Rok na vsi/Prosinec/Na Štěpána

Rok na vsi – Prosinec Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Štědrý den	Na Štěpána	Po svátcích

Údaje o textu
Titulek:	Na Štěpána
Autor:	Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zdroj:	MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek I. Praha : SNKLU, 1964. s. 340–350. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Bylo ráno už — a přece ještě noc, tma jak pod zemí.

Chaloupky dosud dřímaly.

První se probudil Skřivánků Martin — za ním Barnabáš.

„Mami, rožnite! Pudem koleduvat.“

Probudili se i ostatní Skřivánci. Janek drhna oči ze spánku, modlil se s ostatními Anděl Páně.

Než se Skřivánci — byli čtyři počtem — umyli, posnídali, navlékli, než maminka nejmladšímu vzadu zapjala kalhotky a shledala všem šátky na uzly — na východě prodírala se už první zář.

Vyhrnuli se z chalupy jak vojsko — — Křupěl sníh, do prstů a do nosu štípal břitký mráz — — —

Skoro potmě ještě koledou zvučela už celá dědina. Nebyli Skřivánci sami, co si přivstali.

Já koledníček prosím vás —
nemějte mně za zlý u nás —
Dobrou novinu vám nesu,
až se celé zimó třesu.

Narodilo se děťátko
v Betlémě, chlévě chuďátko.
Jen vyjděte, nemeškejte,
brzy mně koledy dejte.

Dyť já musím pospíchati,
to děťátko kolébati.
To děťátko je Syn Boží,
ono za nás hříchy složí — — —

bylo slyšeti dva tenounké hlásky, koledující u dveří Stéskalova statku. — Brzy nato zavrzly dveře a dva páry cupkatých nožek utíkaly zas o číslo dál.

Slunko jak v krvi zalité stálo nad Strážkou a Habrůvka už jen se hemžila drobnými tvorečky — — — Hlásky jak neustále znějící zvonky zvonily ze všech stran. — — Umrzlé postavičky s uzlíčky na lokti po párech i jednotlivě chodily od domu k domu, zastavovaly se v zahrádkách a ode dveří křičely a zpívaly radostnou svou novinu: „Narodil se nám Jéžiš Kristus Pán.“ — — —

„To je dětí, to je dětí!“ — divil se stařeček Hrabálek v kožuchu, zastavuje se na silnici a rozhlížeje se po celém návsí, posetém dvounohými těmi mravenečky; — — ba snad i sám povzpomněl si na dávné časy, když viděl, jak se cestou sytí vykoledovanými koláči, zkřehlými prsty přepočítávají krejcary na dlani a v uzlíčkách pohazují jablky, sušenými švestkami a ořechy. „To bude hostina!“ — —

Celá drobná Habrůvka byla na nohou, v zámku jich zpíval celý houf — každý svou, všichni zajednou, „haž k smíchu to je“ — zabrblal stařeček Hrabálek a nž se zas zatočil — — u fary — u školy nový houf — — „A lí-í-í-di!“ táhnul -i- na půl hodiny — — „a to — to — — totok se podívéme! — To je děcek, to je děcek! — —“

Na faře, ve škole vystřídali se do zvonění téměř všichni, chlapci i děvčátka — v zámku někteří byli už i třikrát. Beránkovy děti, když oběhaly celou ves — běžely tam zas.

U školy stála dvě děvčata. Punčošky shrnuty v největším mrazu, pod krátkými sukýnkami blýskala se jim kolínka — — Za nimi na chodníku zůstal Hložků Vavřín — ovoce z jednoho pně hložku — opravdovský a důstojný bratr Jana Hložka — užírače krve.

Rechtor vyšel ze dveří a dal děvčatům po krejcaru, s ustrnutím všimnuv si nahých jejich kolínek. — — „Co vás nemůže maminka do tepla oblíknout?! — — A co ty, Vavříne? Nekoleduješ?“

Vavřín nakřivil nějak ret a tak bokem podíval se po odcházejících děvčatech.

„Já čekám, haž vodendó! Chcu koleduvat sám.“

„Tož říkej! Umíš pěknou?“

Ale jen začal — — učitel vzal jej dvěma prsty za rameno a vlekl do dveří. „Pane, ta je pěkná — pojď do kuchyně — povíš mně ji celou.“

Šli. Trvalo chvíli, než se Vavřín po kuchyni rozhlédnul a zdomácněl. Pak se ale postavil, popotáhnul nosem a — pošilhávaje mlsným okem po nakrojené vánočce, začal bez ostychu a tak hlasitě, jako by na ulici byl. — —

Když je zima, mráz,
slyším divný hlas.
Ptáci s půlnoci zpívají,
pastýřové vytrubují.
Co to nového,
neslýchaného?
V oblaky krásný
anděl se vznáší.
Radost lidem vyjevuje:
Narodil se nám
Jéžiš Kristus Pán.
Leží v Betlémě
v chlévě na seně.
Nemá žádné poduštičky
ani chatrné plenčičky.
V bídě zrozený,
na ten svět daný.
Andulko, plínky!
Dorotka běží,
juž je u dveří.
Nese smetany flaštičku
Jéžiškovi na krupičku.
Krupičku dělat,
Jéžiškovi dát.
Dudy zdudaný,
gajdy zgajdaný.
Hned mu tu hráli,
mladému králi.
Sidli sidli duj duj duj duj
hopsasasa zpívala chasa.

„Chlapík, Vavříne! Kdo tě to naučil?“

„Babička.“

„Babička!“ — — —

„To, co huž sem vekoleduval!“ — chlubil se venku křivý Veleba a ukazoval plný šátek bohatství. Kusy vánoček válely se tam s buchtami, jablka s kadlátkami, i pomeranč tam měl, dole až na dně uzlíčku třásly se peníze. V zámku dostal „dvě šístke a ešče dva koláče“ — pokapané medem.

Jurčákova Anyša podívala se na špinavou dlaň a změřila očima křivé jeho nožky.

„Šak ti to tatínek propije!“

Franta odkolébal sražené své tělíčko s velikou hlavou na slabých, kačeních nožkách o kus dál a jen se tak lhostejně ještě jednou ohlédl za zelenou Anyšou.

Ta už zas koledovala u Dóbků.

— — — — — — — — — — — —
šak já s vozem nejedu,
co mně dáte, to vezmu —
— — — — — — — — — — — —

Veleba ani neměl kdy, aby poznámku její v ohromné své hlavě rozkládal. Zahlédl, že k Chalupovům míří Pazderkova dvojčata. Tam ještě nebyl. — — Hodil zadečkem, a seč mohl, jako kačenka běžel ke statku. Než se dvojčata dožábrala k mezírce, stál on už u žudru domu a do klíční dírky zrovna řval: „Co to medle znamenat má — že pastýři do Betléma — — —“ atd. atd.

Dvojčata, když viděla, že přišla pozdě, uchýlila se zatím k sousedovi — — —

Ještě celé dopoledne náleželo Bohu.

Při slavné mši svaté, sloužené za habrůvskou chasu, vyšel mezi obětováním ze sakristie kostelník a nesl plné ruce rozžatých svíček. Kývnul a — chasa se pohnula. První stárci, za nimi ostatní, každý s planoucí svíčkou obcházel oltář a svíčku podal zase tomu, kdo „ofěrou“ ještě nešel. Obtáčeli oltář jak řetězem. Ještě jich první věnec neobešel, a varhany na kůře — jako by uťal. Do preface zbývala ještě hezká chvilka. — Za všeobecného ticha oči celého kostela upíraly se k oltáři, kde světýlka jak hořící mušky sletovala se a zase rozletovala stále z jednoho místa — kde se jen hemžila v hejnu přeskakujících jiskřiček. V tichu slyšet bylo každý krok. Děvčata žduchala do sebe a smála se do bílých, nahladko složených šátků. „To, jak hjim te podkůvke cvakajó!“ pravila největší řehula, Ryšánkova Julka, a strhla za sebou asi pět vedle ní stojících děvčat. — — Podkůvky opravdu jen zvonily o kamennou podlahu; rozpaky zahořeli někteří ve tváři, a když viděli rozchichtané oči děvčat — zlostně zajiskřili očima po kůru. — — Tamodtud zasvítily na ně zuby škodolibého úsměvu. — — Když už i ti „šprčci“ odbývali si „ofěru“ a cvakavý ropot podkůvek vzbudil úsměv i nejvážnějších občanů, nahnul se k varhanám na kůře stařeček Hrabálek v ohromném svém kožuchu a pravil:

„Voni só přeci jenom nabíjaná šelma, pane hučitel. Tak hjich nechat zvonit podkůvkama! — — To, jak se vohlížijó! — — A lí-í-di — — to sem jakživ neviděl — Celé kostel se hjim směje.“

„Já jim nestojím o těch pár šestáků, co mají dát —“ pravil u varhan učitel — „ale snad za to stojím, aby někdo z nich přišel a řekl, čerte ďáble — zahrej nám! Ať si hrají sami!“

„Majó recht, majó recht. Patří se to, patří — včil hať zvonijó.“ — — —

To byla jen předehra. — Všechna nábožnost jako by se stěhovala z myslí habrůvského lidu — a na její místo tlačila se dlouho tlumená a adventem až do poslední míry stlačená veselost přece jen marnostem světa věrně oddané krve. Ještě jaks taks pro požehnání držela se lilie v unavených jejich rukou, ale sotva kněz zmizel se čtyřmi svými poslužníky v přítmí sakristie — kostel zahlučel jak probuzený ze sna roj. Lilie kácela se zvadle k zemi a na jejím místě — octla se řehtačka — —

Brzo po požehnání zaburácela hospoda veselou bouří. Bylo nabito. Chasa písničku řvala do písničky, „kukyryhal“ majstr pštros, do dveří se tlačily a na prahu řehtaly se pro muže přicházející ženy.

Habrůvka rozevřela starý, od nepamětných věků sepsaný a jednomyslně schválený zákoník, jehož první černý paragraf hlásá, že na Štěpána musí být v hospodě kdekdo a pije, kdo co může. Jako by záklopku otevřel. Na svatého Štěpána služebná chasa oslavuje změnu své služby — hospodář s čeledínem, čeledín s hospodářem uzavírají smlouvy a pak s peklem každý pro sebe nekalé své sázky. Po tichém, velikém svátku Božího narození zlý vítr zavichřil Habrůvkou.

„Spíš se pijávalo víno. Dež se nehurodilo, pilo se pivo. A včil, dež néni na víno, hani na pivo, chlašče se gořalka,“ shrnul šilhavý Kočárek, „svinské správec“, celý svůj názor o pijáctví v tyto tři věty, a nasadiv pod nos už nějak rozkývaného samečka, který ho stál celý čtvrtlán, napil se a dodal: „A taky je dobrá! — —“

Jiný paragraf habrůvského zákoníka byl vytlačen písmem červeným a zněl: „Svaté Ščepán nikdá se nevobende bez ran. — Póščí se krýv — —“ Následuje celá dějeprava všech bitev a krveprolití, jaké se kdy odehrály na špinavé půdě habrůvské hospody, a opravdu, zřídkakdy chyběl který rok, aby nebyl poznamenán výpočtem všech ran, snešených na nešťastného svatého Štěpána.

Loni je posbíral Dlabaja z Lipůvky. — Oddychuje jak před smrtí, dolezl až k potoku a tam zůstal ležet. Byl zmalován do všech možných barev, a kdvž se konečně vylízal — chodil najeden bok nahnutý, jako by na té straně neměl jediné „kostke“. — — —

Večer se hospoda otřásala v hukotu nesčíslněkráte kříž na kříž, přes sebe a do sebe řičících hrdel a rupotu opilých, v základech svých pat vyvracejících se postav. A kdyby jeden byl věděl, proč křičí, proč zvedá tu ruku tak nemožně nad hlavu, proč se hádá a strká do vlastního svého přítele! „Já-já-já-já-já“ vykoktával ze sebe hrozně těžkou nějakou větu na řeč chybný Veleba švec — — „já-já mám radost — a ne-ne-vím hani proč,“ vypravil konečně ze sebe a sklesl na židli, tou nevysvětlitelnou radostí celý jako zchvácený. — — Studýnka zpíval u kamen kuplety, Janek Kocmánek už ani pít nemohl a jen hlavou tloukl o stůl. Ondruška Ludvík s vyžilým, stařeckým, poloslepým — poloblbým obličejem vyvracel se na všechny možné strany, jako by měl tisíc noh, a přec žádnou k ničemu; pivo chlístal na zem.

Do zakouřeného vzduchu každou chvíli vylítla svinutá hrozící pěst a patrně také nevěděla, komu a zač. Vřava rostla do strašných ozvěn.

„Hale chlapci, chlapci!“ — naříkal v té spoušti bílou zástěrou ovázaný Rybář. „Dite huž dum! Huž je teho dost! — Hlásní, děléte pořádek!“

„Tam — tróbit!“ ohnal se Ludvík, ledva hlásný, pohnuv svojí troubou na rameni, přiblížil se o krok. — „Tam dávat pozor na zloděje, a ne čučet v hospodě! — —“ a očima už čímsi házel po hlásných.

„Ludvíku, nedělé vostudu!“ ohlédnul se po Ludvíkovi stárek.

Hlásní klidili se ven.

„Kam ideš?“ zastavil Borek Rybáře v síni.

„A k starostovi a radním. Neco se šije. Haž rozmlátijó hospodu, bode pozdě.“

Dusno, nabotnalé výpary kožichů, rozpaluje hlavu do bláznění. Neživě blikají žlutá dvě světýlka lamp. Zadní světnička taky je plna. Tam hrají v karty.

„Švec jede na svini, trhá z ní štětiny, sviňa křičí rech, rech, rech, jen ty mě, ševče, nech!“ piští Studýnka. Miklík skáče uprostřed šenkovny na skrčených nožkách, napodobuje žábu. — Hospodu jak když prolije smíchem.

„A kdo to dovede — temu zaplatím půl litra gořalky,“ zakládá se udýchaná žába — Miklík; ještě cosi dodal, ale už ho nebylo slyšet pro rozburácenou sílu vojenské písně:

V Brně na Špimberku
stojí vrané kůň
a na tom koníčku,
můj starý tatíčku,
celý mundúr můj.

Okolo koníčka
vojáci stojí
a mého milého,
synečka švarného
do šatů strojí.

Dyž ho přistrojili,
na koňa skočil,
červeným šátečkem,
zlatým prsténečkem
třikrát zatočil.

Vtom se otevřely dveře a hustá pára povodní se vyvalila do síně. V páře jak v oblacích z nebe spadlý prorok plovala do šenkovny široká, jako skála do výšky tesaná, dlouhým čupřinatým kožichem porostlá postava přednostova. Rukou po kožichu pošlohával pružně se ohýbajícím býkovcem. Za ním — už v řídkých oblacích vznášely se druhé dvě postavy — radní Chalupa a rezavý, poťouchlý Mikulica.

Zrak starostův, plný vědomé sobě hrůzy, rozhlížel se po rozkřídlené šenkovně, nevšímaje si bělovlasého stařečka Marečka otce číslo 5, který mu dával zavdávat.

„Chaso!“ vřavou vysoko proniknul starostův hlas — — „Huž je jedenást hodin, policejní hodina preč! Včil poróčím já, dež nechcete poslechnót hani hospodskýho, hani hlásnéch. Dum! — — —“

Hospoda tichne, dveřmi od vedlejší světnice derou se hlavy — — Vzadu u kuchyně kdosi zavrčel.

„Kemu se to nelíbí?“ — pokročil starosta s výrazem poškádleného buldoka v potrhaném obličeji. — „Ptám se, kemu se to nelíbí? Hať předstópí a promluví veřéně!“

Nikdo se nehýbá,

„Tak zaplatit a — ven!“

Chasu jako by skropil. Menší kryjí se za záda rekrutů, starší vzdorovitě hledí pod nohu.

„A šak me nic neděláme!“

„Kdo to řekl?“ otočil se starosta a zamířil rovno k Pazderkovýmu Jankovi, který jediný ze všech hleděl starostovi zpříma a bujně do očí. — „Co neděláte!? Křičíte! Řvete! Rámusíte! Co chcete ešče dělat? — Dum, povídám! A te, Honzo, dé si pozor! — Dé si pozor, hať to nedopadne zas jako vlůni a letos vo hodech. Seš beztak na moteku! —“

„Kdo je na moteku?“

„Povídám, mlč! — —“

Jan zakoulel očima — nůž schovaný měl v holínce.

„Déte si, chlapci, říct a dite dum,“ mírněji už napomínal chasu radní Chalupa.

Mikulica rozčileně překusoval špičku dýmky. Ta červená jeho hlava jen hořela nedočkavostí a dobře založeným sebevědomím. Za mlada býval nejslavnějším práčem v celém okrsku.

Starosta zvolna odvracel se od Janka.

Sotva se obrátil, za zády už se vznesl bzukot.

„A kdo mně má co říkat, že su na moteku?!“

„A bét možem, kde chceme! — — Hjiní só tu taky,“ podpaloval pod ním Ludvík.

Starostův kožich sebou zatřásl — — V ráně tu stál celým tělem proti nim a výhrůžné vracel se k Jankovi. — — Ten se ohlédl za sebe. Nějak zřidla dříve tak odhodlaná řada spiklenců — — tři postavy zadními dveřmi kradly se dvorem do bezpečné tmy.

„Co se vohlížíš? — — — Co se vohlížíš, ptám se ti? Totok je mně nápaditý, že se vohlížíš. — — Meslíš si, kolik hjich za tebó je? Málo ti, chlapče, pomůžó — — Vidíš — já třeba vím, že te a Ludvík a támhle Hantoš máte v holínkách nůže. A přeci se vás všech nebojím haji s nožama,“ přistoupil Filipek ke vzbouřencům ještě blíž. — Radní Chalupa ještě včas zachytl starostovu pěst.

„Ven — ven!“ hnal chasu rozkacený Filipek z chrámu ďáblova. — „Ven! — Podívé se, vidíš ho?“ pošimral býkovec Jankovi zrovna pod nosem.

Ruce Jankovy rozčileně šmátraly už po stehně, když tu zbylou chasou náhle zachvěla malomocná ochablost. — — Jedni se už vytratili, druzí odstupovali, stáli už jen nejodvážnější. I ti hleděli placením zatajit svoje rozpaky. S vrčením odcházel i Ludvík s Jankem. Staří házeli karty na stůl a k rozejití chystali se i oni. Teprv teď si zasedli a nalít si dali „hóřadi“.

Vtom do hospody vešel četník, po loňské výtržnosti letos do Habrůvky schválně poslaný.

„Tak vy teda máte otevřeno přes policejní hodinu?“ vítal Rybáře, v loket spouštěje svou bodákem nastraženou pušku. „To si musíme zapsat.“

„Prosím, pane šandár, só tu hóřadi. Hóřade přeci nemožu vehnat!“

„Vy máte mít o desíti hodinách zavříno. Dostal ste přec od hejtmanství vyrozumění? — Ve jménu zákona —“ vstoupil četník na práh postranní místnosti — „každý ať jde domů! — —“

Pak se obrátil ke starostovi a dodal: „Pane starosto, pojďme k vám!“

Hospoda se rychle prázdní.

Se zoufalou tváří zhasíná Rybář lampu.

„Totok mně eště chybělo! — —“ povzdychl si a dal se do sbírání sklenic.

Z dolního konce dědiny rozlehla se řvavá píseň chasy. — — —

Sotva četník u přednostů usedl a poliboval si lahodné teploučko kamen, řinklo v okně sklo a kus cihly padl četníkovi přímo do klína.

Kdo to hodil?

Nikdo se toho nedověděl — a nikdo nikdy toho nevyzví.

Ze tří stran honil četník se starostou i radními chasu po celé tmavé Habrůvce. V úprku dupaly jen boty pronásledovaných; zrovna před nosem slyšeli je na dolním a horním konci, nad zámkem i pod zámkem — — a jako by si to rarášci tropili žerty — „chmatit nebylo možná jedneho“.

Jen starostovi se podařilo, ale ve tmě nerozeznal, koho drží. Když po dvouhodinném „dělání pořádku ve vůbci“ udýchán dopadnul domů, hodil mlčky půlku své sukovice pod lavici a s dlouhým vzdechem usednul. Druhá půlka zůstala u zdi panské zahrady — kde ráno ve sněhu byly označeny stopy ukrutného zápasu, zahaleného už navždy němou věčností.

Jen Horbišků Janek kulhal a chodil o hůlce.

„Co se ti stalo?“

„Eh, sklózl sem na ledovici a mám vešibnutó nohu,“ nevinně jak kůzlátko podíval se Jan přímo do očí a přitom bolestí zkřivil i tvář.

„Te, Kačo, co se stalo vašemu Honzovi?“ ptala se kovářka jeho sestry — — a tak jí cosi proskakovalo levým koutkem úst.

„Co se mu stalo — — Lezl na hůru a čert jé snesl se žebřa.“

Habrůvka se týden měla čemu smát, a život vjel nanovo do svých kolejí.