Rok na vsi/Leden/Pro doktora

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Pro doktora
Autor: Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zdroj: MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek I. Praha : SNKLU, 1964. s. 392–397.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Na den sv. Proba.

Bylo tak k půlnoci, když se tetičce Dóbkové udělalo „nanic“. Dóbek, když po půlnoci přišel z „obecního sezení“ — našel už ženu bez sebe. Natřel jí spánky studenou vodou, do úst jí nalil něco oslazeného rumu a čekal, bude-li mít okamžitá pomoc jaký účinek.

Vzkřísil ji, ale promluvit nemohla; jen vzdychala a naříkala poloblbými jakýmisi zvuky, a když ruce sepjala a v bolesti hlavou tloukla o studenou zeď — skála by se byla pohnula, zděšením nad ní zastavila se tenkrát snad i noc.

Muž seděl vedle ní u postele, a drže jí ruku, domlouval, jak jen mohl „jazykem néměkčím“.

„Prosím ti, tak řekni haspoň, co ti je?“

Žádná odpověď.

Jen zas ty zděšené zvuky a mdloby, lomení rukama a zas mdloby. Pak křeče, zas nářek, slzy, bolest — nové křečovité záchvaty. Neviděla ho, neznala ho a jen nepřítomné jakési oči upírala vzhůru ke stěně, kde visela Sedmibolestná Panna Maria. Pak už ani Panny Marie neviděla a oči její se jí — obrátily v sloup.

Dóbkovi pojednou jako by vysvitlo. Pustil její ruku a šel spat.

Ráno bylo ještě hůř než v noci. Dóbková sebou lomcovala v zběsilé horečce a div z postele nevypadla, jak se svíjela. Ze sebe vyrážela až nelidské, zvířecí skřeky.

Dóbkovi na čele vyvstal studený pot.

Žena opět muže neznala — a když na okamžik utichla — jak ze sna ptala se na jeho hlas:

„Kdo je to?“

„Copak mě neznáš? Přeci sem tvůj muž!“

Žádná odpověď.

Tetička těžce dýchala, rukou mechanicky hladíc peřinu.

Zavolal babku Kočárkovou. Sám poodešel jen na dvůr, ale rychle se vrátil zas a přiložil ucho ke dveřím.

Babku Dóbková hned poznala a rozhovořila se s ní o všech svých bolestech, kterých musilo být na tisíc. V boku, v životě a na slezině, v hlavě i v nohách — jen „hubu, zdá se, že má zdravó“ — pomyslil si Dóbek, když ji tak slyšel najednou „v néčerstvjéší rozprávce“.

Došla i kmotřenka a přinesla cosi zabaleného v bílý ubrousek.

Klíční dírkou viděl Jurka, že to bylo kačení stehýnko.

Když babka vyšla do síně, pravila:

„Zle je, Jurko! Bodeš moset pro dochtora. Já s tém nic nespravím.“

„Toli ti bolí?“ přistoupil Jurka k nemocné.

Vzdychla. Dóbek zaslechl cosi jen jako: „dochtora“ — a zas křeče, zas mdloby a Panenka Maria.

Dóbek už nemeškal.

Zapřáhnul hnědky, zapálil si cigárku a — bje!

Hnědky jen letěly, kopyty bujně rozhazujíce nově napadaný sněhový prach. — —

Doktor dojel právě z Brumovic a už jej zas čekaly Dóbkovy saně, aby jel do Habrůvky.

„Co je vaší ženě?“ ptal se Dóbka.

„Eh, já nevím. Meslím nic.“

„Když jí nic není, tak proč pro mě jezdíte? Co jí chybí? Nač si naříká?“

„Dochtor pré hjí chebí — na celý tělo si naříká. — Hlava, břuch, nohe — všecko hjí bolí. — — — Jen jazek má nejak moc zdravé.“

Doktor zdvihl oči nad brýle, trochu se pousmál, ale neříkal ničeho. Zabalil se v šubu, na nohy navléknul nánožník, a pošinuv beranici furiantsky do týlu, usedl do košinové skořápky, které Dóbek říkal „šlitáž“.

Vyjeli z Borové na kopec.

„Prosím vás, Dóbku, řeknite mně rovno — co myslíte, že je vaší ženě?“

„Já!“ zasmál se Dóbek. „Má ženskó nemoc. Ta se dá enem hádat. Mdlobe na ňu chodijó, mě jako be hani neznala, se mnó nemluví — hale přišla babka a hned se s ňó dala do řeči. Všecko hjí řekla, co ju bolí, kde ju pchá a haji jest hjí šmakuje. Kmotřenka hjí donesle kus huse a celé jé snědla. Přeci takový stehno! Jen zelí nechala. Potem zas hjí belo na húmor. Jak sem vkročil do sednice — mdlobe zas a mdlobe, voči v slóp a pořád jen volá Panenku Mariu a dochtora. Tak sem teda pro nich jel. Čert ví, co je to za nemoc!“

Doktor pohodil beranicí.

Dóbek nechal koně jít krokem a sám rozpovídal se na celou šíř své už tak dost široké řeči.

„Néspíš má tú zlobivó nemoc a tú mosí člověk humět kurýrovat. Na tú hani jejich diplome a všecke jejich študie nésó nic platný. Na žluč, meslím, stůně — žluč se hjí převařila. Včera jsme beli v hospodě a měli jsme moc teho jednání. Do půl noce sme s tém nebeli hotovi. Dež sem potem přišil dum — humírala. Dal sem hjí trochu rumu s cukrem. Nechcela, hale přeci vzala a tak se trochu vzkřísila. — Huž ju to tak chetlo nekolikrát a decke, dež dondu pozdě z hospode a dež huž všeci lidi spijó. Přešlo hjí to decke, hale tentokrát si na tý nemoci dává jaksi moc záležet. A debech pro nich, pane dochtor, nebel jel — nahjisto be bela huž na márách.“

„Tak je to zlé?“ zasmál se doktor. „To teda nespěchejte! Tady je pivovar — zastavíme se na sklínku čaje. Ještě jsem se dnes ani nezastavil. Od rána z dědiny do dědiny a tady — pro takovou neplechu já mám schválně jet kurýrovat ženskou vzteklinu. Zahněte, zahněte! — Mně je hůř než vaší ženě. Sklínka čaje zachutná i vám.“

„Ba! Šak cétím v krku jakósi hořkost.“

Dóbek trhnul opratí a zahnul na pobočnou silnici směrem k pivovaru. — — —

Jaký to byl krásný, slunný den! Jaká sanice! Andělská to byla jízda krásnými vlnami do vrchu se zvedajících závějí. Nazad v bílé planiny jako by se rozlévalo nekonečné moře mléka. Hledáš známé dědiny, a nevidíš jich. Bílé, zasněžené splynuly v jednu bílou pláň politou bledým světlem lednové chvíle. V klidu tiché zimy strnul celý svět. — Teplý mráz příjemně dráždil, slunce spělo k polední hodině a taková jakási mladá radost vcházela v srdce z bílého toho dne.

„Lucka, pomalu!“ krotil Dóbek sedlového a sám také jako by se nemohl nasytit světlé té krásy. Hlahol zvonků hned se dusil v bílých stěnách proházeného sněhu, hned zase vesele se rozžvatlal na volném prostranství rozlehlých niv.

Vrány a havrani nesměle přeletovali nad bílou pouští, koroptve jak zkrotlá drůbež bez bázně přebíhaly vedle silnice — — pohladit jsi je moh.

Nad Havranicemi bylo nejkrásněji.

Hluboko v dolině dědina zapadlá tulila se v ohromné spousty sněhu a vidět bylo z ní jen ta okénka ve zdech a plavý kouř. Skály nalámaného ledu u rybníčku blýskaly studeným ohněm ocele a vedle na potoce — jaká hejna dětí! —

Dóbek rychlým letem pustil koně dolů k Silůvce.

Židi v teplých šubách jak bozi rozložení v barevných korbicích vraceli se z dubňanského trhu. Za nimi panská korba v řehotu a štěrchání jemně sladěných brnkáčů do vrchu jen letěla, za sebou nechávajíc vůni cigaret. V hadrech klusal do vrchu žebrák, zahřívaje se během a rozhazuje rukama.

Koně břitce sjeli k pivovaru.

Dóbek hodil na koně teplé houně a vešel za panem doktorem.

V klenuté nálevně hráli u stolu v karty. Doktor ihned zaujal místo pana starého, Dóbkovi dal cigár plnou hrst a platil za něho řád.

Už pili třetí sklenici čaje, když kteréhosi hráče „zastal“ i Dóbek.

Snad by do Habrůvky nebyli ani dojeli, kdyby se hráči nebyli rozešli.

„No, musíme jet kurýrovat,“ vzpomněl si konečně doktor a naložil se zas s Dóbkem do rozvalených samotíh. — — —

Paňmáma Dóbková mrzutě sebou přehazovala z boku na bok.

„Co jen nejedó?!“

„A meslím mosel Jurka na dochtora čekat; v tý jedovatý zémě včil neví meslím kam spěš.“

Babka tu byla od rána, ale nic nepomáhaly všecky její náplastí s vřelým semenem lněným, které „hjindá přeci všecko vytáhnó“. Na besedu přišla i sousedka a sestra.

Konečně zacinkaly zvonečky a v malé chvíli vešel doktor.

Besednice vyšly.

S tváří obestřenou hlubokou vědou vyptal se doktor na všecko to „pálení“, „slaboto“ a „pchání“. Měkkými, teplými a opravdovým soucitem nějak zjemnělými prsty ohledal i žaludek, podíval se i na jazyk — „zdravé a vostré“ — jak jej byl už na cestě dobře popsal Dóbek, proklepal hruď a s neobyčejnou důkladností poslouchal i srdce a dech.

Zakolíbal hlavou v ramenou a něžně tetičce Dóbkové pohladil tvář. Až do slzí jí bylo — „jaké bel ten pan dochtor hodné“.

Napsal jí do apatéky ceduličku, ještě jednou přistoupil k loži a zase ji tak pohladil po horkém čele, ba i vlasy jí zarovnal a Dóbková cítila, že se ta nemoc zrovna hrkotem z ní ztrácí pod teplými doteky starostlivé ruky; když byl doktor s prohlídkou hotov, na celém svém těle necítila už ni jediné bolesti.

„Milá tetičko —“ spustil teď doktor — „vaše nemoc je trochu na pováženou. Plíce máte jako zvon, jazyk v nejlepším pořádku — (Dóbek se za zády jen ščuřil) — srdce trochu blázní, ale to přejde ještě dnes. Nejvíc toho máte v žaloudku, tetičko. Žluč máte nějak rozteklou, žluč. Z toho může pojít těžká nemoc. A škaredá. Něco vás musilo pohněvat. Moc se zlobíte, moc si všecko berete k srdci, a nebudete-li se pamatovat a šetřit, dostanete žlutou nemoc, tu černou — poležíte si několik let — a vyváznete-li, můžete děkovat Hospodinu. Musíte se chránit všeho hněvu, zlosti, svárů, a když nejvíc vás bude všecko pokoušet k rozčilení — vzpomeňte si na mě a všechno vyřiďte po dobrém. Tak ještě můžete nemoci předejít. Jináč…“

Dóbková vyvrátila oči k doktorovi a věřila mu na každé slovo. Přitom však jí neušel jakýsi stín úsměvu, rychle se tratící v doktorových vousech.

„A mám zvostat ležet?“

„To ne. I to ne! Ležením se taková nemoc jen zhorší. Radši vstát, chodit, pracovat, čím víc, tím lip! Jen pohyb, jen pohyb! A té medicíny užívejte třikrát denně vždy dvě lžíce po jídle a na noc bude nejlíp, když nebudete nic jíst.“

„Kafé možu?“

„Na noc? Ne. Jen jednou za den a docela malý šáleček. Čaj také ne. To rozčiluje. A teď spánembohem a brzy se pozdravte,“ obrátil se náhle doktor a podal tetičce ruku.

Náhlým tím obrácením těla zjevil tetičce celou tvářnost Dóbkovu. Stál za doktorem, a nemoha se už zdržet, v hrsti, co síly měl, mačkal tutlaný smích. Dóbek až zrudnul — — — —

Když se Jurka vrátil z Borové s medicínou, byla tetička už na nohou a cosi kutila v kuchyni.

„A te seš huž zdravá?“ divil se Dóbek.

Tetička střihla po něm pohledem vzteklé kočky a miska tak se jí v rukou třásla. Chybělo málo a byla by jistě letěla kolem Jurkovy hlavy. Ale tetička vzpomněla si na doktora a misku se hřmotem položila na kuchyňský stůl. Přece jen trochu věřila.

„Počké, te cigáne! Šak se ti to neveplatí. Tes dochtora navedl, pravda? Meslíš, že su hlópá? A medicínu, tadyk ju máš!“

A tetička lahvičkou mrštila do puténky, kde se schraňovaly pomyje.

Dóbek stál za ní a jen se ušklíbl.

„Mně se zdá,“ řekl jen na to, „habech zasik jel pro dochtora. Néni ti zas zle?“ —