Rok na vsi/Říjen/Na vandře

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Na vandře
Autor: Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zdroj: MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek I. Praha : SNKLU, 1964. s. 152–157.
Licence: PD old 70

V den sv. Marcela.

Hosté ze zámku odjíždějí.

Ne první a ne poslední — vystřídalo se jich už bez počtu od těch dob, kdy roztál poslední jarní sníh — — — Je příjemná Habrůvka v létě — pro zimu zas jinde hledají jak stěhovaví ptáci čtyř- až pětiměsíční svůj útulek. Z jara přiletí zas.

Jako mezi vlaštovkami — jsou mezi nimi i takoví, kteří do Habrůvky zavítají rok co rok. Staré zchudlé šlechtičny, aktivní i penzionovaní důstojníci, příbuzní, známí i neznámí — přijíždějí, odjíždějí sem do lesního vzduchu jak do lázní bledí, vysílení, mdlí — a silní, vykrmení a do růžova zbarvení prchají zas do světa… Pravidelně skoro dojíždějí aristokratky, pořadem navštěvujíce příbuzenstvo po celý rok. Vysokorodé dámy, obdařené sice titulem a krví modrou, ale otrávené prokletím ať už zaviněné nebo od předků zděděné chudoby. Mají své komorné, mají svůj erb, vytisknout si jej daly i na své navštívenky, voňavkou napuštěné listovní aršíky a obálky, vyšitý jej mají na kapesníku, utěráku a snad i nočních košilích. V zemi grandezzy prý si erb tetovují i do kůže — — —

Přesně dle kalendáře, tj. právě v tu dobu, kdy odletují vždycky, aby zase v tutéž dobu jak loni, předloni a po celý svůj věk objevily se na zámku jiném — odjíždějí dámy dvě, ale ne spolu. Každá zvlášť.

Ve spoustě kufrů a ohromných škatulí s komornou jela napřed stará dáma z rokoka — té zlaté, sladké doby nezapomenutelných menuetů a koketních dobrodružství, jejichž památku už jen jako dech zastírají dálky dávno zapadlých jar. Jak zpuchřelá sfinga zašlých dob sedala den jak den v zadních lavicích kostela, skrčena pod vysokým černým čepcem, zahalena v neproniknutelnou houštku načechraných černých závojů a v podivuhodný zmatek všelijak svázaných, převázaných, zadrhnutých i volně visících černých stužek… Těch konečků a třásní viselo s ní na tisíc. Cosi starého oparem plísně dýchalo z celé její postavy — když skloněna nad lavicí velikými okrouhlými brejlemi hleděla do malých, už otřelých modlitbiček a šeptem svých začmoudlých rtů vysílala prosby svoje k božímu trůnu. Chvílemi ustala, aby si šňupla vonného rapé z ebenové tabatěrky, vykládané slonovou kostí a s erbem uprostřed. —

Za ní sedala bleďoučká její komorná s černým velkým okem, v zoufalé blouznivosti upřeným kamsi do prázdna. — Byly krásné ty oči, ale jenom v tom okamžiku marného jakéhos tušení; — jindy byly vyhaslé, hleděly bezvýrazně jak zadýchané acháty — — —

Za několik minut po nich jel kočár druhý s hraběnkou Gustou.

Byla to vysoká, statná dáma s vlasem už valně prošedivělým, s tváří vyschlé panenskosti, ale bujná ještě a plná smělých nároků na důstojnost ženské heroiny. Také už dohasínala, ale v očích ještě jí doutnalo plno jisker zvůle — srdce otevřené jak kráter plně oddychující sopky ozářilo někdy odleskem své náhlé záře celé svoje okolí. S první hraběnkou nenáviděly se na smrt. — Dojíždívala obyčejně až k podzimu — jak havran, a její způsoby bouřily vždy usedlý a starosvětsky přísný názor světa u habrůvských žen — — — Vídaly ji denně, jak chodí s puškou a psem po polích a kouří. Od úst tak se jí dýmilo jak z pekárny — — — „Fi!“ odlevil si jednou Dóbek Jurka — „té bech hubičku dát nechtěl.“ — Pálila viržinku za viržinkou a za pasem nosila jich v černém pouzdře celou zásobu.

„Totok je ženská? Deť báňá jako husar!“

Pak ji Habrůvští viděli zas na honech. Sestřelovala z nebe koroptve, jako by je na provázku měla — žádná zvěř nebyla jí dost daleko, aby ji s bravurou nepoložila k zemi.

„Totok je k hrůzi! Oh — oh — aha, zas! A lííídi!“ spínal starý Hrabálek pod Žlutými horami od hlíny umazané ruce. Nechal hrabání a hleděl na ni jak na div. Několik kroků před ním pěti ranami po sobě v největším běhu položila pět zajíců za sebou a všecky na hlavu. Dělali kotrmelce jak blázniví. A ne dost na tom — šestou ranou hned nato shodila dvě koroptve z řetězu přetahujícího jí vysoko nad hlavou. Celé kolo výborných střelců na ni hledělo a volalo „bravo!“ —

Na čekanou do lesů chodila sama.

Ale zastavila-li se někdy u lesníka, aby ji do lesů zavedl na místa, kde přechází vysoká nebo liška — paní fořtová nabyla rázem jaksi ještě špičatějších ramen — žaludek se v ní okamžitě ohlásil jakousi zastaralou chorobou, a když se muž její vrátil, vždy jako by mu z očí vypátrat chtěla nynější stav jeho svědomí.

Nejvíc zděsila se Habrůvka, když jednou hraběnka Gusta odpoledne branou z parku na náves rozjela se na bujném, mladém, křepče tancujícím hřebci a v divokém trysku jak vlaštovka prolítla dědinou. Černý dres po boku koně vlál s nijak smuteční závoj.

Habrůvka neprocitla ještě z úžasu a už zas jak černá, větrná bouře noci letěla dědinou k bráně zpět.

Dojela k bráně, ale tu pojednou hnědák se vzepřel, vyhodil a toče se v tanci jako svíčka postavil se na zadních nohou proti bráně, jako by těmi kopyty rozhrabat chtěl zděný oblouk, klenoucí se z pilíře na pilíř. — Kůň supěl a frkal, potem blýskaly jak z kovu ulité, napjaté a tvrdé jeho kýty, tlama slintala dlouhými, až po zem se vlekoucími slinami, ocel uzdy skřípala mezi hryzajícími zuby. A zas tak jako svíčka na zadních nohou rozběhl se proti bráně, štvaný ostrým bičíkem, hvízdajícím v ruce bílé a jemné. Kovář z dílny vyběhl, v rukou drže kus rozžhaveného železa — vozy se zastavovaly, děti ze školy jdoucí ztichly a kdekdo trnul úzkostí, ba kostelnice ani se už dívat na to nemohla, jen se uplivovala ze strachu před následky leknutí a klidila se raději do svého baráku. „To sem jakživa neviděla,“ pravila a uplivla se podruhé.

Hraběnka Gusta zatím zkusila jinou metodu — ale ani na okamžik nepozbyla rozvahy. Nechala bičíku a v nejbujnějším tanci tišila mladého hřebce lichotivými zvuky jazyka, měkkou dlaní hladila a popleskávala zpocenou jeho šíji.

Kůň se upokojil — aspoň se už nestavěl na zadní nohy jako svíce, ale kopyty ledva že se půdy dotýkal — v rozčilení jen jen jimi hrál. Každým tím krokem jako by ohnivé půdy se dotkl — ihned nohou trhl zase zpět a skočil na druhou. Půlkruhem tak obtancoval s hraběnkou celé prostranství, ale jakmile měl projet branou — zařičel a už stál zas jak pejsek a kopyty hrabal proti zámku.

Bylo patrno, že komtesa si umínila stůj co stůj — prohnati jej branou.

Marně.

Strhla pojednou koně, obrátila do dědiny, ohnula uzdou krásnou jeho šíji, švihla bičiskem a Habrůvským sotva zbylo tolik času, aby posbírali děti a uskočili mezi svoje zahrádky a do síně.

V plném trysku zas jak černá fúrie — řítila se hraběnka dědinou, vyjela do polí, přes nivy, přes kopce vznášela se víc, než jela, přeskakovala strouhy — v letu nechala za sebou potok — vztekle už s divokou zvůlí brala každou mez, až nakonec po čtvrthodinném krkolomném cvalu mírnějším už a drobným tempem vracela se k dědině.

Dědinou šel už hřebec jako zbitý. Pěny crkem mu kapaly od uzdy, nohy bezpečně už se dotýkaly půdy, a kamkoliv pokynula uzdou, všude zahnul bez vzpírání, do brány vkročil už jak ovečka krotký. Teprv za branou stržen uzdou, vzpamatován bičíkem zatančil po trávníku rondeau a hleděl štíhlé svoje nohy srovnat v žádané pas.

V kole před zámkem jezdkyně prohnala hnědáka ještě jednou.

Kůň dělal divy. Běhal ostrým i dlouhým poklusem, náhle se obracel, branou několikrát prošel ven a zase zpět — tichoučký byl už jako beránek — — —

Když s něho sesedla, byl zalit potem a podkoní v zástěrách chvíli třeli třesoucí se jeho údy. Tělo měl smočené, jako by je vykoupal.

Sama zpocena chvatně trhala s rukou žluté rukavičky, popraskané napjatým držením uzdy. Pak si teprv pod kloboukem upravila rozpoutaný prošedivělý už vlas.

„Totok je čert, a ne ženská — — —“ stále opakovala stařenka Řeřuchová, dlouho se chvějíc leknutím, když jezdkyně — náhle jak vichřice přehnala se těsně kolem ní — — —

Odjížděla.

Kouřila cigaretu, rozhlížejíc se zvysoka na ponížený, kočár se zděděnou jakousi blahovolností a úctou pozdravující lid.

Jede na vlárenské panství k druhému příbuznému. Pobude tam měsíc, dva a pojede zas k strýci, od strýce k tetě, od tety k švekruši, potom k sestře, bratrovi, přítelkyni, známé z dávných — šedých dob — — —

Bývala prý krásná — — i jmění měla slušné, aspoň pro život — — —

A všechno — i mládí, i krásu, i zlato vítr vzal — odplavila voda — rozplynuly se jak v nic — jako ta pára, jako ten dým, který se jí z cigarety v běhu koní — trhal nad hlavou.