Rok na vsi/Květen/První máj

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: První máj
Autor: Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zdroj: MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek II. Praha : SNKLU, 1964. s. 219–225.
Licence: PD old 70

V noci filipojakubské.

Satanské bouře dubna ulehly a v zelenající se lůžko Habrůvky zavanul vlahý klid májových nocí. Příroda chvatně dokonávala, co jí na ústrojí ještě chybělo, a než minul den posledního dubna, byla tu krásná, teplá, milá a zralá ku přijetí prvního máje.

Máj!

Bože, jak se to dýchalo v závanu prudce rašících strání!

Hřbety kopců v jedno slity sněžným květem třešní jak posněžené balvany vylehovaly z údolí k nebi a v celých kyticích sněhobílých korun vršily se na slunci. Vinohrady rděly se dosud růžemi dokvítajících broskví a meruněk, kopce jen šustěly osením a bujnou travou zalehlé meze byly až brunátny. Zlatem smetánek zářily louky, kožichem jetelin přikryly se nivy, stříbřitým nádechem zahrávaly mladé doubravy. A všude, kamkoliv oko zabloudilo, všude ta milá, duši i tělo občerstvující krása zeleně do daleka rozložené zahrady země, kde šeřík voněl ze zahrad, jabloně opatrně pootvíraly zarůžovělá svoje víčka, řídkými kytkami bělaly se hrušně před domy a v polích řady slív natáhly se nekonečnými, do sebe bíle spjatými řetězy korun.

V záhoncích „před našima“ tulipány se pyšnily a rudý petrklíč, svítila pomněnka jasná, a vedle zas maceška pitvorně rozšklebila umrlci podobnou svou tvář. Sladká míza všeho žijícího i zdánlivě mrtvého hlasným tlukotem jak krev bila pod povrchem i v hloubi utajených světů, kde za tmy a skryty zraku rodily se všechny ty vůně a vášnivé výkřiky tvorstva, jimiž přeplněn byl v rozmařilé hojnosti obdařený vzduch.

Rojící se hmyz zas jemnou melodií naplňoval stinná ústraní a včely — včely — — ty jako posedlé celými přívaly hrnuly se z oulů, aby obtíženy pelem a medem z třešní v divokém zmatku hnaly se zpět k společné všem matce, putující vážně po plástech a tisícerými vajíčky zakládající zdárný a veliký svůj rod.

A písní bouřil celý kraj. Švitořily vlaštovky břitce projíždějící vzduchem. Vrátily se už i ty „naše“ a že to bylo právě přede dnem, kdy po dlouhé pouti dolétly, proháněly se dosud dědinou v rozmarné jakési bezúčelnosti, kolébajíce se nad zemí; zakroužily i nad polem, oblétly stodoly a přes známé střechy a ještě známější dvory zatočily se nad hlavami dětí. S radostnými hlásky vlétly v starodávný svůj kout. — — —

I Habrůvka věrně s přírodou jako už od věků rok co rok vítala svým obvyklým způsobem první den měsíce všech měsíců v roce; děvčata si pošeptávala cosi do ucha, chasa dlouho clo noci smlouvala se na můstku, až je přistihla tmavá noc.

A byl tu, ten slavný, velký předvečer vzkříšení země.

Za slunkem, k západu krásně se chýlícím, vytáhla mladá Habrůvka celá a jako na povel rozestavila se tam proti slunci na Košár, aby tu odtud nad rodnou svou dědinou strašlivou palbou svých karabáčů uvítala první slavnou, a přece tolikerou hrůzou příšerně provázenou noc. Jak to praskalo a hrouchalo, jak se násobily plané výstřely, pouštěné v ozvěny strání a napolo rozvitých lesů! „A bože — zatrápení kluci! Že hjich zem nosí!“ s líčenou zlobou durdila se stařenka Švástová a zacpávala si bolavé uši, když se snítkou svěcených kočiček a hrníčkem svěcené vody před stavení vyšla a v svatvečer prvního máje zdi domu kropila křížem i záhonky v zahradě i jabloně bohatý květ. Pokropila i kolem jdoucího stařečka Chalupu, jediného už ze svých vrstevníků, a přála mu, aby Pán Bůh milostivě jej povždy chránil od těžké nemoci a smrti zlé. Pokropila i statek v chlévě, stodolu i dvůr, a když po zbožné práci vracela se na svou lavečku před dům a rozhlédla se v milém vzpomínání po své drahé Habrůvce — neubránila se teskné předtuše, nekropila-li tak domov svůj už naposled.

Jak ta dědinka byla milá a krásná dnes! Celá se zelenala, celá jako by rostla, za každým oknem dědiny po stranách oken zatknuty za rámy zelenaly se bezové snítky, ratolesti bříz a vrbové proutky i u veřejí všech dveří, vrat a bránek; větvičkami májové zeleni ozdobena zdála se být každá skulina; i šprlení zahrádek zahrávalo nastrojenou okrasou jara a děvčátka stále ještě se vzpínala po bílých zdech a za hrouchání karabáčů svých chlapců rozhojňovala okrasu máje.

Hasnul den. Ustávaly hromadné výbuchy unavených karabáčníků a práskaly už jen ojedinělé biče. Za světlemodrého večera kuňky ozvaly se v rybníčku, netopýr mihl se němou tmou, bručeli chrousti, v zámecké zahradě klokotal slavík.

A lidé postávali před statky, posedávali na lavicích a nikomu se nechtělo do tmavého brlohu — každý jen plným douškem pil a div se neopíjel vzácností toho vzduchu, vonícího čistotou a zdravím.

Tu pojednou, když měsíc v jasném úplňku vyploval z hlubin černého lesa a celá zámecká zahrada byla jeden slavičí zpěv, tu za tmy už skoro v divoce slzavém rytmu české polky rozhlaholila se Habrůvkou Dlapkova známá křídlovka. „Vyhrávali“. Od zámku k faře, od fary ke škole — zastavili se všude a všude pořadem i u přednosty a obou radních blahopřáli k nejkrásnějšímu měsíci všech měsíců v roce.

— — — „A to je ta krásná země“ — — — dlouho a vytrvale neslo se Habrůvkou, a ještě nedolehly poslední záchvěvy lesního rohu, už před habrůvskou školou k hvězdnatému nebi letěla jiná, ještě tklivější: Moravo, Moravo, Moravičko milá — — —

Oh milá! Oh drahá!

Už slunko dávno leželo zavrtané v oblačném peří, měsíčné stíny kladly se už i na volná prostranství dědiny — a křídlovka Dlapkova stále ještě bloudila nocí a plakala jak živá — — —

A noc už hnala se nebem, ležíc na hvězdách. — — —

Dlouho v ten večer chlapci nešli spat. Postávali na můstku a poslouchali, jak Dlapka vyhrává. I do hospody k Rybářovi doprovodili Dlapkovu družinu: posilovala se tu na útraty „obecní kasy“. Teprv k půlnoci vyprázdnila se radnice. Vytrousili se i šohajci, ale ani jeden nešel domů. Chvíli ještě chodili po dědině a zpívali usínajícím děvčátkům.

Kde je to městečko,
co tam verbujó?
Já tam taky půjdu,
ešli mě vezmó.

Oni mě tam vítají,
na ramena pleskají,
že se budu hodit
mezi dragóny.

Dostal sem koníčka
hnědovraného,
na čtyry noženky
okovaného.

Kůň se pode mnó třese,
že mě na smrt ponese,
habrůvský děvčátka,
pomodlete se.

Když dozpívali, tu jeden, tam druhý, poztráceli se všichni. Ale i tentokrát jako by se za chvíli sejít měli zas. A sešli se. Netrvalo ani chvíli, a už se objevovaly ojedinělé, tiché, kradmé postavy jejich — tu na návsi, tam na Rasovisku a v Záhumení — jak duchové tratily se Habrůvkou, nesouce na rameni štíhlou máj a motyku s rýčem. Také o Kocmánků opatrně vrznula branka zahrádky. Zasyčel zem projíždějící rýč, šuměl plný dech pracujících plic.

A už tu stál a k nebi se tyčil bílý kmen štíhlé máje na vršku zdobený stužkami a barvami lásky.

Než minula půlnoc — krásná máje chvěla se i nad zahrádkou Prudkovy Mařky, Ráčkovy Sefky, a kde bylo děvče mladé a hřejné, všude k nebi nesl se vršek jedličky, nejpěknější a nejvyšší tam, kde spala ta s očima jak jed, rty nad nejzralejší třešně a s úsměvem, pro který už mnohý na cestu neviděl. Jakou to měla Turkova Veruna máj! Jak o hodech vysoko na kopečku plápolala k nebi a vidět bylo ze všech konců Habrůvky ofábořený její vršíček.

Nespala děvčata, nespala. Každý ten vzdech a každé to vrznutí rýče dobře na lůžku slyšela. Tajně i za záclonkou přihlížela kutění svých milých. — — —

Jen Rozárce Očadlíkové nestavěl májky nikdo. Nemohouc spát, se založenýma rukama potmě vysedala na svém lůžku. Co se už naslzely modravé její oči! Ubohý Martin! — A jak si tak na něho vzpomněla, zapjatého ve vojenském kabátě, nemohla a nemohla se pozdržet a slzy jak olověné padaly jí v osiřelý klín. Pak vstala a při čadící lampičce psala, co se vešlo na bílý aršík papíru s růžičkou v čele, takto:

Spanilý kvítečku panenské čistoty!

Když jsem počala večeřati, počala devátá hodina bíti. Tu ke mně přiletí dva ptáčkové a počali velice křičeti. Já jsem nevěděla co to má znamenati. Na to si vzpomenu že mám svýmu Nejmilejšímu psáti. Ptám se péra máli psáti aneb ho na stranu odhoditi. Tu ke mně přiletí vlaštovička, počne obletovati a překrásně švitořiti že mám svýmu ze všech nejmilejšímu pár utěšených slovíček napsati.

Tak já ze srdečka upřímného počínám na prvního máje svoji lásku vyjevovati.

Pochválen Pán Ježíš Kristus.

Můj ze všech znejmilejší já tě srdečně pozdravuju a těšilo by mě to, kdibi tě těchto pár řádku při stálém zdraví vinatrefiti mohlo. Já su chvála Pánu Bohu zdravá jako rybička v tej voděnce a vlaštovička v povětří. Za stoleček sedám péro sobě hledám bych ti mohla psát a o tobě můj znejmilejších spomínat. Čítám každé deň kdy dojedeš na urláb a posílám ti hubičku po tom ptáčku slavíčku co dole v zahradě tak pěkně zpívá. Nebudeli ti milá, přiletí k tobě holubička sivá, pošli mně ji zpátky, já ji přijímám z lásky. Myslím že to nebude, že to kdysi dobrým koncem vypadne, ešli nemáš srdce falešné a máš ho ke mně upřímné.

Toto psaníčko jsem psala, kdiž sem povečařala v tichej světničce kde jen hodiny tikali a to bylo ticho tichučko, tlouklo jen mé srdéčko. A to právě dyž chlapci děvčatům máju stavjali a na mě sirotečka bez tebe zapomínali. Psala bych ti neco dál ale nemožu protože se mně píro zlomilo a hinkóst se velil. Leť psaníčko leť, ať si u mého Martinka hneď.

Tvoje věrná

Rozára

Poťouchlá Rozárka! Péro se jí zlomilo! Hinkóst se velil!

Ještě jednou přečetla, sama se usmála, jak to dobře dopadlo, složila psaní a složené se srdcem lehčím už zavrtala pod hlavu do peřin. A už ji nic nemrzela ta siroba její, už ani družkám nezáviděla štíhlounkých májek, ale s pocitem jistoty o věrnosti svého i Martinova srdce stopila se v sladké sny. — — —

Když se rozbřesklo, ze zahrádek habrůvských děvčat sborem nad střechy vznesly se a kmeny svými zabělaly lehounké korunky máji. Hvězdy bledly už a na východě hořela jitřenka. Skřivánci vysoce jásali nad procitajícím ránem.

A bylo to ráno!

Zavlhlé rosou, zapálené východem, plné svěží zeleně a tiché, mírně ještě osvětlené bledým měsícem rozvíjelo se nad Habrůvkou jako květ. Ticho všude vládlo jako v kostele; zlatem zahořel celý nebes okršlek. A bylo plno ptačího zpěvu v zahradách, švitoření vlaštovek nad mrtvou ještě dědinou, lomození vrabců nablízku střech, a nebe jen jen zvučelo nekonečným, neutuchajícím hlaholem skřiváncích hrdel z výšin, tamodtud, odkud tak šťastno bylo pohlížeti dolů v skryté hnízdečko v osení a v hnízdečku ukrytou milou.

Od chaloupek ozvalo se první zpěvné volání pastýřovy trubky. Jako na pokynutí čaroděje ze všech vrat a zastrčených vrátek vyrojil se netrpělivý už skot. — — —

Děvčátka úkradkem, „aby nikdo neviděl“, odklízela své májky.

Jen Veruna Turkova nesklízela svou a hrdě nechala ji stát až do pozdního večera.

Ať to každý ví!

Pyšná.