Rok na vsi/Listopad/Mareček otec a syn

Rok na vsi – Listopad Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zimní chvíle	Mareček otec a syn

Údaje o textu
Titulek:	Mareček otec a syn
Autor:	Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zdroj:	MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek I. Praha : SNKLU, 1964. s. 247–257. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Na den sv. Ondřeje.

Mýlil by se každý, kdo by myslil, že v době adventu pobožná Habrůvka jen vánočním se obětuje postům, o hříšný pak pelech Bílého lva se ani nestará. To by nebyla ani Habrůvka. Pravý opak je pravdě mnohem blíž; nemine dne, aby v šeré síni hotelu ďáblova nesloužil někdo s Rybářem v čele „černou mši“. Není tomu dávno — se samečkem v ruce, hlasem i pěstí vysoko pozdviženými ke stropu, ke cti a chvále všemohoucí vodce „kukyryhal“ majstr pštros — včera až do němoty knížete pekel vzýval Kocmánek Jan — dnes k oltáři hříchů v nejhlubší pokoře přistoupili Mareček otec a Mareček syn.

Sešli se náhodou hned po poledni, jen co by vypili „tak ze stoja za pět“ — — a zas utekli, jak utíká člověk, obcházeje místa nebezpečné tvářnosti. Marečku otci „hlísta že v žalódku provádí tanec“, Marečka syna že „na mlatě drbe zima“.

A snesla se už noc, vysvítily hvězdy, už i klekání dávno odzvonil kostelník, i hlásný v haleně, povříslem převázaný kolem těla, zastavil se „na střípek“ — — — a Mareček otec dosud seděl s Marečkem synem a potichu neustále cosi nesmírné důležitého šeptali si do ucha, ačkoliv je nikdo neposlouchal a v šenkovně nikoho ani nebylo, jen ty čtyry holé, vlhkem promočené stěny s krucifixem v záři rudé lampičky, potlučené stoly a na klíč zavřený, šprlením ode všeho světa oddělený „šentyš“, odkud sluha černé „síly“ za peníze lidem rozdával oblbující svou otravu. — Hlavu k hlavě, hovořili přitlumenými hlasy, samečka za samečkem převracejíce do svých poslintaných úst — — — Jednou dal nalít Mareček otec, podruhé dal nalít Mareček syn. Potom zas syn — — že by „ešče jednó za pět neškodilo“, a když vypili, zas otec: „Eh co, šak ečše si dáme jeden a pak pudem.“ — Vypili, ale nešli. Mareček otec i zaplatil, a ještě nešli. Nového samečka dal nalít zas Mareček syn, a když vypili, ještě jednoho postavit kázal Mareček otec — — Teprv když samečka už ani v ruce udržet nemohli, teprv když už ani Rybář nalít nechtěl a prohlásil, že „kvůli dvěma lumpům do noce skřívat nebode“ — teprv pak zavřela se za nimi pekel brána a přijala je černá noc.

„Poďme dum!“ řekl jen uražený Mareček a vstal.

A šli.

Hledal-li Diogenes kdy lásku otcovskou a lásku synovskou, neměl nikam chodit; mohl přijít sem a byl by tu obě našel, tu v Habrůvce u rybníčka, v den svatého Ondřeje večer, když Mareček Josef syn opatrně přes járek pomáhal Marečkovi Ludvíkovi otci, a otec Mareček Ludvík číslo 6 pozorně zas vedl syna Marečka Josefa číslo 9.

„Počké, tadyk je muldňa,“ šetrně Marečka syna zastavil Mareček otec.

„Co muldňa? Jaká muldňa? Copak sem jakživ nešel přes muldňu?“ prohnul se Mareček syn, zamotal pravou nohou a statečně překročil „muldňu“. Pak s pýchou se za sebe díval, jak přes „muldňu“ se škrábe Mareček otec.

Ještě se jim do cesty postavila studně s ledovicí kolem po rozcejprané vodě. Šťastně ji obešli a ocitli se u rybníčku, kde po usilovném napětí sil konečně pevnou nohou stanuli naproti sobě.

Jak se hvězdičky nad nimi třásly!

„Já sem bel pořádném starostó, Josefe — já sem měl pořádek haji na hétmanství, haji ve vůbci, a žádnýho starostu neměl pan hétman tak rád jak mě. A ten Filipek si mně řekne, že su já nepořádné chlap a že sem špatně vebíral dáňku! Možu já za to, že mě lidi šidili?! Do knížek si připisovali a já sem to všecko mosel zaplatit!“ — — —

Slavná to byla tři léta, kdy starostoval Mareček otec!

Rád se na ty chvíle rozpomíná, přestože po složení vysokého toho úřadu musil bernímu úřadu doplácet na pět set rýnských. Jako starosta byl i výběrčím daní a zapisoval vše s takovou svědomitostí a opatrností, že mu nakonec chybovalo ve škatulce, kam peníze ukládal — — — několik set. Placené daně sice dobře zanášel lidem do knížek, ale zapomněl „někdy“ zanést splátky také do tabel, někdy zas zanesl méně, než přijal, málokdy zanesl víc, a tak když se rok sešel s rokem a tříletí jeho skončilo — srovnal berní úřad položky i ty strašné „resty“ s knížkami poplatníků, a výsledek byl, že po pečlivém šetření se mu rázem nedostávalo čtyři sta osmdesát zlatých.

„Kde jsou?“

„A, hukradl hjich —“ pravili jedni.

„Anebo si to nejak zmuchlal. Počítat nehumí — tak co!“ poznamenal radní Jakub.

„Kde jsou?“ ptali se Marečka i na berním úřadě.

Nikdo toho nevěděl, ani Mareček sám, a vůbec nikdo z habrůvských smrtelníků. Všemi prsty hledal Mareček těch čtyři sta osmdesát rýnských v bílých svých vlasech — — ale nenahmatal ani troníku.

„Tak jich musíte zaplatit sám!“ blýskl na Marečka berní zlatými brýlemi.

„A — a — a — — copak — — copak sem já hjich ukradl? Nic nehodo platit. Hať si je zaplatí, kdo je vzal, kdo mě vošidil. Já sem poctivě hospodařil. Lidi mě vokradli — —“

Mareček měsíc chodil po advokátech. Nakonec však že přece zaplatí.

A zaplatil.

„Hale to nic!“ rozkřikl se pojednou na rybníček a rozehnal se pravicí k potměšilým, stále tak poťouchle mrkajícím hvězdám nebes. „Toli teho nemuhlo bét a nebelo! Zloději só! A hani těch pět stovek be mě tak nebolelo, hale starosta se ešče vopováží na hóřadě říct — — Josefe, před pánama v kancelářu mně do vočí se to vopováží říct, že su já špatné počtář a že sem to všecko zbablal já — — Já! — —“ nadzvedl se Mareček rozhalenou hrudí k nebesům — — — „Copak já nehumím počítat? Dež sem já béval starostó, bel na vůbci pořádek a včil pořádek na vůbci néni a néni! Radní si dělajó co chcó, a služebníci só větší páni než starosta!“ — — —

„Je temu tak — — je,“ mumlal Josef. — „Eh co — to — to — — to só hlóposti — to — to — eh — co — — —“

Dožejbrali se k číslu 6.

„A šak te seš taky takové hospodář — te — te — —“ rozehnal se Mareček otec do levého koutu mezi zahrádkami a svezl se na lavečku.

„Hale deť — copak — to nic — — to só — — šak, eh co — — to só hlóposti — —“ chlácholil otce Mareček syn; také se tak rozehnal přes můstek, chytil se laťového plotu a svezl se na lavečku druhou.

„Co to — to só — no, eh to — to nic néni — — Hlóposti — —“

Usnuli.

Dvakrát za svého života byl patriarcha rodiny Marečků prvním radním obce Habrůvky, jednou dokonce stál v mužných službách jejích jako starosta. I jeho syn Josef zasedal kdysi v obecním výboru a zeť Prokop Jan měl tu ještě stále čestné svoje místo, i když tchán už dostarostoval. Půl dědiny stálo v pokrevním příbuzenství s Marečkovou rodinou. — Ta volila vždycky svorně.

Bůh požehnal otci — — požehnal na dětech i na statku.

Patnáct dětí zplodil Mareček otec se svou manželkou, než sněhem se pokryla těžce zkoušená jeho hlava. Z těch patnácti ratolestí devět jich zaschlo ve věku ještě útlém — do bujné síly jich vzrostlo šest. Tři syni a tři dcery Habrůvce zůstali. Prvorozenstvím chlubil se Josef, nejmladším výhonem byl rekrut Matouš, voják Tomáš byl uprostřed nich. Za Prokopa provdala se Mařa, za Jelínka Rozára, s Kocmánkem Matýsem svůj nejtěžší kříž měla Anča.

Mareček otec dal dcerám, dal Josefovi, a ještě mu zbylo i pro Tomáše a nejmladšího Matouše. „Otec měl a otec má eště,“ s pýchou se dokládal starý a dodal: „Hale Josef měl a huž nemá a mět nebode, dcere měle a huž taky nic mět nebodó — — — Plevel sešla se s mrvó a je z teho nic — — —“

Dobrý hospodář byl Mareček otec, pomalu rostl jeho lán. Rád si popil, rád si i pobyl za baňatým samečkem v rohu krčmářovy židovny, ale přesto nikdy nezapomněl, v kterou chvíli je nejlépe zaset, kam vyvézt mrvu, kdy sklidit, a měli-li všichni sedláci úrodu špatnou, Mareček jistě měl aspoň prostřední, a byl-li rok příznivý, měl Mareček zboží vždycky do boha.

Nikdo na celém širém světě nemohl říci, že od Marečka nebo jeho ženy dostal kdy co darem. Raději brali, a brali, kde co se dalo, a vždycky měrou hojnou. Mareček nepřijal nikdy hodnosti v obci, aby z ní něco nekapalo; za svého starostování koupil si nejeden pěkný kousek pole, a pro peníze nikdy nemusil chodit k sousedům a do záložen. Nájem z Bílého lva chytrý hospodský Dolíhal neplatil nikdy. Zúčtovali ho s Marečkem na opravy a světlo i topení k sezením obecního výboru. O tom, že za Marečkova starostování dřevěný můstek přes potok stál na tři sta rýnských, bude si vypravovat ještě pět habrůvských generací za sebou, a když stavěli k hospodě chlévy pro krávy a ve škole kůlnu — postavil si Mareček chlívek pro vepře už při tom.

„A debe jednu tihlu bel kópil! Všecko z teho Bílýho lva vetahal — — Dež se potem spočítale všecky te diéty do Dubňan, do Borový a do Brna, tož se hukázalo, že za celé rok hani jeden deň duma nebel. Furt diéty psál a za hingóst, píra a všelijaký ty potiščený papíre pro hóřade vedalo se víc než v samým Brně. Za certifikáte pro dobetek nechál si vod lidí platit, za každé podpis moseli lidi šestáčke klopit. Mareček jen psál a brál. A domovské list, hať přišel kdo přišel, každýmu dál, každýmu světoběžníkovi, každýmu cigánovi vestavil domovské list, jen dež renščák měl a položil jé na stůl. A včil má s tém vůbec jen samý proklínání, protože do vůbce patřijó haji lidi, kerý Habrůvka jakživa hani neviděla!“ — — —

Tak horlil starosta Filipek, líče slavnou epochu obce habrůvské za panování Marečka otce.

Ale i pak, když už trůn pod Marečkem jednou z jara se rozsypal, dovedl Mareček otec i jako člen obecního výboru — „přece néstarší a nézkušeňéší muž“, nadělat takových pletich a všelijakých „neřádností“, že pro sebe uhájil aspoň úřad přísežného odhadce i prohližitele poráženého dobytka, ba docílil i toho, že zůstal důvěrníkem záložen, a dobře musila strana Marečka podmazat, zamazat a namazat, aby ji pak doporučil a na základě doporučení jí pak v záložně vymohl zápůjčku. —

Není dosud rozhodnuto, vychoval-li ženu Mareček, nebo si žena vychovala Marečka. Nenajdete ženy, která by se tak byla přičinila na svém i na cizím, jako se přičinila Marečkova manželka. Sousedé v polích marně vyhlídali zloděje, který za bílého dne jim vylamoval dozrávající klasy turkyně, z důlků vyhraboval zemáky, hrstě odnášel z pokoseného obilí. Snad pod zemí chodila a pod zemí kradla — tak mistrně dovedla skrýti každičkou stopu hrabivých svých, jak u kočky do sebe zahnutých prstů; — oč jimi zavadila, to v nich zůstalo — ano, kdyby byla chtěla, ani nemohla křivých těch prstů vyprostit z cizího. Trávu na mezích jistě našli odnesenu dřív, než si jen kdo vzpomněl, že by ji čert mohl vzít. A lidé často vídali Marečkovou, jak až k zemi se sklonila pod těžkými nůšemi listu, dříví, traviny — ale nikdo nikdy jí nedokázal a dokázat nemohl, že by to všechno nebyla nesla z lesa svého. Jak to dělala, ví to Bůh sám. — A běda bylo slepici, kuřeti, kačeně — našly-li u Marečkových vrat byť jen trochu jakoby náhodou rozsypaného zrní. V zobání se zapomněly a za zrním, cestičkou potroušeným, vlezly dírou až za vrata na dvůr — a tam už Bůh cizímu zpomozi! — na památku po nich nezůstalo nikdy ani pírečka.

„Chyté!“ říkával starosta Mareček lamentující sousedce.

„Chyté!“ říkal moudře i starosta Filipek, a věru — když se všechno uvážilo ze všech stran, nemohlo být ani lepší pomoci a rady než: „Chyté!“

„Těžko chytat!“ vzdychla sousedka a hledala dál. Po celé Habrůvce slepici nejsladšími volala jmény, počítala s ustrnutím, kolik už tak dorostlých kuřat pozbyla, marně přemítala, kam se podět mohla její tři už povyrostlá housata a brzy nato dvě žlutá káčata — všechno zmizelo v nenasytných prstech Marečkovy ženy.

Nebyla ovšem a není v Habrůvce Marečková sama — ale stařenka Řeřuchová nezvratně dokázala loni, že na jaře staré Marečkové se vylíhlo dvacet káčat a na podzim jich měla pětadvacet. „Šest hjich do hodů snědle“ — počítala stařenka dál — „a po Dušičkách ešče hjich třiadvacet vekrmenéch vezle do Brna. Tož kde to brale?“…

Nezbývalo než říci zase jen: „Chyté!“ — — —

Jiný už byl Mareček Josef, syn — — — Miloval-li otec peníze kvůli samečkovi, miloval už syn samečka jen pro samečka — — Celý čtvrtlán se provlíkl už uzounkým hrdlem baňaté této lahvičky, a nebylo dávno, co si z umořené směnky udělal do ní „špunt“.

Ještě tak dvě tři léta a Mareček syn tím hrdýlkem protáhne i toho posledního svého žebráčka — koně. Chatrný a hubený už je dost.

„Josef s Kocmánkem Matýsem pracujó vo ten štvrtlán, keré spíš. Hale šak Matýs spíš. Kohn huž tu bel pré zas,“ vyjádřil se o svém synu a zeti Mareček otec sám.

Ale i druhý Marečkův zeť, Prokop, zoufale už zápasí o kus hroudy, kterou mu žena v klínu přinesla mateřským údělem.

„Prosím vás, přednosto, co je s tím Prokopem?“ zastavil Filipka onehdy pan farář. „Už zas žádal u Cyrilometodějské záložny o půjčku dvou set zlatých. Přece ho nikdy nevidím opilého, v karty nehraje, v hospodě nevysedá, nelenoší, kdejakou formanku odře těmi svými šimly, zdědil — pravda, podsedek nebyl bez dluhů — ale zas vyženil, a přece — to už je k hrůzi, kam ty peníze dává — — Každý rok vypůjčuje po stovkách, a splácí po desítkách — — —“

„Hale prosímich, velebné pane falář — nevopije se, jednó pravda, hale přeci pije a hjí. A dobře hjí. Pane, ten neco spotřebuje, než se vopije! Jen se podívajó na jeho podstatu! Vysoké je jak Samsón a silné jak Hergules. Takový tělo spotřebuje za pět hjinéch, a ešče nestačí; pořád pré má hlad a žízeň.“

„Ale zas vydělá!“ namítl farář. „Žádný v Habrůvce tolik na formanky nejezdí jako Prokop!“

Nato starosta Filipek pokrčil už jen rameny, jako by tím jemně dáti chtěl na srozuměnou, že pan farář je sice chytrý a moc učený pán, ale „tém věcám přeci jen nerozumí“ — — —

„Grešlička“ říkají třetímu Marečkovu zeti jedni — „pozadník“ — říkají mu druzí. Proč — dobře nevěděl nikdo, ale přiléhavý smysl toho slova cítil každý.

„Julius — pán,“ — říkali mu zas jiní.

Neměl Julius v sobě „habrůvskó krýv“. Už sladkost měkkého jeho hlasu, úlisnost a hadovitá pokora jeho způsobů lišily se naprosto od poťouchlé hrubosti a hrubé přímosti ostatních. I rysy oholené, strništěm vousů vždy přimodralé tváře i „švidravé“ oko a šišatá leb, útlá postava a dlouhé prsty suchých rukou svědčily o kmenu zcela jiném, než byl ten, do kterého se přiženil Julius.

Pocházel odkudsi z Podkrkonoší nedaleko Dobrušky a býval lokajem v habrůvském zámku. Růžolíci, kyprá Marečkova Rozára obloudila Juliovo lokajské srdce, a to tak, že nemyslil už na nic jiného, než jak by se stal jejím mužem, a přitom přece zůstal lokajem.

„Rozárka se bude starat vo děti a pole, a já donesu každej měsíc hotový, a to si dáme do záložny — — —“ byl celý Juliův plán. Jaké živobytí! — — —

Už na druhý den po rozmluvě s Marečkem otcem vyprosil si u hraběte slyšení a žádal za svolení k ženitbě.

Hrabě nenamítal ničeho, ale za měsíc mu poděkoval za lokajské jeho služby. —

Rozára plakala — plakal i Julius — brblal Mareček.

To — — to — tak si to nemyslil ani Mareček, ani Julius, a nejméně už Rozára. Bylo rázem po krásném snu, stati se „paničkó“.

Ale srovnali se.

„Dež hjináč néni — bodeš kopat —“ usoudil Mareček. „Matóš ešče chodí do škole, Tomáš mosí na vojnu, možeš nám pomáhat a potem — šak vám neco kópím.“

A Julius vzal do ruky motyku a bič — —

Sedlačil. Neuměl to. Pole oral nakřivo, mrvil, kde mrvit neměl, zasel, kde měl zasázet, sázel, kde měl set, ale časem i tomu se naučil. Pak jim stařeček koupil čtvrtlán.

Nuž, teprv nyní ukázal Julius, co vlastně umí. Všechny panské jeho choutky našly tu rázem, kde by se mohly na úkor všem, kdo dle jeho mínění zůstávali za ním, jak náleží uplatnit. Do světnice si koupil „divan“ a zrcadlo i bohatě zarámované obrazy od židovských agentů na splátky. I hrací strojek si koupil. Na hliněnou podlahu jizby dal položit podlahu dřevěnou, kamna si koupil do „parádní“ světnice litinová, a ne už poctivě kachlová, zdi dal malířem vymalovat na zeleno. „Je to jako tapéty“ — chválil si malování sám a od té chvíle říkal světnici „pokoj“. Došky se střechy strhal a pokryl si chalupu ohyzdnou, zato panštější břidlicí, na okno si přibil teploměr, za okno vystavil budíček. — Sako mu šil krejčí až z Borové, žluté anglické střevíce podařilo se mu koupiti o jarmarce v Dubňanech. Hodinky už měl, kravat, límců, košil jemných a bělostných manžet nadosmrti měl zásobu ještě z lokajské služby v zámku — — Jen to jej mrzelo, že Rozára nikdy mu to neuměla vyžehlit tak, jak se mu žehlilo a pralo v zámku. Konečně, „aby se to glancovalo“, chopil se žehličky sám. Ve všední den chodil bos, ale ve svátek a v neděli — jaký to byl z něho pán! Sám nad sebou kroutil hlavou, a když jej tak Habrůvka pozorovala, zakroutila hlavou zas ona nad ním — — A tuším, že z té doby pochází prožluklé ono slovo, které mu už zůstalo; říkali mu „pozadník“ — — Proč, zač, nač — nevěděl nikdo a nejméně už Julius, který miloval přece — pokrok! Ale lidé říkali mu „pozadník“, a jméno to už nesmyly s něho ani slzy Rozáry, kterou přezvisko to pálilo víc než jeho vlastní duši.

Rozára také byla jediná, kterou v domě nepopanštil. Držela se houževnatě svých širokých škrobených sukní a šátků na růžky a tím křečovitěji chápala se všeho svého, čím jasněji poznávala — muže svého nicotu. Jak málo Juliusa pochopila ta selská Rozára! Až do pláče mu někdy bylo, když — místo lásky s opovržením mu loktem píchla jednu do žeber!

„Te tak jen pána dělat! Nic nerobit, jen s děckem si hrát, nebo se navlíct jak nejaké frňala: vobojek na krk, vobojke na ruce, říkat ‚má hůcta!‘ — a moteku do ruke vzít neví jak. Co sem to jen hudělala, že sem si vzala takovó ničemnó hlístu za muža!“ spustila jednou Rozára na muže před celou dědinou, když se mu nechtělo do mlácení a že raději pochová děcko. Zdálo se, jako by před celou dědinou ospravedlnit se chtěla, že třeba jeho žena, nic nechce mít společného s tím, proč mu trefně byli přezděli „pozadník“. — „Tam táhni do zelí — navlíkni se a dělé brabcům strašáka!“ — — —

Julius usadil se s děckem ke sporáku do kouta a slzy jak hrachy prodíraly se mu strništěm neholené tváře.

Co tu už bylo nadějí!

A všechny rozplynuly se v nic.

Poslední, tu nejtěžší ránu zasadila mu jedovatými svými slovy Rozára.

K Novému roku dostal Julius od svého strýčka z Vídně na památku velký ruský kožich s bobrovým límcem a to jej trochu zas usmířilo se smutným vezdejším životem. Ale to byla také poslední událost, kterou navázán byl jeho život k minulosti — — —

Do pěti let přesedlačila Rozára Juliusa úplně.

O posledních hodech viděli jej lidé už s děckem na zádech.