Rok na vsi/Květen/Z habrůvské romantiky

Rok na vsi – Květen Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Terciáři	Z habrůvské romantiky	Křížové dny

Údaje o textu
Titulek:	Z habrůvské romantiky
Autor:	Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zdroj:	MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek II. Praha : SNKLU, 1964. s. 249–258. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

V řadě nízkých a běloučkých statků habrůvských hrbí se škaredá, okrem natřená jednopatrová budova s křížem v průčelí. Okna zamřížovaná, vrata zabedněná. Asyl habrůvské chudiny, útočiště všech, kdo churaví tělem a sklíčeni jsou duší svou. Jako příšera straší břidlicová ta střecha, rozkleslá nad šedými došky dole krčících se domečků. Plochá zahrada bez vůně, bez barev, suchá a prázdná, rozkládá se před domem, v terasách za stavením do výšky žene se zahrada druhá. Krní tam stromky a na vrcholku stojí besídka malá, věčně osamělá a tichá jako ta okna smutná v průčelí domu, v jejichž mřížoví nikdy se neobjeví lidská tvář.

„Klášter“ říká Habrůvka smutnému domu, zvanému Mariánskou opatrovnou.

„Klášter“ — zeširoka dal se do vykládání přednosta Filipek. — „Pane, to nebéval decke klášter, dež tadek bela tá první představená — šak co je temu? — hani ne devět let. Tenkrát tam haji bévalo veselo. Tá první představená — — tá nebela hani jako klášternica. Taková to bela mladá bujná žena, plná rozmařilosti a světskýho smíchu, haž hjí člověku belo pro klášter líto. Haji francózsky huměla a plno hjí belo všude, kam vešla. S každém se dala do rozprávke, na každýho se smála, haji na hlapce, haž to dělalo pohoršení. Vostatní taky nebele vo nic smutňéší; jaké pán, takové krám; do světa bele jako tá, co bela nad nima. — Šak je po nich haji památka!“ ušklíbnul se Filipek a pokračoval: „Jednó — šak nebelo to jednó — hudělale si haji bál. Marek hrál na husle, Bláha na harmoniku — přišli štyři pozvaní chlapci a bel koncert. To se te kutne házele! Haji meslím fechre měle, a dež potancuvale, hu kamen na sebe fókale. No — šak hjim to hned zamrzlo, jak se to pan falář zdověděl. Proto hale ešče nepřišle preč. Haž teprvá dež to tá sestra Amáta tak šikovně provedla. Potem hneď přišle hjiný a te, co bele, mosele preč — — — Tá Amáta, tá Amáta — tá hjim zpívala! Do dneška nemůžó tú pěsničku zapomnět a huž hjim z hlave hani nevende. Protože takovó sesadit dovede huž málokterá druhá. Bela tó hučitelkó, nebo jak se hjí říká pěstónkó v té děckárni, máteřský školce. Nepohledná bela, nahrblá, hale neptéte se, jak huměla s téma dětima zacházet. Haji lidi ju měli moc rádi, moc hjí přáli, haji milostpaní neměla nad ňu, a pan falář nikdá nedal na ňu dopustit. Sestra Amáta bela sestra Amáta — — pořád sestřička Amáta sem, sestřička Amáta tam — hani se nezdálo, že vedlivá ní taky ešče nekdo je. To proto, že se v tý pobožnosti ze všech névíc veznala; bela nétišší a nérozumňéší a nic hjí nebelo na světě tak těžkýho, habe to nezdolila svó hlavó a svém jazekem. Žádné panáček nehuměl tak kázat a tak dušu rozbírat, jak huměla vona, a dež k nemocnýmu došla, půl nemoce rázem belo preč; tak k němu promluvila, že na všecku svó svízel zapomněl a hned se každýmu hulevilo. Hale —“ zdvihl Filipek zavalitý svůj prst — „nebela z Boha, nebela! Jako tá tichá voda dež na jaře se zboří — břehe rvala hůř než tá divoká. Moc lidskýho masa měla na sobě, s ďáblem potajmu si pošuškávala, krýv ju pálila, svrbělo tělo a potem vevedla, co vevedla. — Nebela z Boha, nebela,“ opakoval Filipek. — — —

Vedle Mariánské ochranovny na čtvrtláně hospodařil s bezdětnou svou ženou Kunz. Býval panským hospodářem, pak důvěrníkem paní Ebr a jediným pomocníkem při stavbě ústavu.

Když mu žena onemocněla, konaly sestry svědomitě povinnosti svého řádu, navštěvovaly nemocnou a modlily se s ní nekonečné růžence. Chodily tam střídavě všecky, nejraději však Amáta, a k ní i nemocná měla největší důvěru.

Byla to dlouhá nemoc a těžká a Bůh jí jen ulevil, když nemocnou k sobě povolal. Přál jí toho kdekdo.

Zapadly za ní hroudy, vyrůstat z hrobu počala tráva, a kdyby nebylo té tabulky na kříži s bílým jejím jménem, nikdo nikdy nebyl by na ni vzpomněl, že tady kdy byla — kdyby jednoho dne Habrůvkou se nebyla přehnala strašlivá zpráva, že sestra Amáta chce z kláštera, a nikdo neví „proč“.

„Proč?“ naléhala představená.

„Proč?“ ptal se i pan farář.

„Proč — proč?“ psala i Frau Ebr a celou Habrůvkou sborem neozývalo se jiné noty než to stálé a neodbytné, mnohonásobně všemi opakované „proč a — jen proč?“

Mlčela sestra Amáta a neměla se ani k zpovědi, i když velebný pán přímo pro ni vzkázal. A dřív chodila přece týden jak týden i dvakrát ke svatému přijímání. Jen „pryč! pryč!“ uklouzlo občas ze vzdorně zaťatých jejích zubů a nikdo si nedovedl vysvětlit, jaké naléhání ji dusilo.

„Nechoďte, nerušte svatého slibu, daného Bohu samému. Lidé i děti vás mají rády jak svou matku, líp k nim promluvit neumí žádný z nás. Zůstaňte a pusťte to z hlavy!“ domlouval jí velebný pán.

„Pryč, pryč!“ byla jediná její odpověď v prázdné hovorně a pak zas to urputné, vzdorovité ticho.

Konečně v přítmí mlčenlivé klauzury svěřila se sestra Amáta své nejmilejší družce Cecilce, že tu zůstat nemůže a nezůstane, a když ji nepustí dobrovolně, prchne po zlém a půjde, kam jíti má — protože se bude — vdávat.

„Vdávat!“

I vzduch strnul nad tou novinou.

Sestru Cecílii varem oblil stud.

„A za koho? —“ ptala se, červená a horká v té kukli, a oči jí svítily jak v horečce. „Za koho?“

„Za pana Kunze.“

Za půl hodiny běžel už posel s telegramem do Borové a na druhý den s poledne zastavil před klášterem kočár, v něm seděla sama vrchní mateřského kláštera.

Když kočár odjížděl, nebylo už Amáty v milované Habrůvce. Párem koní odvezla ji vrchní sama a místo ní matkou dětem stala se pěstounka nová.

Zdálo se, že rychlost, s jakou se všechny ty události zběhly, spálila šmahem kdejakou stopu tak těžce ututlaného škandálu. I ty klášterní, předtím tak hovorné zdi jako by se zalekly něčeho, co je mimo ně i v nich. Mlčely tenkrát, jak mlčet dovedou jenom zdi. Jediný Kunz musel někde něco utrousit — Habrůvka přece cosi tušila a kolem Kunzovy hlavy rozprostřela se jakási „tajezář“. —

Ale i to se vytratilo, a co nikdo neživil, samo sebou zašlo.

Už nikdo sestry Amáty nevzpomněl.

Pojednou prohodil kdosi v hostinci:

„Co ten Kunz pořád ježďá do Vídně nebo do kerýho pekla?“

A hned tu byl druhý, který dodal:

„Ba meslím dál než do Vídně. Pré sestru Amátu zavřeli do kláštera haž v Prešpurku.“

Tentokrát i majstr pštros zapomněl na obvyklé skřípění zubů a stočil se očima po stole, kde k žejdlíku kořalky častoval se chutnou touto novinkou.

„Do Uher? Já tam bel v Prešpurku. Šak z Vídně je tam po mašině jenom skok.“

„A to só klevetě! Copak k ní može, dež je zavřená? Nikdo si hani nerozmeslí, co povídá — — a ve temu věříte.“

O tom všem se mluvilo jednoho dne, a druhého už Habrůvka stála v plameni.

Kunz na faře byl říkat o ohlášky.

Velebníček zahořel ve tváři jako pivoňka a ruka — chudáku bílému — tak sebou klepala, když ve stříbrné své tabatěrce hledal a nemohl najít konejšivý šňupeček. Měl už i on své bezpečné zprávy o internování sestry Amáty v prešpurském klášteře a nebylo tomu právě dlouho, kdy došlo psaní z Vídně, že sestře Amátě z kláštera podařilo se uprchnout. Za bílého dne oknem prý skočila z prvního poschodí na měkký pažit zahrady, a jak slibovala, jak toužila — pryč a pryč hnala se silnicí — nezbylo po ní stopy. Teprv k večeru poslala do kláštera veřejného posluhu a ten v uzlíčku s pěkným poručením odevzdal řádovou kukli a černý její háv.

Velebníček spolknul hořkou slinu hněvu s lítostí a obrátil se na Kunze s dobrotou.

„Jen si považte, člověče, co podnikáte. Vy, takový zbožný, dobrý a starý muž — takovou dobrou a tichou a zbožnou jste měl manželku — není vám líto svaté její památky? Uvážil jste, že tím krokem rozhněváte na svá stará léta církev svatou katolickou? Jak to zodpovídáte před lidmi, jak před Bohem, že jste ho ošidil? Vy, starý muž s blížící se už šedesátkou na hlavě unášíte, svádíte a kradete klášteru, církvi a Bohu samému zaslíbenou nevěstu! Žádný dobrodruh není toho schopen co vy. Počínáte si jak nějaký šestnáctiletý hoch. Jaký si to pomník stavíte před božím trůnem i zde na zemi? Vždyť si na vás budou prstem ukazovat. Vždyť tím činem v očích bezbožné chásky a v očích celého světa v ostudu přivádíte nejen habrůvský, Bohu oddaný lid, ale i celý klášter, celé zřízení svaté naší církve, čest a slávu našeho náboženství!“

Ale což Kunzovi teď byla církev, památka ženy — Bohu a klášteru slíbená nevěsta! On sám chtěl mít nevěstu a měl. Stál proto jako suk.

„Jen považte, co si berete,“ začal velebníček zas odjinud ze stanoviska světského, když boží nebylo ničím. „Hrbatá je — víte-li pak, že je hrbatá a křivá? Pod tou kutnou to vidět nebylo, ale jen si všimněte, že má hrb, a pořádný. — Nehospodyně je, ušít neumí, vařit neumí — představená a všecky sestry stěžovaly si na její nepořádnost — co s ní chcete dělat? Bezbožná je — Jak by se mohla odvážit takového skutku strašného, kdyby bezbožná nebyla! A budete-li mít děti — považte, co z nich bude a jak je zaopatříte, když stojíte jednou nohou v hrobě! Rozvažte si to, přemýšlejte, rozum do hrsti vemte, zkuste to a uvidíte, že ještě jinak o tom můžete myslit, než myslíte teď.“

Ale to všechno Kunz už dávno zkusil i o tom hrbu už věděl, přece však sám věděl nejlépe, co s ní bude dělat. Rozkašlal se, vyházel se do velikého modrého šátku, tak velikého, že jím dobře jak oponou zahalit mohl celou svoji postavu, a když ho byl pečlivě zas složil s cípy zavinutými do sebe, přejel si ještě dvakrát, třikrát plísní postříkané svoje vousy, podotknul suše a bez velkých rozpaků, že na ohláškách stojí, a odešel.

Do domu ke Kunzovi přišla sestra představená se sestrou Amálkou.

Plakaly a zapřísahaly.

„Pane Kunz, pane Kunz, pro Krista Jéžiše na nebi, co děláte! Ústav náš pomáhal jste stavět, milostpaní radou jste přispíval, pro klášter sám jste místo vyhledal, koupil, z polovice a vše jistě je dílem vaším — — a teď celé to své dílo a nás všecky hubíte a zhubíte. Budete nešťastný, Pán Bůh sám vám požehnání nedá a nemůže dát. Vždyť je to hanebnost, co před sebe berete. Co živa jsem, nikdy nic takového jsem neslyšela, a tu před námi, nám na očích, k naší hanbě a potupení, proti všemu, co božího a lidského je na světě, a za bílého dne takový ďábelský, škandální skutek se má stát hned vedle nás! Takového hrbáče, takovou cůru nepořádnou chcete si brát! Co na ní vidíte? Coura je! I tkaničku jí sestry musely přišít, neuměla nic, a aby se umyla, pamatovat ji musely den co den. Šaty na ní jen visí jak na háku — ani ten šátek neumí si jak se patří uvázat — a vy, starý, zkušený, rozumný a poctivý muž, tak se dáte od ní zdrátovat!“

Sestra představená mluvila už velice lidským hlasem a ještě lidštějšími důvody, ale Kunz — jako do křemene kdyby mlel.

Dlouho, dlouho ještě k němu mluvila i sestra Amálka.

Dlouhý, dlouhý, německy psaný list mu poslala i dosavadní jeho příznivkyně Frau Ebr, Direktorswitwe. Ještě jednou za ním se rozešel, přes celou dědinu cestu za ním vážil a přes hodinu mu domlouval velebníček, v neděli z kazatelny zpozdaleka, ale před celou Habrůvkou jak před Bohem, tak před lidmi rozebral celý dosah hrozícího Habrůvce neštěstí, dojde-li k tak strašnému hříchu — a přece pan Kunz nepovolil.

I lidé už na něho doráželi, když okolo šli, bokem se k němu točili, jako psí vrčení a huhlání ozývalo se už před jeho domem za dne i navečer a snad nechybělo mnoho, kdyby byl někdo vykřiknul „na něho!“, bylo by se to všechno na Kunze vrhlo, jak tak schlíplý od kostela šel. A přece stál a nepohnul se ani pod těmito příznaky vyhrožující mu bouře.

„Pro živýho Boha,“ domlouvaly mu ženy, „neděléte tú vostudu! Když nechcete, nechcete — hale přestupte haspoň na helvétskó víru. Povídal pan falář, že nic už be si z teho nedělal. Nebo haspoň se s tó novó ženó vodstihujte jinam. Povídala sestra představená, milostpaní že sama vám někde statek kópí, jen habeste nebel v Habrůvce lidem na vočách a k temu ešče vedlivá. Považte — ve-dli-vá, hned v samým sósedství kláštera! Deť je to haňba. Poslechnite, haspoň se teda vodstihujte třeba do Trantárie, dež ste huž takové tvrdohlavé beran a nic víc. To bech bela jakživa do vás neřekla, že ste takové pařez.“

A Kunz přece nic. Ani že nepopustí, ani že na jinou víru nepřestoupí; statku že má dost, jiných nepotřebuje, a proto že zůstane a nikam nepůjde z Habrůvky.

Když to všechno velebníček slyšel, rozplakal se prý jak děťátko a pořád jen říkal, toho, toho že je přece jenom na tu jeho hlavu moc —

A do neděle opravdu zdála se ta jeho hlava bělejší. Všichni lidé si toho všimli v kostele a tvář jako kdyby mu křídou posypal — až strašný se zdál.

Kunz jako dub.

Slíbil sice naoko zatím, že si to s tím stěhováním přece rozmyslí, ale na ohláškách setrval.

Dala mu něčeho pít, či co?

Nikdo ho nechápal.

A byla to snad nejtrpčí velebníčkova úřední povinnost v celém jeho životě, když v neděli nato zajíkavým, slzami prolitým hlasem z kazatelny ohlašoval, že v svatý stav manželský vstoupiti míní osmapadesátiletý Anton Kunz, čtvrtláník v Habrůvce atd., s osmadvacetiletou Antonií Pivničkovou atd. — — —

Na věřící farníky jako by omítka padala se stropu chrámu. Dojem celé události, hotové už a celému světu najevě, byl úžasný. Ale brzy tu byl smích. Antonie Pivničková? Antonie Pivničková!

„Jak že se menuje?“

„Antonie Pivničková.“

Smíchu nebylo konce a sestry Amáty už nikdo ani nezmínil.

Amáta zemřela. — — —

Čtyry dny po poslední ohlášce dovezl si Kunz do Habrůvky novou manželku.

Smáli se nezbední muži, hřešily a plivaly ženy; byly i některé, že se i po hromádkách štěrku ohlížely, kdykoliv potkat měly Kunzku; ale Kunzovi brzy sami už se postarali, aby bylo ticho. Sestra Amáta na náves po dlouhý čas ani nevycházela a Kunz, kdykoliv v neděli nebo ve svátek šel na mši, venku u zdi stál jak nečistý dráteník a vytratil se domů vždy, kdy kněz mši svatou ještě ani neskončil.

A tak jako by v Habrůvce ani nežili.

Brzy z ústavu propuštěna byla i pěkná představená a s ní sestra Amálka. Zařídily si spolu ve Vídni niťařský krámek a proslýchalo se, že dobře se jim daří.

„Rády be následuvale sestru Amátu a hledajó furt jen vdovce, vdovce. Včil vdovci só v módě,“ štiplavě na veřejné ulici prohlásil přednosta Filipek.

I ostatní sestry byly vyměněny.

Od té doby nebylo v Habrůvce pobožnějších lidí nad manžele Kunzovy. S růžencem v kapse Kunz i na pole ubíral se s oračkou, s kancionálem pod paží vidět bylo oba den co den na cestě k chrámu a Třetí řád svatého Františka s řádem svatého růžence teprve od těch dob hnal se do plného květu; v několika nedělích čítal mezi svoje oudy polovici Habrůvky. Modlitba Kunzových manželů byla vždy ze všech nejvroucnější a nejvytrvalejší.

Léta vyhladila všechen hněv a srdce lidu zřejmě už i nadržovat začalo černému jejich skutku. Vzpomínalo se naň jako na nejveselejší událost habrůvské kroniky.

I Boha Kunzovi usmířili. Požehnal jim na dětech i na statku; ale koho neusmířili svou zbožností a bezpříkladnou dobrotou, byl velebníček a milostpaní ve Vídni.

Mezi klášterem a Kunzovým čtvrtlánem vyrostla vysoká i široká zeď. Pracovala-li některá z nových sester v zahradě před ústavem v záhonech a v sousedství pod jabloní objevila se Kunzka nebo Kunz, zmizela sestra jako pára a nevyšla, dokud sousedka neuklidila se zas do svého baráku. K plotu na straně hříšných nasázet dala milostpaní po celé šířce psího vína a tam, kde psí víno dlouhými svými pruty plotu dost nezakrývalo, nasázel zas Kunz révu šlechtěnou, aby velkým jejím lupením jak listem fíkovým cudně zakryl i poslední památku na ohavný svůj hřích. Tak si vyhovovali navzájem a hněv rostl zatím s vínem psím i šlechtěným a směle mohlo se říci: kdyby snad některá z těch sester na ulici morem zmírala a Kunzka v milosrdenství svém žíznivé rty umírající zchladit chtěla rosou lidské svojí soustrasti, nebyla by Bohu zaslíbená panna krůpěje té přijala. Důstojně a hrdě nesly sestry svůj hněv a vysoká postava nové představené bez nejmenšího vzrušení v bledé a jak uhlazené tváři své důsledně obracela se zády vždycky tam, kde a kdykoliv se před ní objevit měl padlý boží tvor. K ní družně tulily se sestry ostatní, jak ke staré káni v jednom hnízdě tisknou se káňata.

Psí víno od těch dob vzrostlo v takovou neproniknutelnou houšť, že silnou její zdí neproniknul už ani ten ostrý, jak jehla břitký kání zrak.