Rok na vsi/Prosinec/Štědrý den

Rok na vsi – Prosinec Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Vánoční stromek	Štědrý den	Na Štěpána

Údaje o textu
Titulek:	Štědrý den
Autor:	Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zdroj:	MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek I. Praha : SNKLU, 1964. s. 331–339. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Vánoce!

„Vinšuju jim ščasný a veselý svátky Krista Pána narození, abysme s menšíma hříchy a s větší radostí jich stráviti mohli. Pak co si na milým Pánu Bohu dožádati mohli a po smrti království nebeské. Pochválen buď Pán Jéžiš Kristus!“

Teprv po těchto slovech Ráček, stoje ve svých rozviklaných, z kloubů vychozených a patami od sebe se rozestupujících botách uprostřed kuchyně, sundal se hřbetu putnu, na tabuli vyložil v Dubňanech koupeného kapra, kornouty s mandlemi, „cibébami“^[1], skořicí i kusem masa, z modrého šátku vybalil „poštu“, vydal účty, a když popřál ještě jednou veselých svátků — šel o dům dál.

A byly tu šťastné, veselé vánoce, svátky všech malých i velkých dětí — týden radostného míru a pokoje všem lidem dobré vůle. — Krev příjemněji proudí, veseleji hledí oči, prsa oddychují, jako by z vězení se ocitla náhle na božím světě. — — S takovou počal vánočních hodů první den.

I jiný vzduch zavanul krajem. — — Měsíc přešel v novou čtvrt, podlehnul dech větrů jižních, vesele a bujně zahvízdnul severák. —

Silnicí přejíždějí vozy, kola suše rachotí, drnčí řetězy, práskají biče, pod kopyty řehtá vymrzlý štěrk; koním z chřípí srší bílý dech a zhustlý v jinovatku sedá na plece, zavěšuje se na hřívu i boky, za chvilku z vranky je bílý šimlíček. Země ztvrdlá na kost pod nohou hřmotila jak dutá — slunko, ocitnuvši se už ve znamení kozorožce, vyjelo ráno do nebes moře jako za nejjasnější jarní pohody.

Mraky vesměs zatáhly kamsi v prázdnou dál.

Ze zčernalých komínů k pomněnkovému nebi řídkým vzduchem přilehuje plavý kouř. Není střechy dnes, která by nedýmila, není chaty, které by z boku nevlál chochol oddychujícího komínu. Pod křidlicí i teplými došky — všude milo, všude plno kutění, praská oheň, zvoní hmoždíř, kořením a dýmem voní celá dědina. Jak ty oči jezdí po bílém, šafránem zlaceném, cukrem slazeném a rozinkami zamíchaném tvarohu! — A zas po stropu a po stěnách žádostivě bloudí v snivé touze dětí vyhlédajících, kdy — — kdy už přece objeví se zlaté prasátko! — —

U Kryštofů v krámě zvonek drnčet ani nepřestává a chvílemi i tmavá díra židova brlohu s parou vyplije na vzduch některé to děcko s kornoutem v červené malé pěsti. — — Kluk opatrně se ohlédne, nedívá-li se „někdo od našich“, skočí na potok a — škrk — přejede klouzačku jednou, dvakrát — pak ještě jednou — a běží k chaloupce — — —

Prázdné, tichounké je to návsí — — a přece — jak veselé, vyzářené, šťastné radostnou tuchou svatého dne! — —

K polednímu, když severák ztichnul a páry od země volně vznésti se mohly k čistému nebi — — zkalil se obzor, za mraky schovalo se slunce — — a z nebe, jako boží by to byla vůle, aby do bíla si lehlo nebes děťátko — snesla se krásná běl čistého sněhu. — — Sypal se hojně shůry andělský ten prach — — a za hodinu hříšnou Habrůvku v nebeské té zdobě nevinnosti nikdo by byl ani nepoznal. — Jak se dovedla udělat běloučká! — —

Teprv k večeru přestalo sněžit a dědinou zavládlo přísné ticho očekávání.

Tajemně se na východě zachvěl vzduch. Ostřeji vynikly obrysy lesů, zčeřily se mýtiny, vysoko do nebe pozvedly se výstavky dubů. Pobledlo i nebe nad Strážkou, oblaka rozestoupila se na stranu pravou i na stranu levou a nad silůvské lesy v lihotavém kmitu hvězdiček vyplulo boží světlo nočního dne.

Otevřely se dveře židovy krčmy a s mrakem husté páry vyvrátilo se v krásnou běloučkou noc vysoké, hranaté tělo: — Beránek Matouš. Ohromným, jak těžká křídla plápolajícím kožichem rozehnal se zprvu na několik stran a teprv potom hledal pod sebou bílou zem, aby namířil a přešel na potoce lávku. Nějak pod ním ubíhala — mrška, jak živá vzdouvala se a propadala — — ale přešel ji přec; když byl na protějším břehu, s úsměvem ohlédnul se po ní a pohrozil jí pěstí: „A te jedna — hehe — meslíš, že ti nepřendu — pravda?“

Jeho Mařka dostala dnes na Štědrý den tři rýnské z úroků jakési školní nadace po staré hraběnce, které nikdo neznal, ani lidé nejstarší. — Tři rýnské! — Oči Mařčiny třpytily se víc než stříbrné ty zlatníky, když je dnes ráno pan rechtor klad do umrzlé ručky dítěte — — — V prvním návalu radosti — ořechy, jablíčka z kláštera, křížaly, všecko rozdělila dětem sousedů a jen bělounké ty renščáky si nechala v drobounké ruce, hleděla na ně rozložené po dlani i doma na stole srovnané vedle sebe — kulaté, tvrdě ražené s obrazem císaře pána. — — Bože, jak svítily, jak zvonily — stříbrem se smály a se kutálely, když v zbujnělé zvůli jak karbaník uhodila jimi o zviklaný stůl! — — —

A tentam jejich smích — — —

Maminka nakoupila mouky, mléka, tvarohu i rozinek, trnek — měch zemáků na zádech přinesla odkudsi z „dědiny“ — na svátky snesla do chaty i kávu a cukr, poplatila dloužky — — — nikdo by ani nevěřil, co všechno se dá uhradit a opatřit za pouhé tři rýnské. — — Zbyly jí všeho všudy tři desetníky a za ty šel Beránek oslavovat narození Krista do židovy krčmy. — — Do svátků ležel, na Štědrý den ozdravěl a po svátcích lehne zas. — —

Ještě jednou se obrátil, pohrozil můstku a Ohavou dožábral se k Studýnkově kuti, kde nesčíslná rodinka kulhavého mistra slavila večer Štědrého dne — — —

V zámku, kde všechna okna do jednoho dnes svítila — dohasínal zářivý, bohatými dary obklopený strom.

U Stéskalů povečeřeli krupičnou kaši porosenou medem, dojedli kávu s koláči, hospodář na stůl postavil láhev habrůvského vína — hospodyně čeládku podělovala suchými švestkami, ořechy a panenskými jablky. Chůva s děvečkou v koutku na hliněné míse tavily olovo a ukázalo se, že mlaďoučká ještě, ledva škole odrostlá chůva vdá se dřív než ospalá, u muziky všemi postrkovaná dívka. Když jablíčka nakrojily, hádajíce na zdraví a smrt, zahádala si i hospodyně. Byla spokojena. Sebrala ručkama na peřince rozkládající dítě a odešla s hospodářem na besedu do výměnky k rodičům.

Veseleji bylo u Jurčáků v chaloupce. Měli k večeři hubnou máčku s knedlíky. Jurčák zapálil si po večeři dýmku a s úsměvem přihlížel od kamen ke stolu, kde pět svých dětí podělovala matka řehtavými ořechy a suchými křížalkami — — Ještě jí několik ořechu zbylo; ty zkřoupe sama, až umyje nádobí. —

Vtom děti se vzbouřily a ihned zase ztišily.

Rány.

„V zámku střílajó!“

Ale nebyla to střelba. — Anyša poznala to hned.

„To pastéř hróchá — neslešíš?“ pravila a zvedla prst.

A jak včely do česna vyhrnuly se hned děti z chalupy — — — naslouchaly.

Jásavě, ztišenou dědinou do jasné noci odkudsi z hlubiny návsí překrásně se rozléhalo pastýřovo troubení. V oknech míhaly se živé stíny, vrzala dvířka chaloupek, bosé děti vystupují na zápraží a kdekomu v uších zvoní známá píseň vánoční: „Pastýři! K Betlému pospěšte, Bohu se klanějte, spěchejte!“ — —

Brzy však zaléhají dveře chaloupek, děti s dupotem vracejí se do světnic a na bílém návsí se svými synky zbývá už jen pastýř sám, výstřely karabáčů a radostnou písní pastýřské trubky vítaje narození Krista Ježíše. Jako by všudepřítomný byl, hned na dolním a hned zas na horním konci dědiny vznesla se jeho píseň, strhnul se ohlušující rachot karabáče — — a snad křídla v tu chvíli měl, jeho hlaholením a hlasitými rozlehy karabáče provanuta byla celá Habrůvka.

A nad vesničkou klene se nádherné bledé nebe, osvícené strnulou tváří měsíce, vytečkované zlatými hřeby hvězd. V hravé jejich motanici vleče se mléčná dráha jak květnatou loukou přetažená linie bělavého plátna. Lampičky hoří a hasnou, vzplanou a zase zhasínají, tu se některá schová v kudrnatou vlnku bílého obláčku — a zas pluje, pluje v modré prostory, jasně, svatě plane v nedozírnou světa dál. — — Teď jedna z nich jako by se utrhla — zvolna, zticha — lehounkou křivkou jak zlaté ptáče snáší se k zemi — — — Šťastně vzdychá bělostná země v tichu jiskrných hvězd, čisto a jasno je v duších všech věrných, svato a vlídno v srdcích všech za jednou se nesoucích zvěstí, jejíž písmo zdá se být vdechnuto i do nebe: „Narodil se Kristus Pán — veselme se!“

A ještě stále tak sladce zvučí tichou nocí radostná křídlovka — — Dědinka dýchá za horami skrytá v skromném svém zákoutí, žlutými světýlky hrají okénka, osněžené chaty jak stádo bílých oveček tulí se k sobě v milounké přítulnosti rodinné důvěry. — — —

Krásná, svatá noci vánoční!

I sebetěžší hřích malomocně zalézá před velikým mírem svaté tvé duše a není tvora, v jehož nitru i za nejčernější tmy nesvitla by aspoň jedna bílá tvoje hvězdička. — — —

Dozněly slavnostní rány — dozpívala pastýřova trubka svoji koledu.

Pohasly světlušky oken — — —

Pokoj lidem dobré vůle! — — —

Habrůvku už dávno kolébal v svých loktech bílý, světlý sen. — — —

Dědinka spí.

V stříbrném jasu měsíce tajemnými šumy dýchá noc. Jasnými údery srdce bije v zvon. — —

Dvanáct.

Měkounce, sladce, jako ze sna rozhlaholila se vysokými, lehoučkými zvuky křídlovka nanovo. Rozdřímaná mysl jen nejasně vnímá snivě jak z nebeské dálky se nesoucí vysoký, vysoký — dědinkou rychle jak na poplach se šířící ohlas divukrásných pastorál! — —

To zas sluha chrámu Páně obchází dědinou a křídlovkou vysoko pozdviženou na rtech vítá slavně vytouženou chvíli narození Kristova.

Jemně doléhají andělské zvuky na rozespalý dech, a než dozněly na dolním konci dědiny, mysl, ukolébaná stále slaběji a stále teskněji se ozývajícím nářkem polnice, klesá opět v milý, teplý sen. — — —

Teprve k páté hodině ráno vzbouřily se všecky zvony zajednou a bouřlivě, slavně slavily uvítání velikého dne.

Dědinka vstává — v oknech proskakují světýlka, těžkým, rupavým chodem po sněhu spěchá lid vzhůru ke kostelu, zaplavenému už nebývalou září hořících svící všech.

Chrám sotva stačí teplým dechem se zahřívajícímu množství.

Jen krátce rozehrály se varhany samy a hned nato — — — chrám zahřměl ohromným, jak požár po celém kostele až ku stropu a od kostela po celé dědině šířícím se sborem všem milé, všem vzácné a nade vše drahé písně — jakou rozléhal se té noci snad celý svět:

Narodil se Kristus Pán, veselme se!
Z růže kvítek vykvet nám, radujme se!
Z života čistého, z rodu královského
nám, nám — narodil se.

Prsou nestačilo, dechu nezbývalo srdečnému výbuchu vroucího citu; — jako veselá bouře hnal se a burácel světlou prostorou chrámu, až se klenba otřásala v základech a pod nárazy bezpočetných hrdel jak pod ranami vichřice drnčela v oknech skla. — — —

Mši slavnou, ze všech nejslavnější a za celý rok jedinou počínal u stupňů oltáře do zlata převlečený kněz. — —

Jak na vlnách kolébají se teď tóny varhan, jak na vlnách plovou za nimi dětské hlásky jásající koledou:

Nesem vám noviny, poslouchejte,
z betlémské krajiny, pozor dejte!
Slyšte je pilně a neomylně,
rozjímejte! — — —

jedněmi ústy zpívá už celá dědina. — — —

Krásná chvíle čekala Habrůvku k pozdvihování. — — —

Kdekdo věděl už, že chlapci mají zpívat jakousi koledu, které se učili ve škole.

„Hale neříkéte nikemu nic! — Pan hučitel povídale, že to přinde jako najednó. — Tož tak. — —“

Tajemství ovšem zůstalo „tajemstvím“, a když varhany flétnovým registrem přehrály předehru, ztišil se kdejaký dech.

Hlavy chlapců obracely se ke kůru — — Konečně sneslo se odtud umluvené znamení. — —

Jemně, nesměle, jak z dálky zavadily o sluch stříbrné, čisťounké hlásky dětí v dvojhlase a bez průvodu kůru — — —

Jak jsi krásné, neviňátko,
prostřed bídy, ubožátko!
Před tebou padáme,
dary své skládáme — — —

Alt dorostlejších chlapců jen bubnoval.

Já ti nesu dvě kozičky,
by zahřály tvé nožičky.
Já zas trochu mlíčka,
by kvetly tvá líčka.

Já ti nesu veselého
beránka ze stáda svého,
s ním si můžeš hráti,
libě žertovali.

A co my ti nuzní dáme,
darovati co nemáme.
My ti zadudáme,
písně zazpíváme — —

zazpívala zas strana druhá.

A pak už všichni zpívali:

Pastuškové mu dudají,
zvuky dud se rozléhají —
Slavně dudy dují,
všichni prozpěvují.

Měj se dobře, Jezulátko,
přespanilé pacholátko!
S tebou se loučíme,
Bohu poroučíme — — —

Babky stíraly slzy — muži, starci v lavicích — to zkamenělé klády tam strnuly.

Jak socha u oltáře stál bílý kněz.

Teprv cinkot zvonků probudil všechny z jakéhosi obluzení; po pozdvihování zpíval už zas kostel celý.

Sotva skončil kněz jednu mši svatou, už zase bez přestávky počínal mši druhou, tichou už, a lid rozcházel se teprv, když svítil bílý den — — —

O hrubé zazpívali chlapci ještě jednou a divil se jim kdekdo, jak čistě a jistě zpívali.

„Chlapci —“ zastavil je na schůdkách přednosta Filipek. „Šelmy ste, nic ve vás dobrýho néni, hale dež máte neco províst — přeci jenom nad vás néni — — Jen ešče tu černó krýv debe z vás nekdo vecedil!“ — pohrozil starosta tlustým svým ukazováčkem a přimhouřil dobrácky své mrkavé oči.

„Bóže, já sem pro sluze hani neviděla!“ — pochválila si chlapce zas kterási babka.

„A prosím ti, kdo hjich řídil? Deť nebelo hu nich nikeho vidět?“

„A ví Pán Bůh! — — Nespíš sami se řídili a taky tak — — — Mrcha, kluci! — — To huž jich zas nehuslešíme haž napřesrok.“

„Dobrýho pomálu!“ zašklíbil se dobromyslně stařeček Dóbek, přitisknul pod paží kancionál, aby mu snad nevypad, a už opatrně sestupoval dolů po schodech — kluzkých dnes ušlapaným a zase přimrzlým sněhem.

---

1. hrozinky