Rok na vsi/Říjen/V kostele

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: V kostele
Autor: Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zdroj: MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek I. Praha : SNKLU, 1964. s. 14–17.
Licence: PD old 70

Na den sv. Václava.

„Svatý Václave, vévodo české země —“

Té písně v duši moravského lidu jako by ani nebylo. Znal ji pouze z doslechu a skoro ani to ne. Den zasvěcený zářivé této postavě českého světce přechází nepovšimnut na Moravě řadou všedních dnů.

Dědina je tichá, prázdná.

Po návsi toulají se pouze bílé tlumy hus, v potoce blátem se kolíbá několik čvachtavých kačen. I ty výšky pod modrým nebem osmutněly — oněměly — neozývá se už tamodtud šveholení vlašťovek. Odtáhly černé jejich průvody, které tolik oživovaly náves a ty nekonečné, nedohledné výšky nad ní. — V neděli ještě se objevila některá, ale tu už také bylo vidět naposled — — —

Lidé rozlezli se po polích a děti do kostela odvádí učitel.

Tu klečí drobné jejich postavy ve dvou řadách za sebou a žebračka Babáčková s nimi modlí se růženec.

V lavicích nikoho.

Došly jen černě oděné sestry z kláštera a paní Ebr se svou společnicí…

Ještě dvě tři žebračky přisedly vzadu do lavic — starý Petráš — — Cihlářka a stará Rybářka — denní hosté svatého domu.

Za skřehotavých modliteb slouží pan farář mši tichou — obyčejnou jako v každý jiný všední den.

Na svatého Václava snad si nikdo ani nevzpomněl.

A přece někdo pamatoval. —

Přišla slečna z blízkého dvoru Silůvky a přinesla s sebou vzpomínku na velký den své rodné země. Je rodačkou kdesi z východních Čech… a nevynechá nikdy, aby neuctila patrona své milované země…

Bylo už k pozdvihování, když se vysoká vnesla do lodi chrámové, a protáhnuvši se do jedné z úzkých prázdných lavic, sklesla na kolena k modlitbám.

Pojednou — bylo už ke konci mše svaté — pobožnost vyrušil podivný host — — bůhví, jak do kostela se dostal, — vzduchem zafrčel a na kůru zacvrlikal vrabec. Hlavy všech malých hned se obracely ke kůru. Hledaly, odkud vychází pronikavý, v prázdnotě zde až řezavě uši pronikající křik. Tam stál, po varhanách poskakoval a ještě se čepýřil habrůvský uličník — jako by ani v kostele nebyl, ale na plotě skákal nebo na Chalupově stodole, kde jich bývá nejvíc. Lokte dole se šťouchaly, oči se domlouvaly a Hložků Honza se do hrsti dal aji do smíchu. Byl to jen tichý zápas zvědavosti s úctou k posvátnému úkonu mše svaté, ale tím rozčilenější byl jeho průběh. Tondou Žurkovým škubalo to hned vpravo, hned vlevo, všude za vrabcem, kam poskočil, a Mikša Fókalů rozčilením až až k zemi přisedal, když se vrabec náhle spustil z galerie kůru a přímo chlapcům přes hlavy vletěl do malovaného okna. Tam sebou bil a zmítal jak polapená moucha.

Konečně se pan farář domodlil a zmizel v sakristii.

Děti zvolna se táhly k portálu — hlavy ještě obráceny za vrabcem.

„Viděls jé?“

„To bel, pane, mladé — —“

„Tam seděl nad tó névětší píščaló — a potom frrrr!“ křikl Mikša, ještě byl skoro v kostele.

Vtom kdosi k nim přistoupil, a Mikša dostal za uši.

„Já ti dám frrrr! Tady máš vrabců dost — dívej se!“ pravil k němu týž kárající hlas, když vyšli z kostela, a tam opravdu dětem zrovna u nohou vznesl se vrabců celý houf.

Ale ti už chlapce nezajímali tak jako ten v kostele.

Za dětmi trousili se ostatní.

Klášterní vrata zapadla za černými „sestřičkami“, lehká postava orodovnice svatého Václava snesla se do modrých podušek panského kočáru, a než děti vešly do školy — ztrácela se už v slunci na konci dědiny. Odbelhaly už i žebračky a v zelenou branku vysoko ohrazené zahrady vešla už i Frau Ebr se svou společnicí — — —

Návsí zas osamělo, skomíravě ztichlo, jako by v něm nebylo ani života.

V kovárně o kovadlinu zvonil perlík — —

Jaké to příjemné podzimní ráno! Slunce už v osm hodin pere do vyschlé země jak v nejčistším létě a zahřívá až do puknutí nalívající se hrozny vína. „Na Václava svatého bývá už vína nového“ — říkalo se kdysi a říká se až dodnes — ale sotva ho kdo pil… V tu dobu v Habrůvce víno teprv sládne. To spíš v Habrůvce platí: „V září se vínečko vaří, a co se neuvaří, to říjen dopeče.“ — A peče. Větve až praskají pod tíhou sladkých kadlátek a sliv. Turkyniska už zasýchají, z polí voní zemáky — v panské zahradě nanovo zakvetla jabloň a mladé švestky prosvitající bílým svým květem zmátly si přírodu už na několika místech. Jaro v podzimu. Či — podzim v jaru? — „Všecko je to jakýsi zmatený,“ říkali lidé, — ale stařeček Chalupa vzpomínal, že v roce 1868 viděl v listopadu aji fialky kvést a o vánocích bylo tak teplo — že děvčata chodila v rukávcích a „páni“ v Borové chodili jak v lítě. „A letos zas se temu tak podobá, teplučko je jak v máju“ — — dodal stařeček.

Ba, krásně bylo jako na jaře. Jen skřivánčí písně nebylo slyšet a v zahradě neklokotal slavík…

K polednímu slunce pražilo silou dvojnásobnou, do žhava roztavujíc jesenní vzduch.

Lidé zpocení vraceli se z týdenního trhu.

Neprodali.

Obilí vezou domů, aby za týden naložili zas a jeli do Dubňan znovu. Snad ceny židovským chabrusem až „k haňbě“ stlačené do týdne stoupnou — — —

Neprodali kačen ani hus — — snad je povezou až do Brna.

Ale z Brna vraceli se už jiní a také nepochodili lip. —

Počítají a starají se, co jim při tak nízkých cenách zůstane. Kdekoho „svrbí“ dlaň.

Špatné vyhlídky.