Rok na vsi/Červen/Polem

Rok na vsi – Červen Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Proletáři	Polem	Svinské správec

Údaje o textu
Titulek:	Polem
Autor:	Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zdroj:	MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek II. Praha : SNKLU, 1964. s. 341–343. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Na den sv. Adolfa.

Lehounká, vlahá noc letní bledne v dlouhý den.

Ponocný sotva ulehne, už se šeří z východu a svítá, svítá, a než mine hodina třetí, nebe celé je zasaženo rozloženým vějířem slunečních paprsků.

A pak už neúnavně slunko žíří z ohromné své výsosti až do osmé hodiny večerní, kdy ve spánek zas léhá teplem rozechvělá zem.

Habrůvka večer už ani nesvítí. Sama se poddává, ještě v noc se ani nenachýlil den. A nedosnila ještě svoje sny, už zase k novému dílu rovná rozviklané údy, aby ke čtvrté hodině ráno byla už v polích.

Plesem skřivanů, křikem vrabců, pěnkav zvonivými nárazy zvučí dýchající sad. Vlaštovky v překotném štěbotu pod krovy krmí vyhládlou svou mláď, skot bučením volá pastýře, z dřímoty čeleď k ránu burcuje bdělý hospodář. Na Nivě třeba protrhat řepu, na Dílech tráva přelívá se přes brázdy a suchem zkamenělá půda zdusila zemáky. Teď sprchlo — hore do práce! Ledva jedna práce s krku, zas na louce nutno obracet sena, kosou položit jatelinu na Strážce a Véhonu, z ječmene vyplet ohnici, smítat vinohrad, dobytku navézt čerstvé míchaniny — není dost paží, není dost dne, pracuje se i za měsíčku v noci.

Znojným horkem léta lihotá se vzduch. Pšenicí a ječmenem zalévají se údolí, lány žitnišť vlní se kopce, meze přeplněny travou voní douškou mateří. Tam zase po mezích rozneseny bílými a růžovými květy jak kytice svatební rdí se růžičkami obsypané šípky, ve stráni jak krev se rozlévá rozesetý vlčí mák. Jak sněhem bělají se trávníky odkvetlých smetánek, chmýří jak vločky poletujícího sněhu po větru pluje kamsi na západ. A zlato ohnice hoří v tmavé půdě obilí, neposečenou lucerkou jak krví potřísněn je celý kraj. Chrpa a koukol plane do výše — rudý červíček skromně se krčí v stébel stín. A oči bloudí po všech těch barevných změnách rozvíjejícího se léta a cosi jako stesk náhle zaléhá v duši, lehounký závoj smutku klade se v nasycený zrak. Hle, tam — kde louky pod lesem kynuly zlatem pryskyřníků, blaťouchů a hvězdičkami orseje, kde luční jetel obletoval mrakem hmyz, kde voněla šalvěj a chřástal bezpečně pobíhal, skryt v bujném lese luk — tam pojednou prázdno. Zasvištěla první kosa, a když tu sedlák vynáší do polí — jaro odváží z polí. Dožila příroda nejkrásnější věk, pro kosu, smrt dozrál v nejnádhernějším květu steloucí se luhů kryt. A člověk zemi rve svůj první lup. Krásné jaro překlání se v léto a pod zinčící kosou mizí už i nádherná sukna vičenců, tolik svým květem připomínajících krvavý nach. A dál a dále kosa sviští v řádky jetelin, a co po celé jaro tolik utěšovalo lidský zrak — — podeťato lehá pod širokou tlapou sekáče.

Bílé mráčky volně plují po nebi, v rozptýleném prachu slunečních paprsků pilně pracuje údolím rozlezlý lid. Kosou mává, zemi obrací, v řepništích se rýpe — barvy ženských šátků a suknic sebou zmítají na prošedlé už půdě zasýchajících panských luk. Tam, kde už seno v kupky vrší se jak boudy roztaženého táboru, kočí Král už stojí u čistých běloušů a opásán širokou, dlouhou jakousi pytlovinou, lhostejně přihlíží k práci děvčat, jejichž košilky svítí a líce blýskají spěchem a horkem.

„Šohajku ty milý, přijď večer na chvíli — —“ zazpívala jedna z nich a v plném slunci vypjala svou mladistvou, ale unavenou hruď. Za ní spustily jiné a z lesa čistým sborem píseň vrací se ozvěnou, provázena natrhlým jakýmsi altem starších, odrostlých žen.

V protější nivě řetěz dělnic protrhává řepovou sadbu. Náhle cosi vřísklo — na všechny strany rozletěl se jak do sebe spjatý děvčat řad. To myš v zmateném útěku vklouzla kterési pod rukáv. Vytřepala myš, zašlapaly ji ostatní a zas kloní se k zemi, jako by se nic nebylo stalo, aby za štěbotu a smíchu doháněly ty, které lhostejně protrhávaly zatím dál.

A den se schýlí v tichý podvečer. Uschlá sena vozy svážejí k dědině, veselý křik dětí vítá domů jejich spřežení. Jak vrabci se to honí po návsí; tu se srážejí v „guču“, tu zas rozbíhají se jak hejna kuřátek a jedno z nich — jen taťka zastavil, skokem ocitlo se v naloženém jeteli.

Dlouhé stíny táhnou se od rovných topolů, za kopce zapadá sluníčko.

Dělníci s tvářemi do bronzu osmahlými spěchají z polí k dědině, komíny kouří v ticha šum, k shovění v podvečerní modlitbě láká šeřící se noci stín.

Osaměla pole.

Rytmicky svou prostinkou píseň vrzá řezáč na louce.

Měsíc bledým světlem osvítil habrůvské údolí, z žitnišť sladce zatloukla křepelka.

A dosud kdesi v přítmí křupe v taktu lehce zaznívající kosy řez. V brdech na měsíčku i zablýskla.

To za chládku neúnavný sekáč klade nedosečený za dne kus.

Bývají noci, kdy se tak za teplé, mléčné noci a svitu měsíce pracuje až do rána.