Rok na vsi/Květen/Terciáři

Rok na vsi – Květen Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Frau Ebr, Direktorswitwe	Terciáři	Z habrůvské romantiky

Údaje o textu
Titulek:	Terciáři
Autor:	Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zdroj:	MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek II. Praha : SNKLU, 1964. s. 245–249. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Na den sv. Řehoře.

Umřela matka koláře Šimka a byl pohřeb.

Plakala kolářka, plakaly děti — i kolář plakal.

Ale nejkřečovitěji zaplakala sestra představená Mariánského ústavu.

Ne pro matku koláře Šimka.

Kudy chodila, tudy plakala.

Stála nad jedním místem jak do země vbitá, a čím více uvažovala, tím více slzela — křečím nebylo konce.

A nestalo se ani tak nic hrozného.

Totéž stane se snad i dnes, zítra, pozítří.

Stalo se to tak.

Umíral-!i někdo v Habrůvce, přišly vždy dvě sestry z ústavu k černé hodince a vroucími a jaksi příšerně ozývajícími se modlitbami na věčnou cestu doprovázely hříšnou duši umírajícího.

Ale tutéž křesťanskou povinnost měli ve svých regulích i oudové Třetího řádu svatého Františka.

Když se dostavily sestry řádu druhého, terciáři až dosud vždycky ustoupili a modlili se za vedení sester. Tak přikazovaly regule a zvyk.

Ale tu, když umírala stará kolářka — snad sestry o hodince její smrti vůbec se nedověděly, nebo k smrtelnému lůžku stařenky Šimky nemohly — — nebylo jich tam a stařenka Šimka byla by snad zemřela bez strašlivého doprovodu ječivých proseb za duši zhasínající, kdyby zavčas nebyli se o tom dověděli Kunzka a Kunz. Nechal pan Kunz motyky, nechala paní Kunzová okrajování řepy pro dobytek a šli, kde po nich volala smrt. Přišla i stará Hrózková i tetka Očadlička, od zednické lžíce rovno do domu umírání běžel i Hrózek — Kvákoň a Otřísal doběhl právě, když už stařenka jen slabě poškytávala a ve tváři měnila se v jakýsi mimosvětský výraz.

A modlili se.

A modlili se, jak strašně se modlit dovede jen u smrtelného lůžka — terciář. Na obou kolenou klečel pan Kunz a s brýlemi na očích předříkával z knížek pobožného bratrstva. Došly i sousedky, které terciářkami ani nebyly, a modlily se, žalmy zpívaly s nimi. V tom hrobovém sboru křaplavých hlasů a skřehotavých modliteb — jak se tu povznášela duše všeho bratrstva, jak vysoko stoupal nenahraditelný, i sám klášter překonávající jejich význam, když ztemnělou jizbou v podvečer ve vůni hromniček drnčely příšerné nářky černých jejich modliteb.

„Jéžiši Kriste, sedmibolestná Panno Maria, slitujte se nad duší hříšnou — —“ začínali každou svoji modlitbu, a když končili modlitbu, zněla spíš jako kletba než orodování u nohou Nejvyššího.

Nemocná vzepjala se na svém spoře vystlaném lůžku a konečně vydechla naposled — jako člověk, který vzdechem polevuje si navždy. Do májového vzduchu nočního odletěla duše její tichounce a krotce, jako když vzduch se zachvěje a vzduchem vzlétne lehounký motýlek.

Na cestu jí zazpívali poslední žalm:

Duše lidská, Kriste Pane,
nyní k trůnu Tvému vane,
pro své hořké umučení
dej jí věčné oblažení.

Kolářku strašně mrzelo, že sestry pominuly její střechy.

„Všade idó, všade se modlijó — jen hu nás jako be pes chcípal, a ne humíral člověk. Což sme neco hjinýho? Špatňéšího?“

„Mělas do kláštera posílat véca, putry a tvaroh; bele be taky šle —“ mínil zas Šimek, „socialista“, a utrousil ještě hanebnější jakousi poznámku.

Na cestě z pohřbu potkala kolářka sestru představenou.

„Debeste bela viděla, velebná sestřičko představená, jak krásně se terciáři hu stařenke modlili! Bože, to to belo krásný! Nic se za ňu nestyděli, nic. Haž do jedné hodine s půlnoce to trvalo a nepohrdli ubohó našó stařenkó, nepohrdli; jak za svó se za ňu modlili a zpívali; přišli haji pan Kunz a paní Kunzová a sami to vedli. Pán Bůh hjim to šak zaplatí; me šak nemáme, čém besme jim splatili.“

Sestra zůstala před kolářkou Šimkou jako horkou vodou politá. Zajel hluboko ten hrot a tak z čista jasna, náhle, že se nezmohla hned ani na odpověď. Jen slzy jí vyhrkly z očí jak školačce přistižené v chybě a od té chvíle oči jí ani neoschly. Co se nachodila ke stařence za její nemoci, co se jí nanosila medicín, hovězí polévky, starého vína, zavařovaného ovoce! Bez ní stařenka snad už dávno by bývala na onom světě, a teď taková jizlivost, vmetnutá jí přímo do tváře! Co ji to stojí přemáhání a námahy, sebezapírání a přičinlivosti, jen aby ani sebemenší stín neposkvrnil zbožnost sestry Kristovy! Všechen habrůvský svět pojímalo v sebe srdce jejich rozevřené dokořán, s láskou a vlídností vycházely sestry všem lidem i nepřátelům vstříc; ke všem přívětivy a vlídny, ke všem ochotny a spravedlivy, před Bohem a před lidmi pokorny a čisty — — a za všechno to klidí takovou štiplavou a jedovatou řeč, za všecko dobrodiní takový podskok! Ten pozadní úmysl všech — všech: uvést v očích celé Habrůvky sestry do viny, zastínit bezúhonnou dosud jejich pověst, na účet jejich povznést schlubné terciáře a zastínit je, sestry — ten zákeřný úmysl, nevděk a podskok — podskok!

„Copak my za to můžeme? Vždyť jsme ani nevěděly, že umírá!“

„Právě, že nevěděly.“

„Proč nám nepřišel někdo říct, že se stařenka chystá k smrti? Jsme my vševědoucí? Bože, jak rády bysme byly přišly! Když jste už řekla Kunzovým, taky jste mohla do ústavu zajít. Je to hned vedle —“

„Ani Kunzovým sme nic nezkázali. Sami to věděli a sami přišli.“

Ale slzy už nedaly sestře představené, aby se ještě i dále hájila. Zalily táhlý, vždycky vzpřímený její krk a po příjemné podlouhlé její líci proudem hrnuly se z měkkých jejích očí. Levandulí páchnoucí její šáteček, běloučký jak padlý sníh, cele promoklý už slzami znovu a znovu kryl její obličej.

„Oh ten Kunz a ta Kunzka!“ sepjala ruce doma, a přecházejíc po pokoji, žalovala zamlklým stěnám kláštera a všem shromážděným sestrám: „— — Co už se nám natropili ti Kunzovi nepříjemností a co nám ještě nadělají bolestí! Milostpaní, když zakládala ten ústav tu, nenadála se, že sotva ho založí, po třech letech už bude muset volat nás, abysme přikryly tu hanbu, kterou způsobila ona, Kunzka. Z kláštera utekla, přísahu zrušila. Slepá, hluchá, celý náš ústav zostudila na věky. Pro takovýho dědka, starýho a plesnivýho, polozdravýho a polomrtvýho už vdovce tak se zahodila, tak sebe i nás zničila! Dělejme teď, co dělejme — to už ruka nenapraví, co zkazila duše. Teď prstem ukazují na ni, ale ukazují přitom i na náš ústav. To ne ona, ale klášter! A teď si vedou ještě terciáře, terciáře staví proti nám nehodným, lenošným — jen oni jsou hodni jmenovat se údy svatého řádu! Takový škandál! Když si člověk pomyslí: ta sestra — Kristu nevěrná, světu prodaná, peklu propadlá — Amáta že je Kunzka — a ten, kdo ji sved a ke hříchu strhnul — nebožka první jeho žena ještě ani chladná nebyla — že je pan Kunz, občan habrůvský, soused kláštera, kdysi důvěrník a rádce milostpaní — ten že je spoluoudem a vůdcem Řádu svatého Františka před tváří celé dědiny, propad by se člověk studem a hanbou utekl hned, hned na tom místě z takové dědiny — — A za všechno to taková vděčnost. — — Ubohá milostpaní!“

Ubohá — — —