Rok na vsi/Říjen/Neděle

Rok na vsi – Říjen Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Stréček Kuchyňka	Neděle	Na vandře

Údaje o textu
Titulek:	Neděle
Autor:	Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zdroj:	MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek I. Praha : SNKLU, 1964. s. 148–152. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Šimona a Judy — zima je tudy.

Do prázdného, tichého návsí lahodně se nese z kostela zpěv Páně.

Návsí je vyzářeno sluncem, zlatem jeho blýská rybníček, sněhem svítí domky i chalupy, nad humna jak schválně vynesené.

Mrtvě dřímá dešti vybledlý, chladem zežloutlý list akátů, zbylá jeseň v zahrádkách bezvládně poléhá k chladnoucí zemi; už ji nevzkřísí ani sluníčko.

Slunce bez tepla, voda bez života — bez vůně vzduch.

A všecko je takové tichounké, do vůle přírody odevzdané jak v trpělivém umírání. — — —

Živým proudem vyhrnul se z kostela lid.

Jak uvolněné stádečko ženou se napřed kluci; zdaleka už je slyšet hlučný rupot okovaných jejich bot.

Za chlapci děvčata. Nedupají, neletí jako ti jestřábi před nimi, ale chichikání, požďuchávání není mezi nimi o nic míň.

Vesele v slunečním jasu pluly návsím nadechnuté barvy habrůvských nevěst — od hlav vysoko do vzduchu šlohaly bílé kosárky chasy.

Zastavili se dva výrostci.

„Pojedeš na pastvu, Cyrile?“

„Pojedu. Chceš-li jet se mnó — ponáhli se!“

„No šak.“

„A vezmi sebó fajfku! Tahák mám já.“

„No nechať.“

Rozešli se.

Jdou už i ženské, za nimi vážně a opatrně se schůdků dolů posunuje se tmavá houštka mužských klád.

Rechtor za ruce vede si dva ze svých „užíračů krve“. Jdou jak setnutí… Jdou a rejdou. Každý krok jako by je život stál. Menší, osmiletý Krča Antonín, s hlavou bílou jako len, hryže zuby střechu klobouku a ztěžka na slabých nožkách ponáší ohromné své boty, které mu do kostela půjčila maminka. Svých ještě neměl, „néni ešče taková zima“. Pravá se mu při každém kroku vyzouvá, levou šmatle do děsné jakési podoby.

„Aha, to só ti ftáčci, co se tak pěkně modlile!“ — usmívá se přednosta.

„Pojďte, pojďte!“ horlí rechtor a béře Tondu i Cyrila zas za ruce.

Krča se dal do řvaní.

„Pane hučitel, pane hučitel!“ vzepřel se Krča, ruku potahuje zpět. „Pane hučitel, vodpusťte mně to — — já sem nic — — Milena Turkova mně povídala, habech mu řekl, habe šil dál, a Milena Turkova mně povídala a Cyril nechtěl, a Milena Turkova jé žďuchla a Cyril myslel, že su to já, a Milena Turkova to bela a Cyril mě bil a tahal a já sem nic nedělal, a Milena Turkova měla zamazaný sukně a Cyril hjí je zamazal botama, a Milena Turkova povídala, hábech jé-é-é, a Cyril mě bil a já sem nic nedělal a pane hučitel, já to huž nebodo dělat. Milena Turkova povídala a Milena…“

Tonda zdvojnásobil překotnou svoji řeč a začínal znovu.

„Jen pojď — ve škole teprv povíš, co Milena Turkova povídala.“

Cyril jen potichu nesl trest jak nespravedlivé pohanění.

Přiběhla matka.

„Prosímich, co zas vyvedl?“

Hněvem a hanbou ani mluvit nemohla.

„Ale,“ mrkl rechtor s úsměvem na paňmámu, „tady ten bílý čert po celou mši svatou tahal tady toho černého za ucho — Cyril mu vracel pěstí a při modlení oba se smáli. Jdu se jich tedy zeptat, co jim bylo tak k smíchu — aby věděli, co je zas k pláči.“

„Hale — te jeden kluku nezbedné — takovó haňbu rodičům te děláš? Počké, haž dondeš dum! Provaz hned si namočím — — — Dostaneš te voběd!“

„Alou — marš!“ komandoval je rechtor do školy.

„Pane hučitel, já sem nic nedělal, Milena Turkova povídala, že Cyril…“

Konec své litanie doříkal bělohřívek až v učírně.

Cyrila musel učitel za gatě vynést do síně — — —

Z kostela zatím odešly už i stařenky a žebračky i černé sestry s Frau Ebr a slečnou Luisou, ale u sochy svatého Jana stále ještě měla co povídat frajle Tóny, hospodyňka pana faráře, s panskou ze zámku.

Šel kolem zahradník.

Slečna Tóny mrskla zrakem po jeho novém svrchníku.

Už žloutla a schla ode dne ke dni, mrtvolnost stáří stahovala její obličej v trpkou jakousi křížalku. Byla příšerná až s těmi kovanými, na tenkém jestřábím nose sedícími brejlemi a v sešlém paleto, zdobeném perličkami z černého skla.

Zvadlý úsměv jako vždy stékal jí ze rtů jak podmáslí.

Konečně se rozešly, když u sakristie ve dveřích se objevila bílá hlava faráře se sametovou malounkou čepičkou, kryjící tonzuru.

„No tak, no tak…“ šňupl si spokojeně ze stříbrné tabatěrky.

„Pan učitel sas vedl dva školák — to je — no,“ mlaskla útrpně jazykem — — „co sas tam dělal.“

„Tak, tak, taky sem viděl.“

Šli mlčky k faře.

„Pan sahradnyk měla novy kabát — — fajnový — — — Stála, myslím, moc.“

„No — no — — — Ah, Cukrle, Cukrle — — kde máš aportrle? Dones — dones honem!“ — — —

Malý hubatý psík div se nezbláznil, co radostí měl nad vracejícím se pánem — — —

Vrzla vrátka — pan farář zmizel ve faře — za ním slečna Tóny.

Návsím už zas tichounko šuměla měkounká nálada svátečního dne — — —

„Pane starosto, prosím vás, pojede někdo s tém mém zétra do špitálu? Huž je to s ňém moc zlý. Bože!“ sepjala bradavicemi pokryté ruce Borková, sotvaže dala pozdravení.

Starosta si zapaloval právě sváteční cigáro, které dostal před několika dny od jakéhosi agenta s umělým hnojivem.

„A mosí tam bét? Šak je tam každé rok a nic mu to nepomáhá.“

„Hale dež huž nemože hjít ani z postele ke stolu! Přece si meslíme, debe se mu trochu hulehčilo…“

„No — — dež se teda stál ten převrat v jeho zdraví, hať si najme a dá se zavízt sám.“

Borková se dala do líčeného smíchu.

„I pro Boha všemohócího! Z čeho, řeknite mně přeci, starosto! — Šak decke jé dá vůbec zavízt.“

„Totok je trápení — totok je trápení!“ srazil starosta čelo ke kořenu nosu… „Co ve se mě natrestýrujete! Mosím teda nekeho nahjít.“

Borková šla.

„Je s ním opravdu tak zle?“ ptal se přítomný sluha od okresního soudu.

„Hale zle! To máte takovýho špitálního ftáka. Jede tam každé rok a decke na humření. — A zatím… Šak se sám pré tudle hu Studýnke vejádřil, že si jede vodpočinót. Po práci je, na tovarych néni kam, doma v chalupě zima a hjídla jen tak, co be hladem nezdechl — tak co navrčí? A ve špitále pré je teplóčko a čisto jako v nebi, polívka z masa, hjídla dobrý, svaté pokoj — tak co pré be si neohověl?“

Pravdu mluvil starosta. Borek opravdu tak jezdí rok jak rok a vždycky na podzim na útraty obce a zemského špitálu. Na vůz dají vlňáků a peřin a Borek jede. A tak naříká, kde jej všady bolí, a za Habrůvkou už jej nebolí nic. Nechají ho tam čtrnáct dní i tři neděle a pošlou zase domů… Nebo chce jít sám. Na rok přijede se svou „zlatou žílou“ zas — — — Chválí si ten život a dělá tak už po pět let.

Každého roku se tak v pozdní jeseni plní zemská nemocnice u svaté Anny v Brně a prázdní se až před svátky. Před vánocemi najednou všem poleví a každý chce domů — „už to néni tak zlý“. A není Borek z Habrůvky sám. Každá dědina má nějakého špitálníka. Doktoři už své ptáky znají a jen se usmívají — když vůz některého známého zas přiveze. Je-li špitál plný — ani jej nepřijmou — — —

„Ale je to zima! Snáď bude mrznout,“ zatřásla se fořtová a dlaní několikrát přetřela si hubená svá ramena.

„Ba je. Před Dušičkama a huž zima jako v Sibérii,“ hodila bradou paňmáma Prudková. „Hjindá bévajó v túto dobu hode — děvčata tancujó jen v rukávcách a kordulách venku — — a letos — — dobře, že huž je po nich. Copak be to belo po hodech v takový zimě!“

Prudková byla na besedě.

Už si všecko pověděly, myslivcová vypověděla kdejakou chytrost a kdekterou ctnost o sobě a o své Cilce, Prudková navlas vypočítala, kolik stržila v létě za vejce a kolik za máslo, a stmívalo se, když Prudková sebrala z klínu drobty nadrobené buchty, vzala kancionál se šátkem a vstala.

„Došla sem hjich, paní myslivcová, poprosit vo trochu kvichtu.^[1] Starýho přechází nějak zima a tak si meslím, jako habe se zahříl.“

Dostala čaje.

„A přindó taky nekdy na besedu k nám. Šak hjim máme co dát.“

„Přindu, pŕindu —“ pozívla myslivcová a zas tak přetřela dlaní chudičké svoje paže. „Budou teď dlouhé večery, co bych taky dělala?“

„S Pánem Bohem! Mívajó se dobře.“

„Dobrou noc — — —“

Plný měsíc vznášel se už nad lesy, jakoby nesen na perutích zlatokřídlých par — — —

---

1. kvicht = čaj