Přeskočit na obsah

Rok na vsi/Srpen/Zhaslé světlo

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Zhaslé světlo
Autor: Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zdroj: MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek II. Praha : SNKLU, 1964. s. 427–432.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

V znoji dne i chládku noci visel Rybář v lese na stromě s koleny stále tak ohnutými do kleče, jako by se teprv po smrti srdečně modlil. Z hlavy zlomené vzad hrůzně vyzíraly skelné jeho oči vytlačené hladově k čistému blankytu nebes. Sojka uličnicky povykovala mu nad hlavou, straky hubovaly — kdož ví, zda na sebe či na toho tam dole černocha s odporně zkřivenou hubou, a jen hmyz v mracích a ze všech stran obletoval už zapáchající jeho mrtvolu: jemnou hudbou křídel provázel příšerný svůj hod. Žalostně zazpívala nad Rybářem žluva s pěnicí. Pak ještě jakýsi ptáček rozpovídal se na nejnižší haluzi, ale to bylo také jediné, co živého pohnulo se nablízku. Hrobový klid šířil se od mrtvoly a ukládal svůj přísný ráz i všemu, co v slunci planulo kolem. Nepohnul sebou ani list. Světlo z lupenu na lupen živě kapalo, jako by se slívalo, a zem, vystlanou mechem a lesním kvítím, měnilo v překrásný koberec, vyšitý zlatem a stříbrem přírody v jejím nejpyšnějším květu.

Jen jednou zatoulal se kolem bažant, míře pod les za rozsypaným zrnem strniska. Jako by hořel v té záři sluncem vzníceného ústraní. Krví a kovem zahrálo na něm peří, táhnouc se po táhlém jeho krku. Ostražitými, červeně vroubenými zraky zahleděl se na škaredého člověka, posetého mrakem much, a přikrčil se k zemi. Pojednou brknul a úprkem rozehnal se strání dolů v bezpečný kout Sovích hor.

Poznal člověka.

Obvyklou svou drahou srna s kůzletem protáhla se kolem na pastvu a zabočila k Rybářově jetelině. Vtom zarazila, rozhrnula na celou šíř velké, temné, divukrásné svoje oko, a zvětřivši morový zápach mrtvoly, opatrně odplížila se i s kůzletem v úbočí husté doubravy.

Lidé oklikou vyhýbali se Stračinkám, daleko zacházel si hajný Kuchyňka, vyhýbali se nešťastnému tomu místu i ostří lesňáci.

Chladno tu bylo v noci a děsivá tma; hrůzně nesly se nad lesy temné zvuky rohů z okolních vsí.

O všem tom už Rybář nevěděl nic. Čekal už jen na poslední své úřední jednání — se soudní komisí. — — —

„A kdo jé tam hlídá?“ ptal se Martinek své matky vykopávající nedaleko Stračinek zralé zemáky. Běložluté z důlků vyvalovaly se v takové hojnosti, jaké už nebylo po mnoho let. —

„Eh, kdo be jé tam vartuval!“ kopnula a přitom plaše ohlédla se žena po Stračinkách. „Meslím ftáci; dež se tam nebál po štere noce, pátó huž se bát nemosí. Včil huž jé čert nevezme,“ dodala, a pospíchajíc s kopáním, věnovala se výhradně žluťounkým svým „kanárkům“. — — —

„Jen to mně je nápaditý a nemožu to nijak svém rozumem pojmót, kdežto mě neco tak hunem nevošidí, hale to nemožu pochopit, kam se poděle peníze a te hodinke, co hu sebe měl — — —“ rozkládal starosta Filipek a do knížky hleděl četníkovi, zapisujícímu si všecky údaje smrti Rybářovy. — „A měl hu sebe haji peníze, haji portmonku, haji hodinke. Přeci jeho nádeníci, v Stračinkách šak dělajó šutr, peníze hu něho viděli! Dával hjim dopředu papírovó pětku a ešče pré měl šrajtoflu nabitó bankocetlama. A dobře si všimli a slešeli, dež Rebář podíval se na hodinke a povídá: ‚Mosím hjít do téch Dubňan, huž je deset. Po poledňu nésu tam nic platné.‘ Nato šil k lesu a les jé zavřel —.“

Také Rybářka vypravovala, co věděla.

„Vidím jé dosavád, jako be to belo před chvíló. Šil do šenkovne, votevřel šuple, počítal, prst si slinil a počítal preč a potem povídá: ‚Tadek vám nechávám dva rénský drobnéch na dodání a vostatní si beru, debech na hotovosti potřebuval na hétmanství.‘ — A peníze velký, co hutržil za ječmen, te měl hu sebe, haji hodinke měl. — —“

Všecky hlavy v Habrůvce byly nad tím už vykrouceny.

Podezřelým byl však Hrózkův sen.

Prohledalo se všechno u Hrózka i u Kryštofovýho pacholka Josefa.

A když všecko vyšlo na márno, prohodil dokonce kdosi z Rybářovy přízně:

„A šak doví, ešli se sám voběsil!“

V pondělí kdosi zahlédl Vrbčenu, když „naparáděná“ šla Stračinkami do Dubňan.

Dali se tedy do hledání i ve Vrbčenině chatrči.

Vrbčena s chutí i na půdu jim vlézti kázala a sklípek sama otevřela, jen ať všechno si prohlídnou a nehledají u ní, „co beztak huž nekde mají sami“ — uštknula jízlivě slídící u ní představ.

„Eh, plke babský a samý důminke,“ prohlásil radní Chalupa. „Me nemůžeme říct ne, dež komis řekne hano. Kam máme hjít, dež ne k tobě?“ obrátil se proti ní, a změřiv ji „mužským okem“, odvrátil se zas a čekal na četníky. — — —

Bylo parné a dusné odpůldne, když komise soudní v zaprášeném kočáře dojela na návsí.

Ke hřbitovu sběhli se lidé a houf dětí. Mezi diváky pestřily se i naškrobené, hluboko do očí stažené „kukle“ děvčat Rybářových. Pro hanbu a pláč ani blíž si netroufaly a jen tak povzdálí dívaly se zpod stříšky staženého šátku.

S komisí ke hřbitovu přicházel starosta Filipek. Tlustý obvodní lékař stíral krevnaté a potem neustále zalité své tváře do mokrého už šátku. Za ním hned do vrchu stoupal plešatý soudní příručí židovského typu a soudní písař se skřipcem na nemotorně do tváře vlípnutém nose.

Od lesa právě přijížděl vůz s Rybářem.

Naposled vezli hospodáře vlastní jeho koně.

V opilé slávě, jako by bůhví co vezl, na žebřině vozu seděl Chocholáč.

„A nemožeš slízt?“ volal na Chocholáče u hřbitova starosta Filipek, když viděl, jak prací vysílení koně těžce zapínají do kopce.

„Nemožu. Hutekl be mně. To, jak se hébe!“ volal Chocholáč smíchem se kývaje na žebřině.

Ztuhlý, černý, skrčen, jak byl uříznut, ležel Rybář na prostřené slámě.

Vůz zastavil u brány.

„Pomožte mu!“ křiknul soudní příručí na zevlujícího Bařinu.

Bařina máchnul jen rukou a druhou zapjal pod zástěrou do kapsy. Neměl se k pomoci.

„Pudeš nebo nepudeš?“ tahal Chocholáč nebožtíka za nohy, a vrávoraje ze strany na stranu na opilých svých nohách, cloumal Rybářem tak dlouho, až cosi ruklo a buchlo. Ztuhlé tělo dopadlo na zem.

Ze zástupu proniknul ledvím otřásající nářek Rybářových dcer.

„Copak s ňém nemožete lepší zacházet?!“ vyjela ostře nejstarší Julka.

„Možu já za to, že je tak tvrdé? Proč mně nikdo nepomože?“

Soudní příručí se rozkročil.

„Poslouchejte, vy jste ožralý.“

„No, poslušně prosím, pane sódcí, su, je to pravda. Su navalené jako kanón, pane sódcí, hale šak střízlivé bech to nezdržel a mosel sem teda pít, habech přemuhl v sobě tú vošklivost — — tú špatnost, pane sódcí, jaká hjide z tehi člověka,“ pravil Chocholáč a dotknul se botou na zemi ležícího Rybáře.

Konečně za pomoci radního Chalupy naložil Chocholáč Rybáře na ramena a odnesl jej do kostnice.

„Bel huž za živa lehké, včil je ešče lehčéší,“ zavtipkoval starosta.

Komise utáhla se do kostnice.

„To si můžete vzít,“ hodil adjunkt svléknuté šaty Chocholáčovi k nohoum.

Chocholáč se zasmál a hodil zánovní Rybářovy šaty do kouta.

Pod hřbitovem švec Veleba řezal kousíčky z řemenu, na nějž Rybář se byl pověsil. Každý chtěl „pro ščestí“.

Starosta vyhnal ze hřbitova zvědavce a uzamknul bránu.

Komise pracovala. — — —

Sluníčko nížilo se v klíny hor.

Rozešli se lidé i komise — u hřbitova zůstalo jen několik chlapců.

„Já bech jé přeci rád viděl rozšmikanýho —“ pravilo pojednou Pazderkovo dvojče.

,Ja, rozšmikanýho, a kostnica je zamčená!“

„Ha néni! Podívé se, Chocholáč zapomněl zamknót.“

Hložků Honza natáhnul krk jak větřící zvěř.

„Já se tam kóknu. Kdo chce, hať leze za mnó,“ rozhodnul se pojednou Honza a s hbitostí kuny stál už na vysoké zdi hřbitovní. Za ním Pazderci, za Pazderky škrábali se ostatní.

Honza, stoje na zdi, rozhlídnul se sokolím zrakem a seskočil. Za ním na hroby seskákali druzí.

Jak kočka opatrně bral se Honza ke kostnici a strčil do dveří. Byly opravdu jen přivřeny.

Na Rybáře hledělo několik párů vyvalených očí. Honza zaťal zuby do horního rtu a kradl se k mrtvole, oblečené jen v bílý spodní šat. Ležel jen tak, na několika prknech černých mar. A všem se zdálo — v kostnici jako by cosi mocně dýchalo.

Cosi šustlo a Vinckovi se zazdálo, Rybář tou rukou jako by udělal — — takhle — —

„Von je živé!“ zaječel Kocmánek a současně svalil se ke zdi u dveří přistavený rýč.

Snad kdyby ta hřbitovní zeď byla bývala ještě jednou tak vysoká, Honza by ji byl jistě přelítl jak chrt. Hůř bylo s ostatními. Nijak nemohli ve spěchu najít ve zdi vydrolené díry — — — Ale Honza Hložků nebyl by Hložkem, kdyby byl utekl jen tak. Na zdi nabyl zas staré odvahy a na vrch už bez bázně pomohl i ostatním.

Domů je zahnal teprv kolem jdoucí radní Mikulica.

Dvéře kostnice zůstaly otevřeny dokořán.

Teprve na druhý den brzinko zrána uklidili umytou a převlečenou mrtvolu do rakve.

V koutě hřbitova za kostnicí ustlal Chocholáč Rybářovi poslední lůžko.

Tam ho i zahrabal.

Jen Rybářovy dcerky s matkou tu byly, vrabci a dvě stařeny žebrácky, modlící se otčenáš.

Jak psa by zahrabávali.

Někdo však tu byl přece ještě.

Stříbrovlasý velebníček těšil sirotky.

Kleknul a dlouho se modlil.

A vyprávěla Babáčková, žebračka, že hořce i zaslzel.

A tichounké, teplounké ticho rozestřelo se hřbitovem, zalitým krásnou září srpnového dne.

Velebníček vzpomínal na Rybáře.

Jaký to byl člověk! Jakou silou zachvacoval kolem sebe vše, načkoliv pohlédnul! Krásnou budoucnost mohl založit sobě i svým a zatím — — —

Dobře se říká: Na blátě začal, na blátě žil, na blátě skončil. — Bůh mu dej odpočinutí věčné a zem budiž mu lehoučká!