Rok na vsi/Říjen/Trnky

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Trnky
Autor: Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zdroj: MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek I. Praha : SNKLU, 1964. s. 11–14.
Licence: PD old 70

Na den sv. Kosmy.

Chýlí se k večeru.

Jaké to bylo zas slunce!

Vstává ráno líně z kyprých mlh a bojuje s bílými jejich chmáry až tak do desáté hodiny. Pak teprv zvolna, zvolna se nadnáší nad široké kopce a stápí údolí v bohatý svůj lesk. Přes poledne vypije všechnu rosu země a už zas sestupuje z nebeských krajin, už zase zháší daleká svá světla a v klín se klade horám, provázeno stády poslušných beránků.

A vzápětí za ním hrne se hned chladná tma — — —

Noc letí.

Kopce a lesy mohutní v náhlém tom vzbouření bůhví odkud se ženoucích stínů a obzor čímsi potrhaný, zničený, níží se a padá do propasti černých moří.

V polích už je tma; jen místy zajiskří uhel opuštěných ohnisk. — Tam vysoko na Košáře ještě před chvílí zapekali zemáky.

Potmě už zadrnčel dědinou buben a obecní sluha ve známost uvádí všem pánům občanům, aby se pod přísnou pokutou od jednoho do pěti zlatých nikdo neopovážil vstoupit do vinohradů.

„Zavřely se hory“, skončen poslední akt úrody.

A život slábne, lidé klidí se pod teplý krov — — V oknech jako rozseté mušky svatojanské noci vyzařují světýlka. Pak zvolna tichne i poslední šum, slyšet naposled vrznutí vrátek — a dědinka spí. Její dech už jaksi měkounce doléhá, jako když umírá vzdálená — daleká píseň…

Tichá hvězdnatá noc. Jako sedmikrásky rozvíjejí se nebeská světýlka nad hlavou, tam jedna, tam druhá proskočí — tisíce jich svítí, tolik jich září — celé nebe kvete hořícími jejich průvody. Zjasnila se už i mléčná dráha — bělavým pruhem překlenula širokou noc. To svatí putují tou cestou k božímu trůnu — vypravuje sobě lid. V ostrých bodech rozložil se už i Velký vůz a jasně plála Venuše.

Od východu se zablýsklo.

Bílý srp měsíce zatřepotal se ve větvích silůvských lesů a vyplnil svou září celou nebes dál.

Pod vrbami na dolním konci dědiny svítí oheň. Vůně hořící slámy šíří se tamodtud, slyšet lidský hlas. To trnky tam vaří. Pod vysokou boudou, sestavenou z vozových žebřin a krytou došky, v kotlích zasazených nad zděnou pecí bublají vařící se kadlátky a durance.[1] Tři baby sedí tu okolo, čtvrtá přikládá.

Ve dne je tu veselo: dětí, zdivočelé výroční tou slávou, s tvářemi jak ďábli umazanými od červené lízačky, od rána do večera pobíhají kolem a hrají si své šťastné hry. I lidé se zastaví, pohovoří, okusí a jdou zase dál.

Ale nastává dlouhá noc.

Komáři vrzají svou jednotvárnou píseň, kdesi bolestně zakvílela kočka, nad vrbami smýkl sebou netopýr.

„Bože, tak se mně chce spát,“ zívla Prudková, a opírajíc obě ruce o podložená kolena, dodala: „— tak se starám, jak to přezívám haž do rána.“

„A šak si lehni! Já huž dohlídnu. Vod půlnoci bodeš hore zas te.“ To byla sestra, co jí tak radila.

„Ba, radši něco povídéte! To jen tak chvilku to na mě de.“

„Viděle ste radního Jakuba?“ směje se Vondračka. „Včera přišil vod žida — no, na nohách stál jak ta naša stolica, co má tři nohe — — Jen došel dum, hned se klidil na hůru. — Hale Chalúpka huž čekala, podtrhla mu žebřík, a jak mlátila, tak mlátila do hrbatýho Jakuba. Všechny hrnce, co měla na mlíko, roztřepala vo jeho hřbet a hlavu. Šak má takovó velikó modřinu tuhle pod vokem a zkřivené dnes chodí, ‚všude pré jé pchá‘.“

„Vepadá to tam, vepadá,“ vzdychla Prudková.

„Mařa pré se bode vdávat.“

„A Jakubovi pré dajó sekvestra,“ zívla zas Prudková a přetřela dlaní ospalé oči.

Vondráčka skočila ke kotlům a zamíchala kvapně trnkami už už se připalujícími.

Tichou nocí pod hvězdami nesla se k vrbám vzdálená píseň ženských hlasů. To někde druhá kolonie bděla u ohně.

„Jakpak se hale bode Hantoš lóčit s Mařo?! Těžky to bode lóčení. Mařa — s děckem, a včil tři léta čeké. A Hantoš jen pré se smije. Huž včil na něm néni nic dobrýho — jaké teprv přinde z vojny! Co na něm ešče z dobroty zvostalo - vojna dokazí.“

„Staré Filipek povídal — dokáď bode živ, Hantošovi hani kóska pola nevodstópí.“

„A co be mu hale vodstópil? To je řeč! Gruntovnica beztak plná dluhů a v baráku — furt se jim nedostává. Ze záložne chodí do záložne a jen do břucha nasépá!“

Hovor na chvilku ztichl. Trnky varem blkotaly.

„Už máte zemáky všecky sveženy?“

„Ma--á-mé!“ spolehla Prudková hlavu o žebřinu a už dřímala.

Vondráčková chtěla hovor odjinud navázat, ale všimla si, že Prudková klíme. I její sestra začínala podřimovat. Přisedla tedy k ohnisku a zadívala se do plamene.

Šero měsíčné noci, zbaveno plujících mraků, plně oblilo celou krajinu.

Světýlka v oknech už dávno pohasínala — znavené údy sílil bezpečný sen.

Jen u Sedláčka pod kůlnou žil posud hovor a šustot a tichý ženský zpěv — — —

A dědina odpočívá.

U rybníčku přes noc zůstalo několik kačen. Spí. Dvě z nich stápějí ještě měkoučké své peří v chladivé vodě.

Na věži kladivo příšerně udeřilo v zvon, ponocný zatroubil jedenáct.

U Sedláčků vrzla vrata. Na návsi objevily se v šeru dvě tři postavy a zašuměly tichým smíchem.

„A dobře se vyspi!“

„No šak.“

Zašly.

A dědinu v náruč svou zastřel tichý smír noci.


  1. slívy