Rok na vsi/Listopad/Zimní chvíle

Rok na vsi – Listopad Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Pštros	Zimní chvíle	Mareček otec a syn

Údaje o textu
Titulek:	Zimní chvíle
Autor:	Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zdroj:	MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek I. Praha : SNKLU, 1964. s. 241–247. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Na den sv. Rufa.

Jaký den prý na Obětování Panny Marie, taková celá zima.

A den byl tichý, jasný — — —

Slunce stlalo zlatý prach — nezašuměl vzduch, na stromech ni nejmenším vánkem za celý den nepohnul se osiřelý, žlutý list —

Za noci, bledé lunou, ozářené roji hvězd, sršíc štiplavými jehličkami jíní, nastoupila ledová královna prchající jesení opuštěný trůn. Jen slabounkým nádechem jiskřivého omžení, zvonivými deskami křehkého ledu a studenými, ale nádhernými kyticemi bílých květů na skle mechem a drtinami založených okýnek u nízkých chat — oznámila chladná panovnice Habrůvce, že do bílých svých rukou přejímá všemohoucí vládu nad světem. Země pod mrazivým jejím dechem rázem ztvrdla v roh — voda oněměla, ztichl potůček — místo hladiny v rybníce křišťálově svítil led.

Jak zvonil ten rybníček pod dopadajícím kamením chlapců, když ráno cestou do školy zkoušeli jeho sílu a hlaď!

„Zima chytla a drží!“ mnul si ruce pantáta myslivec, ubíraje se navlečen do tichých, rovněž jaksi zkřehle vypadajících lesů.

„Nevím!“ zatřepal svou hlavou stařeček Straka. — „Svatá Kateřina po ledě, svaté Ščepán po blátě — — Jen habesme neměli černý vánoce. Potem be bele bílý velkonoce, a sme bez chleba!“ — — —

Drží. — — —

Zlaté slunko svítí, ale kouše. Mráz řeže v uši, štípe v nos, do zkřehlých konečků prstů jako by jehličky vrážel — bodá a skřípe kůži pod zamodralými nehty — — oči se roní slzami. Listí na stromech už by každý spočítal.

Liščím krokem plíží se děti do lesa a vracejí se s malou nůškou syrových šťakýlků — na hlavě nebo na zádech. Odpoledne aby kradly zas: co přinesly, stačí ledva na oběd. A běda stromu, bude-li chvíle jistá! Zapraští před časem nalomená větev, zašumí ohnutá břízka, bolestně zasténá a k zemi padne ukroucené tělo modřínu — — — Pak chvilku je zas ticho, tak tichoučko jak v prázdném kostele — — — ve vzduchu jen šepotají hnědé zbytky dubového lupení — — — A zas to vrzá a praští pod zubem příruční pilky, děsně lesem řádí nabroušená sekyrka.

Houkne fořtův hlas. Jak vrabčí plemeno rozletí se oškubaná, záplatami zrovna posetá chasa „lesňáků“ — — Zasvítí mřížovím habrů bělavá Pazderkova kazajka, mihne se rozplesklý, hranatý obličej Hložkův — — Za nimi jak střelné rány rachotí hrozná slova rozzlobeného pantáty.

Po takovém výstupu je v chaloupkách zle. U Pazderku, u Grňů, Petrášů — — všude večer syrovo a smutno, nikde ani trochu zapražené teplé polévky, není ani čím uvařit pár zemáků. Táta — — což táta! — zahřeje se samečkem, posedí v krčmě na besedě s kamarády, zapomene na všechno — — — Ale děti — mají-li, pojedí kus koupeného chleba, vezmou zavděk studeným zemákem, včera usušenou turkyňovou plackou — — a skrčí se na postel v kupku na rozdrobenou slámu či hromádku rozložených hadrů, rozžvatlají se, popovídají a ve hře zapomenou. Máma sedí při sporém světle čadivé lampičky, látá hadýrky dětí, chvílemi pohne stydnoucími údy a v tichých, neveselých myšlenkách čeká, až přijde muž. A v tom čekání i ona zapomíná — — — tak je to všecko přirozené a neodvratně nutné, že nemají tepla, ani čím by zahřáli žaludek — — jako by jinak tomu ani nemohlo a snad ani nemělo být — — —

Teploučko, útulno, milo je u Filipků.

Den jak den večer tu beseduje Tomanova Mařa s Toničkou a taťkem.

U stolu, v důstojném rozložení možného sedláka pokuřuje si přednosta obce Habrůvky v zdlouhavě vlekoucím se hovoru se starým Tomanem. — Ten nejraději sedává stranou u kamen a z šera svítí svými věčně se usmívajícími zuby — — —

Divný je ten Tomanův obličej. Na tajemných místech v temné chvíli vzbudí v člověku mrtvolným svým vzezřením bezděčnou hrůzu a děs. — Není v jeho obličeji masa, není krve, živá mumie, jiskra boží v seschlém a už jakoby za živa ztrouchnivělém těle — Vrstvou suché kůže až probělávají lícní kosti, hluboko zapadlé maličké oči jako by se ztrácely v temnotě prázdných děr. Ve věčném úsměvu šklebícího se kostlivce cení se běloučké řady zdravých, ale jaksi děsivě vystouplých zubů, zasazené v temnou, prázdnou dutinu úst. Tenoulinké rty jsou bez masa a zahrávají zsinalou modří. Klátící se hubené paže s dlouhými, hrabivými prsty a vysoká, vychrtlá postava, ponořená v šero, bere na sebe podobu hřbitovní. V osamělých koutech polekala už nejednu duši nekalou a bojácnou umrlčím svým zjevením.

Jen dýmka v ústech se klátící cestuje chvílemi z koutku do koutku, svědčíc o tom, že Toman kouří a dýmá jak jiní muži, žije jako jiní lidé. Mluví málo — ale mluví přece, bafá, poslouchá víc, než sám zavádí řeč a tím hrozným úsměvem provází i nejžalostnější, nejtěžší slovo. Usmíval se i v největším zármutku.

Nikomu neublíží — ale nikdo se také slovem nedotkne jeho; — každý jako by mu uhýbal. Žije v Habrůvce a nežije. Znají ho a neznají. Vědí o něm jako o sloupku u mostu, o ztrouchnivělé vrbě u potoka, které zatím nikdo nevěnuje pozornosti, až sama na sebe upozorní tím, že sklácena lehne lidem do cesty.

„Tam? Baže je tam slópek — — Šla sem tisíckrát vokolo něho a hani vo něm nevím, nevím. Vím, hale nevšimnu si jé — — —“

„Že tam bel Toman? A Bóže, taky sem tam stála a neviděla sem jé.“

Tak jej viděli a neviděli, slyšeli a neslyšeli už od nejmladších let. Kus vedlejšího nábytku, zbytečné zboží, všední, nepatrná věc. Kopneš do kamene, uhne — potkáš Tomana — uhne sám, jen se tak usměje tím obnažením bledých dásní jako příšera a dál ani slova víc. Přijde-li do hospody, přijde tak, že nikdo ani neví, vůbec-li kdo přišel; skrčí se někde do koutku — poslouchá, mlčí, usmívá se a bafá — — V kostele zasedá až v poslední lavici, kde i v sluneční chvíli je šero a v hodině šeré dokonalá tma — — — Tam je mu nejlíp.

Zrovna tak sedá u kamen u Filipků a nepromluví někdy za celý večer ani slovíčka. Při odchodu ledvaže ze sebe vydechne „dobró noc!“.

Plna šťastného hovoru je zato přednostka. Celý večer obírá se s Toničkou, potahuje drobnými jejími ručkami a zpívá kdejakou písničku světskou i svatou, jen když notu má. Usmějí-li se dětské ty jahůdky na svou babičku, posype šťastná stařenka celé to malé tílko drobounkými polibky, a když od děcka vstane — bývá celá jako zmládlá — sama bezdětná, křísila se dítětem cizím.

Mařa v milém úsměvu matky sedí na lavici nebo na pelesti postele, hledí na děcko a vzpomíná na Antoša.

Satanáš! Dosud cítí horký jeho dech, slyší satanský jeho smích — cítí, jak ji — vzpírající se — svírá strašnými svými pažemi.

„Snáď nemá huž zas hjinó?!“ trhlo vždy Mařou a při té myšlence vždycky až dech se v ní zatajil.

Také přednostka vzpomněla: „Co ale dělá?“

Myslily na Antoše obě.

„Co be dělal —“ zavrněl Toman — „meslím taky vzpomíná.“

„To mu tá zabíjačka přišla meslím k chuti! Pré se po ní jen zaprášilo!“ — — —

„A šak přečti to psaní!“ vstala přednostka a povytáhla u lampy knot — — —

„Deťs jé huž četla — víš, co je v něm —“ na to starosta.

„Přečti jé ešče jednó!“ — — —

Filipek hrknul přihrádkou u stolu a nasadil brýle. Za obrázkem Ukřižovaného na zdi vykukovalo psaní. Přiložil list až k lampě a zdaleka četl:

Milý rodiče!

Pozdravuju vás nastotisíckrát a zděluju vám, že su zdravé jako hříbě. Práce dost. Samá heksecírka vod rána haž do poledně a vodpoledně zas. Ale povídal náš hétman, že ze mě bode dobré voják. Pánbu Vám zaplať za tú zabijačku a co ste mně všecko poslali. Dobře sem se zas jednó najedl, haji kamarádům sem dal. Jen se po tem zaprášilo a snědly sme to všecko studený. Fíra — to je Polák — povídal, že by takový jitrnice haji hétman muhl jest, a šmakovale be mu. A copak dělá Tónka? Ešlipak už mluví? Než dondu dum, snáď huž bode haji běhat. Milý rodiči, hani nevíte, jak mně teho bévá nekdy líto, dyž si zpomenu, co sem se Vás huž natrápil. Včil teprv mezi cizíma lidima vidím, co to je bét doma. Dež sem dostal te hjitrnice a maso, tak mě slze polile, a to vám hani vepovědít nemožu, co sem se na vás na všecky nazpomínal, na tatíčka, na mamičku a na celó Habrůvku. Už jen co bech bel zas mezi váma a pomáhat vám muhl v těžké vaší práci, A ešlipak Bartoš dobře vopatruje koně? Jak máte moc turkyně a bramborů? Tadyk je bída a nóza. Šak sem vám huž vo tem psal, jací só tadyk chudáci. Naši sedláci só páni proti nim a furt brbló. Já tadyk nechodím nikam. Dycky si vypučím z regimentské knihovny nejakó tú knížku a čtu. Už sem jich hromadu přečetl. Dobrý mně só ty dva roky študií. Všecko mně de lepší než těm druhém, a bodo mět brzo hvězdičky. Potom vám pošlu fotografiu. A řeknite Maryšce, habe mně brzo psala a všecko habe mně vepsala co a jak. A pozdravujte všecky známý v Habrůvce a tetičku v Křovanech a celó Habrůvku. A ešče jednó vám děkuju za to poslaný dobrý zboží haji za ty rynščáky a líbám vás a pozdravuju váš

věrné syn

Antoš Filipek

Takové bylo tedy to psaní, které domů napsal Satanáš.

Přednostka chvíli utírala slzy. I Filipek oči měl nějak podlité.

„Přeci jen má ten Hantoš dobrý srdce. Já sem to dycky říkala.“

„Ja, včil to huznává — — — To spíš nemuhl vědět, jakó nesnáz nám štěpuje? Je to taková nepohyblivá dobrota srdce. Vojna jé nahučila, co só rodiči, hale debe bel béval hodné, muhlo to hjináč vepádat. Hale tak si zamodrchal celé život.“

„No ja, šak každé za svó krýv taky nemůže. Tadyk — podívé se — Rebář, staré chlap, a co dělá!“

„To je Rebář. To huž je zkažená krýv, zatemnělá duša. Teho vopil ďábel, a huž mu všeci svatí v nebi z teho nepomůžó — —“

„Včera zas jé viděli s Vrbčenó — — —“

„Ja, ta jé huž nepustí — — — Špatné to bode konec — — —“

Tonička se rozplakala.

„Meslím be huž spala — — — Šak pudem — —“ zdvihla se Mařa.

Vtom venku zatroubil ponocný.

„Bóže, huž devět!? To to dnes jaksi s tém psaním huteklo!“

Také Toman vstal a ještě si na cestu zapálil.

Přednostka naposled pocelovala Toničku.

Dali „dobrou noc“ a šli.

Toman vytratil se jak stín.

Habrůvka už spala. Nesvítilo už ani jediné okénko.