Rok na vsi/Listopad/Líšenky

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Líšenky
Autor: Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zdroj: MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek I. Praha : SNKLU, 1964. s. 181–185.
Licence: PD old 70

Na den sv. Karla Boromejského.

Pohoda rychle se mění, než nadobro se rozhodne pro povlovnou zimu či náhlý a trvalý mráz.

Jeden den černý jak uhel, druhý jasňoučký a teplý — nikdo by ani nevěřil, že zima číhá za rohem.

Modravý dým voní a rychle v nic se rozchází v ovzduší čistém a svěžím jak v první jarní dny.

Hle, tam zabořuje bodcovanou hůl do vlhké půdy zvolna a vážně, krokem lidí s sebou dobře srovnaných k vinohradům se ubírající velebný pán. Stále vítá někoho svým obvyklým — — „tám vás — — tám vás“ — — — a s tváří všestranně spokojeného smrtelníka žvatlá se svou umouněnou čubičkou, rozhlížeje se po čistém, zamodralém nebi, kde oranžové slunko padá do oblak.

Jak veselo bylo všude — tu v dědině i v polích!

Lidé, sytí prázdného přecházení po domě a povalování se po lavicích v minulých chladných a deštivých dnech — jak včely vyhrnuli se ven — do kopců, dolin, širokých niv — kde příroda polo ještě bdící a napolo už spící chvílemi se probouzela k živému, dělnému dnu.

Každý měl dnes v tom náhle otepleném a zveseleném vzduchu co dělat. Ten oral k jarnímu setí, onen překopával nebo drobil vyorané hroudy motykou, jiní zas kutili ve vinohradě, šli do lesa, sklízeli poslední nať z turčisk — doma zůstal málokdo. Jak hlemýždi rozlezli se panští voli s mrvou po vysoké Strážce, řady pluhů manévrovaly sem i tam na nivě pod příkrým Výhonem a obracely černou zem.

Zrak s rozkoší toulal se po všech těch kopcích a údolích, lidmi jak mravenci prolezlých — tu jeden, tu dva — a o kus dál zas celá řada vracela se domů vývozem, a dědina šuměla — že až tam k velebníčkovi na kopec větrem doléhal křik hrajících si dětí, suchý třesk zprudka se řítících vozů — bouchání a skřípění vrat… Kdesi se běsili psi — mlátička ve dvoře jednotvárně hučí, pohvizdujíc naříkavým, smutně zahaleným tónem, z pastviska do Habrůvky pastýř trubkou posílal vojenské signály.

Pojednou do všeho toho šumu a křiku, hvízdání a troubení, bučení skotu a rachotu kol vřezal se pronikavý ženský hlas, vysoko přeznívající všecko ostatní, trůnící nade vším tím shlukem nejrůznějších ozvuků vřískavou svou výškou a silou.

„Kuřatá-á-á! Kuřatá-á-á!“ v krátkých přestávkách šířilo se od dolního konce dědiny a „kuřatá-á-á“ nevrátilo se ještě ozvěnou zpět, už zas zavřískala na horním konci své „kuřatá-á-á“ Líšenka druhá — — — Poslední tón už jí přeskočil vyschlou, ztrhanou notou.

Třetí vyšla právě s nakoupeným zbožím od Stéskalů — — —

Co snad světem stojí svět — a na různých jeho končinách první se vyvinuli lidé s příbytky, obchody a sdruženými zájmy — s nim a na něm stála a stojí dodnes světoznámá Líšeň. Ještě snad nebylo ani Brna, nebylo Moravy a nebylo snad ani Evropy — a Líšeň už tu byla — do světa vysílala ženy své a dcery, matky své a syny, aby poskupovali všecky třešně a kůzlata, všechny husy a kuřata, kdekteré vejce, kdejakého zajíce i koroptve, a všechno ovoce a všechno bohatství přírody posnášeli tam do věhlasné své Líšně, rozložené pod Pindulkou jak stračí hnízdo.

Věčné poutnice nebyly a nebudou snad nikdy, ani o svátcích, ani o Štědré noci, ani kdy kterého jiného jednoho dne pospolu v rodné vsi — — a je důvodné tvrzení všech, kdo je znají, že se tak stane až v poslední soudný den. Po zemi jak z kouta do kouta, z díry do díry honěné Evy — putují stále světem, roztoulány jak židé po všech končinách země, měníce jak kukačky svá lůžka — a až zoufale volají po zboží mrtvém i živém, neznajíce klidu, jak cikáňata neschopny sladkého pocitu trvalého odpočinku — ničím nerušené prázdně.

Dvě Líšenky zmizely v chalupách, na návsí zůstala třetí a sama.

Není stará, není mladá, není hezká, není škaredá — vzrůstu, o kterém nikdo by nemohl říci, že je veliký, ale také nikdo, že by byl malý. — Zpod kukly, stínící osmahlý obličej, svítí ostrý, dobře vyzkoušený zrak… Znalost lidí i výsměvná lstivost bytosti povýšené svou sociální hodnotou nade všecky jiné světa stvůry hledí jí z baziliščích očí. Nic jí není tajno, nic pro ni není, čemu by se mohla divit, čím by se dala překvapit; s jistotou a znalostí všeobsáhlých věcí i lidí kráčí se svou krosnou na zádech, nedbajíc ústrku, svízelů, osudných ran. — Život ji připravenu najde vždycky a všude, věrnou sobě a své krvi po celý její věk.

Strašný je její jazyk — bodavý a ostrý, jak pazour kočky vždy připravený její vtip. S bystrostí vždy pohotovou odsekne na každé slovo — jazykem jak na břitko nabroušeným mečem přetne každému i nejzchytralejší úmysl. Tu jak šelma úlisná, tam zas jak ježek do sebe schoulená, a zas rázná a přímá, ozbrojená pravdou očitého světa poznání, rozsáhlých zkušeností, nepředvídaných u jiných důvodů, poráží své nepřátelské vojsko v partyzánské vojně obchodu — neznajíc porážky — bez lítosti běžných ztrát vítězíc téměř napořád — — —

Nejsou velké ty zisky a snad jí ani nejde tak o veliký, mohutný, efektní zisk — jako o fakt dobře sjednaného obchodu, o vtipné přelstění duchem slabších, přemožení silného, vykořistění náhody, povahy lidské, kterou jedině ona dovede strčit do svého ušpiněného, až kdesi pod pátou sukní schovaného kapsáře — — —

Celou Moravu i polovici Dolních Rakous prorejdí, daleko, i za hranice odkvapí, všechno skupují, každou cenu jazykem stlačí a marný s nimi boj… Navštíví každou díru, prolezou i sebe zapadlejší samotu, najdou každou chalupu… Přijdou, pokřičí, skoupí a jdou o dědinu dál… Sotva sluníčko rozehřeje první ledy, už dědinou týden jak týden rozléhají se zvučící jejich hlasy až do té chvíle, kdy zase dědina zapadne v první sníh… I v zimě ještě přicházejí, ale už řidčeji a tišeji. — Zima dusí liščí jejich krok.

V Habrůvce mají svou noční zastávku.

Sem k stařence Řeřuchové posbírají se na noc ze všech okolních dědin jak roztoulané křepelky. Tu složí své krosny, nakrmí a napojí svou posbíranou, nepokojně pípající drůbež, odloží svrchní šat a usednou na lavicích ke skromné večeři, kterou v šátku zamotanou nosí s sebou.

A tenkrát bývá u stařenky Řeřuchové příjemná chvíle, někdy i veselá noc.

Líšenky znají celou Moravu i všechen okolní kraj. Vědí o všech nevěstách a kdekterém ženichu, vědí, kam smrt poslala své agenty, kde se usadil nový farář, bankrot kde udělal žid, všechno jak sítem přesypou a nejednou zazvoní v něm i nová písnička — — — nejeden čarovný zámek — — — divukrásná víla zrodila se z hloubky všude světem posbíraných pohádek.

Děti se těší, až přijdou Líšenky, a dlouho pak nespí — hlavou jím táhnou jiné světy, jiní lidé — vůně neznámých cest — — —

Někdy si koupí i hlt piva, je-li horko a třeba-li zavlažit horkem a křikem vyprahlé hrdlo, jindy, je-li jich víc, složí se zas na „čajku“, když cestou nakřehly nebo jim není ještě do spaní — — — A tu rozprávce a novinám není a není konce; často se stává, že už i stařenka dřímá, ani děcka už neposlouchají, kohouti se bouří — — a Líšenky teprv ke chvilkovému spánku ukládají svoje těla, když nedaleko hory dobývá se nebem bílý den.

A přece ráno — ještě se ani nerozbřesklo, ještě po Habrůvce válí se tma, už zase vstávají a putují dál se svou pípavou, rozespalou ještě drůbeží na zádech a s vřískavým svým „kuřatá-á“ v odpočatém hrdle, první skoro burcují chrnící ještě dědinu — — —

Statné dcery jedné, och, jen jedné, jenom jediné vísky na celém okrsku Moravy — buďte požehnány na své cestě široširou Moravou! Těžce, trpce vydělaný je váš malý groš, ale ten svou vnitřní silou, posvěcením krve, mocí a moudrostí vašeho důvtipu — víc tu váží než statisíce shnilých peněz v rukou bojácných a řetězy zkutých od věků prý slavné, vedle Boha jediné snad věčné, lidi jak furie pronásledující, všechen vzruch a živý smysl v posupné vítězoslávě vniveč udolávající — — — Hlupoty!

Vy vítězi jste nad vítězi a za to — buďte požehnány! — — —