Rok na vsi/Srpen/Hyeny

Rok na vsi – Srpen Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Trpký chléb	Hyeny	Zhaslé světlo

Údaje o textu
Titulek:	Hyeny
Autor:	Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zdroj:	MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek II. Praha : SNKLU, 1964. s. 415–427. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Za posledních dnů měsíce srpna.

Požehnána úrodou, ustarána prací ukládala se dědinka v spokojený klid. Od pater až po střechu navršeny byly stodoly, napěchovány měchy zlatem niv. A nechať si teď pršelo, lilo, nebo hrom bil — hospodář klidnou rukou moravského člověka zapaloval si milovanou dýmčičku. Pokouřiv, chutě vydal se opět na mlat k nové práci, kde „pod střechou“ už slézala se nyní celá rodina. Uchvacující to byl ruch a život na vsi. Ruce v neustálém pohybu těla v práci neznaly únavy, neznaly shovění. Ledva ženky lžíci položily, už běžely zas na mlaty, kde děti s psy válely se v rozmlácených mandelech. Vrčely žentoury, dupaly cepy, za zámkem, jak vlak by tu náhle jel, zapískala náhle lokomobila. Hukotem, silou a chvatem šuměla celá ves a nebylo jiné myšlenky než na točící se stroj, nebylo jiného hovoru a starosti, než jak platit bude ječmen na trhu a kde sehnat nádeníky v nejpilnější čas, kdy v domě už ani krejcaru a ve snopech tolik „zasetého“ ještě zboží.

Ale pojednou zastavila se mlátička tam, kde pro ni nebylo ani vlastního slova slyšet, umlknul fukar na konci dědiny, kde v Chalupově stodole hučel už po tři dny, ba stalo se, že ani Kuchyňků cep nedopad, jak namířen byl z pozdvižené výše, a ochable sklesnul obloukem k zemi, jako by ruka jím vládnoucí rázem pozbyla někdejší síly.

„Piňuska se ztratila na cestě z vranovské póti,“ jak větrem rozneslo se po všech stodolách a lidé místo zrní s plevami přesívali nyní jinou úrodu. I události, jako by čekaly právě na tuto dobu zralého podzimu, rychle dospívaly k svému závěru.

„Preč je, preč — Voda se nad ňó zavřela. Chlapec celé deň pláče a jen porád maminku hledá a maminku volá. Muž snáď huž půl Morave sběhal a nikde nic. Piňuska preč.“

„No co! Bela vodjakživa taková smutná a divná, na mesli jako vtipná, a přeci pomjatená. Huž za svobodna bévala taková krotká. Tancuvala jakobe z nuceňó, a dež zpívala, hani to žádné zpěv nebel; já se decke mosela dát do pláče, dež vona zpívala. S nikém nic neměla, s nikém nekamarádila, a dež se vdala — haji na svarbu šla jako ve snách — pak s ňó belo ešče hůř. Kopala na tovarechu, kopala, hale jedinýho slovíčka debe bela promluvila za celé deň. Neščasná bela, neščasná, a snáď huž se taková narodila, protože vod malička bela taková.“

„Povídajó lidi, že skočila do vode.“

„A bode temu tak,“ tetka na to, rozvazujíc snopy. „Huž dež sme na tú póť šle spolem, bela jakási zas nesvá. Porád zvostávala vzadu, v Brně nahlížela do každýho krámu a vokna, v Kartózích hani s náma ve stodole nespala; v kótku na dvoře seděla a vzdéchala haž do bílýho dňa. Tam si hustlala a tam taky spala celó noc. Dobře sem ju slešela vzdéchat a říkat: ‚Ach Bože! Ach Bože, spravedlivé Pane můj! Panenko Marja!‘ — — To huž je tak vosud člověka, že buď mu při narození hrá mozeka, nebo bijó hrane. Pré se šak haji narodila, dež komusi na věži zvonile hrane. Proto bela decke jako hrob. A bodete vidět, totok huž hjinačí nebode, a mrtvó ju nandó, mrtvó, a huž se nevrátí. Takoví lidi nehumírajó hani smrťó vobyčénó — decke hjinačí.“

„A Rebář taky ešče néni duma?“

„Néni.“

Po té zprávě zavládlo ještě přísnější ticho.

Že byla chvíle svačiny, nechali na chvíli práce.

Mlatem zavoněl čerstvě pečený chléb — už z nového žita. Hospodář krájel jen a rozdával a všichni chválili, jak vydařený je letos boží dar. — — —

Rybář na třetí den byl mimo dům.

Staral se zas o něho kdekdo.

Jak do hlavy zaražený hřebík, v patě zarostlý trn nedal ani na nic jiného myslit než na sebe a tak po léta a léta tkvěl v mysli i srdci celé Habrůvky, rozčiluje bezmála každým dnem. Kdysi podruh, pak obchodník s povidlím, pak domkář a zas handlíř, kramář a pachtýř v jedné osobě, sedlák, kupec, radní i správce kontribučenské záložny, upír všech židů a živitel čtvrtého stavu Habrůvky, radost a opora jedněch, bolest a tvrdý kříž druhým — — po léta a léta byl takovou zvláštností dědiny, že jej ani nejmenovali, ale rukou naň ukazovali svým známým a říkali: „Totok je náš Rebář.“ — To jako by říci chtěli: „Není druhého Rybáře na celém širém světě.“ Byli lidé, kteří ani o Habrůvce nevěděli, a Rybáře znali. Neohrožený, bystrý, v obchodu čilý, v práci neúmorný, v jednání opatrný, v řeči mistrný, v pohodlí skromný, ale silný ve vůli a dychtění byl zároveň třtinou v rukou nenasytných a těch, kdo lví jeho hřívu oščudlat znali kudlou nebo nůžkami, koupenými na pohled za zcela jinými účely. V jeho sítích zapleteno bylo mnoho ryb, ale když sám se ocitl v zadrhnutém nevodu, zděšení zmocnilo se celého okresu. Třásli se nejenom dlužníci, ale i věřitelé a s věřiteli ručitelé a s nimi smečka lidí kdysi jemu poddaných a nyní láteřících na něho jako na původce hříchů celé Habrůvky.

Naděje na vyklouznutí pozbýval už Rybář sám. Týden ubíhal za týdnem a jeden horší druhého. Když bylo sucho, nebylo dělníků, a když dělníci byli, zatmělo se na všech čtyřech stranách světa a dešťům konce nebylo… Vzrůstal plevel, zasýchalo osení, nadobro zničen, v mrvu obrácen, na hnojiště vyhozen byl nadějný plod. Po žních všichni už měli do posledního klásku sklizeno, vymláceno, a Rybářovi ještě stály mandele na polích a v nich prškami černal a porůstal klas. To nebyly snopy, to byl drn vzrostlý, bujně zelený — jen se na sluníčku smál. Mlátil, kde co přece sklidil, a zrno nikomu tak bídně nesypalo jako jemu. Se Špičáku klidil víc ovsice než ječmene a na Sedlisku zakrnělou řepu nebyl by snad vzkřísil už sebe vydatnější déšť. — Prodal vymlácený ječmen a on byl také jediný, který odcházel z trhu s cenou, jaké židé neplatili ani jednomu. Až líto ho bylo lidem, když viděli, jak jeden prut zkouší po druhém a marně vyvrátit hledí stahující se nad ním mřížoví. Jako za živa pohřben. Marný zápas. Tím víkem nepohne už ani ruka železná.

V poslední chvíli sháněl ještě muziku.

„A kýho šlaka, zas mozeka!“ rozvaloval se starosta Filipek v bezstarostné zbujnosti, a pojídaje s vypracovanou chutí jako cihla velikou, kadlátkami plnou buchtu, měřil blahosklonně Rybáře svýma očima. „Deť máš peníze za ječmen. Prés hutržil přes tři sta!“

„Eh, radši mně hani nevzpomínéte! Počítal sem za ječmen na tisíc rénskéch a mám — deť to žádné hani nechápe, co to pro mě je, místo tisíca mět jenom neco přes tři sta! Nevím, kam hjich napřed zanýst. Zeť čeká, notář čeká, Kunz brble — — meslím si: včil po žňách, lidi sklidili, prodali, přeci bech si tó mozekó trochu pomuhl.“

„Milé Cyrile“ — starosta Filipek vstal a vypučil proti Rybářovi celé své tělo — „habech ti to jednosténě a bez tancuvání řekl, já ti pomůct nemožu a nemožu a taky nepomůžu. Podlivá hóřadního nařízení, dež chceš mět mozeko, možeš ju mět, hale mosíš téch padesát rénskéch složit jako kócí, že se vo mozece nic nesemele. Složit je mosíš. debes měl krást. Všade při mozekách se bijó, obzvlášť v tento bujné čas, a tak habe se tak nebili a netekla nadarmo císařská krýv, kvůlivá zákonitýmu pořádku vydalo hétmanství takový nařízení, že to kócí, hať huž ho složí stárci nebo hospodské — kócí mosí bét. Majó-li stárci, hať dajó stárci, máš-li te, dé te. A mozeka bode. Já protivá temu nic nemám, hale protivá zákonu stavjat já se nebodo. To sám huznáš, že s palagrafem nésó, jak se říká, žádný transparente. Jen jednó se do téla zavrtá a sedí zakrócené jako nebozíz, a votočí-li se ti jednó vokolo krku, huž jé rovno víckrát nosit nebodeš. Tak je to, milé Cyrile.“

„Hale to přeci v žádným zákoně nestojí! Přeci se taky v zákonech veznám a vím, co može bét a co nemože bét!“

„Stojí, nestojí — — hétmanství je zákon sám. Per se s ňém, možeš-li!“

Rybář, mačkaje v rukou klobouk, stál zkroušeně s nakloněnou hlavou, jako by stál nad čímsi hrobem.

„Dal bech já téch padesát rénskéch,“ pravil konečně, „hale co! — Serve se mně tam někdo třeba naschvál, jen habe mě připravil vo to kócí, a co já si potem vežaluju? Kdo mně co dá? Takovéch ftáků néni v Habrůvce málo. Néni si na nich co vzít, kde se hojit, a ti hakorát na vostudu jen číhajó — —“

Starosta nakusoval druhou buchtu.

„Víš te co,“ načal Filipek z jiného konce — „já ti neco poradím. Di te na hétmanství a hupros pana hétmana, jak tudkaj prosíš mě. A dones mně pár řádků, že ti mozeko bez kócí povolit možu. Snáď jé huprosíš. Pan hétman je prchlé člověk, hale néni zlé.“ — — —

To bylo v neděli po požehnání.

V pondělí ráno šel Rybář na hejtmanství a — už se nevrátil.

Z dubňanského trhu ve čtvrtek přijížděli už lidé, a po Rybáři dosud ani stopy.

„A néni duma?“

„No néni!“

„A Vrbčena — je?

„Ta je duma, hale neveleze celé deň. Ešče v pondělí ráno viděli jé vod ní vodcházet. Nato šil na hétmanství a vod tý chvíle preč. Jako pára se vetratil.“

„Eh, šak von se zas vrátí jako tenkrát v zémě!“

„A pane, včil nemá proč se vracet. Letošní rok jé zahubí načisto. Těžko se vracet, dež néni hani, s čém be začal nanovo.“

Hledali Rybáře po všem okolí, v pivovaře u Slavkova, v ulicích brněnských, na trhu v Břeclavě, na jarmarku v Dubňanech, na úřadě v Borové — pět Kryštofem najatých lidí slítalo venkoncem celou krajinu; Kryštof zeť sám koně zapřáhnul a jezdil kolem Habrůvky na několik hodin daleko. A všichni vraceli se s prázdnou. Kdyby jen stín Rybáře byl kdo viděl! Totam bylo Anežčino věno, totam Kryštofovo sirotčí dědictví, i na jeho úvěr a na jeho jméno skoupené ovoce zůstalo mu nyní na krku a v posledních dnech ještě zaplatil za něho sto zlatých, kterých náhle po něm žádal pivovar.

I jiným bylo zle.

Toman Rybářovi jako švakru svému dosud ručil v Cyrilometodějské záložně na osm set zlatých. Jak pelyňkem otrávený v pláči chodil po dědině a odhaloval bezmasými rty mrtvolně vyceněné svoje zuby; takže se zdálo, jako by se tomu smál.

Také starosta Filipek ručil za stovku, ale jen se tak zakolíbal na své sukovici; ani v tomto okamžiku neopustil jej úřední klid.

Hrabálek trnul o šedesát zlatých, které za Rybáře vydal a kontribučenské záložně dosud nevrátil.

Jakub Horbišek až do zdí vrážel zamyšlen, jak to bude „včil s tém polem“, za které v zimě už Rybářovi zaplatil sto padesát zlatých, a dosud neměl v rukou ani kupu ani kvitance.

Naříkal i Studýnka.

„Pro Jéžiše Krista — — vosmdesát rénskéch sem mu v pořádnosti vodevzdal a dlužní úpis mně nevrátil, pré jé nemože nahjít. Snáď nebodo moset platit ešče jednó!“

Ale nejzoufaleji už si počínal Pavel Kunz. Hned na jaře půjčil Rybářovi čtyři sta zlatých. Nerad se s nimi loučil a jen ty desítiprocentové úroky to byly, které jej přivedly na myšlenku tak ďábelskou. Od té doby nespal, nejedl strachem, a když přece vzal lžíci do ruky a nabrav polévky ze společné mísy k ústům ji povznesl, to byla doba, než tu lžíci dostal do hrdla! Tak se mu ruka třásla. Polévka všechna vykapala na stůl a žena musila mu zvláštní talíř až pod bradu dát — snad by jí byl vykaňhal tak celou mísu. Tak se žehnal se svými čtyřmi sty a deseti procenty, které jej víc bolely než jiného tisíce.

Kolář Šimek, majstr pštros, krejčí, sedlář i Miklík švec, chalupníci, nádeníci, řemeslníci všichni — snad od horního konce dědiny až na dolní kdekdo — nebylo snad jednoho člověka v celé dědině mimo faráře a zámek, na kterém by Rybář nebyl vymodlil něco v hodinách úzkosti, dlužen nebyl zůstal za přešitý kabát Studýnkovi krejčímu neb pštrosovi majstrovi za přibíjení podkovy.

Marně po muži doptávala se Rybářka.

Lidé vraceli se z trhu a nikdo nic nevěděl.

Plakala a motala se jako bez hlavy.

„Oh, já to vím, já to vím! Všecke peníze sebral — huž je to takový! A mě tu nechal s dětima. Šest dětí! Kriste Jéžiši spravedlivé, co si jen počnu s tolika dětima!?“

Plakaly děti, slzela děvčata.

„A mami — kde só tatínek?“ ptala se Pepuša s hubičkou zapadanou od trnek.

„Já, dítě drahý, nevím,“ zalomila matka rukama a dala se do nového pláče.

Jako přízrak chodila po domě stařenka.

„Černé — — černé — — — takové celé černé — — jen to ne, jen to ne!“ odháněla stále cosi rukou, tiše pošeptávala otčenáše v skromném koutě kuchyně a chvílemi modlila se nahlas. — — — V tu chvíli vypadala kuchyně jak umrlčí komora, kde v přítmí ležel mrtvý.

Věřitelé jezdili do Habrůvky.

Četníci jedni odešli v poledne, navečer přišli druzí. — — —

A zatím venku v štěstí a slávě hověl si celý svět. Měkounce šoumaly stromy, krásným leskem hrála zeleň na slunci, éter v žáru chvěl se nad hřebeny střech, až oči oslepovala rozžhavená ocel jakoby krajem pohozeného rybníku a potoka. Jiskrami pohrával zvířený prach silnice, padaly a v jeho zlatě jako duchové zjevovaly se a mizely zas lidské postavy.

A vlaštovky zaplétaly se v rozházené sítě slunečních paprsků, jich zlato na křídla jim kapalo a v nedozírných výškách všude jejich let stíhalo od země až po oblačný svět bez konce a hrází. — — —

Ještě toho večera po dubňanském trhu pronesl kdosi:

„Snáď se nevoběsil?“

Kdo první ta slova prohlásil, nikdo nevěděl, ale byla tu a rázem promluvila z duše všech. Tak nevyhnutelným se zdál všem právě tento konec Rybářův.

Tu se stalo něco podivuhodného.

K ránu — ještě bylo tma a slabounký jen svit nad silůvským bořím oznamoval blízký den — na Kryštofově dvoře objevil se náhle ponocný Hrózek, zsinalý a chorý jako duch.

Kryštof spravoval vůz.

Strašný byl Hrózkův vysoký zjev. Zahalen v potrhanou a záplatovanou jakousi halenu s šišatou kapuci přetáhnutou přes hlavu a vyvezenou do nesmírného hrotu, přicházel sem přímo ze svých nočních potulek. Vousy v zsinalé tváři měl nějak děsivě vzpříčeny na různé strany. Funěl a ruce se mu nepokojně chvěly. V ranním šeru stál tu jak přízrak za Kryštofem k zemi sehnutým, a teprv když zakašlal z trubic nocí provlhlých, lekl a obrátil se i hospodář.

Kryštof zdřevěněl. Jeho se v tu chvíli nenadál. — A když změřil celou příšeru od zablácených bot až po šišatou kapuci a ošklivé vousy, vypustil z rukou, co v nich právě držel, a zostra pohlédnul na Hrózka.

„Nelekéte se, pane Kryštof, mám strachu sám dost. — To je divná věc,“ pravil Hrózek tajemně a zmodralé rty se mu zachvěly a pod očima prodlel na okamžik jakýsi plachý, nejistý pohled. — „Du vám veložit sen, keré sem dneské v noci měl.“

Kryštof mávl rukou.

„Eh,“ jako by řekl. Ale zahleděv se ještě jednou do ztrhané tváře Hrózkovy, pobídnul, aby vypravoval.

Po dvoře plovalo tajemné šero rozcházející se noci.

„Tak hale po půlnoci —“ začal Hrózek — „dež sem huž vodtróbil dvě hodine, sedl sem si na kláde pod školó a sedím. A dež tak sedím, zdřímnu si. A tuť najednó přede mnó se cosi světlá a — co se mně nezdálo? Vidím, ve snu vidím, vod hospode Rebář de. Bel voblečené a celé jakési nepodobné k sobě. Přistópí haž ke mně a ruce tak drží při sobě a povídá: ‚Prosím vás, Hrózku, přeci mě vodneste a nenechéte mě v lesu zežrat vod much!‘ — Tak to řekl a zas vodešil, jak přišil. A světlo belo kolem něho. Na to sem se probudil a du vám to říct. Ten sen néni hani jako sen — — —“

„To ne — — to ne — — to nevypadá po dobrým,“ pravil Kryštof zplna, a šilhaje po Hrózkově obličeji, sledoval roztěkané jeho oči. — „A co tím myslíte, Hrózku?“ zdvihl Kryštof hlavu.

„No, já meslím, habeste jé jako nechali hledat — — Já ve sne věřím — — —“

„A kde myslíte, že ho máme hledat?“

Hrózek zpozoroval zabodnuté Kryštofovy zraky ve svůj obličej a zabodnul zas v jeho tvář zraky svoje. Měřili se okamžik. Pak Hrózek sehnul se a zdvihnul se země pohozený železný klínek.

„Vo tem nic já nevím, kde beste jé měli hledat. Hledat jé všade. Je-li co na tem, nande se.“ —

„Šel beste taky hledat?“

„Sám?“

„Ne. S mém pacholkem.“

„Třebas. Zandu jen na chvilku dum.“

„Tož dite a zastavte se tu! Pošlu pro pacholka.“

Hrózek odcházel sehnut a pokašlával. Prošed zášeřím kůlny přízračně zas jako duch, vyvstal v celé ohromné, kapuci šišatě zahrocené své výšce na svítajícím návsí. — — —

A ještě než slunce vyšlo, míjel už Hrózek s Kryštofovým pacholkem dědinu a za dědinou pole, až došli k lomům ve Stračinkách.

A tak se zdálo, jako by Hrózkovi sen víc ještě byl vyjevil.

Šel jako na jisto.

Od Stračinek do lesa už bylo, jen co by kamenem dohodil. — — —

Slunce nejkrásněji zrána svítilo, všechen vesmír tonul v rozsáhlé, nevystihlé čisté jakési blaženosti, v jaké si hoví v létě, kdy kdejaký tvor těší se zvířecí rozkoši ze života a krás přírodou jemu poskytovaných — když tu náhle břitce projel vzduchem srdceryvný výkřik a po křiku hned z hospody jakoby požárem štvaná vyletěla Rybářova Sefka. Už bez hlesu, bez pláče svalila se na zem a teprv za chvíli v prachu cesty svíjejíc se v křečích, povylezla na pařez u zahrádky a tu se dala do úžasného lkání.

Rukama lomíc, vyběhla Rybářka z domu za Sefkou a s ní v nářku drobné děti, držíce se po stranách špinavé její sukně. I Rybářka bez hlesu, bez pláče, jako němá vyrazila do slunce a náhle, jako by jí nohy podrazil, zhroutila se k zemi. Než vypravila ze sebe zvuk, nehty zuřivě škrabala zemi. S bolestným, křečovitým pláčem vyběhla i Petruša s Julkou, ale rychle zas uhnuly do šera síně, když viděly že kolem matky kupí se už zástup. Na okamžik vstala vždy Rybářka, jako by utéci chtěla o kus dál, ale opět se zřítila a zas po zemi lezla jako červ, a nemohouc vypravit ze sebe souvislejších slov, jen rukama nad hlavou lomila a roztřepanými prsty vzhůru rvouc vlasy — plakala krví.

„Oh — oh — —!“ bolestně skučela jakoby v strašlivých bolestech vnitřních a zmateně hladila hlavičky svých kuřátek — „Cos nám to hudělal, Cyrile, cos to jen hudělal!“ lkala Rybářka, a klesajíc vedle Sefky na hromadu dříví shozeného k plotu, hlavou tloukla zas o pařez.

Slzy v očích svítily lidem kolem stojícím.

S Anežkou i Kryštof přiběhl zsinalý, třesoucí se jako prut a také nemohl hned promluvit. Vniknul do nálevny a pobíhal tu jak v kleci zavřená zvěř. Co v ruce držel, to položil a běžel. Opuštěný dům s otevřeným krámem doma střežilo jediné, packami na prahu se čistící koťátko.

Dobelhala se i Rybářova stařenka — — a už se ani neptala, když viděla Rybářku, Škubající se v bolu na zemi. Vrásčitá její tvář sebou škubla, sepjala ruce a tak zůstala podepřena o roh zdi, jak u chrámu Páně stávají žebráci.

„Můj syn — můj syn,“ zašeptaly pojednou třesoucí se její rty — a víc nikdo od ní neslyšel. V mátohách, jak mrtvicí stižena zapotácela se stařenka k síni — krok sem, krok tam, ještě jednou zalomila rukama, pohlédla k čistému nebi a srdečně zaplakala do chatrné své zástěry.

Lidé raději odcházeli.

I rechtorovi zvlhly oči, když hleděl na nešťastnou rodinu.

A to slunko tak milounce hřálo, nebe bylo stále tak krásně blankytné, mladistvě snivé, svět čistý a šťastný! Švitořily vlaštovky, šuměl list, v lehounkém šelestu přehrnoval se slabý proužek potůčku. Z kostela mírně rozlévala se hudba chrámová a zbožný zpěv na mši trvajícího lidu — — —

Babky trousily se do kostela na mši svatou, když do dědiny první o všem zprávu přinesl Hrózek, udýchán chůzí a s chvějící se bradou.

„Huž sme jé našli,“ líbal velebníčkovi u fary ruku.

Velebníček vytřeštil na Hrózka oči, jako by chápal a nechápal, rozuměl, a přece nerozuměl, věděl i nevěděl zároveň.

„Huž sme jé huřízli,“ dotvrdil Hrózek svoje poslání a dodal: „V lese za Stračinkama.“

Velebníček rozhodil ruce a tleskl prsty levé ruky o dlaň.

„Dyť sem si to myslil, že to jinak nemůže ani skončit! Takový život ani jinam nevede,“ zakýval ještě hlavou a vyšel vstříc milostpaní Ebr, ubírající se se svou společnicí na každodenní mši.

„Mein Gott, dieses Unglück! — Arme Kinder!“

„Tak tedy přece je to pravda?“ zastavil před školou Hrózka zas pan učitel.

„Je — je — je! Hneď za lomem v hóščině našel jé Kryštofůj Josef. Mladé takové, hale desítileté dóbek a na jeho haluzi visel. Šak bela zlomená. A na řemeňu. Smečka bela haž na konci haluze. Nebét chumáča zadrhnutýho listu, bel be se hutrhl. Hale ten list jé zdržel a tak visel. Dobře se říká: na pavučině visí život člověka. — — — A pravó nohu měl podloženó pod levó a vobě nohe měl v kolenách vohnutý. Vod pondělka, meslím, tak visel. Tělo ztuhlý na roh a hubu plnó muších strusků. A celé černé. Strašné! Du to říct do hospode. Krista Pána, to bode čisté deň!“ dodal Hrózek a odcházel. — — —

Také pacholek Josef se vracel.

„To je podivný,“ zastavil se před školou, „že hu sebe nic, hale nic neměl, a přeci decke míval! Hani peníze, hani tú velkó, červenó šrajtoflu, hani ten veliké nůž s bíléma kostima, hani hodinke s řeťázkem — nic, nic! Zrovna jako be jé tam někdo bel našil a vokradl vo všecko, tak mně to připadá. Deť to néni hani k víře podobný, že be temu muhlo hjináč bét. Přeci než šil do Dubňan, bral všecke peníze sebó, co měl, hale na štere sta pré teho belo, a včil neměl v kapcách hani grécara. Jen starý směnke v kabátě zvostale. Te meslím huž hani čert nechtěl. Jedna na pět set a druhá na pětasedumdesát rénskéch. Šak vod Svatéch.^[1] A při vekslech bele te listke, že ešli sce prodlóžení, habe pré zaplatil hóroke s patřičnó splátko a zažádal vo nový směnke. Šak, meslím, huž hani na te hóroke nesehnal a splátke — kde be bel vzal na splátke!? Hani ručit huž mu nikdo nescél. — — —“

Nuž, kdo by byl dva dny předtím v noci hlídal Vrbčeninu chalupu pod lesem, byl by, as po desáté hodině, jistě zahlédl cosi dlouhého přesmýknouti se přes branku sem a přes branku zase tam, ale to v takové tichosti, že tišeji ani kočka nemohla dopadnout na čtyři své tlapky, jako dlouhá, černá ta postava dopadla na své dvě. V chaloupce nepohnulo se nic. Nablízku za chvíli troubil ponocný jedenáct.

---

1. Od Cyrilometodějské záložny v Brně