Rok na vsi/Květen/Vondra pekař

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Vondra pekař
Autor: Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zdroj: MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek II. Praha : SNKLU, 1964. s. 225–229.
Licence: PD old 70

Na den sv. Zikmunda.

Starosta Filipek, když slyšel, s jakým nářkem se Ondrovi vrátili pozdě v noci do své chaloupky, rozsoudil povahu jejich osudu tak:

„Dobrý bydlo jé pálilo. Pécha s hlóposťó válijó se decke na jednem lůžku. Nezaškrtila Vondru Habrůvka, hale hlupota jé hudávila, a chce-li na nekeho žaluvat, tož jen hať na sebe žaluje a svý grobiánství. To só te prencipe, co jé vožebračile, a žádná Habrůvka —“

Bylo to ke konci let osmdesátých, když zbohatlý hospodský Dolíhal Habrůvku musil konečně opustit, měl-li přijít jednou ke „svému“. Majetek všechen skoro mezi lidmi, v rukou na hotovosti bezmála nic. Jak dluhy vymáhat a nepřijít s Habrůvkou do rvaní? A jaké rvaní na hospodě? Jaký život pak v Habrůvce samé? Hořela půda pod nohama, proto zavčas odtud pryč; oheň z dálky nepopálí a všecko spraví advokát.

Na habrůvskou obecní hospodu tlačilo se nájemníků několik. Ale s největší nabídkou prodral se jimi Ondra Tomáš, pekař z dědiny kdesi od Brna. Habrůvka měla o jednu záhadnou existenci víc.

„Je tu pekař?“ ptal se tenkrát.

„Néni.“

„Jak je moc chase?“

„Moc.“

„Hotovo!“ řekl. Byl odhodlán hospodu převzít za každou cenu.

S pekařským řemeslem přivezl do Habrůvky mladou ženu a dvě děti.

Oba byli plni chuti k práci a obchodu.

Řemeslo kvetlo a rostla i hospoda.

„Kerýmupak hospodskýmu by se v Habrůvce nedařilo? Dosavád každé naříkal a každé zbohatl,“ pravily ženské.

Ondra jen dlaněmi ohmatával břuch a usmíval se na Habrůvku ze dvou stran najednou.

Ale už třetím rokem dříve skromného Ondru ranil Bůh slepotou a do hlavy nasadil mu pýchu. Zdvořilý kdysi hospodský zhrubnul, pilný kdysi řemeslník zlenivěl.

A dětí přibývalo, rukou nestačilo, na špíně dům jen ploval.

Už ani ta kořalka nebyla k pití.

Hostů ubývalo a s úbytkem jich přibývalo Katzovi.

Když jednou hraběnčin komorník Zelbr vrátil pivo, obrátil se Ondra na nejlepšího člověka a hosta zároveň a řekl:

„A co já jé vařím? Dó si na sládka!“

No, nešel Zelbr na sládka, ale nešel také k Ondrovi a chodil od té doby k židovi, kde bylo čisto jak na statku a kam za ním se přikradli i tři ostatní z tarokové jeho partie.

Pro víno žid Zelbrovi zajel až do Rakous.

Zaplakala si i frajle Tóny z fary.

„Tak si pomyslej! Já sem mu nesl pivo nazpátek a von mně šekla, abych pré se ale nepo — — — já to nemožu ani tak šíct, jak von to šekla. Škaredé, škaredé! — —“ hořekovala Němka před školou a tak ji dojala ta pohana, že dva dny z pláče nevyšla. — —

Když mu rechtorova služka předhazovala, že poslední chléb byl nevykysaný a „ubíraný“, vzkázal rechtorovi, aby si teda pro chleba posílal až do Brna nebo do Vídně, on že pro „takový fajnový hube chleba nepeče“. — —

A tak týden od týdne hospoda pustla a po několika nedělích židova krčma už bývala jako nabita. Ondra naléval už skoro jenom sobě sám.

Zle bylo pod střechou. Na nový nájem už Ondra nestačil, a když naň dotlačil Rybář, tehdy zámožný ještě sedlák, nesnesl už jeho soutěže a krátce nato v hospodě hospodařit začal nový hospodský — Rybářova Anežka.

„Ve pro vaše grobiánství pudete haji z hospodě haji z Habrůvke — tak vám to řeknu!“ docela upřímně mu celou budoucnost předpověděl přednosta.

„A just ne!“ nadmul se tenkrát vzdorně nachýlený Ondrův býčí krk. „Z Habrůvke mě dostanete haž leda kleščama a to ešče, haž já bodo chect —“ ďubnul se Ondra prstem do prsou a se smíchem špatně líčeného vtipu utáhl se se svou špinavou zástěrou do přítmí síně.

Koupil na Rasovisku chaloupku, postavil si pekárnu a pekařil.

Aspoň na živobytí tak vydělal, co vydělat mohl. Hubovali lidé, že jim krade těsto a uštipuje koláčů, ale co bylo si počít? Času na píď a pekárny nikde. — —

Tu se najednou v Habrůvce usadil pekař druhý.

Bída hrnula se k Ondrovi oběma okýnky i dveřmi.

Zalomila rukama zhubenatělá, zestárlá žena, svěsil hlavu muž, kolem nich s tázavým strachem v očích seskupeno stálo sedm jejich dětí. Samí kluci a všici jak hříbata. Jedli od rána až do večera a před spaním ještě se dali do pláče, že mají hlad. Dosud ho nepoznali; od nynějška z něho nevycházeli. Z hříbat do roka byly vyzáblé, malátné mouchy.

Tu, jako by z nebe bylo přišlo seslání, vydal se Ondra z Habrůvky na zvědy a na cestě se mu podařilo nachvat pronajat obecní hospodu v dědině kdesi u Slavkova i s několika kousky polí do hospodářství. Na otázky, na výzvědy ani nikomu neodpovídal a jen honem, honem, co by už byl tentam. Na pěti vozích s dětmi i s kozičkou stěhoval se ihned, jakmile domů přinesl náhlou zvěst. Na stěhování vydal poslední.

Ale jenom Bůh jediný věděl, jak nájem dojednal. Ondra sám nezdál se mít o tom ani tušení. On sám věděl jen, že se musí a že se bude stěhovat, a to ihned.

Dosavadní nájemce, když viděl, že jeho nástupce na pěti vozích v prachu a znoji valí se dědinou — vyvalil oči.

„Pro Boha spravedlivýho, co tu chcete? Snad se nestěhujete?“

„Stihuju.“

„A jak to tak — jak ste muhl — — deť — — —“

„Deť sem hospodu pronajal!“

„Ale já o tom nic nevím!“

Šli na starostu obce.

„Já meslím, dež sem hospodu pronajal —“ rozkročil se pekař na svých krátkých nožičkách — „možu se přistěhovat, či ne?“

„Ó ja! To može bét —“ mínil starosta. „Ale v celým světe a haji hu nás lidi se stihujó až po uplynutí právní vépovědi. Leda —“ pokrčil rameny starosta — „leda be vám tuhle staré nájemník dobrovolně ustópl. Přeci sem vám povídal, habe ste se s ňém domluvil. Nevíte vo tem nic? Mluvil ste s ňém?“

„Ne.“ _

„Tož vidíte! To bodeme mět šikovnýho pantátu.“

„Já hale meslím, že starostovo slovo platí! A co platí, to platí.“

„Já vám žádný slovo nedal.“

Ondra svěsil hlavu.

A už ji nepozved.

Se svěšenou hlavou a rukama málomocně zapjatýma do sebe vracel se k vozu, kde seděla paňmáma.

Plakala žena, plakaly děti, zaslzel i on.

Dětem bylo nejhůř. Ty na změnu a nový kus chleba těšily se nejvíc.

A tak na pěti vozích s dětmi i kozičkou vrátili se zas do Habrůvky, a jak nakládali, tak zase poskládali věci na původní místo.

Dojeli kdysi s půlnoci. Pomáhal jim jen hlásný.

Formani vypřáhli koně a odvedli do teplých koníren.

„Včil huž mně nezbévá než chodit na tovarech,“ končil Ondra ráno u starosty.

„Ba nezbévá. A čém spíš, tím líp. Haspoň přivyknete a děti taky.“

A na tovarychu přivykl zas Ondra práci.