli se a svolili, a svatá socha stojí v okamžiku tom před branou hradu! Zvony naše vítají ji plným hlasem, tmavé zdi našich věží září odleskem drahokamů, jiskřících se v záplavě světel pochodní, a písně poutnic naplňují ranní vzduch. Vstaň, Amile, a pojď, bychom se soše pokořili a ty přivítali, kteří ji na ramenou nosí, a ty, kteří ji sledovali z Remeše.“

Amil pozvedl oči, a truchlý, zmírající Jeho zrak viděl oknem rudou záři planoucích pochodní. To bylo tedy ono světlo, které byl viděl blyštiti se mezi lesy, než vyšel z komnaty, by hrozný, do nebe volající čin svůj spáchal, než věrnému přátelství onu krvavou a děsnou oběť přinesl, která posud v světě rovné neměla. Slyšel hučení zvonů, slyšel hlas své ženy, a zvuky ty mu připomínaly nenáviděnou jeho jsoucnost, o které byl pochyboval, a nesmírná tíž vlastní bytosti, nerozlučně spředená s vědomím toho, co byl učinil, valila se naň jako nesnesitelné břemeno, jež ho k zemi drtilo a krušilo v prach. Nevýslovná zoufalost zmocnila se jeho duše, a vzav Jolantu za ruku tiskl ji takovou silou, že bolestí vykřikla.

„Ó křič a běduj!“ zvolal Amil hlasem, až se stěny lázně otřásly; „křič a běduj, Jolanto, až každé moje slovo utone v bolestném kvilu tvém, aby sluchu tvého nedošlo, neb raděj mlč a slyš a zemři rázem lítostí! Ty ale, druhu můj, splať mi oběť mou a protkni milosrdně srdce moje mečem! Slyšte a zkameňte hrůzou — ten lék, jenž zhojil Amise, byl dítek mých svatá krev, sám touto rukou zavraždil jsem je!“

Jolanta nevykřikla ani nevzdychla, oči její obrátily se v sloup, ústa se otevřela, nehty zaryly se rozsápaným šatem v bílá její ňadra, a padla na podlahu jako mladá sosna, kterou blesk, vyřítivší se s jasného nebe, rázem k zemi skolí.

Amis mnul si čelo, doufaje, že se takto probudí z hrozného sna, hroznějšího než veškerá dosavadní jeho muka. Manžel Jolantin stál opřen o zeď, nepohnut, s vytřeštěným zrakem. Zatím plnila se komnata; starcové a ženy, vojínové a paní Jolantiny, částečně hlukem přilákáni, tlačili se v lázeňskou síň.

Jolanta probudila se z mrákoty a hleděla okem ztuhlým jako led kolem sebe. Když shlédla Amila, vzkřikla a zastřela si rouchem tvař.

„Má paní,“ pravil jeden ze starců včera na hrad přibylých, „umístili jsme svatou sochu ve výklenku naproti vchodu do tvé ložnice; rozžehli jsme svíce a lampy a podlahu pokryli jsme chvojí. Pojď a pokloň se a pozvedni posvátný závoj, kterého jen ruka neposkvrněná dotknouti se smí.“

„Mé děti, ach mé děti!“ pravila Jolanta tichým, snivým hlasem a zalomila rukama.

„Tvé děti? Pravda, nechť děti tvoje odhalí nevinnýma rukama svatý obličej!“ pravila jedna z žen.

„Tažte se toho muže, kterému umírajíc odpouštím,“ odpověděla Jolanta, ukazujíc na svého manžela. „Toť on, o jehož lásku prosila jsem svatou Pannu jako o dar nejdražší, když poprvé jsem ho byla spatřila, vedouc svatý průvod v Remeši!“

Zakryla si opět tvář, a hlava její klesla tak hluboce, že se země dotkla. Nikdo z přibylých jí nerozuměl, ale všem vstupovaly slzy do očí při zvuku jejího hlasu; překvapeně hleděl jeden na druhého a hledal luštění té hádanky na bledé tváři obou přátel…

Ale Amilem to náhle zatřáslo; oči jeho zasvítily nadšením a zvláštním světlem. Zdálo se mu pojednou, že husté závoje hlubokého zapomenutí, halící jeho mysl v tuhou noc, se náhle trhaly, a výstup dávno v paměti mu vybledlý vynořil se jako zjev z hloubi jeho duše. Viděl se v kathedrále v Remeši jako v onen den, kdy poprvé byl Jolantu uviděl. V prázdném chrámě kvílel vítr, a zdálo se, že dóm byl ohromným nástrojem, na kterém ruka obrovská svou píseň hude. Před zázračnou sochou Panny Marie stála bledá hříšnice S tváří vděčností k němu zářící, velký, mohutný její hlas volal k soše: „Marie, matko boží, odplať tomu muži!“ Pak cítil opět, jak žena ta na hlavu jeho žehnající ruku vložila, slyšel, jak zvolala: „V nejtrpčí chvíli svého života vzpomeň na tento okamžik a volej k matce bolestné… že tě vyslyší, to vím!“

A opět bylo mu, jako by dóm, klenoucí se nad jeho hlavou, zašuměl náhlým vichrem a svatá hrůza zmocnila se ho znova, neb viděl v duchu opět zázračnou sochu před sebou, jak slavně slovům hříšnice hlavou přikyvla…

Jako tenkráte, tak zachvěla se nyní celá jeho bytost v základech; celá jeho síla, celá jeho duše, všechna jeho mysl, celé jeho žití soustředily se v jediný mocný, nadšený, zoufalý a věřící výkřik: „Ó pomoz, matko Kristova, buď pamětliva svého slibu! Mé děti, ach mé děti!“

„Mé děti, ach mé ubohé děti!“ vzkřikla Jolanta též, vyskočivši se země. „Zlíbám chladná vaše těla a pak zemru!“

Letěla jako střela chodbou, a všichni hrůzou jati, strachem se chvějíce a nepochopitelným bolem sevřeni spěchali za ní. Dohonili ji nedaleko ložnice; šerem chodby svítily lampy a mnohé svíce v hlubokém výklenku naproti dveřím, zlatý trůn tam stál na nosidlech, pokrytý blankytným rouchem — ale svatá socha byla zmizela.

Výkřik úžasu zazněl; v tom ale otevřely se dvéře ložnice dokořán, oslňující jas linul se do chodby, a sladká vůně vznášela se s bílými obláčky z komnaty, odkud lehké kroky a šustění hedvábně těžké látky slyšeti bylo; hned na to objevila se svatá socha na prahu, hustý závoj, zakrývající tajemnou její tvář, chvěl se jako vánkem, a z třpytících se jeho řas padaly bílé vonné květy na zem jako sníh. Socha usedla klidně na zlatý svůj trůn…

Všichni padli velebností zjevu přemoženi na kolena. Obláčky rozstoupily se pomalu, a v světle vycházejícího slunce bylo děti Amilovy viděti, jak na bílé hedvábné podušce na velkém loži seděly a se na svou matku usmívaly. Nahá jejich tílka růžověla se při červáncích; každé z nich mělo blankytný květ v ruce a kolem hrdla, tam, kde se jich byl nůž Amilův dotkl, jiskřila se každému rubínová hřivna.

Jolanta klesla znovu v těžkou mdlobu, ale tentokráte do náručí svého manžela; když ji byli vzkřísili, letěla k dětem svým, plakala a smála se, a Amis a Amil leželi na kolenou a koupali slzami bílé nožky dítek. Pak vzali přátelé každý jedno dítko do náručí a vyšedše na chodbu klesli před zázračnou sochou na tváře, a Jolanta povznášejíc ruce k nebesům vypukla v nadšený chvalozpěv… Do jásotu lidí mísily se hlasy zvonů, které se samy bez lidského přičinění rozhoupaly a celému kraji štěstí Amilovo a slávu boží hlásaly…

Tři dni a tři noci trvaly slavnosti na hradě Amilově, tři dni a tři noci valil se lid v hustých proudech spuštěným mostem do náhradí, tlačil se v chodbě a ležel pohroužen v modlitbách před zázračnou sochou. Čtvrtého dne otevřely se brány hradu, a v ranním slunci blyštěly se zbraně četných vojsk.

V čele rytířů jel Amis a Amil, krásní a bohatýrští jako archandělé, a uprostřed voje nesly ženy pozlacená nosidla, na kterých starobylá zázračná socha v pošmourné velebnosti trůnila. Za sochou v krytém kočáře, temnými záclonami uzavřeném, jela Jolanta a její děti.

Dva dni trvala cesta ledem pokrytými horami, zasněženými lesy, a teprve v noci po druhém dnu objevily se ostře temné rysy hradu Amisova na bledém, lunným světlem zářícím nebi.

Amil zanechal svatou sochu, ženu a děti pod ochranou několika rytířů v lese a vyjel s přítelem v čele vojska na pláň, rozkládající se mezi hradem a hvozdem. Sníh třpytil se jako hvězdný prach, stromy jíním pokryté zdály se jako z ryzího stříbra, a nad bělostí kraje kabonila se černě a hrozebně cimbuří bašt a lomenice hradních střech.

Okna blyštila se nocí, a po zčernalých zdech sunula snivá luna tiše a tajuplně čarovnou přízi svou. Zdálo se, že je celý hrad pohroužen v mrtvý spánek, žádné varující zatroubení nebudilo ho z osudného sna. Vojsko přiblížilo se nepozorovaně co nejblíže, a na znamení Amilem dané udeřili rytířové a všecko vojsko do štítů, a ticho noci ustoupilo náhle ohlušujícím hromům kovu. Tu otevřely se dvéře vzdušného pavlanu, vyčnívajícího z šedého zdiva osamělé věže, a Thorgerda objevila se na něm.

Modravé světlo měsíce padalo plnou září na hrdý její obličej, na dlouhé vlající její vlasy, na nádherný zlatotkaný, šarlatový plášť, do kterého se halila, a vznešená, Amisovi tak osudná její krása vynutila výkřik obdivu na všech, kteří ji takto lunnými paprsky ozářenou spatřili.

Na druhé Amisem dané znamení zaplanulo rázem tisíc pochodní, a při rudém jejich plápolu, zápasícím s bledým světlem luny a s hvězdným třpytem sněhu, bylo dlouhé řady vojínů a obléhající jejich stroje viděti. Amis a Amil vystoupil z řady vojínů a přiblížili se k samému kraji hradebního příkopu. Sňali svoje přílby, aby je Thorgerda poznala, a Amis počal takto mluviti:

„Thorgerdo, konec moci tvé a kouzel tvých jest blízký! Ty’s donutila ukrutností svou naše poddané ku vzpouře, anebo lépe řečeno, k oprávněné a zoufalé obraně. Hleď, a já, kterého zkazit jsi chtěla, já žiju, jsem zdráv a táhnu v čele jejich. Nežádám si pomsty, prominu ti zločin tvůj a vše, co jsi spáchala! Odvezu tě do kláštera, bys u Boha odpuštění si vyprosila; čiň pokání a vrať se ke mně, až čas zhojí rány, které jsi nenávistí svou jiným i sobě zasadila. Život můj bez tebe bude smutný, ale podrobím se vůli boží! Uznávám, že jsem proti tobě hřešil též, a volám z hloubi srdce k tobě, bys mi prominula.“

Učinila krok ku předu, přehnula se přes zábradlí pavlanu a pozvedla ocelové zrcadlo, do kterého tajůplné známky vryty byly.

„Nepřekvapil’s mne,“ odvětila chladně a hrdě; „čtla jsem v tomto zrcadle, že táhneš s vojskem proti mně. Vidím určitě, že jakás moc má kouzla přemoci hrozí, ale nevzdám se! Zkus, zdali dobudeš mých bašt! Tážeš se, zdali ti prominu? Zde má odpověď!“

Odhodila zrcadlo a strhla s kamenného pilíře komnaty velký luk, rychle jako blesk položila šíp v jeho rýhu a spustila. Tetiva zabrněla, šíp zafičel těsně kolem hlavy Amisovy a padl do sněhu.

„Proklatě!“ zaskřípala Thorgerda zuby, zakabonila se a odhodila luk.

Amil zamával mečem, a vojsko jeho hnalo se bez odkladu útokem proti hradu. Thorgerda zatroubila na malý roh, a jako čaromocí hemžili se baštami obranci; zůstala na pavlaně a točila neustále pásem Bifrostem nad hlavou. Přes rozkaz Amisův stříleli vojínové jeho po ní, ale žádná střela nedolétla k místu, na kterém stála. Kol oné věže ale, kde se nacházela, spouštěla se temná oblaka, hrůzyplné zjevy míhaly se v nich jako blesky, a vojínové obou přátel padali proniknuti a raněni čarovnými střelami; vítězoslavný smích a divoký čarozpěv Thorgerdin mísil se do vřavy boje, do bušení zbraní a do křiku bojovníků.

Za krátkou dobu byl útok vítězně odražen. Nastalo ticho, a Thorgerda volala s vítězoslávou s pavlanu:

„Co nyní, drazí přátelé?“

„To, co dříve již se státi mělo!“ zvolal sladký ženský hlas, a Jolanta stála naproti věži. Šat její z bílé kožešiny byl démantovými hvězdami poset; měla dlouhý bílý závoj safírovými jehlicemi do plavých vlasů připevněný, a byla jako zosobněná snivá zimní noc, plná hvězd a třpytného jíní.

Sama Thorgerda podlehla kouzlu čisté její krásy a hleděla s netajeným udivením na ni.

Jolanta kývla rukou, voj rytířů se rozstoupil, a zástup černě oděných žen vynesl pozlacená nosidla, na kterých se tajůplně zázračná socha drahokamy kmitala, proti pavlanu.

„Ó hrdá ženo!“ zvolala Jolanta prosebným hlasem, „skloň hlavu svou před mocí vyšší. Co jsou čáry tvoje proti moci té, která nás chránit ráčí?“

Kyvla opět rukou, a přivedli její děti. Eliséna a Gandelín vystoupili na nosidla, která nyní na rozestřeném koberci na zemi stála, a pozvedli posvátný závoj divotvorné sochy.

Tu zazněl nocí skřek jako divých ptáků, a nečistí duchové, kouzelnou mocí Thorgerdinou přitažení, prchali jako stíny; vojsko Thorgerdino, stojící na baštách, zahazovalo zbraně, s rachotem spustil se most, a brány hradu otevřely se.

„Jsem zrazena!“ zvolala Thorgerda, „jsem opuštěna!“ Zamávala Bifrostem zoufale, ale žár jeho drahokamů byl uhasl, kouzlo jeho bylo bez moci. „Opuštěna? Ne docela!“ zvolala znova; „ještě někdo zůstal mi věren — já sobě sama. Neskloním šíje a nevzdám se!“

Strhnuvši šarlatové svoje roucho, tak že celé bílé labutí hrdlo obnaženo bylo, vrhla hořící pochodeň na lůžko stojící v komnatě, a když plameny vyšlehly, vložila si svůj pás Bifrost kolem hrdla.

Amis, Amil a Jolanta volali na ni se sepjatýma rukama, by zuřivost svou zmírnila, ale Thorgerda nedbala; pevněji a pevněji zatahovala pás, až vlastní rukou uškrcena do ohně svého lůžka klesla.

Hledali žebříky, chtěli ji zachrániti, však plameny rostly s rychlostí úžasnou, výše a výše šlehaly ohnivé sloupy, černý dým valil se okny, a s hromovou ranou sřítila se věž.

Když poslední plamen ze začouzených rozvalin do lunné noci šlehl a žhavý dým se rozstoupil, vznášela se hrdě černá labuť k nebi, kroužila pomalu nočním vzduchem nad zříceninou věže a se smutným, dlouhým voláním, znějícím jak utlumený pláč, zmizela na severu.

Takový byl konec Thorgerdy, dcery Olafa, mořského krále…