Rok na vsi/Listopad/Před polednem

Rok na vsi – Listopad Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Líšenky	Před polednem	Z pastvy

Údaje o textu
Titulek:	Před polednem
Autor:	Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zdroj:	MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek I. Praha : SNKLU, 1964. s. 185–189. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Na den sv. Emericha.

Krásná listopadová neděle.

Záplavou vzdušného kovu zalívá se Habrůvka, kopce nádherně se vynášejí do výšky, v planoucí oheň nebes kladou se žluté doubravy.

Ocelí blýskají vodou nalité pásy potoků, rudě hoří břehy vinohradů, zeleň plesá bující vlnou osení — do dálky svítí lomy bílých stráňovských skal.

Vzácná chvíle nevlídného měsíce — — —

Tiše, velebně umírá příroda. Žluté a rudé věnce doubrav obtáčejí vyhublou její tvář, jako oblaky kadidla válejí se nad ní bílé chmáry mlh, místo voskových svící nad smrtelným jejím lůžkem plane věčný oheň dohořívajícího slunce, v jehož smutném jasu černá svá křídla převrací zvysoka k zemi se spouštějící, děsivě, jako by kostečky lámal, příšerně krkající havran — — —

Šťastně, tichou smrtí jakoby nedotčena, usmívá se dědina — — — Je v ní veselo jako v dobře zásobeném úlu: tu děti přebíhají, tu chasa stojí, pokuřuje a žertuje sborem, užívajíc v smírném odpočinku nedělního dne.

Hospodář, stařeček Straka, jde volným, svátečním krokem na svou dopolední skleničku. Nohama jen tak jako by si pohrával. Malá, v masitá líce zapadlá očka usmívavě bloudí po návsí — postříknutém tečkami narůzno přecházejících postav — — — Od úst valí se mu mraky kouře z čerstvě nacpaného tabáku; klobouček posadil se mu jaksi na stranu, jako by se stařečka chytalo bujné furiantství mladých let.

Nad stařečkem šíleným, hvízdavým chvatem přehnal se strakatý houf kroužících holubů; zatočil se prudce v půlkruhu kolem kostelní věže, vynesl se nad koruny starých lip, nad školou zakolíbal se napravo, nalevo, a zahvízdnuv zas nad stařečkem prudkou perutí, krásnou křivkou zmizel za panským dvorem.

„Iššš — každé jak vorel!“ zavolal si stařeček a usmál se ve vzpomínkách: vždyť největší jeho radostí bývaly vypleskané vranky, mezi jejich kopyty poskakující strakatí a černí králíci a ty holubníky nad chlévy, plné vrkajících voláků, pštrosů a kamzlů a „vlaštovic“ s jejich něžnými, štíhlými holubičkami, kterým ne nadarmo říkají „laštůvke“. —

To bývala jeho nejradostnější chvíle, kdy v tuto chvíli v neděli, ve svátek po mši svaté u složené klády sobě usedl pod rozložitý ořech a po střeše očima bloudil, aby vypozoroval, kde která holubice přivedla si milého, jak vyvedená holoubata se starými nad statek do koše se spouštějí, kolíbají se, krouží a zase se houpají na malovaných křídlech, až vysoko do vzduchu vzletí a pod modroučkou oblohou pestře se zamíchají čisté jejich barvy, rozházené tam po nebi jak ústřižky třepotajícího se papíru. Polo tak sedě, polo na kmeni ořešáku leže, s obličejem vzhůru obráceným směrem, kudy zaletěli holubi — hledí a hledí na své miláčky, a to velké, klenuté a tiché nebe, modré a hluboké jako dívčí kdysi oko jeho stařenky — pohlíží zas na něho shůry.

Stárne stařeček, stárne.

Syni — kde už jsou!

Blaženě se usmál.

Jeden byl komorníkem u hraběte v zámku, oženil se, čtvrtlán v Habrůvce prodal a zakoupil se kdesi u Brna. „A včil už domy má a celé lán polností, dcery na učení až do Prahy posílá a syny — všecky na študije poslal do Brna.“

A druhý — no, nadělal mu starostí, nadělal! V osmačtyřicátém — četníci jé honili, i před soudem stál pro jakýsi „mišpulancí“ s úřady, o hlavu prý mu šlo a „včil — jaké z něho muž!“

„Hodné člověk a chytré; dež to haž na ředitela banky přivedl… nemůže mět v hlavě votrube!“ říkával stařeček, všechen se nafouknuv jako ten holub, kterého stařeček za pětku prodal, protože měl tak ohromné vole, že když je nadmul — tak ho nabylo, až se ani na střeše neudržel a přes okapek skutálel se na zem —

Ještě jednou ohlédl se po dědině, už chtěl vejít v šerou svatyni obecní hospody, kde každou neděli po hrubé vykonával ještě jednu tichou ranní pobožnost— — když tu návsím zahrčel žlutý kočár, tažený dvěma bělouši, a zastavil se u Kocmánkovýho Matýsa.

Stařeček zakýval rozvážlivě hlavou a teprv vešel do hospody: ani dívat se na to nechtěl — hořko v ústech nedalo se nijak zahnat než umořením červa v žaludku.

Z cestovního kožichu a plyšových pokrývek vymotal se na kočáře žid Kohn z Borové — Kocmánkovo rozežrané svědomí — živá Matýsova smrt.

Žid rovnou vešel do statku, toho pěkného, do žluta bíleného čtvrtlánu, který Matýs zdědil čistý, bez dluhů a který teď celý třásl se na malém kousku papíru v nervózně jím pohrávajících prstech židových… Hle, nač se nezmohl pyšný jeho čtvrtlán — — — Tři slova, podpis — — — a v koutě stála mošnička s žebráckou holí — — —

Dlouho Matýs hřešil v tichém podkroví svého krbu.

Do hospody nikdy nevkročila jeho noha — ale zato čepák za čepákem, plný„dobré vody“ z hospody nosily děti den co den. Kocmánek Matýs den jak den svědomitě a oddaně obětoval Satanovi ráno i v poledne, i večer, v noci i mezi dnem — — —

Křečovitě v posledních zápasech trhal sebou a zmítal ze strany na stranu, uhýbaje poslední ráně židově.

Vyšli.

Matýs najevě už celé dědině zkroušeně stojí u kočáru a zbledlými, chvějícími se rty pokorně, uctivě jak otrok prosí ještě o měsíc, čtrnáct dní, týden — — —

Nadarmo.

„Entweder — oder —“ obrací žid obličej s promáčknutým, z jedné strany jakoby děrou prolezlým nosem — a Kocmánek stále ještě prosí, čepici mačká a v rozpacích, co by ještě vymyslil na prodloužení lhůty, odlepuje přilíplé bláto s plechu, klenoucího se nad zablácenými loukotěmi kočárových kol.

„Sviňu prodám — hintresy zaplatím — jen tédéň — jen tédéň — — —“

„Ja — ja! — — Já si nemožu pomoct. Taky su dlužen — — — Co sem šek — to sem šek — — — Zétra přinesete hintres nebo — vás vehodím.“

Žid už jen pokrčil ramenoma, vklouzl do kožichu, zabořil se do měkkých polštářů a bez odpovědi na plazivý pozdrav Kocmánkův — poručil:

„Jeď!“

Koně trhli, náruční šlápl kopytem do kalužiny, špinavá voda vystřikla vysoko a pokálela Matýsovi kalhoty i bílé rukávy nedělní košile.

Matýs udělal pažemi zmatený jakýsi pohyb, jaký dělá člověk sražený dravou vlnou doprostřed povodně — — brada zatřásla se mu překotnými, nedopověděnými slovy — — —

Celé Habrůvce bylo ho líto — ale — — Každý jej znal.

Kočár odhrčel.

Kocmánek s hlavou dopředu zlomenou vešel do síně.

Na stole už pářila polévka — — v troubě voněla hus.

Každé sousto hořklo mu v ústech a na talíři pořád jako by viděl žluté kolo židova kočáru.

Ve zmatku ani neslyšel, jak děti se modlí.

Bez modlení zasedl za stůl a prudkou ranou srazil s lavice podřimující tam koťátko.