Rok na vsi/Listopad/Pštros

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Pštros
Autor: Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zdroj: MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek I. Praha : SNKLU, 1964. s. 233–241.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Po sv. Kateřině.

„Já su štros — — — Víš te, co je štros? Eh, te hani nemůžeš vědět, co je štros! Štros je —“ zdvihl majstr kovář křivé prsty své pravé ruky až k černému trámoví stropu — „štros je fták — — Veliké a silné je jako kůň a chytré — — chytřéší než všeci v Habrůvce, haji s tebó — — — To je štros a štros su já — — —“ zakončil mistr velebně a v úsměvu, poťouchle pomžikuje pravým okem, sáhnul po samečku.

To bylo v poslední den před adventem.

Už víte tedy, co je pštros.

Není veselejšího, není neúmornějšího ptáka v celé Habrůvce, než je kovář štros. První do hospody — poslední z ní, — o muzice zem se třese — a jsou chvíle, kdy by „požral“ celý svět.

Pracuje-li, pracuje za čtyři — ale pije-li, pije za osm. A napilý křičí a řve jako tur. Celý svět vyvolává na souboj, kdeco drtí pozdviženou palicí své pěsti, která nikdy nedopadne, a chrabré jeho srdce nebojí se ani pekla, ani — ani „muche“. Jazykem a hrdlem armády poráží. Habrůvku boří v rumy a zas pláče někdy jak děťátko.

Hospoda kolikrát prázdná — a křiku v ní jak o soudném dni.

„To kokrhá majstr —“ říkají lidé — „eh, to nic — to brble štros.“

— — — Bůh ví, kde se berou a jak se vyvíjejí takové postavy. Jsou lidé, kteří si vymýšlejí pro ně všelijaké teorie, budují rámce, budují škatulky — ale konec konců nijak se jim do nich vejít nemohou rozsochaté figury přírody, každým svým pohybem i slovem rozrážející připravené a už hotové právě formulky. Jsou lidé, kteří si je vysvětlují všelijakými sociálními převraty, náhlými přerody státu, změnou společenského systému, zrušením roboty, nadbytkem svobody, svobodou zvůle, mravní zvrhlostí, uraženou důstojností lidskou atd. atd., jak se všecky ty termíny jmenují, kterými tak duchaplně a zdánlivě tak hluboce okrašlují se mnozí, prý „filosoficky“ založení lidé, tváříce se přitom (a co jiného jim zbývá?) tak bezpečně moudře, že se zdá a mnohým musí zdát (co zas těm jiného zbývá?), jak jsou chytří, jak vzdělaní a hlubocí — hlubocí (to je pravé slovo), když takovému „štrosu“ přišli na kloub. — — To jest — takového bujana by jakživo nebylo, nebo by se jevil ve zcela jiné, mírnější, beránci podobě, kdyby nebylo — zrušení roboty, náhlého nadbytku zvůle, které lidé ještě nepřivykli a tak nevědí, co si s ní mají počít. Proto hýří, proto pijí a porážejí světy — poněvadž jsou nezřízení se světem, a svět nezřízen je s nimi atd. atd. Vymyšleno je to výborně. Do této své pravdy zamilováni jsou tak slaďounce — tak příjemně a nádherně se jim to pije z této číše, utvořené z vlastní jejich lebi — tak hýří a hodují u stolů svých bohatě připravených systémů — tak jsou nakonec jimi „zničeni“ a připraveni o poslední zbytek zdravého rozumu — že zrovna tak, jak pod trestem bezpočetných ran nesmí k „pštrosu“ v hospodě přistoupit žena s prosbou i hrozbou, aby šel už domů a nechal toho nekonečného chlastání — zrovna tak nesmí nikdo přistoupit k těmto labužníkům elixírů v potu tváři pracujícího ducha (je-li to duch!) a nesmí se ptát: Bratře, proboha, co to piješ? — — Vzpamatuj se! Takoví „pštrosi“ byli a budou ať před robotou nebo po robotě, nech je být, ať jsou — to na podstatě nezmění nic. — Snad ještě ani robota nebyla, a „pštrosi“ už byli, a robota bude zas a „pštrosi“ také — pojď domů, nech toho, není ti to beztak nic platno — máš doma ženu, máš doma děti — nemárni, co náleží jim. — Ale běda! — Takový „pštros“ vystřízliví — a je z něho zase slušný, mírumilovný člověk, ale — — — hodovník „ducha“ nevystřízliví už nikdy. Pověsit se dá za svou „pravdu“ a není většího nepřítele nad toho, kdo se opováží říci: ta pravda není pravda, piješ blud — — —

Ale co je nám po tom?

Jak nepoměrně více zajímavosti do sebe má postava „pštrosa“, sama o sobě vyrostlá a zatvrdlá jak v lese vyrostlý, zdravý a mocný hřib, s tou nezkrotnou energií v údech i v čele, sedící tam už od šťastného či nešťastného zrození i početí — s tou bezednou zásobou navenek a do šíře se ženoucích sil, které vyvinuty, snad vyrostly by v div! Kdo může za vodu, která se rozlévá, poněvadž nemá a neměla, kudy by tekla — zastavena v běhu hned v prvních počátcích svého osudu? Kdo může za život, že mu není dáno — — rozepnouti svoje síly tak daleko a tak vysoko, jak jen daleko a jak vysoko by mu dovolila zušlechtěná jeho příroda? Což divu, že se energie rozlila v močál — svítivé prostranství stojatých vod, jen slabým, slabým potůčkem se přilívajících k potůčkům ostatním? Takoví „pštrosi“ jako by instinktem tušili neštěstí svého znetvořeného, lepších konců hodného osudu — bují na jeho troskách a hledí uplatnit sobě i jiným aspoň to, co v nich zbylo a je; a forma? Ať nešťastná nebo šťastná — to je jiná otázka, ale podstata je jedna — — A co takových je! Habrůvka sama se jimi hemží. A není Habrůvka sama — — Morava celá je jimi jak poseta — — — Mají ti lidé svou vlastní kulturu — naprosto ode všech se lišící, třeba původem společnou, přece zvláštní krev, mají svou řeč, svou vlastní barvu, hlas a celý ráz v každém svém pohnutí. A nezapomeneš na ně nikdy, tak se vrývají do paměti, ať dobrem či zlem, že už nic je nevytlačí z ní — — — Jsou jen důkazem toho, co síly a samostatnosti, byť i nakřivo rostlé mohutnosti se v nich skrývá — co schopnosti tu nezužitkované ještě čeká na konečné, snad daleko do budoucnosti ještě pošinuté vysvobození. Co bojů, strachu, starostí a práce ještě zbude, než národ uplatní a dobře zužitkuje veliké tyto zásoby! Vždyť ještě ani odhaleny nejsou, aby za sebe promluvily a pérem nebo štětcem volaly o pomoc — — — Kdo té úpěnlivé prosby uslyší? Bez znalosti a procítění těchto elementů, provádějících národ k vítězství či v záhubu — jaká literatura, jaké umění? Kde nabýt hlasu vroucnosti, když ho není ani pro tyto zjevy? — — Jak se lidé lekli, že se píšou jen figurky! Jak honem spěchali od nich —! Větší zaslepenosti nelze si ani představit. A zatím v těch figurkách byly celé romány — celá, až kořeny lidu otřásající pravda zevnější i vnitřní tragiky — — ty figurky tvořily neb aspoň začaly tvořiti národ — lid, — byly obrazem jeho duše, zrcadlem jeho svědomí — — Jak bylo možno tak zabloudit! (Dle dopisu bratra V. Mrštíka.) — — —

Vysoká pštrosova postava objevovala se v pelechu Bílého lva několikrát denně, někdy zůstala tam den celý i druhý i den třetí. Na dlouhém pštrosím jeho krku sedí malá, ale kostnatá hlavička s vyhublými, věčně uhelným prachem začerněnými, ohněm kovárny očazenými tvářemi. Ocelové oči matně světélkují utajenými, zimničně proskakujícími jiskrami, v křivých zubech klátí se s ústy jako srostlá krátká dřevěnka. Kožená zástěra s kočičákem, prostrčeným v boku pod řemen, a špinavá oxfordová košile s vyhrnutými rukávy na tvrdých, černých pažích, zkornatělé pantofle na bosých nohou, šišatý, zamaštěný klobouk v týlu — to by tak asi byl hubený obraz hubeného mistra.

Střízliv — (majstr Vincenc Šafránek jeho jméno) — je majstr krotký jako kuřátko. Nesmělý, mlčelivý, pokorný a rozumný — poslední košili rozdělí a oděje nahého, od úst si utrhne a dá hladovému. A dobrý pracovník. Koně jakživ nezakoval — pluh urobí, skály jím přeořeš. Kovadlina do půlnoci mnohdy zvoní, a ještě ráno návsí zatahuje tma, ještě Habrůvka se převaluje z boku na bok, a v kovárně už zas bije perlík do žhavého železa, mraky jisker jak roje světlušek srší kovárnou, zvoní ocel, vzdychá měch. — A u ohně majstr jak pekla pán, černý a vzteklý do díla — ozářen krvavým plamenem ohniska — vládne kleštěmi jak žezlem král a k mocným rozmachům perlíku posiluje se tajnými silami baňatého samečka.

A když už svaly umdlévají, nejpilnější práce odbyta, klekání odzvoněno a hasne ohně žár — tu teprv jak náleží chutná sklenka, rozveselí se duše — zatřese se osrdí. Pak teče kořalka do majstra jak do Macochy Punkva a němý jeho jazyk nabývá řeči, hlava rozumu, rozum bystrosti, hrdlo síly, žíhavosti vtip. Pak už není majstr kovář — Habrůvka číslo 5 — ale majstr pštros — — žádající sobě šířky Sahary — pštros, nad něhož není v celé Habrůvce a „vod Habrůvke haž do Hamerike“ člověka chytřejšího a muže chrabřejšího. Tu žádá sobě velikého jeviště bývalé své slávy na vojně — na ruských hranicích a v Uhrách — kam sáhají až jeho vzpomínky a kde utratil svůj mladý věk. — — „On a Světlík (z Ořechoviček) — — to byli snad nejlepší huláni u celýho regimentu — —“ vyslovil se o něm sám bývalý jeho kamarád z vojenského tažení.

A pije stále, pije víc — do síly nadpozemské roste vysoký jeho hlas. Zaměstnává celou hospodu — překřičí sta hrdel. Hrdlem odpraví každého, kdo ho uštkne jazykem, a běda sedlákům! S povýšeností své převahy vysměje se všem a trhá s nich kdejaký nepoctivý vlas, šlape po jejich moudrosti jak po trávě zvěř, kýchá na sílu všech a strašným skřípěním zubů pouští na lidi hrůzu a děs, že se každý raději uklidí a nechá jej s pokojem, jen aby neslyšel strašlivé to skřehotání zubů, kterým tolik se podobal živému umrlci.

Také nikdo jej vážně nebere, majstra jen škádlí.

„A šak, majstře, nevidět na vás té chytrosti — — a že beste toli světa zkusile; — nebel beste v Habrůvce — dež víte, že hjinde je líp.“ — — —

Majstr právě si chtěl zapálit dřevěnku, ale nechal toho. Nakloniv čelo, podíval se povržlivě na svého protivníka a vybíral z vesty zápalku.

„Te vodrachmelo — — — Já sem bel haji — víš te, kde to je? Nevíš! Já sem bel haž v Budapeštu — bels te tam?“

„A bel.“

Majstr přestal dýmat a prorocky vztáhl ruku.

„A víš te, co tam stojí na tem velkým placu, co se na ňé přinde přes ten dlóhé most?“

„No co be tam belo? Voves!“

To opovržení, kterým teď majstr změřil Jurku, bylo opovržení nade všecko malé pozdviženého boha.

„Te mucho jedna — — Mluvíš jak ten Fabiján. Císař je tam, a na koňu! Kůň je ze železa a císař je taky ze železa — a te seš z tvarohu!“

Sílí majstrův hlas až do mocného volání.

„Já sem tam bel — — já sem jé viděl! Haji v Itálii sem bel a prolíval sem svó krýv za svó vlasť,“ nadšeně na hospodu zařval už majstr štros. „Pod jenerálem Laudonem (všichni jeneráli se jmenovali u něho Laudoni) sem tam cedil krýv, a ve Vídni sem bel, haji v Krakově!“ řval už kovář hlasem lva. — Ale pojednou, jako by se vzpamatoval, že Jurka toho není ani tak dvakrát hoden, aby tak napínal kvůli němu hlas, dodal už zcela klidně: — „A tes bel leda v Havranících a meslím hani to ne — nebo tam mluví lidi chytřéc, než mluvíš te.“ — —

„No co, meslíte, že ste bel ve světě sám? Šak haji já sem bel ve Vídni,“ chytl mistra zas Navrátil — „a nedělám s tém takový hříche.“

„A viděls tam tu muchu na ščepánský věži?“

„Ne, tu sem neviděl.“

„Neviděl? Taks tam nebel. Každé, kdo tam bel, musel vidět na ščepánský věži muchu. — A víš te, Navrátile, jaké je rozdíl mezi ženskó a mužském? Taky nevíš! — — A hjindá rozum z tebe jen kape. — — Rozdíl je ten, že ženská má jedenást žeber a mužské má dvanást. — — Přečti si to v Písmě, chceš-li neco vědět.“

Majstr za tuto pravdu byl hotov v tu chvíli umřít.

„A kolik tech žeber má tvůj syn?“ zbytečně se do toho vpletl švec Veleba.

„No, víš, te ševče, mýho synka nech na pokoju. Šak až z tebe duša verazí, do mýho synka nevletí. Já mám děcka nehrbatý, čistý, ale tes nad tém svém, dež se narodil, plakal celó noc.“

Veleba už se na odpověď nezmohl.

Majstr bral z ruky Rybářovy už pátého samečka.

„A majstře,“ chytil pštrosa zas Dóbek — „co ste dělal v Krakově? Hlídal ste tam na mostě polskýho žida?“

„Co? Já že sem hlídal žida? Dež sem já bel vojákem v Krakově, nehlídal sem žádnýho polskýho žida, ale koně sem kul a haji na harfu sem hrál. A dež já sem zahrál na harfu — sedum let ju belo slyšet — —“ mluvil už kovář v jakési extázi.

„A jakó ste na tú harfu hrál? Zazpívéte ju!“

Majstr zpíval:

Ej stálý zdraví —
má panenka praví,
abych šel už spat,
že su tuze mladý — —

Ale zpíval písničku takovou jakousi strašlivou notou, že Velebovi napadlo, že tak zpívá Studýnkův Čokl. — Než ta msta zdála se Velebovi přece jen ne dost pádná, a proto pokročil, a bylo vidět na něm, že mu pod chlupatou hlavou roste nápad.

„Já vám povím, majstr, co ste v Krakově dělal. Zdechlém koňům podkove ste trhal.“ —

Na majstra jako by hospoda padala — — ústa nakřivo, potácel se o několik kroků zpět.

To bylo cosi strašného, co tady Veleba o něm řek. Zdvihl obě pěsti s prsty zkřivenými revmatismem, zbled jako ozářený měsícem a všem až mráz přeběhl po zádech — jak důrazně zaskřípal svými zuby.

Chvíli tak stál jako zčernalá socha, krev jen mu lítala v napjatých žilách — — brada se chvěla — rval sebou každý sval. A pojednou jako by celou svou silou zřítiti se chtěl na zblblého strachem Velebu — — vychýlil se kupředu, svinul se k zemi, ale nezřítil — jen se náhle vypjal a zarval tak, že kdyby byl zaplakal, nebyl by tak otřásl celou hospodou — —

„Co žes povídal? — — Te jeden podpichaču!? Já že sem — — já — — já ti hlavu hukrótím jak jednému chróstovi — te jeden ševcovské pekařu! — — Přetrhnu ti v půli jak muchu — — — a habes věděl— — tak já to nenechám. — — Já ti bodo na hétmanství žaluvat, že špiníš mý řemeslo! Na hétmanství pudeš, a Matýs ti to písmo donese! — To be bela na mně špína, a tu já na sobě nenechám! — — Žaluvat ti bodo a je to hotový!“ dodal ve strašném řevu, a najednou, jakoby už nadobro usmířen tou myšlenkou — uražen sedl stranou a jen zuby skřípal, jako když štěrkem míchá.

Bylo patrno, že se mermomocí přemáhá.

Marně.

To byla příliš smrtelná urážka a mocně házela jeho krví.

Za několik okamžiků zase už stál nad skrčeným, poťouchlým ševcem a jak prorok strašlivými kletbami provázel celý jeho rod.

Dlouho do noci křičel, dlouho do noci celému světu přísahal, že „žádný zdechlý koně nekul, hani zdechlém koňům podkuve netrhal, hale věrně slóžil císaři pánu“ — — — Veleba byl už dávno tentam, i ostatní za smíchu odešli, a majstr stále se ještě zaklínal, že domů spíš nepude, dokud toho Velebu nerozšlape jako škrobáka. A vystrčen Rybářem ze dveří do hvězdnaté noci — žaloval celé obloze neslýchanou svoji pohanu, a pojednou se rozběhl a letěl jak smyslů zbavený po dědině dolů — — — „Matičko přesvatá — lidi, kde ste kdo — chraňte ševca Velebu — — lidi — lidi — chraňte jé — — nebo jé — nebo jé roztrhám — — roztrhám — — —“

Ráno nevěděl o ničem.

Někdy majstrovská scéna skončila i ranami.

Pak bylo zle i doma.

Kovářka jednou neměla ani času dost, aby v troubě obrátila plech s rozpečenými buchtami, když se na ni rozehnal opilý, v hospodě „podpálený“ mistr. S plechem vyběhla až na náves, okolo rybníčku honil ji i s plechem, a konečně se jí podařilo vklouznout ke kostelníkům, kde teprv dopekla buchty, a domů se neodvážila, až mistr rozvalen na posteli jak řecký bůh zhluboka chrápal, jako když na basu hrá.

Podruhé zas vyčetl majstr bezdětnému Chlupkovi, „že je jako ti lokaji, co v tureckým harému posluhujó sultánovém frajličkám“ — a dostal za to u soudu deset rýnských pokuty.

„Majstře, co ti stál ten špás?“ ptal se ho kdosi po soudu.

„Jedenást rénskéch. — Zlatku sem hutratil, a co sem prozahálel, to je k temu. — — Zatracená gořala!“ — — zaláteřil majstr a mrštil kusem rezavého železa do kouta. — — „A přece ju pít musím!“ — —

Kořala!

Kořalou zapíjel majstr žízeň, kořalou oslavoval radost, kořalou hojil bolesti v břiše, v srdci mořil zármutek, kořalkou léčil revmatismus kloubů, kořala ulívala žalost i vztek.

„Eh, žádné na světě neví a žádné na světě nevěří a žádné nevepočítá, co ten člověk vypije gořalky — — —“ byla slova vlastní jeho ženy, kovářky. — — „Onehdá, dež se kurýroval po té noci, co sme měli všeci bét votrávení tém jedem z kamen — — ešče dva litry té potvore ve flaškách donesl dum. — A mě z postele sehnal, haji Petrušu, haji chlapca, a všeci sme museli pít — — A tuť najedno dostal chuť na králíka. Vo půlnoci kázal chlapcovi donýst králíka, sám jé zabil, sám jé sedřel a na paprice sem mu jé musela hudělat! — To huž je zpropadené žalódek! Pán Bůh ví, kdy té gořale bode mět dost!“ povzdechla si kovářka a sama se tomu musela rozřehtat, jak opilý toho králíka na stole dřel.

Kořala!

„Gořalka posílí rozum, haji smysl, haji řeč. Ve vodě velká síla, mašine žene, mlény votáčí, haji šífy nosí — hale člověku síly nedodá!“ zněl závažný odstavec — víry — druhého „štrosa“ Švásty. —

Majstr štros hlubokou tuto pravdu křivými prsty podepíše každou chvíli.