Rok na vsi/Říjen/Co se stalo v Jeruzalémě

Rok na vsi – Říjen Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Z jarmarku	Co se stalo v Jeruzalémě	Před hody

Údaje o textu
Titulek:	Co se stalo v Jeruzalémě
Autor:	Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zdroj:	MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek I. Praha : SNKLU, 1964. s. 77–81. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

v noci na den sv. Cypriána.

Největší zármutek způsobil odjezd rekrutů mistru Studýnkovi.

Byl jako vyměněn.

Pobledl, nemluvil, nespal, nekouřil, nepil a jako by ani na zemi nežil.

Seděl jen a šil a také jako by nešil. Jehlu zarýpl do sukna, hlavu složil do dlaní, a jako by vražda tížila jeho svědomí — s jakousi divokou rozervaností vyhlédal oknem ven. Vytratil se do polí a hlavu dolů, bez života šel polem, lesem, krýžom krážom až do soumraku někdy potuloval se okolní krajinou. Jako by to mrtvola kulhala přírodou.

Přišel-li kdo na besedu, odešel zas brzo. Nebylo řeči s mistrem Studýnkou.

„Ano — ne —“ to byla nyní celá jeho rozprávka.

A v očích stále ten smutný, těžký vzhled a vlhký lesk — lítost uraženého, hanba potupeného, žaloba bezmocného, němý stesk raněné duše — — — tak se dívati dovedl ještě jen raněný jeho psík, když odkudsi zdola přiběhl domů, a třesa se na celém těle, s přeraženou nožkou zalezl pod lavici ke kamnům, odkudž pak žádným slovem nedovedli jej už vylákat. Mluvily už jen ty vypoulené, bolestně zanícené jeho oči. Od té doby kulhal jako jeho pán — — —

Takové oči měl nyní i Studýnka.

Ublížili jemu, ale jako by ublížil někomu i on: i pohledům ženy se vyhýbal a oči ženiny vyhýbaly se zas zrakům jeho.

Oba se navzájem litovali, oba v duších plakali, a přece na sebe nepromluvili. —

Nápadně v ty dny hleděl si dětí. Nejmladšího každou chvíli bral na ruce — nejstaršímu měkce rovnal na stranu vlasy a pořád: „Jen se uč — jen se uč a buď hodné — hodné — —“ a dál nemohl — slova v hrdle zalévala se mu slzami.

Nijak se nemohl probrat ze své strnulosti, už až srůstala uvnitř s neumírající bolestí. —

A byla to bolest hloupá — hrozně hloupá.

„Šak to je to néstrašňéší, že je to tak hlópý“ — řekl sám sobě. — „Tak z člověka hudělat ničemnost, o všecko jé připravit krom tý drahý duše a nepřát mu huž hani spokojenýho spánku — — Bůh jé kluka potrestá — včil huž každé može na mě hukazovat prstem — — —“

Studýnka zaplakal — — —

Všichni lidé všecko vědí, a tak věděli i to, co Studýnku trápí.

„Haňba jé trápí — — haňba jé bolí — —“ politovala jej Netynka Sékorka a už asi popáté vypravovala lidem, co a jak se se Studýnkou zběhlo. — „Ja, to be nikdo hani nevěřil, jak só na světě lidi špatní a zlí. — Krom teho dobrýho mína nic člověku nepřejó a jen o něho sméšlí“ — — —

Tak týden před odjezdem rekrutů zastavil se Studýnka v hospodě. Byla taková pěkná neděle — — už celý Soví kout pochodil, a z té samoty tichých lesů jako by jej zas ten ďábel za hůlčičku táhl, zavedl mistra až do dědiny, kde už trefil mistr sám. Šel rovnou cestou k Bílému lvu, který měl jako každá kočka vysoko zdvižený ocas.

Sešla se četná společnost.

Pěkně se tu sedělo po lesním „špacíru“.

„Studýnko — ještě jednu,“ pošeptával si sám. —

„Mistře, zůstaň!“ — dodal kategoricky jakýsi druhý hlas.

Přimlouvali se i ostatní.

Zavdal první, zavdal druhý, pan přednosta s ním promluvil, přívětivě pozdravil i pan fořt a slíbil mu lesního králíka.

Když se setmělo, Sefka rozžehla lampu a Rybář narazil novou čtvrtnici — byl Studýnka už šmatlavou svou nožkou na pokraji oné velmoci, které spolu s ostatními občas platil svou „nésmutňéší daň“.

Smály se mu oči, smál se břich a za chvíli už mistr, drže v jedné ruce sváteční svou dýmku s hůlčičkou, zpíval s chasou všechny, které uměl i neuměl. Přezpíval už vojenskou o Laudonovi i „kanonýra“ — a naposled začal učit chasu: „Skleničko ty pěnivá, šestikrejcarová“. — Mistrovi škytavě napomáhal Josef, a když dozpívali „Skleničku“ — jako vždy odzpíval mistr ještě všecky „ševcovské“ — — —

Zrada zatím číhala za Studýnkovými zády. Jak dračí símě prohodil tam v chase kdosi slovo a už vzklíčilo jak hřích v teplé, opilé mysli.

Právě když Studýnka hůlčičkou dával takt a s rozjařenou hospodou opěvoval skleničku, — při slovech „kdo se tebe přidrží, ten nic nezachová —“ uzavíral Francek Fókalů — ten, který se svým řemeslem proběhl už celou Vídeň a celé Brno, a přece se ničemu nenaučil — on a s ním ještě někdo za kamny uzavírali v tlumu tiše se smějící chasy potupnou sázku, jejíž obětí se měl stát nešťastný mistr „dirigent“.

Bylo tak k jedenácté hodině, když Studýnka zpíval novou písničku o ševci Kryšpínovi u brány nebeské. Hospoda řvala refrén s sebou.

Při třetím refrénu vytratil se Francek Fókalů do tmy. Za ním hleděly jen poťouchle se usmívající tváře zasvěcených — — —

Ohromná, černá propast noci zhltla svět. Nebe zataženo bylo jedním černým mrakem, hluboká, blátivá noc čvachtala rozteklými bahnisky, strašlivá, neproniknutelná tma spojovala nebe se zemí, „vidět nebylo na krok“. —

V Studýnkově chaloupce vrzly dveře — mistrová se probudila.

Ve spánku zakalenýma očima marně snažila se proniknout bezednou tmu. —

Studýnka svlékal šaty.

„Huž ses tu?“

„Su.“

Studýnková líně vzdechla, pohnula sebou a už se zas poroučela do sladkého snu.

Děti za kamny zdravě dýchaly.

Teploučko — až dusno bylo v jizbě.

Pejsek pod lavicí zavrčel.

To a že muž její ničeho dnes po svém zvyku nevypravuje, bylo Studýnkové přece jenom nápadné. —

Už se chtěla zeptat, ale vtom už přilehl k ní — — —

Mistrová vzchopila se znovu z dřímot — a cosi — — cosi jako tušení — jiná tvářnost těla — — Ani svlečen úplně nebyl — — —

„Ale, Bože — deť — Kriste Jéžiši,“ vykřikla a klekla — — Dech se v ní zatajil.

Nebyl to její muž.

Vykřikla znovu a ještě strašnějším hlasem než prve. Děsem až sebou vymrskla z lože a přes mužskou kládu — celou silou, nevěděla ani jak, vyrvala se z neznámých pařátů. — Bosýma nohama dostala se na hliněnou zem.

Křikem vzbudily se i děti a daly se do ječivého nářku, nevědouce nad čím. „Maminko —“ volaly — „maminko!“

I Beránková přiběhla z podruží. „Pro Boha spravedlivýho, co se tu děje?!“

Studýnková zpitoměla nadobro. Hanbou i strachem třásla se na bosých nohou — hledala sirku a sukni najednou. Ale nenašla ani sirek ani sukně — hlavou vrážela do sloupu, sloup odrážel ji do kamen, kolenem narazila o lavici, až bolestí vykřikla znova a děti za ní.

„Proboha, tak mluvte, co je vám!“ volala Beránková — — —

Studýnka, zpívaje si vysokým hlasem „Betulinko boubelatá —“ docházel právě před svou „kuťu“. — Vtom ze síňky jako kuna vyklouzla táhlá postava a třemi čtyřmi skoky přenesla se zahrádkou ke hřbitovu do polí. — — V chalupě křik.

Studýnka zdřevěněl.

Slyšel jen dupot utíkajících mužských bot a ten zmatený povyk dětí a ženy uvnitř. — Chtěl za neznámým, ale kdež on se svou chromou nohou a tělem nemožným! A hrdlo jako by mu cosi postraňkem stáhlo. — I on si všiml čehosi nápadného mezi chasou — a duší mu zalehlo příšerné jakési tušení — —

„Kdo to bel?“

Nevedela to ani jeho žena ani Beránková.

Žena dosud hledala sirky — uleknutím nevěděla ani, co mluví.

Teprv když Studýnka rozžehl a rozsvítil petrolejovou lampičku — — pohlédli oba na sebe a Studýnková, přisednuvši na roh lavice, s rukou přes oči dala se do usedavého pláče.

Děti plakaly s ní.

Konečně Studýnková přišla k dechu, kázala zavřít od síně dveře a vypravovala, co se stalo.

Studýnkovi setmělo se v očích a tu kůži jako by z něho dřel kat.

Koulel jen očima a trpěl tu chvíli strašně.

Žena zavzlykala nanovo a sušila slzy starou sukní.

I Studýnkovi zvlhly oči — — —

Teprv když Francek Fókalů byl už kdesi za horami v polských kasárnách — prožďuchlo se dědinou, kdo to byl a jaká to byla sázka.

Vybízeli mistra k žalobě, ale Studýnka jen zamávl před sebou hůlčičkou, a vztyčiv se, jak jen bylo možno na chromé své nožce nejvýš, řekl: „To néni k žalobě. Ne — to néni haňba moja — hani mojej ženy — já se stydět nemosím. Hale Habrůvka hať se stydí, že má takový syny — a otce ešče špatňéší — — Já jé trestat nebodo, hať si jé potrestá sám Pán Bůh. Hale hať si to pamatujó všeci ti Jidáši, co se temu smíli — že na svéch synkách dojdó té pohromy névětší a že já to bodo, keré se smít bode naposled — — — Dobró noc!“ — —

A při těch slovech těm, kdo stáli kolem — nebylo opravdu do smíchu.

Mezi nimi nejeden byl už z těch, na něž vlastní syn zdvihl hůl nebo kámen — — —

Místo smíchu rozlezli se po svých kuťách velice zamlklí — — —