Rok na vsi/Leden/Stávka

Rok na vsi – Leden Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Pro doktora	Stávka	Besedy

Údaje o textu
Titulek:	Stávka
Autor:	Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zdroj:	MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek I. Praha : SNKLU, 1964. s. 397–402. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Na den sv. Marcela.

„Ne, to huž néni k vedržeňó! Jednosténě furt a furt mě někdo následuje. A kde já si tý trpělivosti mám nabrat, řeknite mně? — — No, já to huž nejak spravím!“ odbyl starosta Filipek starého Vondráčka a nevrle jej propustil.

Vzbouřili se obecní žebráci.

Tři: starý Petráš, Cihlářka (naditá jako kněžna a s bradavicí na tváři) a stará Babáčková.

Měli už po kolik let právo chodit po žebrotě každou sobotu. O příjem se svědomitě dělili a spravedlivě se také rozdělili, poněvadž oči dvou vždycky přísně dohlížely na prsty třetího. Chodili po žebrotě společně; ale každý s jiným odznakem žebrácké své profese. Petráš nosil pytlík na mouku, Cihlářka koš na krajíce chleba a jiné požitky a Babáčková, podpírajíc se o křivou hůl, jak svátost od čísla k číslu ponášela zrezavělou plechovou „kasu“. Kasa byla uzamčena na zámek a klíček u sebe choval sám starosta.

Sobotu jak sobotu od rána až po samé poledne, někdy i do večera skřehotaly jejich otčenáše na zápraží domů a chalup, a jen když na sobotu připadnul svátek, chodili „po ptaňú“ také v pátek. Hospodyně otevřela, podělila, žebráci poděkovali — a zas odcházeli o dům dál. „Pánbu všemohócí vám to nastotisíckrát zaplať a naspoř a Panenka Maria ochraňuj —“ brblali k zavřeným už dveřím statku.

Někdy se ani nedomodlí načatého otčenáše, v půli jej přetrhnou, posbírají dárky — odkašlají, odchrchlají, a klepouce hůlčičkami kolem šprlení, vlekou se návsím dál. — —

Právo mělo také své povinnosti. Bylo v sezení obecního výboru usneseno a v tlusté knize obecních protokolů na věčnou paměť dědiny Habrůvky zapsáno, že se všem osobám požívajícím obecního dobrodiní ukládá následující:

I. Každou sobotu po mši svaté obecní žebráci jsou povinni umést a vyčistit chrám Páně nejen dole, ale i nahoře.

II. V létě každou sobotu zamést chodníky kolem chrámu Páně a uzavřít branky.

III. V zimě kolem chrámu Páně prohazovat chodníky a zametat sníh.

IV. Denně modlit se hlasitě přede mší svatou, a nehraje-li pan rechtor na varhany, modlit se při mši svaté růženec.

V. Petráš jako muž je taky povinen šlapat panu rechtorovi měchy u varhan a při procesích a pohřbech s dětmi za křížkem nahlas se modlit.

V tomto od nepaměti zavedeném a protokolem slavně zjištěném pořádku — pramen velikých nesváru našel Petráš, hádající se vždy o každý kus chleba a pronásledující Cihlářku vždy po obchůzce, když v sobotu udělala se nemocnou a tvrdila, že dostala do rukou „dření“. Petráš pak s Babáčkovou musil zametat sám.

Tentokrát však službu odepřel i Petráš i Cihlářka i Babáčková, a varhany už třetí den ani nekvikly. To už nebylo jen dření v Cihlářčiných hnátech; i Habrůvkou přehnalo se cosi jako veselá horečka. Třetina dědiny stála na straně žebráků, třetina na straně obecního výboru a ostatní jen se smáli a říkali, že se mezi žebráky plést nebudou.

Obecní výbor rozhodl se totiž poslední neděle, že starému Vondráčkovi, který poslední zbytek sil vyčerpal v břeclavské továrně a na stará léta churavý, k práci neschopný připadnul domovské obci na starost, tomu že vůbec už nebude platit chudobinský příspěvek jednoho rýnského měsíčně, protože už ozdravěl a může chodit, nýbrž povoluje se mu právo, aby s ostatními žebráky mohl chodit „po ptaňú“ — — —

Protokol ze dne 7. ledna 189* sepsaný v sezení obecního výboru strana 93.

Protokol sepsán byl, ale rada osmnácti moudrých hlav jak na smrt zapomněla na to, jak se k němu postaví poslední instance obce Habrůvky — obec v obci, žebrácká družina sama. Čtyři aby se nyní dělili o to, co nestačilo ani třem? A almužny — kdo přidá?

Babáčková popíchla Cihlářku, Cihlářka rozkohoutila Petráše, a Petráš se „samečkem“ a sameček s Petrášem v sobotu způsobili s Vondráčkem u prvního stavení takový povyk, že k následujícímu stavení šli už zase jenom tři — Petráš s Cihlářkou a Babáčkovou — — Vondráčka viděli lidé, jak polekaný s nepořízenou, beznadějnou jakousi chůzí ubírá se do obecní pastoušky — — „Žebráckých hrabat“ — (narážka na jeho plstěné, teple vyložené a s žebráckým stavem dokonce se nesrovnávající valašky) přezděl mu Petráš a byli svědci, že Petrášův „sameček“ na Vondráčka hned u prvních dveří zdvihl i hůl.

Tak obě strany ocitly se dnes před soudnou, poněkud už rozviklanou stolicí habrůvského starosty.

„Ve, Cihlářko, ve jen pořád a jednosténě popichujete. Dež máte pracuvat, máte hned pchaní nebo křeče v žalódku a decke skoro dření v rukách, a to decke enem v sobotu. V nedělu huž ste zas jak srnec a celé tédeň též podobně, haž zas v sobotu vás chetne dření. — Řeknite mně, co je to za nemoc, to vaše ‚dření‘? — A meslíte, že já a celá vůbecní rada nésme teho povědomí, jak se vám a vašemu mužovi véborně vede? Dež vám dá někdo ze zabíjačke polívke a néni v ní jelito nebo hjitrnica — říkáte, že tú vodu žrát nebodete a radši ju nevezmete nebo ju velijete za vrata — — — Mlčte! Já sám sem vás viděl, jak ste se zašklíbla.“

Cihlářčina bradavice se zatřásla.

„Mlčte, povídám! Haji to víme, že na jaře slupnete první vajíčko a na hůři v tajnosti pré si krmíte haji kuřata a z Dubňan co chvíla donesete si masa — ne snáď ledajakýho, z kusa padlýho nebo pro chudobu, hale teho nélepšího telecího a v huzlu haji dobrýho vína. Patří se to na žebráka? Totok je mně nápaditá žebrota! To já žebrákem bodo sám a ve si seďte na mým půlláně a mozolte se, jak se mozolím já!“

„Hale pro Boha milosrdnýho — deť je to všecko lež! Lidi mně tý žebrote nepřijó — — deť só to klevete — —“

„Hať si só to klevete nebo neklevete — já vám jen povídám, že vo tem víme a že vás známe, co ste za ftáka.“

Cihlářce rty přešly do fialova a bílým chmýřím porostlá bradavice zježila se proti starostovi každým svým chlupem.

„A ve, Petrášu — — — ve šak víte dobře, jakó povinnost, jakó právnost máte před sebó. Máte natahuvat panu rechtorovi měche na kóře, a jak je natahujete?“ — vypjal se starosta proti vzpurně stojícímu Petrášovi: „Ptám se vás, jak je natahujete?“

„Dež huž nemožu!“ utrhnul se Petráš a předhodil starostovi svých osmdesát let.

„Tak! Huž nemožete? A pro kvasnice dvakrát za tédeň na Silůvku možete hjít? A natahuvat nemožete? Kolikrát natahujete tédně? Hani jednó! Pan rechtor mosí volat chlapce ze škole a já mám skrzevá vás jen samý následuvání — A dež natahujete — nestojí to za poslóchání. Každó chvilku varhane heknó nebo hjim donde dech. Onehdá ste při tem haji husnul. A v nedělu — to huž bela hanebnost sama, co ste na kóře s měchama provedl. To ste křesťan? Vosumdesát let — povídáte, že vám je — a ešče nemáte rozum? Fíí!“ — zakončil starosta a vylil všechen hněv i s močkou ze své dřevěnky.

Petráš svěsil hlavu a zuřivě šťáral bodcem své hole do štěrbiny cihlové podlahy.

„A šak — — šak — —“

„Mlčte! — Vondráček má právo bét žebrákem jako ve. Já vás rozsódím skrzevá tú věc spravedlivě. — Vondráček bode chodit s váma a ve s ňém se bodete dělit. Jako be váš bratr bel — to je jedno.“

Petráš s odporem potrhnul celým tělem.

„Měche vode dneška natahuvat bode Babáčková. Za to nemosí v lítě zametat. A néste-li, Petrášu, spokojené — nechte tak. Šak vás dcera a zeť huživijó. — — A ve, Cihlářko, nepopichujte, nebo s váma, babo, hudělám hjinó konkurenci. A včil možete hjít,“ dodal starosta a mázl dlaní po stole, shazuje jakési smetí.

Konečně se tady nedalo nic dělat.

„S pánembohem!“ loučily se ve sboru žebračky jak zmáchané slepice. Jen Petráš nepromluvil slova. Zato Vondráček se nějak příjemně rozkročil ve svých valaškách a uctivě se starostovi poroučel ve dveřích, jako by ani žebrákem nebyl, ale někým, kdo se starostou měl přátelskou rozprávku.

„Huž tá žebrota hani za to chození nestojí a ešče se mám rozděluvat — s tém?“ ukázal venku Petráš hůlkou za sebe ke dveřím, odkud vycházel Vondráček. „Než to, radši hani žebrákem nebodo! Hať si chodí sám,“ zavrčel Petráš na můstku a krátkým, šouravým krokem bral se ke škole, postěžovat si panu rechtorovi a přitom jej poprosit o nějaký ten vedlejší příspěvek na tabák, aby o tom nevěděla Babáčková a „ta sova s bradavicó“.

V sobotu nato stařeček Petráš s žebráky opravdu nechodil.

Zahájil stávku.