Rok na vsi/Květen/Svatý Jan Nepomucký

Rok na vsi – Květen Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Nové cesty	Svatý Jan Nepomucký	První přijímání

Údaje o textu
Titulek:	Svatý Jan Nepomucký
Autor:	Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zdroj:	MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek II. Praha : SNKLU, 1964. s. 269–274. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Vzpomínám na Litomyšlské předměstí v Poličce z útlého nejzazšího dětství.

V rohu hospůdka, zacloněná stinnou hruší a křovinami bílého šeříku, nad silnicí jak udice zdvižené mýto, bílé domky řemeslníků na straně jedné, chaty chudých a kaplička malá na straně druhé. Malá, nízká, prostince vyzdobená byla ta kaplička, ale tak čistá, tichounká a milá jako ty udivené zraky dětí, které s úctou a bázní pohlížely brankou dovnitř a obdivovaly nádherné zlaté cetky, bíle rozzářené hvězdy kolem sochy svatého Jana Nepomuckého.

A vzpomínám na májové večery, plné plesu a vůně hasnoucích soumraků, kdy ulítaní shonem za bručícími chrousty po silnici rázem nechávali jsme všech svých divokých her a domů jsme se rozlítli jak čečetky rozprchlé na různé strany, jakmile nejmenší zablinkal na masivní věži poličského chrámu Páně a za ním všecky ostatní sezváněly a předměstí svolávaly k přítulné kapličce na polední straně, kde bílá a modrá a rudá světýlka už hořela v úkrytu březových stromků, voněly rozvité kytice bezu babičkou tu složené a neumělou rukou poskládané k nohám českého světce.

Malý houf lidiček klečíval tu s drobnými postavičkami dětí za teplých večerů kvítím jak posetého nebe, modlil se litanii a zpíval milou píseň o Janu z Pomuka, kterého církvi podařilo se vznésti na stupeň snad nejvroucněji milovaného světce.

Jako výkřik rozléhalo se vzývání mateře českých měst podvečerní tmou.

Praho, Čechů město skvostné,
plné krásy, zdoby —
nebudeš-li věrné, ctnostné,
jsi jak bílé hroby.

I my sepjali prachem silnice potřísněné dlaně a svými titěrnými hlásky modlili jsme se a zpěvem svým vpadali v sbor, aniž jsme věděli, co zpíváme a jaký veliký je smysl několika těch neohrabaně do rýmů sražených výkřiků a vět. Ale ty májové večery u kapličky, ty hvězdičky na nebi — tichounké lichoty jara mazlícího se po rozpálených našich tvářích — jak byly líbezné a modlitba svatá a milá, přirozená a nutná v tu chvíli, že nemodlit a nezpívat nebylo by snad vůbec bývalo ani možno. — — — A ta krásná Praha z písně zaléhala v naši paměť tak, že toužení po jejích krásách a skvostech rostlo v srdci zároveň i s modlitbou, a když večer na lůžko jsme skládali se k spánku — Praha hořela před námi v takové nádheře, ohromnosti a slávě, v jaké kouzliti si ji dovede jen bohatá, dětská, v krásách neskrblící, modlitbou vznícená, silou májové noci až do žhava rozpálená obraznost vznětlivé duše. V té podobě nezbavili jsme se Prahy až dodnes a nezbavíme se jí až do smrti. — — —

Minulo dětství, kvapila léta, novými léty jak novými nánosy řeka zanášel stále širší, ale dojmy stále chudší života proud.

Semena, zašívaná v duši za dětství, vyhnala v mladičký květ. A vzrostl i plevel v záhonech dobře připravené duše a býlím zdusilo se mnoho zdárně zasetého osení. Divokými houštinami prodírat se musila mysl a spletené, zmatené, znavené, bídné nezbylo nakonec než pochodeň vznítit a pochodeň hodit v mrzácké to býlí přejatých názorů a nedonošených pravd, kterými už jen jako úkradkem prokvétala kdysi tak bohatá a čistá, na plnou zvůli rozvitá duše.

A zase vzpomínám.

Praha zářila jasem májového večera.

Věže otřásaly se údery zvonů stověžaté Prahy a hukot jejich slíval se pod temnou oblohou v jeden nesrozumitelný, ale unášející, ohromující zmatek. Město hlučelo nesmírnými davy, bouřily ekypáže, vřeštěly tramvaje, vzduchem se křižovaly ztřeštěné výkřiky mraveniště náhle jak na dané znamení pozdviženého lidstva.

A uprostřed ohromného toho shonu k řece, hořící vodě tlačícího se města, tu na kamenném mostě Karlově, kde po celý den i večer hrom bije a řve skučící hydra velikého města — hle — tam uprostřed mostu nad Vltavou šumnou a zapálenou tisícerými hvězdami a plamínky hořících svící — idylka prostá a tichá jak selanka snivá, tulící se ku zářné, květinami a sepjatýma rukama obklíčené soše svatého Jana Nepomuckého. Lampa krvavou září polívala nahé kameny, schýlené hlavy modlitbou a litaniemi s nevystihlou důvěrou a pevnou nadějí v srdci obracely se k hořícím hvězdám kolem hlavy kamenného světce, jehož rysy nabývati se zdály tajemného života a životem tím sílu a smíření, úsměv a nadšení zas vlévaly v nesčíslná, kolem skupená, po celé délce mostu i po ulicích na obou stranách řeky, po schodech i průchodech, na kamení i studené dlažbě zdaleka, zdaleka sem shromážděná a ležící tu srdce lidská, aby jako to světlo kolem nich zapálila v sobě dosud živou ještě jiskru ducha na oslavu a nejčistší uctění milovaného svého Jeníčka. To nebyl už svatý Jan, to byla Praha sama uctěná a zbožněná i se vším, čím honosit před světem se může, a lid znovu zpíval a znovu nebesa bral za svědky své modlitby:

Praho, Čechů město skvostné,
plné krásy, zdoby —
nebudeš-li věrné, ctnostné,
jsi jak bílé hroby — — —

Temná Vltava, vyzlacená odleskem světel a tichou září hvězd, přinášela a odnášela na svých vodách tutéž píseň do všech končin Čech a všude tytéž hlaholy a tytéž výkřiky slávy a vzývání rostly v jednu prosbu a hrozbu ohromnou.

Mocně do výšky vzpínal se královský kolos Hradčan, věže mostecké nepohnutě tměly se v pozadí jak černá výstraha.

Vůně z rozvité Letné zavívala až sem, na mostě tichnul hovor a umlkal ruch.

Lid trnul v nejposvátnějším duše vzplanutí. — — —

Zas přehnala se léta.

Život cele splynul s drahou Moravou.

A jsou májové dny.

V Habrůvku snesl se soumrak — ztichnul den. Vůní zahrad houstne zteplený vzduch, chrousti zdvihli se z doubrav a večerem rozklokotal se slavík. — — —

Zahovořily zvony a ke kostelu nad Habrůvkou zdviženému kopečkem spěchá lid. Tentokrát však ne k bílé soše Panny Marie Lourdské v chladném šeru chrámu; jinému dnes světci platily jeho návštěvy. — Tam pod hustými korunami temných lip stojí krásná socha svatého Jana Nepomuckého se skupinou andělských hlaviček, ščuřících se nadutými papulemi ze skalnatých oblaků. Habrůvské stárky věnčíce sochu, vyšňořily její kámen kyticemi šeříku a věnci jasných pomněnek, zasklená hvězda krví tekla z prsou svatého. Tak už po věky dva a snad i tři stojí tu mlčící Janíček a ve stín lip rok co rok v památný oktáv schází se k uctění jeho zbožná ves, aby jako ve východním koutu země bratrské, pramáteři českých měst a sdružených k nim oblastí i zde vyslechla žalobná slova Janíčkova, skrytá v utajeném smyslu slavných jeho odkazů.

Sbohem, sbohem, drahý kraji,
kde jsem Kristu sloužil.
Kráčím naposledy k hradu
jako náš Pán u zahradu,
Čechům požehnání dávám,
s Kristem dokonávám.

A slavík v panské zahradě kvílí, nebe celé hoří hvězdnými průvody, na lehounkých vlnách vůní proniklého vzduchu kolébá se máj.

Shoď, Vltavo omlžená,
mlhy příkrou temný,
tys mi rakev drahocenná
a hrob tichý, jemný.

Co kdy lidu bylo do toho, jaký porod, jaké zbraně uvedly život Janův v oslavu! Podstata jeho zjevu zůstala táž — a ne postavu samu lid uctívá, ale to, zač dokonal a co vykonal. Pro hrdinství zemřel a pro hrdinství lid věrně putuje na místo památkou jeho svaté.

Nejkrásnější poezií nejvzácnější chvíle v nejlíbeznějším měsíci v roce oslavuje tak jeho památku. A zpívá a zpívá v jednom sboru ve všem kraji s městy a vískami, co jich rozeseto světem českého království.

Praho, Čechů město skvostné,
plné krásy, zdoby —
nebudeš-li věrné, ctnostné,
jsi jak bílé hroby. —