Rok na vsi/Květen/První přijímání

Rok na vsi – Květen Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Svatý Jan Nepomucký	První přijímání	Píseň májová

Údaje o textu
Titulek:	První přijímání
Autor:	Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zdroj:	MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek II. Praha : SNKLU, 1964. s. 269–277. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Na den sv. Petra Canisia.

Májové slavnosti se netrhly. Hned po svatém Janu nová slavnost v chrámu Páně a každém skoro příbytku malé dědinky.

Habrůvská mládež v slavnostním peří a čisťounká na těle i na duši poprvé přistupovala k stolu božímu.

Rok jak rok před tváří celé dědiny objevovaly se tak po levé straně oltáře v běloučký sbor sestouplé a věnečky okrášlené nevěsty boží, po pravé straně černým křídlem obstoupnul oltář zástup jasně vymytých, ve tváři až do červena vydrhnutých synečků.

Krásné májové jitro zlatilo den. Líbezně zavoněly květem rozlité zahrady, plně, tvrdě do tvrdého vzduchu bily těžké rány všech zvonů zajednou. Před kostelem stál už lid. Ale nevcházel v jeho vysokou stavbu; tu na slunci a v jemném stínu měkce plápolajících javorů a lip hověl si ve světle a chládku, vyčkávaje, až z kláštera průvodem přihrnou se nastrojené jejich děti.

Hlavy se zdvihly, mladé ženy pevněji k prsům přitiskly kancionál.

Jdou.

Dvanáct tmavě oděných chlapců s dvanácti hořícími svíčkami po ruce pravé předcházelo dvanáct jako v bělounkých obláčcích plujících děvčátek s věnečky na učesaných a bůhví čím a jak v samé chumáčky a šnekovité prstýnky nakadeřených hlavách. I děvčátkům svíce plápolají v rukou, chlapcům na prsou čisťounkou bělí svítí čerstvě utržené proutky konvalí. Tvrdě vykračují lesklé holínky chlapců a Fókalů Mikša — nikdo by ho ani nepoznal — jako svatý nadnášel se na svých pevně nadutých lýtkách.

Černé hávy klášterních sester černou svou dekorací doplňovaly světlounký průvod.

Děti zpívaly cestou, svatost andělská svítila z očí velikých těch křesťanů — a v očích po stranách a před nimi stojících Habrůvčanů slzy se rozžíhaly v zatopených zornicích pýchou a radostí se řinouce z přitmělých řas.

Půlkruhem rozestavila je sestra představená kolem oltáře božího chrámu a dvanáct chlapců z pravé, dvanáct běloučkých poupátek ze strany levé s hořícími svícemi obtáčelo na všechna světla dnes plně ozářený trůn.

Malovanými okny prodíralo se na zem sluníčko. V jeho záři zlatem se koupala zeleň i oltář a v zeleni chabě promrkávající svíce.

Velebníček dokazoval na kazatelně oprávněnost blahoslavenství, a když skončil, protrhli se z dřímoty jedni a druzí, kteří bděli, divili se, proč se „velebné pán dneska tak zlobí“. Nezdál se jim v žádném srovnání s jeho rozčilujícími gesty klidný, tichý, dětem v radost zasvěcený den. Majstr pštros držel uvadlou snítku šeříku a voněl k němu po celou délku kázání.

Děd u oltáře už nemohly se dočkat blažené chvíle, o které jim ve škole i z kazatelny dnes vypravoval jejich „panáček“.

Slavně zpívala Habrůvka, když začala mše, brzo po pozdvihování přijímal tělo Pánev bohatý ornát navlečený kněz.

A pro věnec drobného, rozesetého toho kvítí tam kolem oltáře nadcházel dlouho očekávaný, vroucně vymodlený, všem srdcím svatý a nezapomenutelný okamžik.

Slabounké záchvěvy jemňoučké dohry na kůře dochvívaly nad mlčícím, v modlitbu pohříženým množstvím lidu, děti stály nepohnutě jak sošky nastavené knězi v podnoží a čekaly před tváří celé dědiny, až jedině k nim, vyvoleným z celé shromážděné vísky, promluví kněz.

Mluvil velebníček, mluvil svatými slovy, vybranými výrazy rozkládaje shůry se lijící blaženost milosti boží, až do těla jejich vejde a s Kristem v duši se rozhostí nevystihlý mír a blahoslavená rozkoš s Bohem smířeného života.

Nechápaly, nechápaly drobné ty mozečky všechnu tu odtažitost velebníčkových slov, nestačily mu svými dušičkami v letu do výšin jim dosud neznámých, jen srdcem tušily, že nastává jim chvíle vážná, třebas ničeho o jejím dosahu nebyly dosud poznaly.

„Ano, Kristus, vzácný ten host, On do vás vejde, On vás navštíví, ano, navštíví vás a naplní nitro vaše nekonečně velkou blažeností a slávou — — —“

Fókalů Mikša tak se nadul pýchou, otvíral ústa, a cítě jemné jakési mrazení po celém těle, přemítal, jaká to asi blaženost bude — — Tušil ji, netušil, cítil ji, necítil, ale pevně stál jak habr a sotva dýchal.

Pojednou velebníček v určitém okamžiku své řeči se rozplakal. Jak když šňůrkou v hodinách zatáhne a v hodinách to hrkne, v prsou ozval se mu strašný, škrčivý hlas a v tom okamžiku začala všechna srdce mocněji bít. — Plakala Habrůvka, plakala děcka, plakal i kněz. Hlasité bylo slyšet vzlyky a chvíli se zdálo, ne slavnost bílého vzkříšení duše, ale černý okamžik navždycky pohřbeného „něčeho“ v chvíli tu že oplakává celá ves. — — —

Ba, měl pravdu velebný pán — když napomínal učesaná robátka, aby navždycky si vštípila v paměť krásný ten okamžik — „tak čistá že se už nesejdou víc — — —“

A to tajemně andělské, v čistotě dětské bezúhonnosti s dozrávajícím, už hříchem obtíženým věkem — — dýchalo tu čímsi jako loučením s něčím, co všem, i knězi i dětem zdálo se ztrátou a korunou zároveň čehosi krásného a nedotknutelného.

Každého roku se ten okamžik opakoval a každého roku tak z očí velebníčkových vyhrkly nové a nové proudy slz. Několik pokolení už tak viděl před sebou klečet s týmiž věnečky na hlavách a týmiž proutky konvalinek na prsou dětských — a jaký život rozevřel se pak před nimi v průběhu několika málo, málo let! Ledva vzpomněl, slzy tím hojněji hrnuly se mu přes tváře i rty, a kanouce na sepjaté ruce, močily třásně běloskvoucí jeho rochetky. I Frau Ebr zafrkla na svém oratoriu, za ní jak na dané znamení zafrkla její kuchařka, za kuchařkou pospíšily si ihned dvě její mladšinky a tak se opravdu říci mohlo, že bez pohnutí nezůstala ani duše jediná. Do šátků ponořena — v slzách koupala se ženská strana celá, neudržel se ani socialista Šimek a dlouho motal a dlouho rozetíral modrou, velikou svou plachtu zavlhlou několika krůpějemi šňupcem potřísněného šátku; ale pak se dal do takového vzlyku jako žádná druhá babka ze zadního tam pořadí. Vždyť i jemu tam u oltáře stála rusá, jak andílek bílá a modrooká jeho dcerka Petruša, hned na kraji pak synek jeho Barnabáš.

Děti bledé, jak bezduché poklekly, ještě sborem odříkaly zbožně v paměť jim vštípenou formuli a — přijímaly.

Mikša napřed ochutnal a pak teprv si vzpomněl, že do sebe má přijati dávno předtím předpovězenou mu blaženost.

Přidušeným nápěvem staré jakési romance na varhanách hrál pan rechtor.

Ještě jednou se velebníček obrátil k dětem, aby promluvil řeč závěrečnou.

„Ano, nekonečný dar, nezměrný dar vám Kristus v této chvíli udělil: dal vám sebe celého. Važte si toho daru, ve vážnosti ho mějte vždy a milujte jej víc než sebe samy — — a — — —“

Velebníček tak se rozmluvil, že celá Habrůvka začala sebou vrtět jak na jehlách.

Bylo po krásném dojmu.

S chutí už z kostela rozběhla se Habrůvka.

Děti poděleny obrázky s připsanou upomínkou na první přijímání ukazovaly si je navzájem a opravdu blaženy s rodiči za ruce vedly se z chrámu do milovaných a dnes rovněž jaksi svátečností naplněných příbytků.

V ten den každý ten boží tvor byl ve své rodině členem nejváženějším.