Rok na vsi/Listopad/Kovářova Petruša

Rok na vsi – Listopad Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Hon	Kovářova Petruša	Pštros

Údaje o textu
Titulek:	Kovářova Petruša
Autor:	Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zdroj:	MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek I. Praha : SNKLU, 1964. s. 228–233. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Na den sv. Cecilie.

„Kdo si nepospíší do hadventu — temu láska přes hadvent može vochladnót,“ — štípnul Dóbek Jurka v kovárně, a to řekl tak, jako by Petruše, peroucí zemáky na prahu, ani neviděl.

„Nebelo be divu v téch mrazech,“ přidal stařeček Straka a také tak do jednoho oka potměšile přivřel celý ten obrázek: Petruši, hrabající se nahýma rukama ve škopku.

Ještě se na cosi chystal stařeček Straka, ale Petruša hodila sukněmi, chytla škopek a s tváří zapálenou, očima jaksi bolestně planoucíma zpod staženého šátku, skryla se v kuchyni.

Zlá věc.

Už na jaře přilítla Petruša ze služby domů.

„A co deš dum?“

„Bodo se vdávat.“

„A za keho?“

„Huvidíte!“

„A kdy?“

„Za šest neděl — nédýl za dva měsíce.“

„A deť hani nevíme, co je zač.“

„Nemusíte. V nedělu přinde a hned pudeme na fáru.“

A hned na druhý den ráno dala se do příprav ku zdávkám. Z uzlu, který na zádech přinesla s sebou, vyndala štučku běloučkého plátna a celou ji rozstříhala „na mustry“.

Ženich z Brna v neděli skutečně dojel. Pojedli, popili, ale na faru se nijak neměl. —

„Šak taky — nač? — Dost času na to před ohláškami — —“

Petruša měřila a stříhala plátno dál. —

Minulo šest neděl, ba i ty dva měsíce byly už tytam, na lehkých křídlech přeneslo se léto, už i podzimní mlhy zavalily Habrůvku — — a Petruša stále ještě jako kukačka, — — už dávno měla všecko pošito, pospravováno — připraveno, jen se vdávat a stěhovat. A zatím všeci ptáci už odtáhli z domova, na zimu hledali si jiné světy, jiný byt — jen Petruša stále ještě nic — ještě tu zbyla jak zapomenuta, nevědoma sama, na čem je, má-li do služby zas letět zpět, či počkat, až i na ni přijde doba dávno očekávaných radostí. Ale už i ta zima byla tu, a Petruša dosud jako v kleci. — — Ženich byl už za ní několikrát. Svatbu ustanovil zprvu na měsíc máj, — to že je „ten népěkňéší měsíc“, pak že to bude lepší až po žních, potom zas až v říjnu, a konečně až prý před svatou Kateřinou — — — Hned ženichovi chyběl domovský list, hned zas neměl vyhotovený jakýsi „odstup“ — pak čtyři neděle proležel v nemocnici, a zas měnil mistra — pomýšlel na to, udělat se samostatným, a tak do rozjetých nadějí stále jako by ščakle strkal. — „Tragač“ najednou se zastavil a zdál se mít namále, že se nadobro už rozsype.

Bylo už Martina, a ženich dosud — jako by se ani ženit nemínil.

Petruša se rozběhla do Brna.

Přišla uplakána.

„Huž pré je nakrátko, habesme pré to nechali haž na masopust — Bode to veselší, povídal,“ sdělovala Petruša, kysele se usmívajíc, a s nuceným uspokojením vypravovala, že „má včil dobrý místo — přinde si na zlatku denně — —“ a „přes čas haji víc“. —

Nuž, věřili tomu doma — věřili. — — Jiný beztak už se o tom ani nezmínil. — To bývá zlé stadium veřejného mínění.

A Petruša dál hryzla rty, poslala psaní několikrát za měsíc, lepila na listy holubičky, na obálky pomněnky, slibovala stálou věrnost, tisíckrát pozdravovala nahoře, nastotisíckrát, když „psání“ končila, slovem přičinila se všemožně — i písničky skládala na svýho milýho — a ženich pořád jako dub.

„Až v masopustě!“ bylo poslední jeho slovo.

„Potřebuješ na něho čekat! Ženich jako ženich — — Martin be tě jen vozil — —“ domlouvala matka.

„Já z chalupe nechcu! Josef je řemeslník — dobře se vezná v Brně. Haž se hudělá samostatném, huváže si Martinka k hodinkám — — —“

„A dva si bodeš brat? Co stojíš teda s Cyrilem každé deň? Cyril néni z chalupe?“

„A beru si jé? Dež přinde, nemožu jé zahnat! Šak néni špatné člověk; co bech s ňém nepromluvila?“

„A Martin — co ti špatnýho udělal?“

„Eh — déte mně svaté pokoj s vaším Martinem!“ — — rozhodla Petruša, zase tak vzdorně hodila sukněmi, a podloživši lokty pod prsa, postavila se do žudru, aby čekala na Cyrila.

Snad si ho udržovala v záloze.

Cyril ve chvíli stál u ní.

Dlouho stáli. Cyril sliboval a nyl. Petruša jen se smála.

Rozloučili se konečně — Petruša šla spat. — — —

Bylo tak k půlnoci, když Petruša se probudila a slyšela, že kovárnou krade se někdo do komory k ní.

Vykřikla a chtěla přirazit dveře.

Zmáčkla jen mezi dveře a práh postavenou širokou botu. Podezřelý šumot a chvatný zápas probudil i kovářku.

Už neměla ani času, co by se řádně oblékla. V uzel honem zadrhla tkaničku — — a vskočila do tmy kovárny. — — — „Pusť! Já nescu!“ sténavými zvuky dralo se z upachtěného hrdla. —

„Maminka!“ — zděšeně vzkřikla pojednou Petruša a mocně odrazila Cyrila ke kovadlině.

Narazil na přistavené kolo, šlápnul do něho — zamotal se a padl komusi do náručí.

„Co je? Kdo je?“ vletěl do kovárny i mistr kovář. —

V kovárně rozehrál se strašný výjev. Perlík nebyl tak těžký jako mistrova pěst. — Jen jednou ji spustil, Cyrilovi zalehly uši, udeřil podruhé — přešel mu zrak — nohu stále maje zamotanou v kole bil jí jak splašený kůň — — Než se vzpamatoval — byl už v podloubí kovárny, kde se točil mrazivý vítr. — — —

„Já ti dám Petrušu!“ zasyčela za ním kovárna — — — a dveře zavřely se na těžký zámek.

Zmateně rozhlédl se Cyril po dubových dveřích — — Zaslechl už jen zapadající závory a tichý pláč Petrušin.

Kovárna zůstala už nepřístupnou jak nedobytný hrad. — — Přejel rukou potlučenou tvář a uklidil se za roh do hvězdnaté noci.

Ponocný zrovna před ním troubil jednu.

„Haf — hafi — hafi — haf!“ pustil se za ním ponocného Voříšek. — — —

Den nato o muzice podkopali stárci po půlnoci bílé tělo máje — —

Zasténala a s rachotem položila se na ztvrdlou, mrazem zadýchanou zem. — — —

Hospodu a celou náves krásně osvěcoval plný měsíček.

Už tedy ležela pýcha všech hodů, sláva bujných šuhajů — starost všech prosněných a snad i proplakaných nocí. Sklátila ji tatáž ruka, která ji tak hrdě stavěla — potrhaly se všecky pentle a fábory, milovanou rukou uvité tam na vršku — rozkutálela se po zkřehlé zemi zdravá kdysi a nyní seschlá, zimou rozpukaná jablíčka.

Poslední výjev posvícenských slavností —

Za chvíli nato zahrála hudba ryčný pochod, z hospody vyhrnul se houfec bílých děvčat, uřícených ještě posledním tancem — — Ve smíchu překračovaly nožky ležící mrtvolu ještě před chvílí tak bujného veselí — a děvčata, zkrotlá pojednou tichou lunojasnou přírodou, bez hlasů rozcházela se domů v bezesnou noc. — — —

Šla i Petruša, ale nevešla do domku. — Zůstala stát v žudru.

Snad přece Cyril přijde — — —

Než ráno vyšlo slunko nad horu, bůhví jak a kdy se to stalo — — o nočním dobrodružství věděla celá Habrůvka — — a to vždycky pak odpláčou oči děvčete. — — Tak tam stála opuštěná, jak ta v široširém poli hruška stojí — — jen vítr kolem šustících sukní se o ni otíral — a přes oči ji švihaly nevšímavé pohledy chlapců. — — I Cyril se tu před ní kolem obrátil, a nebylo než té modré korduly a zad, na čem utkvět mohly její oči; — — tělem zatočil se vždycky tak, že do tváře viděti mu nebylo. Kamarádky nebraly ji s sebou do kola — aby zpívala s nimi jako jindy — „dyž ty pudeš k nám — nechodívé sám“.

Ale zpívaly, a Petruša dobře věděla, komu to zpívají:

Jaká je to hora, dyž nemá javora,
jaké je to děvče, dyž nemá frajera!

Darmo čekala i nyní.

Z hospody vyšla chasa — stárci, muzikanti — postavili se do kruhu a hudba tesklivě do bílé noci zahrála: Loučení, loučení.

Krásným smutkem nesla se píseň dědinou a zaléhala do prsou i těm, kdo doma se probudili a poslouchali z lůžka — — —

Už i chasa se rozcházela — z úkrytu žudru viděla Petruša jíti i Cyrila.

Ani se neohlíd.

Hudba dohrála — domů šli i stárci.

A zůstala tu ona jediná. — — —

Tytam jsou měsíce veselí, konec dnům všech svateb.

Advent.

Petruša povzdechla a pro slzy nevidíc — hledala své lůžko.

„Haf — hafi — hafi — haf —“ provázel kohosi po návsi ponocného Voříšek.